Jak jsem se stala upírkou

13. července 2011 v 18:10 | Vicky - upír
Začalo to, když jsem byla na výletě s rodiči a mladším bratrem. Ten tehdy hrozně zlobil a matka mě požádala, abych ho vzala na procházku kolem jezera, ona s otcem zatím připraví svačinu. Tak jsem vzala Alexe (tak se jmenoval můj bratr) za ruku a šli jsme k jezeru. Voda se třpytila a jelikož nefoukal vítr, nebyly žádné vlnky. Alex pořád vřískal, že mi to šlo na nervy. Uklidňovala jsem ho a domlouvala mu, že má být zticha, ale Alex nepřestal. Možná řval ještě víc. Malej zmetek! myslela jsem si. Jeho vřískot mi trhal uši a bolela mě z něj hlava. Proboha! Nemůže bát chvíli potichu??
Neměla jsem trpělivost, ale vzala jsem Alexe do náruče a pořád ho hladila a říkala mu, že nemá proč brečet a že mi vadí jeho pláč. Nakonec jsem ho ... hodila do ledové vody v jezeře. Chápu, co si nyní myslíte - že jsem psychopat, jenže já už to nemohla vydrže. Alex zahučel do temné vody a už se nevynořil. Začala jsem na něj volat, ale pořád nic. Skočila jsem do jezera, potopila se a zoufale svého bratra hledala. Co jsem to jen udělala??!! Hledala jsem a hledala, ale bezvýsledně. S pláčem jsem vyplavala na břeh a třásla se zimou a strachy. Co řeknu rodičům? Co budu dělat??
Schoulila jsem se na břehu do trávy a přerývaně dýchala. Bylo mi tak zle, že bych se nejraději propadla do země. Navíc matka s otcem na mě s Alexem začali volat, že svačina je hotová. Ale já se nemohla vrátit bez svého bratra! Nemohla jsem jim na oči ... ani náhodou!
Zvedla jsem se ze země a rozběhla se pryč. Utekla jsem a nikdy se nevrátila. Naučila jsem se žít v divoké přírodě sama a opuštěná, až jednou jsem narazila na muže asi o rok staršího než jsem byla já. Usmál se na mě, ale trochu děsivě. Nahnal mi strach a rozklepala jsem se. Otočila jsem se a rozběhla jsem se pryč. Jenže on mě okamžiě dohnal a chytil mě za ruku.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se.
"Victorie," pípla jsem zmateně a vyděšeně.
"Doufám, že to přežiješ, Vicky. Protože jako jiná bytost budeš určitě štastnější."
Nechápavě jsem zamrkala, ale pak už jsem jen cítila obrovskou bolest a pálení v zápěstí. Když jsem se na to místo podívala, uviděla jsem velikou krvavou ránu ... a v té chvíli jsem začal srdceryvně křičet. Rána šíleně pálila, že jsem si mohla vykřičet hlasivky. Vřískala jsem a vřískala, ale po několika hodinách pálení i bolest ustala. Po ráně zůstala jen jizva a zadála jsem se být v pořádku, až na jednu věc: Měla jsem obrovskou žízeń. Lačnila jsem po krvi a neuklidnila jsem se, dokud jsem nezakousla nějaké zvíře a uspokojila se jeho krví.
Od té doby jsem zabíjela i lidi, a věřte, že jsem BYLA štastnější...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama