Kapitola 1. 1/2

25. února 2012 v 20:54 | Vicky |  Začátek konce by Vicky
Pokud jste si přečetli minulý článek s názvem
ZAČÁTEK KONCE - ANOTACE, víte, že sem píši další povídku.
Tady je 1. část 1. kapitoly :D
Ať se líbí!

JEDNA
Nade mnou zářila hvězdná noční obloha. Měsíc byl v úplňku, ozařoval celou pláž. Svit prozařoval i moře, které nyní vypadalo jako stříbrné. Nefoukal ani vítr, vlnky v ozářené vodě se skoro nepohnuly. Lepší počasí na oslavu zakončení střední jsme si snad ani nemohli přát. Byla to nádherná noc.
Já s Rixonem, ruku v ruce, kráčející po pláži vyhřáté sluncem, bosé nohy brouzdající v měkkém písku. Naše poslední noc. Zítra se budeme muset navždy rozloučit. Rixon musí odjet na univerzitu v Evropě a mě samozřejmě nemůže vzít s sebou - mé známky ve škole nebyly ani z poloviny tak dobré, jako jeho. Ale hlavní je, že jsem prošla ročníkem.
Co budu dělat já? Záludná otázka. Jediné, co mi jde dobře, je kreslení. Takže ze mě bude návrhářka. Jednoduché jak facka. Jenže o tom nikdo nevěděl. Máma ze mě chtěla mít právničku (skvělý nápad, s mým vysvědčením mě tam určitě přijmou s otevřenou náručí! Žádný problém!), táta zas klavíristku. Nikdy jsem nepochopila proč. Hraní na hudební nástroje mě nebavilo a navíc se mi pletly noty.
Kdybych to měla tak jednoduché, jako má nejlepší kamarádka Phoebe. Její rodiče ji podporovali ve všem, jen aby měla šťastnou budoucnost. Nerozhodovali za ní, jako "někdo" za mě. Proč jsem si nemohla určit budoucnost sama?
Ale dnes v noci jsem se tím zabývat nechtěla. Chtěla jsem jen být s Rixonem, procházet se po této pláži, snít a nepřemýšlet nad důležitými věcmi.
Rixon mi stiskl ruku. Oplatila jsem mu to. Už dávno to byl náš signál. Znamenal třeba: "Chci být jen s tebou." Nebo: "Udělal bych tě šťastnější, kdybych tě políbil?" ale nejčastěji to platilo pro: "Miluji tě, Meghan Starlitová. Znamenáš pro mě všechno." Tak proč mě opouští?
Teď ale jeho stisk ruky znamenal druhou možnost. Vzal mě do náruče a přitiskl své rty na mé. Bylo to nekonečně krásné a něžné. Tohohle se vzdát? Nepřichází v úvahu!
Smutně jsem vydechla a odtáhla se.
"Neopouštěj mě," špitla jsem.
Rixon si místo odpovědi rozepnul stříbrný řetízek, který nosil kolem krku od té doby, kdy jsme spolu začali chodit. Obtočil mi ho kolem krku a na zátylku zapnul.
"Nezapomeň na mě," řekl.
"Nezapomenu." Objala jsem ho a snažila se zahnat slzy. "Miluji tě." Na tohle neodpověděl, ale já věděla, že mou lásku opětuje. Jemně mě od sebe odtáhl a pousmál se. Radost v tom úsměvu nebyla, ale byla jsem ráda, že se kvůli mně snaží.
"Budu muset jít, rodiče budou zase šílet, kde vězím." Pokusila jsem se o vtip, ale ani já sama jsem se tomu nezasmála. "Sbohem, Rixi," zamumlala jsem a na poslední okamžik jsem ho políbila.
"Taky tě miluju, Meg," špitl mi do vlasů a vtiskl pusu na můj ušní lalůček.
Když jsem odcházela z pláže, svíral mě stresující pocit. Byla jsem smutná, zničená a vyčerpaná. Už nikdy neuvidím svého Rixe. Jakmile jsem tu větu uslyšela v hlavě, otřásla jsem se, jako bych tu myšlenku chtěla zahnat.
Snad se rodiče nebudou tolik zlobit, když jdu tak pozdě. Taky by pro mě mohli mít trochu pochopení. Potřebuji si s někým promluvit. Ale rozhodně ne s nikým z rodiny. Potřebuji slyšet Phoebe.
Vytáhla jsem z kapsy mobil a vytočila její číslo. Touhle dobou se určitě opalovala někde ve slunné Itálii.
"Meg?" ozvala se.
"Ahoj, Phoebe." Snažila jsem se, aby můj hlas nezněl tak, jak se doopravdy cítím.
"Meg, zlato, jak ti je?" starala se má nejlepší kámoška.
"Špatně." Nemělo by cenu lhát. Phoebe by mě stejnak hned prokoukla.
"To je mi moc líto. Hned, jak zítra přiletím, někam zajdeme.Třeba nakupovat nebo půjdeme do zábavního parku."
"To by bylo fajn."
"To teda bude fajn! Hele, já bych si s tebou moc ráda povídala, zvlášť když je ti tak mizerně, ale Nick tady pořád zlobí a já ho musím jít uspat. Tak se zatím měj, Meg."
"Pa." Povzdychla jsem si. Taky bych chtěla sourozence. Ale rozhodně ne mladšího bráchu, jako má třeba Phoebe. Přála bych si malou sestru, abych se o ní mohla starat a hrát si s ní. Nick byl vyloženě typ sourozence, kterého bych já nevystála ani den. Toto dítě bylo tak rozmazlené a každou chvíli ufňukané, že jsem se divila, že to Phoebiným rodičům zatím nevadí.
Došla jsem ke svému Mercedesu, odemkla ho a nastoupila. Nastartovala jsem a vyjela do tmy noci. Abych nějak zahnala to tíživé ticho a nějak zapomněla na Rixona, pustila jsem si rádio na nejhlasitější stupeň. Nepomohlo to. Přemýšlela jsem, jak zahnat depresi. Vypnula jsem rádio - akorát mě nervovalo a sotva jsem řídila. Stejně zrovna běžela nevkusná písnička. Mezi řízením jsem se prohrabovala v kabelce. Našla jsem tam trochu nějakého alkoholu a ochutnala jsem..... načež mi bylo na zvracení. Znechuceně jsem láhev odhodila a snažila se
soustředit na řízení. Bylo mi nějak úzko a ticho v autě mě tížilo, proto jsem zase pustila rádio. Pořád v něm běžela ta příšerná písnička. Ale co.
Jela jsem známou silnicí lesem a rozsvítila světla. Až nyní jsem si uvědomila že je mám zhasnuté. Mám kliku, že do mě nikdo nenaboural, zvlášť takhle pozdě v noci.
Začala jsem si zpívat do rytmu písně, která právě běžela v rádiu a nesoustředila se na cestu. Jsem úplně nemožná? napomínala jsem se.
Vtom ze zatáčky vyjel nějaký šílenec a světla jeho auta mě naprosto oslepila. Nic jsem neviděla a velice rychle začala panikařit. Křičela jsem, nadávala a zuřivě kroutila volantem. Mé auto sebou smýkalo. Co budu dělat? Co budu dělat?!! Ale auto bylo už moc blízko. Díky světlům jsem už nic neviděla, pouze slyšela svůj křik.

* * *

Otevřela jsem oči. Moje první myšlenka byla, že se vznáším ve vzduchu, ta druhá, že nad svým zničeným tělem a třetí - jsem mrtvá, nebo živá?

Dívala jsem se na své tělo, jako bych ho ani nepoznávala. Už ho nezachrání, pomyslela jsem si. Jsem definitivně mrtvá. Jenže - já myslela, že třeba půjdu do nebe, pekla, nebo co já vím třeba se znovu narodím (ano, jsem naivní). Ale tohle nevypadalo jako jedna z možností.

Musím se se svým tělem znovu spojit, problesklo mi hlavou. Snesla jsem se na zem a splynula se svým tělem. Zdálo se, jako bych zalapala po dechu. Uslyšelajsem něco jako "Je živá!" ale já si tak rozhodně nepřipadala. Všechno mě bolelo, krvácela jsem a dýchala hrozně slabě. Tohle nevydržím! Aniž bych si to uvědomila, "jako duch" jsem vzlétla ze sebe co nejdál. Už mě nic nebolelo. Ale umřu, uvědomila jsem si.

Pozorovala jsem, jak doktoři nad mým tělem vzdychli a pak ho někdo přenesl do
auta. Ale - ale to ne! Kam to vezou?! Snad si jen tak nepovzdychnou a neodvezou mě pryč?! Křičela jsem na ně, ale neslyšeli mě. Ne!! Snažila jsem sena sebe nějak upozornit. Marně. Vždyť ani nejsem živá!

Otočila jsem se a hnala se rychlostí světla pryč. V hlavě jsem si všechno urovnávala.Takže: zemřela jsem a jako duch vystoupila ze svého těla.Jednoduché, ne? Mé možnosti: letět za těmi lidmi, kteří odvezli moje tělo a snažit se je nějak zastavit, nebo tu zůstat a v hlavě si srovnat, co dál. Vybrala jsem si druhou možnost - koneckonců ta první by nezabrala.
Kam mám jít? Budu ještě někdy "žít"? Tohle mi přišlo mnohem horší, než být doopravdy mrtvá. Počkat - já jsem doopravdy mrtvá! Takže... tohle je trest za to, že jsem chodila za školu s Rixonem? Že jsem často neposlouchala své rodiče, jelikož mi jejich hodinová kázání "někdy" přišla příliš nudná? Že jsem se v páté třídě nepřiznala k poznámce od třídní učitelky, protože jsem měla tahák při písemce z přírodopisu?
No dobře, přiznávám, že jsem měla mnohem víc průšvihů, jenže to bych tu byla dost dlouho, a stejně bych si asi na všechny nevzpomněla. Začínala mi chybět Phoebe. A Rixon. Co kdybych se za ním letěla podívat? napadlo mě. A taky jsem tak hned udělala. Věděla jsem, kde jsem. Na státní silnici nedaleko města Crescent City v Kalifornii. V Crescent City jsem žila. Hned jsem tam zamířila. Byla jsem tam za pár sekund.
Jakmile jsem byla ve městě, orientovala jsem se mnohem lépe. Momentálně jsem se nacházela nejseverněji v Crescent City.A Rixon s rodinou bydlel v nejlepší čtvrti města, na jihu. Zamířila jsem tam a jeho čtvrť i dům hned našla. Vletěla jsem do obrovského viktoriánského domu (skrz zeď, byla jsem vlastně duch takže jsem se neobtěžovala s klepáním na dveře) a... spatřila Rixona, svou životní lásku.
Vypadal skvěle (jako vždy) i s kalhotami od pyžama a tmavým tričkem... ode mě. Kousla jsem se do rtu, abych se nerozbrečela. Tohle pitomé triko jsem Rixonovi koupila k jeho narozeninám - tehdy jsem si myslela, že nad ním jen povytáhne obočí (no uznejte - na tom tričku byl Mickey Mouse!), ale vypadal, že se mu opravdu líbí.
Moc jsem si přála přitulit se ke své lásce. Chtěla jsem si všechno rozmyslet, změnit své plány, ale hlavně, abych byla s ním.
"Rixone..." špitla jsem. Ani jsem nečekala, že by mě snad mohl slyšet. Možná jsem v to doufala. Ale Rixon nevypadal, že by si něčeho všiml. Nevycítil mou přítomnost. Z toho pomyšlení se mi zalily oči slzami. "Tady jsem! Copak mě nevidíš? Neslyšíš mě? Jsem u tebe, lásko, chci jen, abys mě objal a řekl mi, že mě miluješ! Prosím, Rixi!" Z té mé nepřítomnosti jsem začala šílet. Jak je možné, že o ničem neví?! Není způsob, jak se zase stát člověkem?
Rixon přecházel po místnosti a balil si do kufru poslední věci. Díval se do každé skříně, jestli někde něco nenechal. Musí to pro něj být těžké, opustit svou rodinu, kamarády a... mě.
Rixon sebral z nočního stolku svůj mobil a hodil ho do kufru. Pak ho zase vyndal, sedl si na postel a vytáčel nějaké číslo. Podívala jsem se na displej a... Rixon volá mě!
Najednou mi v kapse zabzučel můj mobil. Rixon to samozřejmě neslyšel. Jsou pro něj všechny mé věci neslyšitelné, neviditelné a nehmatatelné. Povzdychla jsem si. I když jsem držela v ruce svůj mobil, nemohla jsem přijmou jeho číslo. On byl člověk, já duch. Ale to on neví, ne? Tak moc bych chtěla slyšet jeho hlas... Zmáčkla jsem tlačítko pro přijmutí.
Ani jsem nečekala, že bych se s ním mohla spojit. Tlačítko evidentně nefungovalo. A já věděla proč. Kdyby mohl komunikovat posmrtný život s pozemským, asi by se všichni zbláznili. Vždyť i já před pár minutami na něco takového nevěřila! Zkrátka bylo asi "zařízeno", aby zůstal tento svět v tajnosti.
Můj mobil pořád vyzváněl. Trhalo mi srdce, že nemůžu na Rixe promluvit. Ale on pořád vytrvale držel svůj telefon a nevypadal na to, že by chtěl zavěsit. Najednou mě napadlo, že si třeba myslí, že jsem na něj naštvaná a nechci s ním mluvit. Nakonec se ozvala hlasová schránka a Rixon řekl: "Meg, ozvi se. Chtěl bych tě ještě slyšet. Miluju tě." "Ach Rixone! Já tě miluju ještě víc, než si myslíš." Pochopitelně to neslyšel.
Rixon seděl smutně na své posteli a pak hodil mobil do kufru. Najednou jsem stejně jako on zaznamenala odemykání dveří a pak hlasy. Rixonův táta. Byl policista, takže už se asi dozvěděl o mé nehodě... Pravděpodobně s sebou přitáhl ještě nějaké kolegy, aby tu smutnou zprávu nemusel sdělovat sám.
Rixon se zvedl a zamířil do obývacího pokoje, kde už se uvelebovali dva policisté a otec mého kluka. Ten vypadal, že by už celý rozhovor měl nejradši za sebou - a já se mu vůbec nedivila! Koho těší oznamovat svým dětem smrt jejich kamarádů? Určitě ne pana Lloyda.
"Ahoj, tati," řekl Rixon a zkoumavě hleděl na spolupracovníky svého otce. "Máma už spí," oznámil mu. "Proč jdeš tak pozdě?"
"Myslím, že bychom se měli posadit, Rixi," povzdychl si pan Lloyd a pokynul svému synovi, aby si sedl na židli. Rixon, stále nechápavý, se posadil a pohledem se dožadoval odpovědí na své dosud nevyřčené otázky.
"Co se stalo?"
"Jde o Meghan..." začal a podíval se na své spolupracovníky.
"Co je s Meg?" vyletěl okamžitě Rix.
"Uklidni se, vše ti povíme, jen zůstaň v klidu," přidal se jeden z policistů podsaditější postavy. Rixon se na jeho doporučení snažil se všech sil uklidnit, ale věděla jsem, že něco jistě tuší.
"První věc je, že neměla řídit, když měla v sobě alkohol," zapojil se do rozhovoru druhý kolega pana Lloyda.
"Takže dostala pokutu? Ale moc toho přece nevypila..." Rixon, očividně přesvědčen, že šlo jen o pokutu ho docela uklidnila. Stále však zůstával ostražitý.
"Pokutu by dostala, kdyby..." začal zas pan Lloyd.
"Kdyby co?" dotázal se Rix.
"Kdyby přežila autonehodu, kterou podle popisu muže v druhém autě - a zázrakem to přežil a v nemocnici se už probral - zavinila tím, že byla opilá." Otec Rixona si pravděpodobně sám pro sebe oddychl, že to má za sebou, i když byl pořád hodně smutný a strachoval se reakce svého syna.
Ten vykulil oči. Bylo v nich vidět zděšení a hrůza. Nebyl schopen slova a měl co dělat, aby se udržel na křesle.
"Jak... jak je to možné?! Co se stalo? Ne, Meg ne... to - to není možné!"
křičel. "Nebyla opilá, to bych poznal!!"
"Srazila se v zatáčce na silnici skrz les poblíž Crescent City," informoval tlustý policista, hlas měl skoro dokonale nečitelný, i přesto že to pro něj také jistě bylo hrozně těžké. Navíc se viditelně potil a působil nervózně.
"Tati, proč-"
"Nebylo možné ji zachránit, Rixone," přerušil ho otec. "Doktoři přijeli okamžitě, a zjistili, že Meghan pravděpodobně zemřela hned při bouračce. Je mi
moc líto..."
Ale Rixon nechtěl nic slyšet.Věděla jsem, že lítost od ostatních lidí nemohl vystát, ale teď se ještě vztekal a zuřil a obviňoval se. "Proč já tě z tý oslavy neodvezl?! Proč já byl takovej sobec a... neodvezl jsem tě ani domů?!! Je to všechno moje vina,to já jí nabídl to šampaňský!" Zhurta se zvedl a začal kopat do nábytku. Vzal židli, nakteré doposudseděl a praštil s ní o zem. Jeho otec mu to nevyčítal. Věděl, že svého syna je radno ničemu nepoučovat, když je vzteklý a ke všemu tak šokovaný. Znám ho moc dobře na to, abych znala jeho zděšení. Měli jsme se rádi a rozuměli si tak dlouhou dobu, že jsem teď naprosto dokázala odhadnout, co uvnitř něj vře a co cítí. On zase vždy dokázal poznat, jaké pocity mám já.Byli jsme jako jedna dvě těla s jednou duší. Spřízněné duše, spojené láskou.
"Ty za to nemůžeš, lásko," dostalo se ze mě, i když bych se nejraději rozplakala. Nejsem sice ten typ, který často brečí, ale i já dokázala uronit slzu. Rixon samozřejmě dál ničil vše, co mu přišlo pod ruku, a pak už i jeho táta se snažil ho uklidnit. Říkal mu, že vše se spraví, ale Rixon si ho vůbec nevšímal. Pak jsem pomyslela, jaké by to bylo, kdyby umřel také. Byl by teď se mnou? přemýšlela jsem. Nejspíš ano. Aspoň bych nebyla tak opuštěná... ztracená...
Nad čím to jen přemýšlím?! pokárala jsem se okamžitě. Je samozřejmě dobře, že je Rix naživu! Díky bohu, že se mnou nejel, akorát bych ho zabila.
"Rixone, poslouchej mě!" nařídila jsem mu. Nehnul ani brvou a pokračoval ve vztekání a zuřivosti. Kdoví, kdy se aspoň zastaví. Ale moc jsem nad zrovna tímto nepřemýšlela. Pokračovala jsem: "Nesmíš se trápit a musíš žít dál! Rozumíš mi?"
"On tě neslyší," ozval se najednou hlas za mnou. Leknutím jsem vykřikla. Že by mě někdo slyšel? To není možné! S hrůzou jsem se otočila a spatřila ženu středního věku. Smutně se na mě usmívala, ale byla nějaká divná. Její pleť měla úplně bílou barvu, že byla skoro průhledná. Vznášela se ve vzduchu, jako já. Uvědomila jsem si, že je duch.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kirara Kirara | E-mail | Web | 29. února 2012 v 20:05 | Reagovat

Zatím se mi to moc líbí :). Dobře vystihuješ pocity a situace, což u pisatelů obdivuji :). Jdu si přěčíst další kapitoly :).

2 Vicky Vicky | E-mail | Web | 29. února 2012 v 20:16 | Reagovat

:-)
jsem hrozně moc ráda že to někdo vůbec čte (v lepším případě i komentuje) :-D  :-D
ať se ti to líbí! :-D
hezké čtení přeju ;-) :-)

3 Sherylin Lee Sherylin Lee | E-mail | Web | 9. března 2012 v 10:42 | Reagovat

No, tak môžeš byť rada, lebo aj ja to čítam. Ale ja nielen komentujem, že je to dobré, ale zameriavam sa aj na chyby. Vieš, čo? Chýba mi, že si podrobnejšie neopísala tú nehodu. Niečo v tej časti mi chýba. Ináč nápad aj spracovanie je dobré, len to treba dotiahnuť do konca.

Vicky, držím palce. Nech ti to píše. Určite sa vrátim prečítať aj ďalšie kapitolky.

4 Vicky Vicky | E-mail | Web | 9. března 2012 v 15:54 | Reagovat

[3]: dobře, tu scenu s nehodou sem už měla v plánu opravit dřív... tak se do toho pustím hned jak bude čas ;) ;)
jinak jsem ráda, že to čteš a jsem zvědavá co řekneš na další části :) :)

5 lilliinka lilliinka | E-mail | Web | 5. dubna 2012 v 10:01 | Reagovat

No zatím je to strašně hezký, ale souhlasim s Sherilin, ta nehody měla být víc popsaná, třeba i do detailů, ale jinak je to fakt nádherný:)

6 Vicky Vicky | E-mail | Web | 5. dubna 2012 v 10:33 | Reagovat

[5]: děkuju děkuju!!! :-D Nějak jsem to zapomněla opravit předtím, ale teď už na to fakt jdu!!! 8-)  :-D

7 Isenstar Eragon Isenstar Eragon | Web | 19. května 2012 v 22:27 | Reagovat

Je to trochu smutný, ale moooooooc se mi to líbí! :-D  :-)  :-D  :-)

8 Vicky Vicky | E-mail | Web | 19. května 2012 v 22:58 | Reagovat

[7]: Tak to mě moc těší, děkuju!! :-D  :-D A smutný... asi jo, ale co nadělám :D

9 Domča Domča | Web | 4. září 2012 v 21:09 | Reagovat

Začiatok sa mi moc páči :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama