Další z mých nesmrtelných příběhů

26. srpna 2011 v 17:40 | Vicky - upír
NESMRTELNÝ PŘÍBĚH - NESMRTELNÁ LÁSKA?
Noc. Lov. Sladká vůně krve. To jediné jsem vnímala. Nic jiného nebylo přednější. Pouze má neodvolatelná žízeň a touha po krvi. Měla jsem napjaté všechny svaly po těle a vdechovala tu nádhernou vůni své oběti. Znovu jsem přisála svůj krk k jejímu hrdlu. A začala sát. Bože, já byla jako v ráji.
Jenže pak jsem ho uviděla. Stál tam, ozařován měsíčním svitem. Na tváři mu pohrával svůdný úsměv, oči měl mírně přivřené a rty...... měl pokryté krví. Jeho krví. Pak jsem ucítila tu jeho neodolatelnou vůni. Jestli si myslíte, že zbožňujete růžové deodoranty nebo vůni orchidejí, nemáte představu, jaká je tohle vůně. Jí se nemůže NIC rovnat. A opravdu NIC.
Naklonil hlavu na stranu a uviděla jsem otisky kousance. Upír. Jedno z mých pravidel znělo: Nesát upíry. Odhodila jsem svou dosud nevysátou oběť - ženu - a ta, jakmile dopadla na zem, začala zoufale hekat. Copak musí kazit tuto magickou chvíli?? V sekundě jsem k ní přiskočila a zakroutila jí krkem tak rychle, že nestačila ani vydechnout.
Pak jsem se obrátila k upírovi. Byl tak neuvěřitelně krásný, ale sálo z něj nepřátelství a vražednost.
"Ahoj," řekla jsem. "Nevíš, že tohle je loviště?"
"Jestli se budeš krmit tímto tempem, zanedlouho bude loviště prázdné," odvětil.
"A je to tvůj problém?" odsekla jsem. "Kdykoli se můžu přesunout někam jinam."
Na to nic neřekl. Ale vůně jeho krve mě tak neodolatelně lákala a nemohla jsem jí vzdorovat. Ve vteřině jsem se k němu přesunula a rty přitiskla k nedávno zahojené ráně od kousance na krku. Olízla jsem zaschlou krev, ale jeho reakci jsem nečekala. Otočil se ke mě tak rychle, že jsem si toho sotva všimla a kousl mě do pusy. Nemohla jsem ucuknout, jelikož bych o ni asi přišla. Proto jsem využila situace a vysála kapičky jeho krve na rtech. Odtáhl se.
"Victorie...... nemáš svá pravidla?" otázal se.
"Jaká myslíš??" "Nesát upíry, například."
"Cože?!!" Jak o nich sakra ví???
"Víš, umím číst myšlenky. A taky vím, že fakt toužíš po mojí krvi..... po mně..... Nebraň se tomu, Vicky. Napij se....." lákal mě a já se sotva ovládala. Jaho hlas byl tak sametový a zněl přátelsky, kdyby v něm nebyl podtón krvežíznivosti a bojechtivosti.
"Ne," odpověděla jsem rezolutně a hned se cítila silněji. Určitě na mě něco chystá.
Pobaveně se zasmál. "Nechci ti ublížit - čestné slovo, že na tebe nic nelíčím."
"Ne? Upíří by měli být mezi sebou nepřátelé," odvětila jsem a nevěřila jeho slovům. Nebudu tančit, jak píská, ať je přitažlivý sebevíc. Nejsem jako ostatní. Odvrátila jsem se a vzdálila aspoň na pár kroků.
"Já nejsem tvůj nepřítel, Vic," usmál se.
"A jak víš, že já nejsem tvoje nepřítelkyně??" odsekla jsem a odolala jeho něžným slovům.
"Věř mi, prosím."
"A proč tolik chceš, abych se napila tvé krve? Mohu mít stovku jiných obětí místo tebe."
"Moje krev ti bude chutnat." To samozřejmě ano, jenže.........
"Ani nevím, jak se jmenuješ!" vypálila jsem najednou.
"Nemám jméno," odpověděl a jeho hlas zněl upřímě. "Victorie...... já...... pár dní tě sleduju a víš....... zamiloval jsem se do tebe....... A chceš něco vědět? Láska je má slabá stránka."
"Nevěřím ti," odvětila jsem, ale cítila se v rozpacích. On? Zamilovaný do mě? Když jsem byla ještě živá, nikdy jsem s nikým nechodila. Neměla jsem o kluky zájem, většinu času jsem věnovala buď učení (nařízení od rodičů), nabo hlídáním bratra (též nařízení od rodičů). Jenže přeměna v upírku změnila i mou podobu a od toho osudného dne mé smrti uběhlo už pár let.
"Přesvěč se sama, jestli lžu," řekl po chvíli a nastavil mi krk. "Sáním něčí krve ucítíš i jeho pocity, pravdu nebo lež....."
"Já vím. Tak dobře, napiju se - ale jen malinko! Jak sám víš, nesaju upíry."
Usmál se vítězoslavně. Přiblížila jsem se k němu a přitiskla rty k ráně na krku. Otevřela jsem ji kousnutím a on na okamžik zasténal bolestí. Ale pak už jsem jen cítila jeho slaďoučkou krev a jak se mi rozplývá na jazyku. Viděla jsem jeho pocity ke mě, žádné nepřátelství...... neměl v úmyslu mě podvést. Cítila jsem se hrozně, že jsem mu nevěřila. Mohla bych ho zabít, když se teď posilním, napadlo mě. Ale já mu neublížím, aspoň ne fyzicky. Odtáhla jsem se a rozhodla se.
"Věřím ti, ale nechci být s tebou. Promiň, musím jít."
Volal mě, ale neběžel za mnou. Utíkala jsem rychlostí světla, možná ještě rychleji a za pár minut jsem byla v jiné zemi. Tak jsem ve smutku ztrávila několik kritických dní bez příjmu krve. Nechtěla jsem nikoho zabít.
Po pár dnech jsem se rozhodla, že se k němu vrátím. Uvědomila jsem si totiž, že ho miluju stejně, jako on mě. Vrátila jsem se na naše místo, kde jsme se setkali a uviděla ho. Stál opřený o strom a já se zaradovala. Usmála jsem se a zavolala na něj. Už jsem k němu přicházela, až na to, že bych podivně zticha a nehýbal se. A když jsem ho spatřila ve světle, uviděla jsem, že má v hrudi, přímo v srdci zapíchnutý dřevěný kolík. Dřevo upíry zabíjí. Zabil se sám, nebo ho někdo napadl? Na tuto otázku jsem nikdy nenašla odpověď, ale pamatuji si, že ze zlosti a smutku jsem vyvraždila celé město. Tolik mi chyběl, ale snažila jsem se tu bolest zahnat vražděním, sáním krve a cestováním po světě (přičemž jsem sem tam pár lidí zabila). Nakonec ta bolest musí zmizet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama