Kapitola 24.

Včera v 21:57 | Vicky |  Jiný Svět: Zapřená (by Vicky)
Slavnostně oznamuji, že další kapitolka je dopsaná, takže přeji příjemné čtení!

DVACET ČTYŘI
Má reakce je možná až moc prudká. Vracím Wayovi všechny polibky, jenže tak stokrát divočeji. Mé tělo se třese vzrušením, mé rty se kvapně otírají o jeho a můj dech je, stejně jako Wayův, splašený. Nečekala jsem, že má první pusa bude takováhle. Tak dokonalá, úžasná, je to, jako by vedle nás vybuchlo celé město, vypálily ohňostroje…, ale já a Way máme teď vlastní svět, s vlastní bariérou, která nedovolí ději kolem prostoupit k nám.
Vroucně mě líbá dál. Prsty mi proplétá mé rozcuchané vlasy a já zas jeho. V tuto chvíli nemohu myslet na nic jiného, než na svou touhu, ze které se mi rozskočí snad celá hlava. Ach, jak já se mýlila! Stačí pár polibků a odpovědi na mé otázky jsou samy zodpovězeny. Myslím, že už se ani sama sebe nemusím ptát, zda k Wayovi něco cítím.
On je to světlo, které přišlo do mého života, aby ho zachránilo.
Radostí, tužbou a vzrušením žadonivě vzdychnu a sesunu se podél zdi do podřepu. Všemi těmi pocity mě bolí celé tělo, tak strašně ho chci, tak strašně chci Wayovu lásku navždy. Tato chvíle je až příliš dokonalá, nevím, jak dlouho trvá, ale přeji si, aby nikdy neskončila.
Way mě vezme do náruče a položí mě na postel, naše rty však nepřestávají být spojeny. Slastně vzdychnu a obejmu Waye nohama. Way mi dá ruce nad hlavu a hladově mi líbá krk. Jsem mu naprosto odevzdaná a nechám ho dělat se mnou vše, co chce. Prosím, jen ať nepřestává!
Nechávám se hladit, líbat a objímat a jsem dokonale opitá jeho dotyky a polibky. Ty už nejsou tak prudké, nýbrž jemné a něžné a Way mě hladí zas po vlasech, jeho ústa jsou zaměřená na můj obličej.
Je to jako sen.
Sen, který nekončí. Nádherný, dokonalý, ale neskutečný.

* * *

Probouzím se stulená ve Wayově náruči. První, na co pomýšlím, je minulý večer. Večeře, zdráhající rozhovor, polibek (hodně polibků) a spánek v jeho náruči. Perfektní večer. Lépe bych ho nenaplánovala. Až na to, že poslední bod nemohl pravděpodobně plánovat ani on sám.
Nechci kazit tuto chvíli, a tak si řeknu, že protahování nechám na později. Znovu zavřu oči, no asi po deseti vteřinách cítím dotek na rtech. Pevně mám zavřené oči a jsem odhodlaná předstírat, že spím, chci vědět, k čemu se Way ubere, když jakoby "spím".
Prsty mi zkoumá líce, ústa, řasy a obočí a když přejde k technice "zkoumání ústy", už otevřu oči a vybafnu na něj. Je nezapomenutelný zážitek vidět Waye skutečně šokovaného.
"Tys byla celou dobu vzhůru?" Zní jeho první věta.
"Přesně tak!" odpovídám poslušně, ale naprosto nevinně.
Následuje mučivé lechtání a škádlení, které psychicky nemohu vydržet. Lepší je, když mě začne drsně líbat na rty a mně tím tak dokáže, že včerejšek nebyl jen sen. Zajede mi rukou pod tričko a jemně mi hladí břicho… To by nebyl Way, kdyby neměl postranní úmysl a nezačal mě lechtat na mém nejcitlivějším místě. Vyprsknu smíchy a házím sebou na všechny strany, jenže Way mě stále jako neviňátko líbá a druhou rukou a vlastně i tělem mě tiskne k posteli. Bránit se mu není snadné.
Dobrá, bleskne mi hlavou nápad. Když si se mnou chce hrát, taky si s ním krásně pohraji.
Začnu ho zuřivě líbat na rty, překonám muka lechtání na břiše a necukám sebou, rukama Waye převalím pod sebe, obkročmo si na něj kleknu a už to vypadá, že naše ranní
škádlení směřuje někam úplně jinam, jenže vtom ho zase začnu lechtat JÁ. Ha, nikdy bych nečekala, že sexy drsný vampýr bude lechtivý jak malé batole. A jelikož ho mám pod sebou, momentálně je v nevýhodě ON a pro změnu ON se nemůže hýbat!
"Dobře, pro dnešek jsi vítěz!" vykřikne, když od něj na vteřinku odtáhnu rty, abych se nedechla vzduchu.
"Fajn… Tak se mi to líbí," konstatuji hrdě a neochotně z Waye slezu. Ale on mě ještě chytí za ruku a přitáhne si mě k sobě. Už myslím, že chystá další lechtavou přepadovku, avšak místo toho mě vášnivě políbí na rty. Dráždivě svými ústy zkoumá každičkou číst mého obličeje a já nemám daleko k smíchu.
Když přestane, podívá se mi do očí. V tu chvíli nevím, co říct a překazit tuto chvíli dalším polibkem by mi přišlo moc nezdvořilé. Ne, že já bych se někdy chtěla chovat podle etikety.
"Rachel… Odejděme spolu," dostane se z něj nakonec.
"Cože? Jak to myslíš?" nechápu. Kam by chtěl chodit??
"Víš, hledal jsem tě, protože tě miluju, konečně jsem tě našel… Proč jsi mi utekla?" zeptá se najednou.
"Wayi… je mi patnáct, pochop, na manželský svazek ještě nejsem připravená… Pro tebe je to něco jiného, ty už jsi na světě nějaký ten čas a života už sis užil, ale já… sotva začnu žít, mám se vdávat a stát se upíří matkou? V patnácti? A nechat si život řídit mými rodiči? Já -" Když si vzpomenu na svou minulost a vybavím si, že bych jí mohla dostat zpět, je mi k pláči.
"Ššš…" Konejší mě Way sladce a něžně mi hladí vlasy. "Nemusíme se vracet. Jen říkám, že nemusíme zůstat trčet tady. Ke své minulosti se už nikdy nemusíš vrátit, pokud nechceš, lásko." Jeho slova jsou jako pohlazení po duši. Samozřejmě, že svůj život nechci zpátky! Ne po tom, co mi rodiče provedli, hnusně mě využili a předurčili můj osud. Není to fér.
Jsem malá, hloupá holka. Fňukám tu Wayovi do polštáře a dokazuji mu, jak jsem "silná". Ano, vybral si k životu tu správnou partnerku, vždycky jsem si to myslela. To tak.
"Vím a chápu, proč se nechceš vrátit. Věř, že kdybys chtěla, kvůli tobě bych se vrátil za tvými rodiči, kdybys chtěla, šel bych s tebou kamkoli," pokračuje. "Miluju tě, Rachel." Neexistují nádhernější slova. Líbají mou duši a já si připadám jako v nebi.
Musím se usmát. "Taky tě miluju, Wayi." Než jsem to řekla nahlas, ani jsem si to neuvědomovala. Když ta skutečnost byla vyslovena nahlas, zdála se mi opravdovější.
"Hm, to já přece vím!" odsekne namyšleně a nasadí arogantní výraz. Vím, že to jen hraje. Rozesměji se a začnu do něj šťouchat. Však on ho ten úsměv ještě rád přejde!

* * *

Okolo jedenácté odpoledne se teprve batolíme z postele. Povídala jsem Wayovi o svém "výletě" s Cedrikem, jeho zradě, bratrovi, mých nových přátelích Deanovi a… Selené, která se jako dobrá kamarádka zrovna neprojevila, a o tom, jak jsem vlastně ráda, že si mě Way našel.
Udělal mi snídani, ale já mám chuť na pravou snídani, ve které je spousta krve! Vajíčka se slaninou jsem sice poslušně snědla, ale už bych někoho zakousla! Mlsně se podívám po Wayovi, jenž mi věnuje přísný pohled, ale pak odevzdaně souhlasí, že půjdeme na lov. Už se těším, krk mám v jednom ohni.
Zrovna když se oblékáme (Way mi půjčí svou koženou bundu), uslyšíme klepání na dveře. Kdo by to mohl být?? Pošťák?
Okamžitě mi přijdou na mysl moji rodiče. Začnu se nepatrně třást, ale když pokládám ruce na kliku, s nynějším pocitem se ty minulé nedají srovnat. Co když jsou to vážně oni?
Jsou natolik kultivovaní, že by klidně klepali i na okno, kdyby bylo třeba, ale co udělají, až jim otevřu? Rovnou mě připraví o vědomí, sbalí mě do pytle i s mým "snoubencem" a odnesou zpátky na Aljašku? Věřím, že oni jsou toho schopní.
Ale nejsou to oni. Jedna z osob je dívka, která mě pronásledovala skoro celý týden. Ta druhá má dlouhé bronzové vlasy až k pasu a na tváři samolibý úsměv. Obě se na mě povýšeně šklebí.
"Přejete si něco?" vykoktám. Co tu zatraceně chtějí? A kdo je ta špiónka, která mi nedá pokoj pravděpodobně ani po smrti? Ale to už na scénu přichází Way… v nepříliš dobré náladě. "Paige, Eliso, co tu chcete?"
Ta s bronzovými vlasy, Paige, se sarkasticky usměje. "Co kdybychom odpověděly, že jsem si přišly pro tebe, Way?"
Počet komentářů: 4
 

Kapitola 23.

Neděle v 22:41 | Vicky |  Jiný Svět: Zapřená (by Vicky)
Na tuhle kapitolu jsem pyšná! Zvlášť na ten konec, na tom jsem si nechala
hodně záležet... Takže si ji užijte a doufám, že se bude líbit :)

DVACET TŘI
Je mi, jako bych dostala facku. Prudce mrkám, chci se ujistit, že se mi celé toto jenom zdá.
Jenže Way tam pořád stojí. Vlastně ne, je pár centimetrů přede mnou, možná milimetrů, jeho obličej nevypadá už tak spokojeně jako předtím. Ne, spokojeně… to není ten správný výraz. Vypadá, jako bych mu právě ublížila. Vypadá, jako by byl mou zradou zasažen hodně hluboko. Ale já to přeci udělala pro nás pro oba! Utekla jsem, abych mohla být svobodná nejen já, ale aby i on měl před sebou budoucnost, kterou si sám zvolí, budoucnost, ve které ho nebudu obtěžovat já! Tak co na mě dělá ty štěněčí kukadla, jako bych mu kůl prorazila srdcem?
"Tys mě hledal?" vypadne ze mě po chvíli, v krku mám nějak sucho.
"Ne, praktikoval jsem výlet po celé USA, abych se ještě před svatbou porozhlédl po krajině, zapařil si v Las Vegas, zakousl pár nevinných děvčat s nevinnou krví a našel svou uprchlou nevěstu, které se pravděpodobně nikdo nezavděčí ničím!!" Pravděpodobně si ani neuvědomuje, jak moc mi tímto ubližuje… a že na něj všichni kolemjdoucí civí. Tedy, spíš na nás. Skvěle.
"Wayi, mě-"
"Neříkej, že tě to mrzí, to už bys byla sakra zpátky!"
"Podívej, můžeš na mě řvát, jak dlouho chceš, ale pojď se hádat aspoň ven!" okřiknu ho.
Mlčí. Vypadá, že už mi nemá co říct. Porozhlédne se po lidech, kterým se brada stále ještě válí po podlaze a nic už mi neřekne. Najednou se ke mně otočí zády a míří ke vchodovým dveřím. Mě nechá napospas těm divným lidem a puchu dezinfekce.
Připadám si, jako bych ho opravdu zradila. Proč to na mě doléhá až teď, proč ne před těmi hodinami, kdy jsem čekala na konec Deanovy operace?
Vzpomenu si, proč jsem sem vlastně šla a rychle přistoupím k automatu. Lidé se začínají rozcházet, ale jedna stařenka ke mně ještě přistoupí. Nechci se k ní otočit čelem, nechci, aby viděla mé slzy.
"Je všechno v pořádku?" ptá se. Samozřejmě, že jinou otázku jsem nečekala. "Máte před svatbou? To už se lidé mohou brát takhle mladí?"
"Omluvte mě," popadnu vodu a rozběhnu se zpátky po schodech do Deanova pokoje. Ten právě dojídá rybí polévku. Očividně mu moc nechutná, protože se odporně šklebí. U jeho postele stojí sestřička s rukama v bok a přísně si ho měří.
"Ach, slečna Rachel Madisonová, že ano? Mohla byste prosím přinutit svého bratra, aby dojedl svůj oběd? Mám ještě spoustu práce, než nutit Leona do jídla," otáčí se ke mně,
nečeká na odpověď a odchází z pokoje.
"Bože, to je hnus!" odfrkne si Dean, jakmile se za sestřičkou zabouchnou dveře, div že nevyletí z pantů.
"Nemusíš to jíst, jestli nechceš. Pro rybí polívku mám pochopení, taky se z ní můžu vždycky pozvracet," šklebím se, když se "vůně" polévky dostane do blízkosti mého nosu. Vezmu mu misku z ruky a obsah vyliju do záchodu, který se nachází v "soukromém prostoru" za zeleným závěsem v rohu místnosti… ovšemže to tam páchne desinfekcí.
Nyní prázdná miska mi vyletí z ruky, když mi v kapse zapípá SMSka. Nádoba (naštěstí jen plastová), která byla ještě před chvílí plná sračky zvaná rybí polévka, sebou pleskla o zem, no nechám ji tam a radši vytáhnu mobil z kapsy.
V SMSce je napsáno.
HOTEL DE LUXE, POKOJ 133, 21:00
W.
Way… Vzpomínka na něj bolí, i když jsem na něj přestala myslet sotva na minutu. No, a to je právě to. Nedokážu se smířit s tím, že na něj neustále myslím…, a že to bolí. Proto si to s ním musím vyjasnit. Musím konečně zjistit, co mezi námi je, když jsem si to nedokázala uspořádat za ten necelý týden bez něj. Samotnou mě překvapuje, jak krátce jsme se neviděli… a mně, když jsem se zahleděla do těch jeho očí, to připadalo jako roky.
Ano, jsem rozhodnutá. Na dnešní večer stejně nic nemám… a trávit ho ve společnosti "strýčka Archieho" mě vážně neláká.
Zastrčím mobil zpátky do kapsy, zvednu misku s "dojedenou, vynikající" polévkou a vrátím se k Deanovi. Ten se zrovna převléká. Ups. Naštěstí jen horní část těla, ale i tak mě zasáhne šok jako blesk. Dean ani zdaleka nevypadá tak špatně. Jeho tělo by se mohlo rovnat tělu nejlepšího sportovce, vypracovaná hruď, opálená… Příliš dlouho na něj civím.
"Uh, promiň," zablekotám a rychle se otočím.
"Ne, ty promiň. Nechtěl jsem tě uvést do rozpaků," omlouvá se mi Dean.
Musím se usmát. Přistoupím k oknu a pozdě mi dochází, že se v něm odráží Dean, jak se převléká…
A dost! Jsem tu snad na prázdninách?
Neohrabaně se otočím, ruku si dám přes oči a kráčím z pokoje. "Víš co? Nejlepší bude, když ti dám trochu soukromí," oznámím mu a už za sebou zavírám dveře.
Uf! Co to bylo?? Proč tak rudnu při pomyšlení na Deanovo tělo? Už jsem blázen, správný odhad.

* * *

K Wayovi jdu rovnou z nemocnice, protože tam jsem se dost zdržela. Dean tam samozřejmě musí zůstat přes noc, i když mě prosil, abych vyvraždila všechny doktory a dostala toho ubožáčka pryč… Nicméně to byl špatný nápad. Navrhla jsem, abychom si něco zahráli a následující hodiny jsme se věnovali hře Monopoly. Já jsem na hry všeho druhu totálně nemožná, takže je jasné, že Deanovi netrvalo dlouho porazit mě.
Je za deset minut devět a já nemám nejmenší tušení, kde se hotel De Luxe nachází. V trafice si kupuji nějakou divnou mapu, která vypadá jako politá kávou a zuřivě se v ní orientuji. V 20:58 ten hotel konečně najdu a na vteřinu přesně stojím před pokojem 133. A najednou… si nejsem jistá, jestli chci vstoupit. Určit svou budoucnost s Wayem či bez něj mi přijde jako dobrá věc a už ji chci mít z krku, ale cítím se z toho… nervózní. Celé dlouhé následující století, tisíciletí… záleží na tom, jestli teď vstoupím do toho pokoje, nebo ne.
Bohužel, na rozmýšlení není čas, jelikož se otevírají dveře a za nimi stojí Way. Na chvíli jsem i uvažovala, jestli toto celé není jen léčka třeba od Cedrika, aby mě sem nalákal a pak zabil, ale asi těžko by si sháněl masku Waye, protože ten, který přede mnou nyní stojí, je stoprocentně Way. Way a ten jeho úsměv plný sarkasmu, ale i naděje.
"Půjdeš dál?" Teprve teď si všímám, jak je oděný. To, co má na sobě, se vůbec nepodobá jeho černým tričkům, riflím a obvyklé motorkářské bundě, vypadá… elegantně. Elegantně, ale pořád je to on. Bílá košile s nezapnutými všemi knoflíčky, černé kalhoty… mohl by vypadat víc elegantně, za tento styl by ho má matka pravděpodobně zastřelila, ale pro mě je to hodně nezvyklé.
Potom si teprve uvědomím, co mám na sobě já. Otrhané džíny ještě z bitvy s psychopaty Lockwoodovými, špinavé tričko a ušmudlanou bundu. Navíc vlasy mám rozcuchané, jako bych právě vylezla z roští a mé ruce nosí malé jizvy z "letu", jak mě Cole přehodil přes půl planety. Jizvy za pár dní zmizí, ale tato fáze hojení už není pravděpodobně tak rychlá.
"Vypadáš… jinak," zhodnotím ho po chvíli trapného ticha.
"To ty ne, Rachel," usměje se. "Ty budeš navěky stejná. Pořád tak drsná, sexy a zároveň něžná, jako když jsi zjistila od tvého papínka, že budeš moje družka." Na tváři mám ruměnec, no snažím se ho zakrýt tím, že si svléknu bundu a pověsím ji na věšák. Teprve teď se rozhlédnu po pokoji… spíš apartmánu. Nyní se nacházíme pravděpodobně v předsíni, ale z ní ještě vedou někam dvoje dveře.
"Chceš tu provést?" strčí do mě jemně Way. Jak jsem stála jako solný sloup, se teď po jeho dotyku málem kácím na zem. Naštěstí mě včas zachycuje a tak zabrání tomu, že mu ušpiním bělostný koberec.
Napůl stojím, napůl jsem ve vzduchu, celá však ve Wayově náruči. Nevím přesně, jak dlouho tato chvilka trvá, ale chci ji co nejdřív ukončit. Vlastně ani netuším proč, možná mu nechci být tak blízko, dokud si to spolu neujasníme.
Jemně se jeho náruče zbavuji a stavím se na nohy.
"Díky, žes mě nenechal ušpinit ti koberec," šklebím se a snažím se celou situaci obrátit ve vtip.
"Chceš koupel? Totiž, plánoval jsem večeři, ale klidně ti připravím lázeň," mrkne na mě.
"Uf… ne díky." To je příliš riskantní, ale pro jistotu se na Waye usměju, aby si nemyslel, že ho beru jako nějakého úchyla. "Ale milá nabídka."
"No dobře, tak… pojď," nenuceně mě chytne za ruku, jakoby to byla všední věc a odvede mě do jedné z místností, do které vedou jedny z dveří v předsíni. Totálně mi to vyrazí dech. Čekala jsem přepychovou postel, noční stolek, stůl s počítačem… kdepak. Zdá se, že dodnes jsem nepoznala Wayovu druhou stránku. Tu romantickou. Tu, kterou by určitě mnoha lidem nepředvedl.
"Posaď se," vyzve mě Way a posune jednu židli u stolku pro dva, abych se mohla usadit.
"Takže, dneska budeš gentleman?" obrátím se na něj. Též se posadí, ale ještě předtím nám oběma nalije do skleničky nějaké víno… smíchané s krví. Jakmile ji ucítím, zamračím se.
"Ochutnej," pobídne mě klidně.
Nechci kazit atmosféru, tak se překonám a ucucnu si možná tak mililitr. Nechutná to špatně. Skoro… sladce.
"Kombinace krve a portského, jak jsi sama teď zjistila, není špatná, že?" Nečeká, až odpovím, odpoví si sám. "Ano, dnešní večer budu nejen tvým společníkem, ale i zkušeným barmanem." Mrkne na mě.
Napiju se trochu víc a poté Way servíruje hlavní chod. Lidskou krev.

* * *
Večeře dopadla lépe, než jsem čekala. Myslela jsem, že na sebe každou chvíli budeme
házet laškovné či vyzývavé pohledy, každou minutou se začneme hádat, ale nic z toho se nestalo. Hlavní chod i desert (čokoládová zmrzlina) i portské s krví bylo vynikající. Chápu, že to zní dost odporně, kdyby mi Way ještě před večeří předložil menu s tímto "jídlem", přísahám, že bych do jeho pokoje nevstoupila.
"Tak co, jak jsem ti vyhovoval jako společník u večeře?" ptá se Way, když po jídle sedíme v další místnosti, v ložnici, na černém gauči.
"Byl jsi… milý," odpovím a vzpomenu, jak mi několikrát doléval portské a'la krev.
"Tak to jsem rád." Na chvíli se odmlčí. "Poslyš, Rachel, hlavní důvod, proč jsem tě sem pozval…"
"O tom jsem s tebou chtěla mluvit," přeruším ho rázně a stoupnu si, jako bych si myslela, že ve větší vzdálenosti budu mít vyšší sebevědomí a méně trapně to ze sebe dostanu.
"Totiž, problém je, že mi neustále lezeš do hlavy, a já ani nevím, co si o tom mám myslet," začnu.
"Stejný problém mám i já," odpoví Way a také si stoupne. Pomalu ke mně přichází a já se rychle odtahuju směr zeď. "Nesnažím se tě ze své hlavy vyhodit, snažím se přijít na to, proč na tebe pořád myslím."
Ani nevím, jestli jsem to řekla já, nebo on, protože oba máme zřejmě stejné myšlenky. Stejný problém. Stejnou touhu. Pevně stisknu oči a nutím se myslet na něco jiného než na to, jak mi momentálně je.
"Rachel." Jeho hlas slyším velmi blízko. Nechci otevírat oči. Chci naslouchat tlukotu svého a jeho srdce, chci se propadnout do černoty, kde bude jen on a já, chci zastavit čas, chci… polibek. Jen jediný… problém je, že nevím, od koho vlastně co žádám. Ale v jednom měl Way pravdu. Našel mě. Našel mě a je teď jen na nás, zda chceme zpečetit náš předurčený osud.
"Wayi." Ztěžka dýchám, plíce se mi stahují, nemám nejmenší ponětí, co dělat. Cítím ho tak blízko, jeho dech mě pohlazuje po lících, jeho ruce bloudí po mých tvářích, jeho rty vyslovují mé jméno. Jeho oči mě nutí ty mé otevřít a čelit situaci. Vidím jeho. Jeho a jen jeho. Je všude. Vůně, oči, ruce, slova… obklopují mě celou a přivádí mé tělo k mírnému třasu.
A teď si nejsem jistá, jestli chci svůj skutečný první polibek od něj. Celá tato situace je neuvěřitelně romantická, ale až moc… neuvěřitelná.
Jenže… dělo se vůbec někdy něco podle toho, na co jsem byla připravená a na co ne? Podle toho, co jsem si přála a co jsem od sebe odháněla? Podle toho, co se hodilo a co ne?
Nikdy.
Políbí mě.
Počet komentářů: 27

Kapitola 22.

10. května 2012 v 23:03 | Vicky |  Jiný Svět: Zapřená (by Vicky)
Promiňte, že tak pozdě, byla jsem unavená z Ameriky a na psaní jsem
nějak neměla čas a na psací náladu jsem musela čekat doteď. Takže tady je
konečně další kapitola, doufám, že se bude líbit, není moc dlouhá.

DVACET DVA
Jak ze sebe dostat všechen ten smutek, šok, vztek a další pocity, jež mi rvou srdce na kousky a nutí mou mysl každou chvíli explodovat? Jak se zbavit pocitů viny, že jsem tak krutě zacházela se Selené? Jak zapomenout na tu chvíli, kdy Cole padal do nicoty a jeho nářek patřil mně? Jak se vypořádat se svým upírstvím, podstatou, tím, kým jsem a co si prožívám? Jak se nevinit z Deanovy nehody, nyní už možná dokonce smrti? Jak… žít?
Přes slzy už ani nevidím, kam mám namířeno. Nemám ani pořádný plán, jak Deana zachránit. Kdoví, kde je Cedric a ten jeho hnusný úsměv, kdoví, kde je jeho konec. Kdoví, jestli právě teď nerve mému jedinému současnému kamarádu srdce z hrudi?
Mám pocit, že každou chvíli se zhroutím na zem. Je toho na mě moc, ano, říkáte si, malej rozmazlenej spratek… no co když já jsem rozmazlenej spratek? Do patnácti let jsem byla zvyklá na "pohodlí" a následně se toho tolik stane. Myslím, že toto je na spratka trochu velký šok.
Nasaji vzduch a hledám v něm Deanův pach. Cítím ho, ale jen slabě. Vydávám se po něm a stoupám ještě pár metrů vzhůru. Jdu svižným krokem, nechci běžet tak rychle, abych potom měla čas na přemýšlení. Nechci přemýšlet vůbec. To je totiž další z věcí, které mě můžou opravdu zabít.
Konečně dorážím ke skalní stěně s výklenkem porostlým jakousi popínavou rostlinou. Dean sedí opřený o zeď a sténá bolestí. Jak by také ne! Ihned k němu přiskakuji a všímám si louže krve pod ním. Cole a Cedric ho pravděpodobně ještě mučili. Jakoby nestačily ty zlámaniny, které mu Cole provedl už v jeskyni.
To poslední, co teď potřebuji, je žízeň po krvi…
A jako obvykle se má "přání" plní.
Zorničky se mi rozšiřují a tesáky prodlužují. Ach můj bože, to ne…!
"Ra-Rachel… Tvoje oči…" vzdychá Dean a sotva se drží při vědomí.
"Sakra," kleju a rychle se k němu obracím zády. Nechci, aby mě takhle viděl. "To je v pořádku, Deane, nemusíš si dělat starosti," snažím se ho uklidnit… nebo spíš sebe. "Zkoušel jsi se postavit? A kde je Cedric?" Stále se však k němu neobracím čelem. Nechci ho vyděsit.
"No, jelikož mám zpřelámaný hnáty, chodit jsem radši ani nezkoušel, ale Cedric odešel… nebo spíš odletěl, před pár minutami. Řekl, abych se nehýbal, prý že se vrátí tak do hodiny." Jasně, nechal ho tu bez ochrany, protože věděl, že o mě se postará Cole a Dean sám neuteče.
"Dobře, já… asi…" Nenapadá mě, jak ho odtud dostat. "Asi tě ponesu." Nic jiného mi na mysl nepřichází.
"Rachel, to nemusíš-"
"Máš lepší nápad?" přerušuji ho. "Mimochodem upozorňuji, že Cedric je velmi nepředvídatelný, takže se klidně může vrátit, když to budeme nejméně čekat. Takže bych ti doporučovala přestat protestovat a radši mi nějak pomoz dát si tě na záda."
Neodpovídá, tudíž to považuji za souhlas. Rychle k němu přistoupím, chytnu ho za jeho zdravou ruku a dám si jí kolem krku. Druhou rukou Deana vezmu kolem zad a pomalu ho stavím. Dean je zticha, ale funí a zatíná zuby, takže je mi jasné, že ho to hodně bolí.
"Promiň… Mám tě posadit?" starám se.
"To je… v pohodě," skučí, ale je statečný. Já v jeho situaci, tak už brečím.
Už mu neodpovídám a když to nejméně čeká, škubnu s námi a naráz padáme ze skály aspoň třicet metrů. Tedy, nepadáme… Já dopadám ladně na nohy a Deana udržuji živého. Ani nestačil vykřiknout překvapením.
"A jsi TEĎ v pohodě?" tážu se.
Přerývaně dýchá a slabě přikyvuje, zřejmě se mu moc nezamlouvá, že ho nesu na zádech, no ale co, já jsem tady upír, já jsem ta silná, on je ten raněný blízko smrti. Tentokrát nemáme zkrátka na vybranou. Ne, že by byl Dean lehký jako pírko, protože to on není ani náhodou. Vždyť je mu tak… 20? Ať tak či onak, nepatří do kategorie anorektičky. Jakmile se dostaneme k motorce, opatrně ho posadím před sebe a sama za něj nastoupím. Šlápnu na plyn, bez ohlédnutí zpět motorku rozjedu a už si to míříme k městu.
* * *
"Deane?"
Můj hlas zní slabě.
"Rachel…" Dean pomalu otevírá oči a rozhlíží se kolem. V této místnosti jsem jen já a právě můj probouzející se kamarád, který před pár hodinami skoro přišel o život. Jsem to ale nepostradatelná kamarádka, že, když nechám přátele na pospas okřídleným (nyní už jen okřídlenému a neokřídlenému) stvůrám? Musím se sama sobě sarkasticky zasmát.
"Jak dopadla operace?" ptá se Dean.
Ach, ano, to jsem zapomněla zmínit.
Hned po návratu do "mrakodrapu" se Dean sesunul na zem a já neměla totální ponětí, co s ním mám dělat. Zpanikařila jsem a vzala ho do nejbližší nemocnice, kde jsem ho představila jako svého bratra Leona Madisona. Moc dlouho se se mnou nezabývali a hned zjistili, že "Leon" má vnitřní krvácení. S mým souhlasem měl hned operaci, jinak by mohl do několika minut zemřít. Já mezitím přecházela po chodbě necelých šest hodin, ukázalo se, že Dean měl víc zdravotních potíží, než jen vnitřní krvácení. Ha, ha, jen… jako kdyby to nestačilo. Ale říkali, že když se probere do dvou hodin, bude to znamenat, že je v pořádku a vyléčí se. Následující hodiny jsem strávila na jeho lůžku bděním, polospaním, přemýšlením…, ani nevím, jestli jsem opravdu usnula, ale každopádně teď jsem vzhůru a zapřísahávám se, že už nikdy nenechám své přátele v nebezpečí, pokud já v něm sama nebudu plavat.
"Dobře," odpovím po chvíli a odhrnu Deanovi černé vlasy z čela. "Budeš v pořádku, jen musíš několik týdnů odpočívat a nenamáhat zlomené a pohmožděné části těla. Nemáš žízeň?" Nečekám na odpověď a za sekundu překonám vzdálenost pokoje, až stojím před umyvadlem s pitnou (doufejme) vodou. Jsem si jistá, že zdejší voda (a navíc v nemocnici) určitě není zdravotně závadná či dokonce smrtící (no to mám zas plnou hlavu blbostí), ale nebudu riskovat, že hned poruším svou přísahu, proto po nalití vody do plastového kelímku průhlednou tekutinu raději sama ochutnám.
Vyplivávám jí zpátky do umyvadla. Rozhodně jsem nečekala, že mi bude na zvracení. Tak to ne, pomyslím si. "Ehm, Deane, půjdu ti koupit ven na chodbu čistou vodu, ano? Tak odpočívej, jenom lež a… moc se nehýbej. Za chvíli by tu měla být sestřička s obědem. Já se hned vrátím," oznamuji Deanovi. Ten se mnou nemůže nic než souhlasit, a tak opouštím pokoj s dvěma dolary v kapse hledat automat s vodou, po které se snad nepozvracím. A tím pádem Dean také ne.
Venku na chodbě se srazím se sestřičkou právě mířící k Deanově pokoji s obědem a ta mě naviguje do přízemí, kde jsou automaty s pitím. Ihned tam zamířím. Jasně, že bych se chtěla rozběhnout a být zpátky ani ne za minutu, protože nemocnice neuvěřitelně páchne po desinfekci a kdovíjakých dalších sračkách, ale to by mě mohli rovnou zavřít na psychiatrii. Upírka v nemocnici. Místní zkolabují a doktoři mohou připravovat další operaci… pokud by sami nedostali infarkt.
Už zase přemýšlím o blbostech. Co to se mnou dneska je? Necítím se ve své kůži. No, a kdo by se mi divil. Skoro mi umřel kamarád v náruči, mám právo necítit se sama sebou. Vždyť takhle jsem se necítila už hodně dlouho. Naposledy… se Cedrikem.
Ne, ten stranou, tím se budu zabývat, teprve až to bude nutné.
Ve vzduchu kromě desinfekce cítím něco divného. Nedělá mi to dobře a poměrně slušně mě to znervózňuje. Nevím, kam se otáčet dřív, připadám si jako ztracená ve snu, škoda, že tohle není sen. Totiž, jsem ráda, že Dean je v pořádku a hlavně naživu, ale velmi často si přeji… vymazat svůj život a narodit se jako někdo jiný. Obyčejný člověk, který prožije šťastné dětství s rodiči, vystuduje školu se spoustou kamarády a poznámek v žákovské knížce za podstrkování pavouků do spolužaččiných tašek, dospěje, zamiluje se, zestárne, umře… Toto přeci já nikdy nemohu prožít. Nejsem normální, můj život není normální, moji rodiče nejsou…
Je mi k pláči. Proč já?? Proč ne někdo jiný, kdo by si trest věčného života zasloužil? Co jsem komu udělala? Proč já musím být krvežíznivá bestie ohrožující nevinné lidi, kterou všichni nenávidí? Proč já…
…musím mít takovou smůlu na kluky, kteří vás sledují až na druhý konec světa?
"Wayi?"
Ten kazisvět stojí u automatu s pitím, ležérně se opírá o stěnu a na tváři má spokojený výraz.
"Ahoj, Rachel."
Počet komentářů: 23

Kam dál