Půlnoční Slunce, Kapitola 2.Otevřená kniha 3/3

11. srpna 2011 v 17:59 | Vicky - upír
Půlnoční Slunce, kapitola 2. - Otevřená kniha 3/3
Nebyl jsem zvyklý jednat tak intuitivně. Příliš jsem se spoléhal na můj výjimečný sluch - zřejmě jsem nebyl tak vnímavý, jak jsem si myslel.
Dívka si povzdechla a zamračila se. Dívala se přímo před sebe. Něco na její znechucené tváři bylo velmi vtipné. Cela takhle situace - tahle konverzace byla vtipná. Nikdo ještě nebyl přede mnou ve větším nebezpečí jako takhle malá dívka - každou chvíli jsem mohl, vyrušený mojí směšnou posedlostí touto konverzací, vdechnout její vůni nosem a napadnout ji dřív, než bych se stihl zastavit - a ona byla rozzlobená, že jsem jí neodpověděl na otázku.
Otravuju tě?" usmál jsem se nad absurdností celé téhle situace.
Rychle se na mě podívala, její oči se zdály být chycené do pasti mého upřeného pohledu.
Ne tak docela," odpověděla mi. " Spíš jsem otrávená sama ze sebe. Jsem tak snadno čitelná - mamka mi vždycky říká, že jsem její otevřená kniha." Rozladěně se zamračila.
Užasle jsem jí sledoval. Důvod, proč byla rozladěná, byl, že si myslela, že v ní dokážu velmi snadno číst. Tak divné. Ještě nikdy v celém svém životě, jsem se tak moc nesnažil někoho pochopit - možná lépe řečené v existenci - protože život asi nebylo to pravé slovo. Ve skutečnosti jsem neměl život.
"Naopak," nesouhlasil jsem a cítil jsem se tak divně - ostražitě - jako kdyby tu bylo nějaké skryté nebezpečí, které nedokážu rozluštit. Znepokojovala mě zlá předtucha. "Mně připadáš čitelná velmi obtížně."
"Pak tedy musíš být dobrý čtenář," hádala, utvářející si svoje vlastní domněnky, které byly zrovna velmi trefné.
"Obvykle jsem," souhlasil jsem.
Zeširoka jsem se na ní usmál a odhalil řadu zářivých ostrých zubů.
Byla hloupost to udělat, ale náhle jsem byl překvapeně zoufalý, a chtěl jsem to děvče nějakým způsobem varovat. Její tělo bylo ke mně blíž, než kdykoliv předtím, nevědomky se přesouvala ve směru naší konverzace. Všechna ta malé znamení, která dostatečně odradila zbytek lidstva, na ní nefungovala. Proč se ode mě zděšeně neodtáhla? Určitě viděla dost z mé temné stránky, aby si uvědomovala nebezpečí, alespoň instinktivně.
Nedostal jsem se k tomu, abych zjistil, jestli moje varování mělo dostatečný efekt. Pan Banner pak okřikl třídu, aby dávala pozor a tak se ode mě otočila. Zdálo se, že se jí ulevilo, že nás přerušil, možná tedy nebezpeční nevědomky pochopila.
Alespoň jsem v to doufal.
Všiml jsem si, jak ve mně narůstá okouzlení, i když jsem se ho snažil potlačit. Nemohl jsem si dovolit, aby se mi zdála zajímavá. Lépe řečeno - ona by mi to neměla dovolit. Strašně moc jsem se s ní chtěl znovu bavit. Chtěl jsem vědět více o její mámě, o životě, který vedla, než sem přišla, o jejím vztahu s otcem. Všechny nesmyslné detaily, které by vypovídaly o jejím charakteru. Ale každá jedna sekunda, kterou bych s ní trávil, by byla chyba, neměla by takto riskovat.
Nedával jsem pozor, takže jsem se nadýchnul v momentě, kdy si svými prsty prohrábla vlasy. Výjimečně koncentrovaný nával její vůně narazil do mého hrdla.
Cítil jsem se stejně jako ten první den - jako ničící koule. Měl jsem téměř závrať od bolestného ohně v krku. Musel jsem se chytit stolu, abych vůbec dokázal sedět. Dnes jsem měl nad sebou větší kontrolu. Nic jsem nerozbil. Netvor uvnitř mě zuřil, ale naštěstí se nevyžíval v mojí bolesti. Byl svázaný. Zatím.
Úplně jsem přestal dýchat a odtáhnul jsem se od ní tak daleko, jak mi jen lavice dovolovala.
Ne, nemohl jsem se nechat očarovat. Čím více se o ni budu zajímat, tím více bude pravděpodobné, že ji zabiju. Vždyť jenom dnes jsem dvakrát bezvýznamně šlápnul vedle. Co když udělám třetí krok, který už nebude tak bezvýznamný?
Jakmile zazvonil zvonek, vylítnul jsem ze třídy a pravděpodobně zničil každý dojem slušnosti, který jsem si přes hodinu vybudoval. Znova jsem venku přerývaně dýchal čistý, vlhký vzduch jako kdyby to bylo léčivé. Snažil jsem se vzdálit se od toho děvčete tak daleko jak to jenom šlo.
Emmett na mě čekal před dveřmi na hodinu španělštiny. Chvíli pozoroval můj divný výraz.
Jak to šlo? Zeptal se opatrně.
"Nikdo nezemřel," zamumlal jsem.
No tak to je něco. Když jsem viděl Alici na konci panikařit, myslel jsem si, že…
Když jsme vcházeli do třídy, viděl jsem jeho vzpomínky pár sekund dozadu - pohled přes otevřené dveře na jeho poslední hodině - bledá Alice rychle běžela přes celý areál k budově, kde jsem měl hodinu já. Cítil jsem jeho nutkání vstát a přidat se k ní a hned na to jeho rozhodnutí zůstat sedět. Kdyby Alice potřebovala pomoc, řekla by si o ní….
Sednul jsem si do lavice a vystrašeně a znechuceně jsem zavřel oči. "Nevěděl jsem, že to bylo tak blízko. Nemyslel jsem si, že to směruje…. Nevěděl jsem, že to bylo tak zlé," zašeptal jsem.
Nebylo, ujistil mě. Nikdo nezemřel, ne?
"Přesně," odpověděl jsem přes zaťaté zuby. "Ne tentokrát."
Možná, že se to bude zlepšovat.
"Jasně."
Nebo ji možná zabiješ. Pokrčil rameny. Nebyl bys první, ani poslední, kdo by to zkazil. Nikdo tě nebude soudit. Občas lidi prostě voní příliš dobře. Sem ohromený, žes to vydržel tak dlouho.
"Nepomáháš mi, Emmette."
Byl jsem rozzlobený, že přijal myšlenku, že bych mohl zabít to děvče, jako kdyby to bylo něco nevyhnutelného. Byla to její chyba, že voněla tak dobře?
Pamatuju se, když se to stalo mě…, začalse rozpomínat a vtáhnul mě svými vzpomínkami o polovinu století zpět, na polní cestičku za soumraku, kde žena ve středních letech sundávala uschlé prádlo ze šňůry natažené mezi dvěma jabloněmi. Vůně jablek visela těžko ve vzduchu - už bylo po sklizni a opadané ovoce jen tak leželo na zemi. Čerstvě pokosené pole tomu všemu vytvářelo harmonické pozadí. Emmett procházel tou cestičkou, měl něco zařídit pro Rosalii a všímal si všeho, kromě té ženy. Obloha byla nad obzorem purpurová, nad stromami stále zbarvena do oranžova. Pokračoval by dál, bez jakéhokoliv důvodu zapamatovat si tuto chvíli, ale náhlý noční větřík rozfoukal bílé prádlo jako plachty na lodi a přivál vůni té ženy přímo do Emmetovy tváře.
"Ach," zasténal jsem potichu. Jako kdyby moje vzpomínky nestačily.
Vím. Netrvalo to ani půl sekundy. Ani jsem neuvažoval nad vzdorováním.
Jeho paměť začínala být pro mě příliš otevřená.
Vyskočil jsem na nohy a zatnul zuby tak silně, že bych mohl překousnout i ocel.
"Esta bien, Edward?" Zeptala se mě paní Goffová, vylekaná mým náhlým pohybem. Viděl jsem svojí tvář v jejích myšlenkách a věděl jsem, že nevypadám dobře.
"Me perdona," zamumlal jsem a šel ke dveřím.
"Emmett--por favor, puedas tu ayunda a tu hermano?" zeptala se ho, bezmocně na mě ukazujíc, neboť jsem již téměř odešel z místnosti.
"Jistě," slyšel jsem ho odpovědět. Za chvíli byl hned za mnou.
Šel za mnou až na druhý konec budovy, kde mě doběhnul a chytil za ruce.
Odstrčil jsem jeho ruku s nepotřebnou sílou. Tato sila by mohla roztříštit kosti v lidské ruce.
"Promiň, Edwarde."
"Vím." Zhluboka jsem dýchal a snažil se vyčistit si hlavu i plíce.
"Je to zlé jako tohle?" snažil se nemyslet na tu vůní, když se mě ptal. Ale neúspěšně.
"Horší, Emmette, horší."
Na chvíli se mezi námi rozhostilo ticho.
Možná, že…
"Ne, nebylo by lepší s tím skončit. Jdi zpět do třídy Emmette. Chci být sám."
Beze slova a i bez myšlenky se otočil a rychle odešel. Buď řekne učitelce španělštiny, že jsem nemocný nebo že chodím za školu nebo že jsem upír, který se vymkl kontrole. Záleží vlastně na jeho obhajobě? Možná, že bych měl odejít.
Šel jsem do auta, abych počkal na konec vyučování. Šel jsem se skrýt. Opět.
Chtěl jsem strávit tenhle čas rozhodováním nebo obhajobou svých rozhodnutí - ale byl jsem jako narkoman. Přistihnul jsem se, že zase procházím myšlenky, které vycházely ze školních budov. Hlasy mojí rodiny vyčnívaly mezi všemi, ale teď mě nezajímaly. Aliciny vize nebo Rosaliino stěžování. Jessicu jsem našel snadno, ale dívka s ní nebyla, tak jsem hledal dále. Myšlenky Mikea Newtona upoutaly moji pozornost a nakonec jsem ji našel - byla s ním na tělocviku. Byl nešťastný, protože jsem s ní dnes na biologii mluvil. Utěšoval se ale její odpovědí, když se jí na to zeptal…… Ještě nikdy jsem ho neviděl s někým prohodit více než dvě slova. Je jasné, že se mu Bella líbí. Ale nelíbí se mi ten pohled, kterým se na ni dívá. Ale nezdá se, že on by se líbil jí. Co že to říkala? "Zajímalo by mě, co to s ním minulý týden bylo" Něco v tom smyslu. Nezní to jako by ji zajímal. Asi spolu moc nemluvili…
Snažil se utěšit a povzbudit se myšlenkou, že se o mne Bella nezajímá. Naštvalo mě to, víc než bylo přípustné, tak jsem ho přestal poslouchat
Pustil jsem si CD s jakousi agresivní hudbou a zvýšil hlasitost natolik, aby to překřičelo ostatní hlasy. Velmi jsem se musel soustředit na hudbu, abych se opět nezaposlouchal do myšlenek Mikea Newtona, který sledoval nic netušící děvče.
Párkrát jsem se ale podíval. Nešpehuju jí, snažil jsem se přesvědčit sám sebe. Jenom jsem se připravoval. Chtěl jsem vědět, kdy přesně odejde z tělocvičny, kdy dorazí na parkoviště. Nechtěl jsem, aby mě překvapila.
Když studenti začali vycházet ze dveří tělocvičny, vystoupil jsem z auta, i když jsem si nebyl jistý, proč jsem to vlastně udělal. Mírně pršelo - ignoroval jsem, že mi moknou vlasy.
Chtěl jsem, aby mě zahlídla? Doufal jsem, že se se mnou zase bude bavit? Co jsem to vlastně dělal?
Nepohnul jsem se, i když jsem sám sebe přesvědčoval, abych nastoupil zpět do auta. Věděl jsem, že moje rozhodnutí je trestuhodné. Překřížil jsem si ruce na hrudi a dýchal jsem velmi mělce, když jsem jí zahlédl, jak jde proti mně. Nepodívala se na mě. Párkrát se podívala na mraky, s výrazem, jako by ji rozčilovaly.
Byl jsem zklamaný, když se dostala k autu dříve, než kolem mě prošla. Pozdravila by mě? A pozdravil bych jí já?
Sedla si do svého pickupu s vybledlou červenou barvou - do zrezlé obludy, která byla starší než její otec. Pozoroval jsem jí, jak nastartovala - ten starý stroj zahučel hlasitěji než jakékoliv jiné vozidlo tady na parkovišti - a potom natáhla ruku směrem k topení. Chlad jí byl nepříjemný - nelíbil se jí. Pročesávala si prsty svoje husté vlasy, jako kdyby je chtěla vysušit. Představil jsem si, jak asi voní vnitřek auta a rychle jsem tu myšlenku vytlačil z hlavy.
Podívala se kolem sebe, když se připravovala vycouvat a konečně se podívala mým směrem. Dívala se na mě jen krátkou chvíli, takže vše, co jsem mohl vyčíst z jejího výrazu, bylo překvapení. Odtrhla ode mě oči a začala couvat. Slyšel jsem, jak dupla na brzdu a jen o chlup se vyhnula nárazu do auta Erina Teagueho.
Zadívala se do zpětného zrcadla, ústa stažená zlostí. Když ji druhé auto bezpečně objelo, rychle zkontrolovala svoje okolí, dokonce dvakrát a potom vycouvala z parkovacího místa tak rychle, že jsem se musel zasmát. Vypadalo to, jako by si myslela, že je nebezpečná v tom svém starém pickupu.
Myšlenka Belly Swanové - že je nebezpečná pro každého, a že nezáleží na tom, čím jezdí, mě udržela smějícího se, po celou dobu, kdy mě míjela ve svém autě a upřeně hleděla před sebe.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se vám kniha Půlnoční slunce?

Ano, moc 20% (1)
Docela hezký 40% (2)
Nic moc 20% (1)
Absolutně ně! 20% (1)

Komentáře

1 a a | 11. srpna 2011 v 18:22 | Reagovat

Stahuj hudbu, filmy...
http://czshare.com/?5088006
Stačí kliknout na hledat a najít co chceš.

2 Vicky - upír Vicky - upír | 12. srpna 2011 v 10:40 | Reagovat

pro: a
Dík za radu, ale psaly jsme sem, abyste nám sem nedávali žádné stránky ke stahování atd.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama