Kapitola 1.

23. února 2012 v 17:42 | Vicky - Vampire |  Jiný Svět: Zapřená

Jak jsem slíbila, dnes večer je tu první kapitolka Jiného Světa!
Ať se Vám líbí!!!

JEDNA

No, to jsem si mohla myslet. Jak jinak to také mohlo dopadnout? Mí rodiče, tvrdohlaví jako já sama, si opět stojí za svým rozhodnutím a já s tím opět nemohu nic dělat. Již jsem se smířila s několika věcmi, jako třeba s tím nanicovatým stěhováním do zapadlého městečka. Už zde bydlíme skoro měsíc a jedna má spolužačka Faye celou třídu pozvala na narozeninový večírek. Samozřejmě když jsem se zeptala rodičů, zda také smím jít, jejich odpověď jako vždy zněla "Ne". Ani si nepamatuji, kdy jsem byla volná. Už snad od mého narození mě rodiče drží u sebe a nikam mě nepouštějí. Nikdy jsem nebyla na žádné oslavě svých kamarádek a kromě školy nejsem nikdy sama. Doma si připadám jako ve vězení a toužebně se dívám ven do parku, kde dívky mého věku provádějí samé blbosti. Tak ráda bych se k nim přidala. Ale nemyslím, že by mě přijaly. Zásluhou rodičů jsem se stala totálním outsiderem a ani neměla možnost s někým se skamarádit.
Žádné skutečné kamarádky nemám. Ve škole mě holky i kluci berou, občas se mnou i mluví, ale s nikým se nekamarádím. Jsem uzavřená do sebe a ani trochu nejsem společenská. Ne, že bych se nesnažila. Ale oni mě mezi sebe asi ani nechtěli. Vím, že na tu oslavu mě pozvali čistě ze zdvořilosti. Přesto bych na ní moc ráda šla a ukázala ostatním, že nejsem ta, kterou ze mě udělali rodiče.


Konec školy. Začátek celoživotního domácího vězení.
Školní autobus přijíždí, ale na mě už čeká černý Mercedes před branou školy. Nikdy nejezdím s ostatními spolužáky autobusem, rodiče mě vyzvedávají každý den svým autem, což nechápu, autobus staví pár kroků od našeho nového domu.
"Anwen!" Uslyším své jméno a ohlédnu se. Rodiče čekající v autě už netrpělivě klepají na okýnko. To mě musí ještě ztrapnit před celou školou??
Uvidím Faye. Usměji se a zamávám jí. "Ahoj."
"Čau," odpoví. "Tak jdeš na ten večírek?"
Už-už chci odpovědět větu typu "Ještě se musím zeptat rodičů", ale pak mi dojde, že to by znělo moc dětinsky. Ale CO tedy odpovědět? Rodiče mi nikdy nedovolí jít na večírek spolužačky. Ale to tady nehodlám Faye vykládat, ještě by si pomyslela, že nejsem dost stará na oslavy. Nejspíš by všem navykládala, že jsem ještě malé děcko, co se od rodičů na krok nevzdálí.
Nakonec pevně řeknu: "Jo, jasně." Netuším, proč jsem toto odpověděla, nikdy se tam nedostanu. Ale aspoň můžu na poslední chvíli napsat SMS, že mi není dobře, takže nepřijdu. Tedy, to bych mohla použít jako výmluvu, pokud bych měla mobil. Jenže já ho nemám, což tedy rozhodně nechápu proč. Úplně všichni v naší škole, dokonce i předškoláci mají drahý mobil, ale já nemám ani žádný starý po rodičích. Moji rodiče tedy mají jen jeden dohromady. Naše rodina je hrozně zvláštní. Říkají to i mí spolužáci. Ne, že by je chtěli urážet, takoví oni nejsou, prostě si všimli stejné věci, jako ostatní.
"Fajn, tak se uvidíme dnes večer," řekne ještě Faye a nastoupí do autobusu.
Takže musím vymyslet něco jiného. Nebo se jednoduše pokusím znovu rodiče přemluvit, aby své rozhodnutí změnili. Což už jsem předem věděla, že se mi nepodaří. Nikdy se mi nepodařilo rodiče k něčemu přemluvit.
Nastoupím do auta a pozdravím rodiče. Také jsem nikdy nepochopila, proč pro mě přijíždí vždy oba dva. Copak je ještě nenapadlo, že k řízení auta stačí jen jeden člověk??
"Kde jsi byla tak dlouho, Anwen?" zeptá se otec.
"To už se ani nesmím bavit se spolužačkami?" odseknu podrážděně.
"Tímhle tónem se mnou nemluv, mladá dámo!" okřikne mě.
"Kdo byla ta dívka? Jak se jmenuje? Má dobrou pověst ve škole?" ptá se matka.
"To je výslech?!"
"Ne, jen chceme vědět, s kým se ve škole stýkáš a s kým mluvíš," odpoví mi matka.
"Bavím se s učiteli, učitelkami a normálně se spolužáky. Je to v naší rodině trestné?"
"Ne, pokud se tedy nebavíš se špatnou společností," opáčí otec. Na nějaké přemlouvání mohu klidně zapomenout. Už teď jsou rodiče rozčilení.
"Já se bavím s naprosto normálními lidmi," namítla jsem. Natruc si pustím muziku v rádiu, kterou rodiče přímo nesnáší. Když už oni mají poslouchat hudbu, je to vážná hudba, Mozart, Beethoven apod.. Hrůza. A to chtějí vychovávat puberťačku.
"No co to posloucháš za neslušnou muziku?!" vypění otec. Schválně tu "neslušnou muziku" dám ještě hlasitěji. Dříve jsem jim jejich zásady a pravidla brala, ale teď už ne. Jsem v pubertě, proboha! A oni mě učí, s kým se stýkat (přesněji řečeno "Nejlépe se nestýkat s nikým") a jakou poslouchat hudbu.
"Poslouchám to, co se mi líbí," odpovím.
"Tak bys měla změnit vkus, protože tohle je hrozné. Navíc je to parodie na píseň z velice kultivovaného filmu. To je naprosto nepřijatelné!"
"Tati, vždyť je to naprosto normální popová hudba! Poslouchají ji všichni! Proč já nemohu?!"
"Tati?! Přece jsme ti s Annabell kladli na srdce, že nás máš oslovovat formálně! Tak jak se sluší na mladou dospívající dívku!"
"Já se vám nikdy s ničím nezavděčím, že?!" zakřičím. Rodiče mi něco vykládají o "správném vychování" a "mém dobru", ale já už je neposlouchám. Oči mám zalité slzami a nevěnuji jim nejmenší pozornost. Odvrátím se k oknu a hrozně moc se přeji být někým jiným. Nebo mít aspoň normální rodiče.


Když dojedeme k našemu domu, lépe nazváno rezidenci, nasupeně vystoupím a prásknu dveřmi. Vylovím klíč z brašny a odemknu dveře od vrátek. Naše zvláštní rodinka totiž musí mít zvláštní bezpeční opatření, jako klíče od všech dveří i oken nebo pět alarmů.
Ale na ten večírek půjdu, a v tom mi nezabrání. Už moc dlouho jsem byla poslušná. Ono moc neuškodí, když vyzkouším něco nového. A už vůbec to neuškodí rodičům, kteří se
stejně celý večer budou věnovat hrám, které se hrály tak v 18. století. Nejenže mí rodiče
byli zvláštní, ale i hrozně zaostalí co se týkalo doby a navíc působili děsně starobyle. Jako by do 21. století vůbec nepatřili.
Vejdu do svého pokoje a otevřu šatní skříň. Musím si něco vybrat na oslavu, ne?
Ach jo. Mé oblečení se skládalo z nudných, nevýrazných kusů, které se mi vůbec nelíbilo. Samé roláky, dlouhé kalhoty, ojediněle dlouhé černé přiléhavé sukně, košile a svetry. Mám své jedno oblíbené tričko (a jediné) s roztomilým crazy tučňákem od mé oblíbené značky New Yorker. Rodiče by mi ho nikdy nekoupili, ale než jsme se přistěhovali, jednou, když rodiče nebyli doma, jsem se vyplížila z domu s celým svým kapesným a vyrazila jsem nakupovat. Prošmejdila jsem asi deset obchodů a z každého si něco koupila. Většinou to byla veselá barevná trička nebo džíny, které šly aspoň trošku s dobou, ale rodiče na všechny kusy přišli a já dokázala schovat jen tričko s tučňákem.
Nejde o to, že by rodiče neměli dost peněz kupovat mi hezké věci. Spíš o to, že mi prostě nechtějí koupit něco, co by se mi líbilo. O penězích nikdy není řeč, já mám značkové drahé oblečení, ale prostě není… hezké. Ale já si samozřejmě nesmím stěžovat. Aspoň mám pokoj podle svých představ. To je jediná věc, kterou mi zařídili přesně tak, jak jsem si přála. Každá stěna má jinou barvu polepenou plakáty, obrázky a výstřižky z časopisů. Postel je úplně dokonalá. Vybrala jsem si tu nejpohodlnější matraci, jakou jsem objevila (taky byla pěkně drahá) a k tomu roztomilé polštářky a závěsy, aby mi do postele nesvítilo slunce. To vlastně navrhla máma, mě slunce ani trošku nevadilo, naopak jsem byla ráda, když mě hřálo, ale souhlasila jsem, protože mi připadalo, že když závěsy zavěšené nad postelí zatáhnu, budu mít pak víc soukromí.
Můj pokoj je přeplněný nábytkem jako třeba mini-barem, ledničkou, gaučem, televizí, skříní s oblečením a ještě jednou s botami a školními sešity a učebnicemi, houpacím křeslem, psacím stolem a francouzským oknem. Můj pokoj je snad to nejhezčí a nej- útulnější místo v tomto domě.
Takže, co si vezmu na sebe??
Ve volném čase ráda navrhuji a šiji oblečení, ale vždy je mi sebráno s poznámkou, že jako švadlena bych se nemusela uživit. Kdo říká, že chci být švadlena?! Jenom mě prostě baví navrhovat hezké oblečení.
Takže vezmu látky schované pod postelí a začnu šít titěrný topík s jedním ramínkem. Stříhám, tvaruji, sešívám, navlékám, přišívám a nedávám pozor na čas. Tolik jsem zabraná do vyrábění tílka a hrozně mě to baví. Bohužel když se podívám na hodiny, zjistím, že není čas udělat si ještě sukni. Takže se znovu přehrabuji ve skříni a nakonec objevím dříny, které proti ostatním vypadají ještě docela přijatelně.
Obléknu si je a k tomu topík. Prohlížím se v zrcadle, ale pořád vypadám moc obyčejně. Rozhodnu se pro zkrášlení obličeje a pak vlasů. Ha, máma mi sice vzala skoro všechno oblečení, ale rozhodně nepřišla na šminky a make-up v mé tajné skrýši pod ponožkami. Hned je vytáhnu a začnu se malovat. Jemně obtáhnu tužkou oči, nanesu trochu pudru na mé tváře bílé jako sníh, abych vypadala trochu víc lidsky, použiji lesk na rty s vůní lesního ovoce a trošku třpytek na má oční víčka.
Nakonec si udělám jednoduchý drdol z mých temných černých vlasů, ale pár pramenů si nechám líně padat do čela. Podívám se do zrcadla a čekám obvyklý povzdech nad svým vzhledem. Tentokrát vydechnu úžasem a spadne mi brada.
Páni, to snad ani nejsem JÁ?!!
Ale ano, jsem a připadám si poprvé v životě hezká. Usmívám se na sebe a jsem nad sebou moc spokojená. Toto už ani trochu nepřipomíná tu nudnou šprtku Anwen z prvního ročník, která se nemůže pyšnit ničím kromě auta svých rodičů a svým pokojem.
Už není cesty zpět, pomyslím si. Ne, když jsem ze sebe udělala pomalu modelku. Takže to
udělám. Za pár minut má přijít otec na mou každodenní kontrolu, zda mi něco nechybí, nebo jestli naopak nedělám nějaké "klukoviny". Škoda, že tento pojem už je hrozně zastaralý.
Ještě si strčím do kapsy kalhot jízdenky a pozvánku na Fayeinu oslavu, protože je tam napsaná její adresa, tak abych k ní trefila. Málem zapomenu na dárek pro Faye, zabalený v hezkém obalu, ale než se vydám k oknu, popadnu ho a strčím do kapsy od bundy. Štěstí, že jsou to jen malé korálkové náušnice,vlastnoručně vyrobené,protože jsem samozřejmě nemohla nic koupit. Ale snad se budou Faye líbit, docela se mi povedly.
Chci vylézt z okna, protože jiná cesta pro mě odtud neexistuje (leda by se mi chtělo protahovat se komínem a to se mi tedy nechce), ale nemám provaz. Tudíž svážu všechny ošklivé kalhoty a mikiny a za chvíli je z nich dlouhý látkový provaz. Bude držet? Na to nepřijdu, když to nevyzkouším. Ale měl by držet, protože já nejsem tak těžká.
Zavážu improvizovaný provaz kolem příčky v okně a pak se jím protáhnu. Pevně se držím a nejistě šplhám po stěně domu. Dře to a škrábe mě na břicho. Topík jsem schválně udělala docela krátký, ale teď toho trochu lituji.Naštěstí mám ramena chráněná bundou.
Konečně jsem dole. Je mi jasné, že ten "provaz" je dost nápadný a že rodiče na můj útěk zanedlouho přijdou, ale tak ať. Nejsem jejich otrok. Nechám provaz provazem a vyběhnu ze zahrady. Náš dům není přímo ve městě, tak musím jít pěšky pár minut na autobus, ale to mi nevadí. Hlavní je, že se mi podařilo zdrhnout.
Fakt je, že jsem své rodiče na slovo poslouchala až moc dlouho. Ale to je pryč. Už nejsem jejich "malá holčička", jak mě s oblibou nazývají, když zrovna nemají špatnou náladu. Já nebudu napořád stejná. Taky někdy musím dospět, ale jestli toto rodičům nedochází… jestli mě pořád budou držet při sobě jako domácího mazlíčka… Tak to tedy ne.
Už jsem na zastávce a autobus přijíždí. Nastoupím a štípnu si jízdenku. Sednu si na volné místo u okna a musím se sama nad sebou usmát. Dokázala jsem to! Za 14 let jsem poprvé skutečně volná! Sice ne tak docela, musela jsem si to zařídit sama, ale nevadí mi to.
Vystoupím a jdu ještě pěšky pár minut k Fayeinu domu. Bydlí v bohaté čtvrti na kraji města ve viktoriánském domě. Zevnitř slyším hlasitou hudbu a z oken září světlo. Usměji se a zazvoním na zvonek. Chvíli trvá, než mi někdo otevře. Je to Faye.
"Ahoj," pozdravím ji vesele.
"Jé, čau Anwen," odpoví trochu zaraženě Faye. "Už jsme si mysleli, že nepřijdeš."
"Proč?"
"No, kvůli tvým rodičům. Pustili tě?"
"Jasně," zalžu. "Jo, tady máš dárek." Vytáhnu z kapsy od bundy balíček a podám ho Faye.
"Díky," usměje se. "Rozbalím si ho později. Tak pojď dál."
Pustí mě dovnitř a já žasnu. Pravda, že jsem nikdy nebyla na žádné oslavě, ale Fayeina výzdoba domu mi naprosto vyráží dech. Všude jsou rozvěšené barevné balonky, řetězy, třpytky zdobí stěny a barevné kusy papírků jsou rozházeny na zemi po celé chodbě. A asi i po celém domě. Je to všechno moc hezké. Já nikdy neměla oslavu narozenin, dokonce ani dort se svíčkami, protože mí rodiče sladké nejedí. Obvykle dostanu pár dárků, rodiče mi popřejí všechno nejlepší, popřípadě zazpívají, ale to je všechno. Pamatuji si, že když jsem měla šesté narozeniny, máma mi koupila velkého muffina a doprostřed čokoládovou polevou, kterou sama smíchala z nutely a kakaa, vepsala číslo 6. Zbytek polevy mi dala sníst, jenže já ji spořádala všechnu ještě s mega-muffinem a pak mi bylo špatně. Máma nechala svého kulinářského umění, protože se domnívala, že mi bylo špatně z té polevy.
S Faye vejdeme do prostorného obýváku plného lidí našeho věku a uprostřed stropu je zavěšena disko-koule. V místnosti není zapnuté světlo, protože bohatě vystačí střípky
stříbrných světélek na zdech odrážející se od koule na stropě. Je tu dokonalá atmosféra k párty.
"Páni, Faye, to je dokonalý !" nechám se slyšet, ale musím mluvit nahlas, aby mě přes dunící hudbu vůbec slyšela.
"Díky," odpoví a připojí se k nějakému klukovi.Já stojím ve dveřích do obýváku a nemůžu se vynadívat na tu úžasnou výzdobu.
Ale také bych si ráda s někým zatancovala. Bohužel o mě nikdo nejeví zájem. Nejspíš jsem pro ně jen šprtka z bohaté rodiny. Ach jo. Vůbec jsem sem nemusela chodit, protože je tu hrozná nuda. Doloudám se k občerstvovacímu stolku a naliji si limonádu. Sednu si s ní na gauč a srkám z brčka. Sleduji oslavu. Všichni se tak dobře baví a já…? Sedím a čumím jako nějaký vetřelec, kterého tu nikdo nechce.
"Nazdar, Anwen," ozve se kousek nade mnou. Je to chlapecký hlas.
Podívám se nahoru a spatřím docela pohledného černovlasého kluka tak o dva roky staršího, než jsem já. Usmívá se na mě a já mu úsměv oplácím.
"Ahoj," řeknu.
"Nechceš si zatančit?" zeptá se směle a natáhne ke mně ruku.
"Jo," souhlasím okamžitě a ruku ochotně přijmu. Vtáhne mě mezi ostatní lidi doprostřed obývacího pokoje, přímo pod disko-kouli. Tančíme a smějeme se a děláme blbosti s ostatními a já si to neskutečně užívám. Takhle jsem se ještě nikdy nebavila!
"Mimochodem, jsem Josh," zašeptá mi do ucha a při tom na můj ušní lalůček vtiskne lehkou pusu. Skoro to nepostřehnu, dokud nezrudnu jako rak. Moje první pusa! Rodiče mi vždy říkali, že líbat se je velice nezdravé, protože se tak přenáší bacily, ale toto stejně nebyla pusa na pusu.
"Je ti dobře? Nějak jsi zčervenala," poznamená, když se podívá na můj obličej.
"Jo, jo, je mi fajn…" odpovím a zatočí se se mnou celý svět, když mi Josh věnuje ještě krásnější úsměv, než předtím. Podlamují se mi kolena a mám chuť ho políbit, chytnout ho za ruku, přitisknout se k němu… A pak, když skončí písnička, se nade mnou ozve hrozný zvuk. Disko-koule se zakymácí a pak už jen slyším svůj křik.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Mám pokračovat v psaní další kapitoly?

Ano
Ne

Komentáře

1 Liss Liss | Web | 23. února 2012 v 18:46 | Reagovat

Vypadá to dobře, těším se na pokráčko, ale je mi líto, že už nebudeš psát Polibek.

2 Vicky Vicky | E-mail | Web | 23. února 2012 v 20:22 | Reagovat

možná se k němu někdy vrátím... ;-) momentálně mě zaujalo tohle, tak když mě to přestane bavit, vrátím se k Polibku ;-)

3 Erin Erin | E-mail | Web | 24. února 2012 v 16:16 | Reagovat

Ježiši! Doufám, že to na ní spadne... nebo ještě "lépe" na něj... Hej, přísahám bohu, že jestli ho kuchneš hned na začátku, budeš prosit, abys to ještě mohla napravit! :-D :-D Nic si ze mě nerob, já jenom... no táááák!

4 Vicky Vicky | E-mail | Web | 24. února 2012 v 16:57 | Reagovat

on není hlavní postava :-D
ale nezemře ;-)

5 Anne Anne | Web | 25. února 2012 v 9:36 | Reagovat

Vypadá to pekelne zaujímavo :D
Mať takých rodičov tak sa asi zbláznim... Alebo skôr sa zbláznia oni zo mňa :P   ^^
Idem čítať ďalej. Je to vážne super, určite píš ďalej ;)

6 Vicky Vicky | Web | 25. února 2012 v 11:43 | Reagovat

oki, budu už jsem sem dala 4. kapitlku snad se budou ty další co budeš číst líbit. :-)  ;-)
No, já bych se taky zbláznila!! :-D

7 Erin Erin | E-mail | Web | 25. února 2012 v 11:56 | Reagovat

Prej zbláznila... bych si hodila provaz :-D

8 Vicky Vicky | Web | 25. února 2012 v 12:21 | Reagovat

[7]: :-D  :-D  :-D

9 Vicky Vicky | Web | 25. února 2012 v 12:22 | Reagovat

[7]:no to by byla vlastně velká škoda, kdo by pak psal tu úžasnou povídku OŽ??? nebo už si s ní skončila??

10 Lilly Lilly | Web | 4. března 2012 v 17:08 | Reagovat

hmmm:D
docela se stydím, tvoje kapitoly jsou na mě docela dlouhé, ale jinak super:)

11 Rainie a Anwen Rainie a Anwen | Web | 4. března 2012 v 17:17 | Reagovat

díky :-)
a za CO se stydíš?? O_O ;-)

12 NikaRoovy NikaRoovy | Web | 12. dubna 2012 v 17:36 | Reagovat

Páni! To je skvělé! Začíná to vážně úžasně...Kapitoly jsou dlouhéé, to je dobře!Jdu na další!

13 Vicky Vicky | E-mail | Web | 12. dubna 2012 v 19:24 | Reagovat

[12]: Jen jdi, budu moc ráda :-D Doufám, že se Ti budou líbit ;-)  :-D

14 ama ama | Web | 24. dubna 2012 v 21:42 | Reagovat

tak jen nadšeně hlásím, že máš další nadšenou čtenářku. je to úžasné, mnohokrát děkuji za příjemný večer. ale prý dlouhá kapitola... to ne, pro mě je krátké všechno.

15 Vicky Vicky | 25. dubna 2012 v 1:13 | Reagovat

[14]: dekuju mob, hrozne me tesi ze se ti povidka libi a za dalsi ctenarku jsem moc vdecna =D

16 Sanny Sanny | Web | 23. června 2012 v 10:18 | Reagovat

Wauuu budu pokračovat ve čtení :-D

17 Vicky Vicky | 23. června 2012 v 12:22 | Reagovat

[16]: to jsem moc rada, dekuju :)

18 arniel-torm arniel-torm | E-mail | Web | 9. srpna 2012 v 10:09 | Reagovat

no, zatiaľ sa mi to veľmi páčilo :) ale hádam na ňu tá disko guľa nespadne , to by bolo dosť neprijemné :)

19 cute-crazy-cats cute-crazy-cats | 27. srpna 2012 v 10:33 | Reagovat

Teda Vicky... to se ti povedlo! ale dost jsem se lekla, když jsem přečetla poslední řádku ;-) jsi fakt moc šikovná :-D  :-D  :-D

20 Vicky Vicky | Web | 27. srpna 2012 v 11:42 | Reagovat

[18]: příjemné-nepříjemné, musí se něco dít! :-D děkuju :))

[19]: Uf to sem ráda, že ses lekla a díky moc =) =)

21 Domča Domča | Web | 3. února 2013 v 12:43 | Reagovat

Páni :D paráda! hneď sa vrhám na ďalšiu časť :D

22 Snoubení Tmou Snoubení Tmou | E-mail | Web | 10. března 2013 v 0:35 | Reagovat

Líbí se mi, že jsi použila netradiční jména, je to originální. Kapitola by se dala seškrtat, je tam docela dost nezajímavých informací, které brzdí děj, což je zvlášť u pilotní kapitoly důležité. Anwen je puberťačka jaksepatří a v dialogu s rodiči to pěkně vynikne. Ale celkově mi to připadá takové... klasické a přímočaré. Závěr chválím - končit kapitolu v nejlepším je bezva trik :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama