Kapitola 1. 2/2

25. února 2012 v 21:03 | Vicky |  Začátek konce by Vicky
První kapitolu musím rozdělit na dvě části,
protože by se mi to nevešlo do jednoho článku...

Zírala jsem na ni s otevřenou pusou. Jak dlouho už mě sledovala a odposlouchávala? Právě, když sem se jí na to chtěla zeptat, promluvila.
"Těší mě, že tě poznávám, Meghan. Já jsem Rihannon Godricková. Nemusíš se ničeho bát, všechno ti vysvětlím," řekla přívětivě, ale její hlas byl ledový.
"V-vy jste... mrtvá?" zeptala jsem se, jelikož mi připadalo hloupé nazývat ji duchem.
"Ano," odpověděla ještě smutněji. "A ty také. Jsi teď odříznuta od lidského světa a musíš se přenést do Světa mrtvých. Mám za úkol tě tam zavést." Podala mi svou ruku, ale já se ještě nechtěla rozloučit s Rixonem.
"Mohla bych se... rozloučit?" otázala jsem se, ale hlas se mi třásl. Znovu musím říct sbohem. Tentokrát navždy. "Vím, že mě neuslyší, ale…"
"Já tě naprosto chápu," řekla Rihannon. "Je těžké říci sbohem, to vím z vlastní zkušenosti."
"Vážně? A jak jste umřela?" zajímalo mě.
Rihannon si povzdychla. "Stalo se to roku 1915, když jsem umřela na černé neštovice. Tehdy to ještě bylo neléčitelné."
"Páni! 1915? To je tedy něco!" žasla jsem, příliš pozdě jsem si uvědomila, jestli jsem snad nebyla nezdvořilá. Ale Rihannon nevypadala naštvaně.
Obrátila jsem se k Rixonovi a poslala mu vzdušný polibek. "Nezapomenu na tebe, Rixi. Miluju tě." A abych se hned nerozbrečela, jsem se k němu otočila zády a chytla Rihannoninu ruku.
"Připravena?" zeptala se mě.
"Ano." Pěkná lež. Vůbec jsem nevěděla, co mě čeká. Kam se přeneseme? Bude to bolet? Jak to asi bude vypadat ve Světě mrtvých? Otázky se mi rojily v hlavě, ale já ani na jednu nedokázala najít odpověď.
Zatočila se mi hlava a zvedl žaludek. Začala jsem ječet, protože mě svíral děsný pocit, jako bych se měla udusit. Křičela jsem z plných plic, ale celé toto přemístění trvalo jen pár vteřin. Cítila jsem, že jsem v jiném světě.
Když skličující pocit zmizel a já konečně popadla dech, začala jsem se kolem sebe rozhlížet. Byly jsme s Rihannon v horách. Tedy, ne úplně na nějaké hoře, ale byl tu sníh. Jak je to možné? Vždyť je, jestli se nepletu - 29. června! A tady je sníh? Tohle nikdy nepochopím.
"Není ti zima? Zezačátku je každému, dokud si nezvykne," řekla Rihannon.
"Jak - zvykat? Copak je tu takhle pořád ? To snad ne!" Pomyslela jsem na horké dny v Kalifornii, na slunce, sucho…
"Ne, to není," uklidnila mě. "Ale roční období je tu momentálně jiné, než u živých. Tam je teď léto, tady zima, přesněji řečeno leden. Ale jak říkám - zvykneš si."
"Zajímavé," hlesla jsem. "A máte tu třeba taky něco jako McDonaldy,
nákupní centra a tak?"
"Ano, tento svět se moc neliší od světa lidského, snad jen ten rozdíl ročního období a v tom, že my jsme... jiní. Kdybys porovnala živého člověka a mrtvého ducha, našla bys hodně rozdílů. My máme třeba úplně jinou pleť, toho sis už asi všimla. Dále nás nic nebolí, jen když nemáme vzduch, tak se cítíme... jako když se nám chce zvracet. A ještě jedna věc - nepotřebujeme nutně jídlo. Někteří z nás nemají chuť. Ale to se stává málokdy."
"A kde budu… žít? Budu vlastně někde bydlet?" chtěla jsem vědět.
"Ano, neboj, nenecháme tě samozřejmě na ulici. Pět let budeš bydlet a učit se o Světě mrtvých v internátní škole," odpověděla Rihannon.
"Cože? To není fér! Právě jsem ukončila střední!" povzdychla jsem si. "Nechci zase vstávat do školy a učit se na písemky!" Bylo mi do breku. Nic nebylo fér!
Rihannon si mě už nevšímala a zamířila na zasněženou lesní cestu. Pobídla mě, ať jdu za ní. Chtě-nechtě jsem poslechla a dohonila jí.
"A kde je ta škola?" zajímalo mě.
"V jednom malém městě Death," odvětila stručně.
"To nezní lákavě," neodpustila jsem si. Zatřásla jsem se zimou. V té chvíli jsem si uvědomila, že mám na sobě pořád oblečení z oslavy - černou mini-sukni, značkový top bez rukávů stejné barvy odhalující pupík s piercingem a stříbrné páskové střevíce na podpatku. Skvělé oblečení do takovéhle zimy.
"Ehm, budu mít možnost koupit si něco na sebe?" ozvala jsem se, i když jsem u sebe neměla žádné peníze. Moje peněženka zůstala v Mercedesu.
"Každý měsíc dostaneš ve škole na útratu jako každý jiný student 100 dolarů," oznámila mi a její hlas zněl znuděně. Copak můžu za to, že se v novém světě orientuji tak špatně? Že o něm absolutně nic nevím? Ach jo. 100 dolarů? To nebylo žádné velké jmění, zvlášť když jsem byla zvyklá na mnohem větší kapesné od rodičů a každodenní výlety do města na nákupy s kamarádkami. Ale holt to budu muset nějak vydržet a spokojit se s tím, co dostanu.
"Paráda," řekla jsem jen, abych Rihannon neurazila. "A vlastně - kdo jste?"
"Ředitelka internátní školy, kam budeš chodit."
Ještě větší paráda.
Vyšly jsme z lesa a já spatřila malé město. Největší budovou zde byla internátní škola. "Tohle je město Death?"
"Ano." Popadla mě za ruku a táhla za sebou. Měla jsem co dělat, abych jí stačila. Vmísily jsme se do nevelkého davu a já se fascinovaně rozhlížela po místních lidech a budovách. Nikde jsem neviděla svůj oblíbený obchod. Tohle město bylo zřejmě hodně zastaralé, když tu nemělo ani nejznámější značkuAmeriky. Sakra. Uvědomila jsem si, že tohle není Amerika. A už vůbec ne Crescent City.

Konečně jsme dorazily k internátu a Rihannon se zastavila. Prohlížela jsem si školu v renesančním stylu. Nelíbila se mi. Byla obrovská s několika patry a čtyřmi věžičkami. Tam snad nebudu spát, pomyslela jsem si.
Rihannon otevřela velikou železnou bránu na nádvoří a já nejistě vstoupila. Páni. Vypadalo to tu skoro jako na nějakém hradě. Ale ne zas až tak špatně, když se člověk (v mém případě duch) pořádně rozhlédne, zjistí, že to tu docela ujde.
"Tak co?" zeptala se Rihannon.
"No, je to tu tak... jiné," odpověděla jsem.
"To pochopitelně. Teď tě představím tvým novým spolužákům a tvé spolubydlící." Vešla do školy velikými dveřmi a já hned za ní. Hemžilo se to tu duchy, ale nevšímali si nás.
"Toto jsou studenti z posledního ročníku. Poznáš je podle odznaku na svetru. Každý ročník má jiný. A ještě bys měla vědět, že lidé od šestnácti let nestárnou. Kolik je tobě?"
"Sedmnáct."
"Začneš prvním ročníkem. Vyučování začíná v devět hodin ráno a končí se ve tři odpoledne."
"A nosí se tu uniformy?"
"Ne, můžeš si nosit, co chceš, ale vždy na sobě musíš mít odznak tvého ročníku. Zítra ti ho dám." Po dlouhé chodbě s kamennou dlažbou jsme došly ke schodům do prvního patra. Ale my došlapaly až do třetího. Stěží jsem popadala dech. Kéž bych mohla bydlet v prvním patře, povzdychla jsem si.
Šly jsme po chodbě, až se Rihannon zastavila u posledních dveří. Zaťukala a zanedlouho otevřela štíhlá hnědovláska tak v mém věku. Usmála se a pozdravila ředitelku. Pak se usmála i na mě.
"Meghan, představuji ti tvou spolubydlící - Nicol Ravennovou," řekla Rihannon. Nedokázalo ze mě vypadnout nic lepšího než "Těší mě." Nicol se ale vlídně usmála a zatáhla mě do pokoje. Spěšně jsem se rozloučila s ředitelkou a poděkovala jí za všechno a šla za Nicol.
V pokoji byly dvě postele - jedna přeplněná plyšáky a druhá pro mě. Sedla jsem si na ni a vzdychla únavou. Ale Nicol mě rozhodně nenechala si odpočinout. Ihned na mě vypálila salvu otázek.
"Jak jsi umřela?"
"Srazila jsem se s autem. A ty?"
"Spáchala jsem sebevraždu. Žít je taková nuda."
"Cože?! Spáchala jsi sebevraždu? Jak?"
"Skočila jsem útesu do moře a utopila se. Fantastický zážitek!"
"To nemyslíš vážně? Proč jsi prosím tě spáchala sebevraždu?!"
"Měla jsem špatný život. Byla jsem nejhorší ze školy, každý týden jsem dostala poznámku, rodiče mě nesnášeli a můj kluk mě podváděl s mou nejlepšíkamarádkou.Věř mi - zemřít je mnohem lepší, než takhle trpět."
Nebyla jsem schopna slova. Přemýšlela jsem, jestli bych taky nespáchala sebevraždu, kdybych měla takovýhle život jako Nicol. Ale ta mě vytrhla z přemýšlení.
"Ale už si na svou smrt ani nepamatuji. Stalo se to před půl rokem a tady se na lidský svět dobře zapomíná."
"A můžeme někdy navštívit lidský svět?"
"Ne. Pokud by na to někdo přišel - třeba ředitelka - dostala bys trest. Celý den by tě nechali bez vzduchu, a věř mi, že to není zrovna zábava. Navíc pak nedostaneš kapesné."
No uf. Najednou jsem si neuměla představit, že bych už třeba nikdy neviděla Phoebe nebo Rixona - nemůžu na ně zapomenout!
"Pojďme se bavit o ničem jiném. Dneska odpadá vyučování. Chtěla bych tě seznámit s mými kamarády."
Vtom někdo zaklepal na dveře.
"Páni, přesní jako hodinky. Nemusíš mít strach, Meghan, jsou hrozně milí." Nicol došla ke dveřím, ale já ji ještě zastavila.
"Ehm, Nicol, mohla bys mě prosím představit jako Meg?"
"Jasně, Meg," usmála se Nicol. Otevřela dveře a dovnitř se nahrnuli čtyři skoro průhlední duchové.
"Ahoj, Nicol!" pozdravili mou spolubydlící.
"Čau, parto. Tohle je Meg, bydlí teď se mnou," řekla Nicol. Všichni se podívali na mě. Netušila jsem, co říct. Vypadlo ze mě jen "Ahoj" a to bylo všechno. Pak začalo představování.
"Meg, tohle je můj kluk Richard a jeho nejlepší kamarád Demetri. A moje dvě nejlepší kamarádky - Nicy a Kate." Všechny jsem si je prohlédla. Richard měl rozčepýřené blond vlasy, byl vysoký asi tak metr sedmdesát a vypadal mile. Demetri byl vyšší, než Richard, měl černé vlasy jako noc, tmavé oči a usmíval se na mě. Usmála jsem se také. Nicy nejistě stála za Richardem a okusovala si nehty. Styděla se. Měla krásné světlé kudrnaté vlasy až k pasu a byla z nás holek nejvyšší. I Richard byl menší než ona, takže se za něj moc schovat nemohla. Kate se tulila k Demetriovi, ale ten nevypadal, že by o ni nějak stál. Ne že by Kate byla ošklivá. Byla krásná a blond vlasy se hodily k její pleti. Pohodila jimi, nejspíš aby udělala dojem na Demetiho, ale ten si jí nevšímal. Naopak se spíš díval na mě.
"No," ozvala se Kate. "Myslím, že už je čas na oběd."
"Jo, to je pravda," přidal se Richard a přitulil se k Nicol. Chytli se za ruce a políbili se. Bylo mi do pláče. Ještě před pár hodinami jsem takhle já objímala Rixona. Chtěla bych vrátit čas.
"Meg, půjdeš s námi?" zeptal se mě Demetri.
"Jo, díky," odpověděla jsem a pokusila se o veselý tón.
Kate si povzdychla. "Já jak víte nemám chuť takže... Demetri, mohl bys mi jít pomoct s domácím úkolem?" zamrkala na něj svými dlouhými řasami.
"Promiň, Kat. Mám docela hlad, tak možná později," odvětil Demetri a přistoupil ke mně. Cítila jsem, jak mě Kate propaluje zničujícím pohledem. Pohodila vlasy a povytáhla obočí. Nepochopila jsem, jak se s takovou nafoukanou holkou může Nicol kamarádit. Ale to jsem si nechala raději pro sebe.
Když jsem měla Demetriho takhle vedle sebe, měla jsem chuť vypláznout na Kate jazyk a pořádně se jí vysmát. Ale samozřejmě jsem to neudělala, nechtěla jsem si hned znepřátelit Nicoliny kamarády. Přesto jsem si neodpustila zářivý úsměv na Demetriho, přestože mě nijak nepřitahoval. Prostě jsem jen chtěla naštvat Kate. Ta nasupeně odkráčela z pokoje a my vyšli na chodbu.
Seběhli jsme po schodech a já jim sotva stačila. Byli všichni děsně rychlí i když jen šli. Já musela běžet, abych je dohnala.
"Jé, promiň, Meg, nestačíš nám, viď? To je zezačátku normální, když jsi pomalejší, než my. Za pár dní budeš lítat jako vítr," uklidňoval mě Richard a usmál se na mě.
"A jak je to tady s výukou?" chtěla jsem vědět. "Učí se tu třeba matika nebo dějepis?" Ptala jsem se, protože jsem si nebyla jistá, jestli by nám byly k něčemu tyhle předměty.
"Dějepis jo, musíš vědět, jak se tu žilo třeba před stovkami let, ale matika je ti na nic. Ta ani fyzika se tu nevyučuje. Zítra dostaneš rozvrh," řekla Nicol.
Oddychla jsem si. Matematika a fyzika byly mé nejméně oblíbené předměty. Upřímně jsem je nesnášela. Byla jsem z nich vždy nejhorší ze třídy.


Vyšli jsme na chodbu v přízemí a mí noví kamarádi mě vedli do jídelny. Byla obrovská a moderně zařízená. Měla prosklenou stěnu, takže bylo vidět ven na nádvoří. Venku foukal vítr a já byla ráda, že jsem uvnitř v teple. Tato jídelna nevypadala jako ty v ostatních školách. Tahle byla úžasná. Nebyly tu žádné nepohodlné židle a stoly dlouhé přes půl jídelny. Nenašli byste tu ani nudný stolek se saláty a kukuřičnými lupínky. Místo obvyklých jídelních stolů s židlemi tu byly měkké pohovky, gauče, křesla a stolky s drahými ubrusy. Místo nudných stolků s nudným jídlem se zde tyčil veliký dlouhý pult s hotovými pochoutkami. Bylo na něm snad všechno, co zbožňuji: kuřecí řízky, špagety, hranolky, čínské nudle, dušená zelenina s rýží, mini-párečky s opečeným chlebem, ryby z Norska se smaženými brambory, rizoto, malinové koláče a k pití: mandarinková limonáda, perlivá voda s různými příchutěmi, ledový čaj, káva se smetanou, pomerančový džus a pepsi cola.


Takový výběr byl jen málokde. Byli mi líto těch, kteří nemají chuť. To já rozhodně měla! "Je to tady úžasný!" žasla jsem.


Kamarádi se usmáli a zavedli mě k pohodlnému gauči s křesly a stolkem hned u prosklené stěny. Posadila jsem se a zabořila do měkké látky. Nemohla jsem se nabažit. Tohle byla ta nejsenzačnější a nejútulnější jídelna na světě. Nicol mě sledovala a řekla: "Pohodlný, co? Pojď si vybrat něco k jídlu," pobídla mě. Zvedla jsem se z gauče a šla s ostatními k pultu.


Tady už bylo několik mých nových spolužáků a spokojeně si vybírali jídlo. Usmívali se a vesele hovořili. Nebyli ani trochu jako ti chuligáni a nezdvořáci z mé bývalé školy. Ti se vždy prohnali frontou, do všech vráželi a snědli všechny zákusky. Tito lidé (duchové, pardon) se ochotně dělili o všechny koláčky i pepsi-colu.

Mnozí z nich se na mě usmáli a představili se mi.
"Ty jsi ta nová, viď?" zeptala se jedna dívka s černými kudrnatými vlasy. Přikývla jsem. "Jo, Meg Starlitová. A ty?" "Carly Highová. Těší mě." "Mě taky."
Pak tu byli i kluci a ti si hráli na džentlmeny a pouštěli nás holky dopředu. "Díky," děkovala jsem vždy. Jeden kluk mi dokonce nabídl pivo. Ten příšerný nápoj mě pronásleduje snad všude! pomyslela jsem si. Když jsem ho pila posledně, zabilo mě to.
"Tady se smí pít alkohol?" namítla jsem.
"No jasně!" odpověděl. "Dáš si?"
"Ne, díky, nemám na něj chuť. Navíc mi zavinil smrt, takže ho už nikdy nechci ani vidět."
"Hm… škoda. A hele, chtěl bych ti něco ukázat. Přijdeš v sedm na nádvoří?" navrhl. No, snad nějak zaženu depku, když s ním půjdu ven.
"Fajn," odpověděla jsem a věnovala mu jeden ze svých "kouzelných" úsměvů, jak je vždy nazýval Rixon. Rixon... Úsměv mi povadl a sklopila jsem oči. Bylo mi bez něj smutno. Ze všeho nejvíc bych teď uvítala jeho hřejivou náruč plnou lásky. Ani jsem nemohla popsat, jak moc mi chyběl. Ale tenhle kluk byl taky docela sympaťák. V tu chvíli mi došlo, že ani nevím, jak se jmenuje.
"Páni," žasla Nicol. "Jsi tu pár minut a už si domlouváš rande s nejhezčím klukem ze školy! Promiň, Richarde, pro mě jsi nejhezčí ty, samozřejmě."
"Jak se vlastně jmenuje?" zajímalo mě.
"Zack," řekl podrážděně Demetri.
"Hele, uklidni se, Demetri, nemusíš na něj hned žárlit, když se o něj Meg zajímá," šťouchl do něj Richard.
"Já nežárlím," odsekl Demetri. Všem nám bylo jasné, že žárlí.
"Já se o Zacka nezajímám!" protestovala jsem a s Demetrim jsme vypadali jako pěkně zlobivé děti, které neposlouchají maminku.
"Jasně, vůbec ne, viď?" drcla do mě se smíchem Nicy. "Tak proto sis s ním hned domluvila rande, co?"
"Nebuď zlá a nerozhlašuj to tady!" doporučila jí Nicol. "Nebo chceš, aby sem přikvačila naše hvězdička a všechny podrobnosti z nás vymlátila?"
"O kom to mluvíte?" zeptala jsem se.
"O Shelby Cassiové. Považuje se za nejhezčí holku školy. Znáš to, že jo? Na každé škole se najde taková slepice. Obvykle mají spadeno na hezouna školy. Jsou trapné, vlezlé, stupidní a nesnesitelné."
"Jo, taky je nemůžu vystát," přisvědčila Nicol. Raději jsem jim neříkala, že v mé minulé škole jsem tou "hvězdou" byla já. A chodila jsem s nejhezčím klukem školy - s Rixonem. Všechny holky mi ho záviděly a nesnášely mě. Myslely si o mě svoje - že jsem trapná, vlezlá, stupidní a nesnesitelná.
Naštěstí jim nebylo divné, že jsem nic neříkala.
Když na mě konečně došla řada u pultu, vybrala jsem si dušenou zeleninu s rýží, pepsi-colu a koláček a vrátila se na naše místo u stěny. Usadila jsem se a Demetri si sedl vedle mě. Bylo mi docela trapně, když si myslel, že se zajímám o Zacka. A nešla jsem s ním proto, že by se mi líbil, ale... prostě jsem potřebovala nějak zahnat myšlenky na Rixona a tohle mi přišlo jako dobrý způsob to provést. Nechala jsem přemýšlení a začala jíst. Zjistila jsem, že nejen že tu všechno skvěle vypadá, ale i jídlo je tu výborné! Už jsem se na Demetriho nepodívala a bylo mi jedno, co si myslí. Byl mi v této chvíli úplně putna, když jsem se konečně mohla po dlouhé době najíst něčeho opravdu vynikajícího.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ostrimoci ostrimoci | Web | 26. února 2012 v 9:36 | Reagovat

Líbí se mi to, dějově možná víc, než Jiný svět...:D A dokonce vím proč...tvůj styl psaní je dobrý, lehce se to čte, takže proto u čtení neusínám na klávesnici. Jak říkám.. :D Dobrý nápad, realizace taky a víc uvidíme v dalších dílech... možná, co mě trošku zaskočilo... nějak přeskočila fázi popírání a nevěřícnosti a hned místo toho spadla do smíření a ptá se na to, v jakém ročníku bude a kde bude bydlet. Rozplývá se nad nabídkou oběda a 'platí se v dolarech?' vždycky jsme tak nějak předpokládala, že tam v posmrtném životě jde spíš o karmu a takové nesmysly, ale dobře. :D tvůj svět, tvoje pravidla.
Abych pořád jenom nekritizovala, což jak jistě už víš dělám hodně ráda, i když na to nemám většinou právo....sama hážu do jednoho pytle různé blbosti...líbí se mi její povaha, zatím... potom volba jmen je neobvyklá, což beru jako další plus a  že si na nic nehraje, taky zatím :D
Takže to je všechno, snad ti nějak nekazím náladu, těma svýma připomínkama a ..jen tak dál.Už se těším, co nám naservíruješ příště.

2 Vicky Vicky | Web | 26. února 2012 v 11:35 | Reagovat

jak už jsem řekla, kritiku snesu a jsem za ní ráda. a na kritizování na tomhle blogu právo máš ;-)  ;-)
náladu mi nekazíš :-)
naopak by mi vadilo, kdyby někdo kritiku nenapsal, protože tu slyšet potřebuju ;-)
děkuju že to čteš :-D

3 lilliinka lilliinka | E-mail | Web | 6. dubna 2012 v 10:19 | Reagovat

Wow to jsem nečekala takže škola pro mrtvý - jako duchy. To je super nápad:)

4 Vicky Vicky | E-mail | Web | 6. dubna 2012 v 10:23 | Reagovat

[3]: děkuju :-D sem ráda, že se to někomu líbí :-)  :-)

5 Domča Domča | Web | 5. září 2012 v 20:32 | Reagovat

Tak toto sa mi naozaj veľmi páči :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama