Půlnoční Slunce, 1.kapitola První pohled, 1/3

8. srpna 2011 v 17:45 | Vicky - upír
PŮLNOČNÍ SLUNCE - TWILIGHT Z POHLEDU EDWARDA CULLENA
Napsala: Stephenie Meyer

1.Kapitola - První pohled 1.část 1/3
Toto je ta část dne kdy jsem si přál, abych byl schopný spánku. Střední škola. Nebo spíš očistec je to správné slovo? Jestliže existoval nějaký způsob jak si odpykat své hříchy, tak se mu to tady v určité míře přibližovalo. Nuda nebyla něčím co jsem si sám vybral a proto se každý den zdál nemožnější a jednotvárnější než ten předešlý. Měl jsem za to, že tohle je má podoba spánku, tedy pokud by se spánek dal popsat jako nezáživný stav mezi aktivními obdobími. Nepřetržitě jsem zíral na pukliny v omítce ve vzdáleném rohu a představoval jsem si v nich tvary, které tam ve skutečnosti ani nebyly. Tohle je jeden ze způsobů jak přestat vnímat hlasy, které působily uvnitř mé hlavy jako vytrysknutí proudu řeky. Několik stovek z těchto hlasů jsem ignoroval kvůli tomu, že mě nudily. Když přicházely lidské myšlenky, vybavoval jsem si vše, i to, co se stalo předtím a bylo toho poměrně dost. Dnes se všichni kolem zabývali triviálním dramatem a to novým přírůstkem do malého počtu studentů. Chvíli mi zabralo než jsem si je utřídil. Spatřil jsem nový obličej, který se opakoval v myšlence za myšlenkou z každého možného úhlu. Jen obyčejná lidská holka. Vzrušení nad jejím příchodem bylo nudně předvídatelné, stejně jako když probudíte zvědavost dítěte nějakým lesklým předmětem. Polovina natěšených kluků si už představovala sama sebe jak s ní chodí a to jenom kvůli tomu, že pro ně byla něčím novým na pohled. O to víc jsem se snažil abych jejich myšlenky přestal vnímat. Pouze čtyři hlasy jsem blokoval spíše ze zdvořilosti než z nechuti, mou rodinu, mé dva bratry a dvě sestry, kteří už byli tak zvyklí na nedostatek soukromí v mojí přítomnosti, že to jen zřídka dávali najevo. Snažil jsem se jim poskytovat co nejvíc soukromí. Když jsem se tomu mohl vyhnout, snažil jsem se je neposlouchat. Můžu se pokoušet jak chci, přes to já ale stále……….vím. Rosalie myslela jako obyčejně na sebe. Zachytila obraz svého profilu v odrazu něčích brýlí a dumala nad svou vlastní dokonalostí. Rosaliiny myšlenky byly mělkým jezírkem pouze s několika překvapeními. Emmett zuřil kvůli wrestlingovému zápasu, kterým se zabýval společně s Jasperem během noci. Sebral bych všechnu jeho omezenou trpělivost a čekal bych až skončí školní den abych připravil odvetu. Opravdu u Emmettových myšlenek jsem si nikdy nepřipadal vlezlý, protože on si nikdy nemyslel nic, co by pak nepověděl nahlas ostatním anebo to, co by před nimi neuskutečnil. Cítil jsem se trochu vinen kvůli čtení myšlenek ostatních, protože jsem tušil, že jsou tam i věci, o kterých si nepřejí abych se dozvěděl. Jestli Rosaliiny myšlenky byly mělkým jezírkem, tak potom ty Emmettovy byly jezerem bez jediného stínu, zrcadlově čisté. A Jasper……..trpěl. Potlačil jsem povzdech. Edward. Alice pomyslela na moje jméno a hned tak získala moji pozornost. Bylo to úplně stejné jako kdyby moje jméno vyslovila nahlas. Byl jsem šťastný, že mé jméno už naštěstí vyšlo z módy, protože bylo otravné, že pokaždé když někdo pomyslel na jakéhokoliv Edwarda, moje hlava se k tomu člověku automaticky otočila. Tentokrát se má hlava neotočila. Alice a já jsme byli velmi dobří v našich soukromých rozhovorech. Jen zřídka nás u nich někdo chytil. Oči jsem stále upíral na pukliny v omítce. "Jak je na tom?", zeptala se mě Alice. Zamračil jsem se, jen na mých ústech nastala malá změna. Nic takového co by upoutalo pozornost druhých. Vlastně bych se jednoduše mohl mračit jen tak z nudy. Alicin mentální tón mě okamžitě znepokojil, viděl jsem v její mysli, že sleduje Jaspera periferním zrakem. Je tady nějaké nebezpečí? Zkoumala blízkou budoucnost přeskakujíc jednotvárné vize a hledala příčinu mého zamračeného pohledu. Pomalu jsem pootočil hlavu doleva, stále koukajíc na čáry ve stěně, povzdychnul jsem si a pak se otočil zpátky doprava, zpátky k puklinám na zdi. Pouze Alice věděla, že jsem zakroutil hlavou. Uklidnila se. Dej mi vědět až se to stane příliš hrozným. Upřel jsem oči na chvilku na strop a pak zase zpátky dolů. Děkuji, že to děláš. Byl jsem rád, že jsem nemohl odpovědět nahlas. Co bych jí tak asi řekl? "Potěšení na mé straně?" To by bylo asi těžko pravda. Netěšilo mě poslouchat Jasperovo usilovné snažení. Bylo vážně nezbytné abychom tak hodně experimentovali? Nebylo by bezpečnější připustit si, že možná nikdy nebude schopen zvládnout svou žízeň tak jako zbytek z nás a neposune mezní hranice? Proč flirtovat s katastrofou? Byly to už dva týdny od našeho posledního loveckého výletu. Pro nás ostatní to nebylo zas až tak obtížné těžké období. Tu a tam trochu nepohodlné, obzvlášť když člověk přišel až příliš blízko, zejména pokud vítr foukal špatným směrem. Ale lidi jen výjimečně přišli příliš blízko k nám. Jejich instinkty jim napovídaly to, co by jejich rozum nikdy nepochopil a to to, že jsme nebezpeční. Jasper byl právě teď velice nebezpečný. V ten okamžik malá holka na okraji jednoho z nejbližších stolů pohlédla k nám, přestala si povídat se svou kamarádkou. Pohodila při tom svými krátkými světlými vlasy, které si prohrábla prsty. Radiátory přivanuly přímo naším směrem její vůni. Už jsem si zvykl na pocit, který doprovázel ucítění lidské vůně, na suchou řezavou bolest v hrdle, na pocit prázdného žaludku, touhy ho naplnit, na automatické napnutí svalů, na nadměrné proudění jedu v ústech…….. To vše bylo zcela normální, obvykle jednoduché to ignorovat. Bylo to pro Jaspera obtížnější jen teď, s pocity silnějšími, dvakrát takovými, sledoval jsem jeho reakci. S dvojnásobnou žízní lépe řečeno než jakou mívám já. Jasper nechal své představy aby od něj odešly. Představoval si to, představoval si sám sebe jak vstává ze své židle nacházející se vedle Alice a chystá se postavit vedle té prťavé holky. Přemýšlel o tom, že se k ní nakloní jako kdyby jí chtěl pošeptat něco do ucha a přitom nechá své rty dotknout se křivky na jejím krku. Představoval si jak by cítil horké proudění tepu pod její jemnou pokožkou, pod svými ústy…… Kopl jsem do jeho židle. Na okamžik se setkal s mým upřeným pohledem a pak se podíval dolů. Mohl jsem si vyslechnout pocit hanby a vzpurné války v jeho hlavě. "Mrzí mě to," zašeptal Jasper. Pokrčil jsem rameny. "Ty bys nic neudělal," zašeptala k němu Alice, utěšující tak jeho smutek. "Mohla jsem to vidět." Potlačoval jsem ušklíbnutí, kterým bych prozradil její lež. Měli jsme složitou dohodu, Alice a já. Není snadné mít schopnost čtení myšlenek nebo vidění vizí z budoucnosti. Oba jsme byli těmi, kteří byli jeho reakcí mimořádně zaskočeni. Chránili jsme si však tajemství navzájem. "Trošku pomáhá pokud na ni myslíš jako na člověka," tvrdila Alice svým vysokým melodickým hlasem příliš rychle, než aby tomu lidské uši rozuměly, kdyby nějaké, které jsou dost blízko, poslouchaly. "Jmenuje se Whitney. Má malou sestřičku, kterou má strašně moc ráda. Její matka pozvala Esme na zahradní party, pamatuješ si to?" "Já vím kdo to je," řekl Jasper úsečně. Odvrátil svůj upřený pohled a zíral ven z jednoho z malých oken, které byly rozmístěny pod okapy podél dlouhé místnosti. Důrazně tak ukončil rozhovor. Musí jít dneska na lov. Bylo směšné abychom takhle riskovali, abychom úmorně zkoušeli jeho odolnost, abychom tím tak upevňovali jeho schopnost snášet utrpení. Jasper by měl rozumně přijmout svá omezení a v hloubi duše na nich pracovat. Jeho dřívější návyky nebyly vhodné pro náš životní styl, neměl by takto dál pokračovat. Alice si tiše povzdychla a vstala, zároveň s tím si vzala svůj podnos se svým jídlem, rekvizitami, a nechala tak Jaspera o samotě. Věděla kdy už Jasper má dost jejího povzbuzování. I když u Rosalie a Emmetta bylo zjevnější vše okolo jejich vztahu, byli to právě Alice s Jasperem, kteří navzájem poznali v jakém rozpoložení se ten druhý nachází, stejně jako věděli to, v jakém rozpoložení jsou oni sami. Jako kdyby také dovedli číst myšlenky, ale pouze jeden druhému. Edward Cullen. Normální reakce. Otočil jsem se po zvuku mého jména k bytosti, která ho vyslovila třebaže to neudělala nahlas, jen na něj pomyslela. Nepatrnou chvilku moje oči hledaly dvojici doširoka rozevřených, čokoládově hnědých lidských očí, které se nacházely v bledém srdcovitě tvarovaném obličeji. Poznal jsem tu tvář, ačkoli já sám jsem ji nikdy předtím neviděl. Dnes byla tím nejdůležitějším v každé lidské mysli. Nová studentka, Isabella Swanová. Dcera ředitele městské policie, který ji sem přivedl, aby tu s ním díky nějaké nepředvídatelné situaci bydlela. Bella. Tak opravovala každého, kdo použil celé její jméno… Otráveně jsem se odvrátil. Vteřinu mi trvalo než jsem si uvědomil, že ona nebyla tou, která pomyslela na moje jméno. Samozřejmě, ona už drtila Cullenovi. Slyšel jsem její první myšlenky, které neustávaly. Teď jsem poznal hlas Jessici Stanleyové, do té doby mě věčně otravovala tím svým vnitřním žvatláním. Jaká to byla úleva, když překonala svou nemístnou bláznivou lásku. Bylo skoro nemožné abych unikl jejímu stálému směšnému malování vzdušných zámků. V té době jsem si přál abych jí mohl přesně vysvětlit, co by se mohlo přihodit s mými rty a zuby za nimi, kdybych se někdy dostal blízko k ní. To by umlčelo ty její protivné představy. Pomyšlení na její reakci mi skoro vytvořilo úsměv. K ničemu není, aby se jí zabývali. Jessica pokračovala. Doopravdy není ani moc hezká. Nevím, proč na ní Eric tak často zírá……..nebo Mike. Vnitřně sebou trhla při posledním jménu. Její nové pobláznění, všeobecně oblíbený Mike Newton, si ji naprosto nevšímal. Ale vypadá to, že si všímá té nové holky. Znovu jako to dítě s lesknoucím se předmětem.Takhle průměrně komentovaly její přednosti Jessičiny myšlenky, ačkoli navenek byla k nově příchozí přátelská, když ji objasňovala všeobecně známá fakta týkající se mé rodiny. Ta nová studentka se na nás musela zeptat. Dnes se na mě taky všichni dívají. Pomyslela si Jessica samolibě stranou. Není to štěstí, že Bella má společně se mnou dvě hodiny? Můžu se spolehnout na to, že se mě Mike bude chtít zeptat, co je ona zač. Snažil jsem si hlavu zablokovat před tím hloupým přízemním bezvýznamným švitořením, které mě dohánělo k šílenství. "Jessica Stanleyová poskytuje té nové Swanové veškeré špinavé prádlo o Cullenově klanu." zašeptal jsem na rozptýlení Emmettovi. S výdechem se pro sebe zasmál. Doufám, že jí to podává dobře, pomyslel si. "Lépe řečeno bez fantazie, ve skutečnosti jsou to jen bezvýznamné narážky na skandály. Ani trochu hrůzostrašné. Jsem maličko zklamaný." "A co ta nová holka? Je z těch pomluv také tak zklamaná?" Poslouchal jsem abych uslyšel co si ta nová holka, Bella, myslí o Jessičiných výmyslech. Co si představovala když hleděla do neznáma o rodině s křídově bledou pokožkou, že by bylo všeobecně lepší se nám vyhýbat? Byla to trochu i povinnost znát její reakci. Choval jsem se jako pozorovatel, zatímco jsem se snažil zachytit více slov vztahující se k mé rodině. Abych nás ochránil. Kdyby někdo někdy pojal podezření, mohl jsem nás včas varovat a lehce vyklidit pole. To se čas od času přihodilo, že nějaký člověk s aktivní představivostí by v nás mohl spatřit podobnou charakterizaci známou z knih nebo z filmů. Obvykle ji získali špatnou, ale pak bylo stejně lepší se přestěhovat na nějaké jiné místo, než riskovat podrobné zkoumání. Velmi, velmi vzácně, by někdo mohl uhodnout pravdu. My jim však nedali žádnou příležitost, aby si mohli ověřit svou domněnku. Jednoduše jsme zmizeli, bylo to lepší než zanechat hrůzu nahánějící vzpomínku…….. Nic jsem neslyšel i když jsem zablokoval pozornost hloupého vnitřního monologu Jessici, který pokračoval a rozplýval se. Bylo to jako kdyby vedle ní nikdo neseděl. Jak zvláštní, nepřesunula se ta holka? Nezdá se mi až zase tak pravděpodobné, že si Jessica pořád mumlá sama pro sebe. Vyvedený z míry jsem si ověřoval své tušení. Ověřoval jsem si to co mi moje mimořádné "slyšení" říkalo a to nebylo něco, co jsem někdy předtím udělal. Znovu jsem se podíval do těch samých širokých hnědých očí. Seděla vpravo na tom samém místě kde seděla i předtím a dívala se na nás, což bylo instinktivní chování, předpokládal jsem, že jí Jessica stále prozrazuje místní drby o Cullenových. Mluvili zrovna o nás, což je samozřejmé. Ale nedokázal jsem uslyšet šepot. Sklopila svou přitažlivou červenající se tvář a zahanbeně uhnula pohledem, pryč od trapné chyby, kdy byla přistižena jak upřeně zírá na neznámého člověka. Bylo dobře, že Jasper dosud zíral z okna ven. Nerad jsem si představoval jak bych dokázal aby touhu po tak snadné zásobárně krve udržel pod svou kontrolou. Emoce, zračící se na jejím obličeji byly tak zřejmé jako kdyby to, co se dozvěděla, bylo vepsáno do jejího čela, údiv, jako kdyby nevědomě vstřebávala nepatrné odlišnosti mezi jejím druhem a tím mým, zvědavost, když poslouchala Jessiciny historky a bylo tam ještě něco jiného………okouzlení? To by nebylo poprvé. My jsme pro ně nádherní, samozřejmě, pro naše zamýšlené kořisti. Potom jsem nakonec uviděl rozpaky, když jsem zachytil její pohled upírající se na mě. A ještě, přestože její myšlenky byly tak zřejmé v jejích neobvyklých očích, neobvyklých kvůli jejich hloubce, její hnědé oči se často zdály mělké v jejich temnotě, nemohl jsem nic slyšet, kromě ticha z místa kde seděla. Vůbec nic. V té chvíli jsem pocítil neklid. Toto bylo něco s čím jsem se ještě nikdy předtím nesetkal. Je se mnou něco v nepořádku? Cítil jsem se přesně tak jako vždycky. Znepokojen jsem poslouchal ještě usilovněji. Všechny hlasy jsem blokoval, ale neočekávaně se dostaly do mé hlavy. ……..lámu si hlavu s tím, jakou má asi ráda hudbu……možná bych se mohl zmínit, že to nové cédéčko….. přemýšlel Mike Newton o dva stoly dál, zírající na Bellu Swanovou. Podívej se jak na ní civí. Není to dost, že si na tohohle kluka pomýšlí polovina holek ze školy……. Eric Yorkie myslel na obdobné myšlenky rovněž se motajících okolo té nové holky. …….jak nechutné. Myslíš si, že ona je slavná nebo tak něco….…Dokonce i Edward Cullen zírá…… Lauren Malloryová rovněž žárlila na její obličej, ucházející, měl by být víc opálený. A Jessica se předvádí jako její nová nejlepší kamarádka. Jaký vtip…….. A jízlivá kritika pokračovala, podobné myšlenky chrlily i jiné dívky. ……Vsadím se, že se mě pak na ni bude každý vyptávat a proto jsem ráda, že s ní mluvím. Vymyslím nějakou nápaditější otázku….… přemítala Ashley Dowlingová.……Snad se mnou bude na španělštině….… Doufala June Richardsonová.……zvládnu to udělat dnešní večer? Test z trigonometrie a z angličtiny. Doufám, že mi moje maminka…… Angela Weberová, tichá dívka, jejíž myšlenky se kupodivu zabývaly obyčejnými věcmi, byla jediná ze všech u stolu, kdo nebyl posedlý tou Bellou.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama