Kapitola 2.

23. února 2012 v 20:38 | Vicky |  Jiný Svět: Zapřená

Tu je pokračování! xD

DVA

Nestačím uhnout a koule padá přímo na mě. Roztříští se o mé tělo a já pak už nic nevnímám. Cítím všechno možné, včetně bolesti. Cítím horkou krev, jež mi proudí z těla ven. Slyším křik ostatním včetně Faye. Zavírám oči, myslím na Joshe a přeji si, aby mě stihl políbit ještě předtím, než odejdu. Ptáte se, jestli jsem smutná? Ne, můj život stejně za moc nestál. Vždyť jsem žila prakticky jako vězeň! A teď, když přichází svoboda, mám být smutná? Mám brečet? Ne, neuronila jsem ani slzu a jen čekala na konec.
A pak najednou vše ustalo. Krev mi přestala prýštit z ran a bolest odcházela. Smrt přichází, pomyslím si. Ale ne. Nevidím žádné spásné světlo ani anděly, kteří mě mají odvést ze života. Pomyslím si, jak je vlastně smrt pomalá, vzhledem k tomu, že už jsem měla být mrtvá dávno.
Otevřu oči a vidím ustarané a vyděšené tváře lidí z oslavy. Joshova je nejblíže a já se na ni dívám. Připadám si docela normálně, až na to, že umírám.
"Anwen, je mi to tak líto!" To je hlas Faye.
"Zavolejte někdo záchranku!" křičí Josh. "Možná ještě není pozdě."
Ale… proč by volali záchranku? Copak mohu přežít to, co se stalo?!
A pak… se najednou posadím a je mi dobře.
"Anwen! Co to s tebou je?!!" ječí Faye.
Ale to už do místnosti vráží mí rodiče a mě ani nepřekvapuje, že se tu objevili. Civím na své zahojené rány a zaschlou krev, jako by byla několik hodin stará. Ale ostatní civí ještě víc. Ale kde se tu vzali mí rodiče??
"Anwen! Okamžitě domů!" zavelí táta, máma ke mně přiskočí, vlepí mi pěkně šťavnatou facku, pak mě popadne za ruku a vleče mě ven z domu. Já se bráním a mám miliony otázek, ale oni mě neposlouchají. Dokonce mě ani nehubují, asi s tím chtějí počkat až do auta. Vztekám se a nemám daleko k slzám. Všichni běží za námi a já někde v dálce slyším sanitku. Musím přece okamžitě do nemocnice!!
"Mami! Nechte toho, já musím za doktorem,aby mě prohlédl! Víš, co se mi stalo?!" křičím.
"Ty se potřebuješ jedině uklidnit, mladá dámo!" okřikne mě otec a našťouchá do auta, ať se bráním sebevíc. Máma si sedne na zadní sedadlo vedle mě, nejspíš aby mě zadržela, kdyby mě napadlo vyskočit z auta.
Táta nastartuje a naše auto se spolu s námi řítí ohromnou rychlostí od Fayeina domu. Ale nemíříme k našemu domu. Vyjíždíme z města a to necháváme daleko za námi. Co se to jen děje?! Proč jedeme pryč??
"Tati, kam to jedeme? Nemocnice je jiným směrem!"
"Konečně si uvědom, že my nejedeme do nemocnice!!" zahřmí otec.
"A kam teda?!"
Už mi neodpoví. Slova se ujme máma. "Anwen, kdybychom teď jeli navštívit lékaře, co bychom mu asi tak řekli? Že na tebe spadla disko-koule,ale tys neutrpěla žádné zranění?"
"Jak to víte? Přece jste u toho nebyli?! A třeba… třeba ta koule nespadla úplně na mě. Mohlo se mi to jen zdát!"
"Víme, že máš velice bujnou fantazii, Anwen, ale teď ji do této situace nemíchej. Ta koule na tebe spadla, stoprocentně," řekne matka. "A to, že o tvé nehodě víme… Víš, my - já a tvůj táta dokážeme věci vycítit, dokážeme vědět, co se stalo, i když to třeba nevidíme. A navíc, viděli jsme tě pod tou koulí, takže je to snad jasné, ne?"
"Ale jak jste se tam dostali? Jak jste věděli, kde jsem??"
"To také dokážeme vycítit…"
"Jak je to možný??!" vykřiknu.
"Nejsme lidé. A ani ty ne. To je důvod, proč se ti rány zahojily tak rychle. Obyčejný člověk by jistojistě zemřel hned, jak by se na něj ta koule zřítila, ale my… Naše rodina…"
"Naše rodina - co?" ptám se. "Jak to, že nejsme lidé? Jsme! To přece poznáte?!"
"Uklidni se. Vše ti vysvětlíme, až budeme na místě," ozve se zepředu otcův strohý hlas.
"A KAM teda jedeme?"
"Pryč. Sem už se nikdy nevrátíme," odpoví máma. "Než se zeptáš 'proč', vysvětlím ti to. Zanedlouho k tomu domu tvé spolužačky přijede sanitka. V tom domě jsou světci, kteří viděli, jak se ta koule na tebe zřítila. Ale jelikož ty jsi v naprostém pořádku, považovali by tě všichni za něco… nelidského. Byla by to katastrofa! Chápeš to, konečně? Asi nás budou sledovat, proto musíme pryč. Okamžitě."
Mlčím. Nemohu to všechno strávit najednou.
"A to nás přivádí…" ozve se zas otec. "Jak jsi mohla utéct i přes náš zákaz?!"
"Tati! Jsem v pubertě, každý děcko občas zlobí. Proč já nesmím?!"
"Protože to slušně vychovaná dospívající dívka nedělá," řekne matka vedle mě.
"Chtěla jsem na tu oslavu, strašně moc, ale vy jste mě nepustili! Proč? Už byste mi mohli konečně vysvětlit, co tu se mnou patnáct let hrajete za hru a jaký to má smysl??"
Oba si povzdychnou. Pak se ke mně matka otočí a spustí historku, které nemohu věřit, to bych musela být stejný blázen, jako oni dva dohromady. "Anwen, ty, já… celá naše rodina je… jiná. Od lidí se hodně lišíme, toho sis už jistě všimla. Jsme staromódní a neuznáváme všechny ty moderní stroje, protože… jsme zvyklí na jinou dobu. Totiž, jsme upíři. Nesmrtelní upíři, ale snažíme se držet v tajnosti. Teď ti odpovíme na všechno, co budeš chtít vědět. Ale prosím vyslyš nás."
"A proč bych to měla dělat?!" vyjedu po ní. "Copak mě považujete za cvoka, kterými vy jste?"
"Nejsi cvok, a ani my ne," řekne otec. "Jsme zkrátka jiní."
"Ale proč?! Já nechci být upír! Nechci lidem sát krev a nechci spát v rakvi!"
Matka vedle mě se směje. Nechápu, co je na této situaci tak zábavného.
"Nespíme v rakvi, to je jen v knížkách," vysvětlí mi. "Všechno ti vysvětlíme, nemusíš se ničeho bát."
Uvědomuji si vážnost této situace. Za celý svůj život jsem si nijak nevšimla, že bych se od ostatním lidí lišila. Ano, mám divné rodiče tvrdící o sobě, že jsou upíři (nejspíš se úplně zbláznili - a já jsem taky blázen, pokud jim věřím) a už tím mám jiný život, ale že bych byla tak odlišná? Toho jsem si nikdy nevšimla. Nikdy jsem neměla chuť na krev ani mi nevadilo slunce. I když to, že jsme se před několika týdny s rodiči přistěhovali do zapad- lého deštivého městečka asi má také svůj důvod. Ale já přeci nejsem upír! To je jen v knížkách!!
Když mlčím, matka spustí: "Poslyš, naše rodina je poslední svého druhu na světě. Jsme poslední upíři. Lidé většinu z nich odhalili a zničili, ale od honů na upíry uběhlo již nejméně dvě staletí. Lidé v upíry nevěří a přestali se o ně zajímat. Možná proto jsme s tvým tatínkem přežili. Nenašli nás. Žijeme normálním lidským životem a nevzbuzujeme podezření. Není to tak jednoduché. Také musíme občas pít krev a zvířecí nám nestačí. Občas potřebujeme i lidskou. Chápeš… když nejsme někdy doma, tak…"
"…Vraždíte a sajete lidem krev?" Z toho pomyšlení se mi dělá zle.
"Tak to není, Anwen!" přeruší mé úvahy máma. "Stává se jen málokdy, že někoho zabijeme. Navíc se snažíme pít z lidí, které nebude nikdo postrádat. Bezdomovce a tak. Jinak, když to není nutné, živíme se krví zvířat. A ty také brzy budeš dokonalá upírka. Tím, že jsi přežila tu věc s disko-koulí, započala tvá přeměna. Už předtím jsi byla tak trochu upír, ale zatím se to u tebe neprojevilo. Na krev začneš mít chuť až tak kolem šestnácti. Teď je ti patnáct, ale do roka budeš úplná upírka. Chápu, že tomu nechceš uvěřit a my ti to do
hlavy cpát nebudeme. Poznáš to sama. Ve všem ti budeme pomáhat, protože je jasné, že budeš zmatená a v hlavě budeš mít chaos. A chápeš konečně, proč jsme tě tak drželi při sobě?"
"Ne, to tedy rozhodně nechápu."
"Je to velice nepravděpodobné, ale stává se, že neúplný upír se může přeměnit v úplného upíra už dřív, než ve věku dospívání. Takže kdybys třeba v osmi letech někomu omylem začala sát krev, byla by to hrozná katastrofa. Chtěli jsme tě jen chránit před odhalením lidí. Už to, co se teď stalo, byla hrozná pohroma! Náš druh nemůže být fyzicky zraněn, můžeme být zabiti jen dřevem, ohněm nebo useknutím hlavy. Ale když budeme dostatečně opatrní, jako doteď, jsem si jistá, že žádné nebezpečí ti nehrozí."
Chvíli mi trvá, než to všechno strávím. Musím o tom aspoň chvíli přemýšlet.
"A… jak dlouho jsme upíři? A jak jste se jimi stali?"
Matka začne vyprávět: "Tvůj otec se už narodil jako upír a když jsme se seznámili, chtěli jsme spolu být navěky. Prozradil mi svou upíří osobnost a kousl mě. Tím jsem se stala upírem. Byli jsme spolu od roku 1814, takže skoro dvě století. Dokážeme přežít věčnost, ale jen pokud jsme opatrní."
Nevědomky užasnu. "Páni… No a - existuje způsob, jak se stát člověkem?"
Matka nervózně pohlédne na otce, ten zase na ní. Neví, jestli mi to říct, či ne.
"No tak, nikomu to neřeknu!" naléhám na ně. "Stejně tak nemůžu říct to s tím upírstvím."
"No tak dobře," změkne máma. Konečně se přestane dívat na tátu a začne vysvětlovat: "Stát se člověkem není nic těžkého. Spousta upírů se tak přeměnila zpátky, když je třeba začala věčnost nudit. Jde o to, že musíš mít sex s lidským tvorem. S upírem to tak nefunguje. S ním akorát můžeš mít upířího potomka."
"A jiný způsob není?" zeptám se. Je mi bohužel teprve patnáct a ani nejsem úplná upírka, takže budu muset počat do šestnácti. To mi bude za dva měsíce. Ale je tu ještě jeden problém: Kdo by chtěl se zdravým rozumem spát se mnou?
"O jiném nevíme," odpoví máma. Po chvíli jí svitne. "Ať tě to ani nenapadne, jsi ještě moc mladá! A dokud nestvoříme nové upíry, žádný sex mít nebudeš."
"Cože? Stvořit nové upíry?" žasnu. "Proč bychom to dělali? Přeci chceme zůstat v tajnosti, ne?! A proč bych vlastně nemohla spát s člověkem?"
"Nemůžeš být člověk, naším úkolem je udržet náš druh na světě. Nedej bože, kdyby se někomu z nás něco stalo, nemůžeš zůstat sama. A člověk taky nebudeš, tím si buď jistá. S tatínkem ti to nedovolíme."
A je to tady zase. Přednášky o tom, co smím a co ne. Tedy, lépe řečeno - jen o tom, co nesmím, protože je toho velice málo, co smím. A zase si hrají na chytré poučné rodiče, co mě ani na krok od sebe nepustí. A teď se hlídky a kontroly desetkrát zvětší, tím jsem si jistá.
"A co když chci být člověk?" nadhodím.
"Nezáleží na tom, jestli chceš nebo ne. Nezáleží to na tobě," odpoví stroze otec.
"A na kom? Je to můj život, ne?"
"Už jsme ti přece vysvětlovali, že je tvou povinností zachovat druh upírů. Kolikrát ti to máme opakovat?!"
"Ale mě na rase upírů nezáleží. Je mi fuk, jestli přežijí nebo ne, stejně páchají jen škodu."
"Takže ti bude jedno, když nás lidé dopadnou, zničí a ty zůstaneš úplně sama?" zeptá se pohoršeně máma.
"Nezůstanu sama, stanu se člověkem."
"Šmarjá, co na lidech pořád vidíš? Jsou to tvorové, co mají hříšnou duši a nezáleží jim na tvých citech, Anwen!"
"Vy máte co mluvit o duši a mých citech!" odseknu. "Vy se o mě vůbec nestaráte, nezáleží
vám na tom, jak se cítím, protože mě u sebe držíte jak ptáka v kleci. A nezačínejte s vysvětlováním 'Je to pro tvé dobro', protože jen já vím, co je pro mě správné! A nekažte mi tu o hříšné duši, copak je bohulibé, když sajete krev nevinným lidem?!"
Jsou zticha. To mě překvapuje. Zatím vždy měli na mé výlevy odpověď. Vždy mi dali aspoň nějaký hloupý trest, abych si své drzé poznámky uvědomila a poučila se z nich, ale teď jsou vážně zticha!
"Anwen," ozve se táta. "Chápu, že se ti tvůj život asi ani trochu s námi nelíbí a zasloužila by sis lepší rodiče, než jsme my. Zasloužila by sis mnohem lepší život, bez nás, ale naším úkolem je chránit tě. Milujeme tě nade vše a nechceme tě ztratit tím, že se staneš člověkem a opustíš nás. Jsme sobečtí, to si uvědomujeme, ale někdy zkrátka člověk nemá na vybranou."
Najednou se cítím trochu provinile. Asi jsem nemusela tak křičet a vyvádět kvůli svému životu. Měla bych si ho vážit, i svých rodičů! Jsou lidé, kteří by za ně byli šťastní, i a jejich přehnanou péči a kteří by si se mnou můj život hned vyměnili. Každý má své problémy a já se musím smířit s těmi svými. Co na tom, že se o mé pocity nestarali a drželi mě u sebe? Měla bych být ráda, že jim na mě vůbec záleží a že mě chtějí chránit před lidmi. Jak táta řekl, mají mě rádi. A já mu aspoň v této věci věřím.
Jedeme několik hodin, občas zastavíme, abychom nabrali benzín a pak zase pokračujeme v cestě kdoví kam. Nakonec zastavíme na letišti Minneapolis a mě překvapí, že rodiče u sebe mají tolik peněz. Nejspíš to jsou všechny jejich úspory, protože když jsem se na to zeptala mámy, odpověděla mi, že tak nějak s tátou čekali, že se stala nějaká katastrofa na té oslavě a pro jistotu s sebou vzali peníze.
Máma odchází, aby objednala letenky na Aljašku. Je to dost daleko od Minnesoty, na Aljašce by nás neměli hledat. Poletíme do města Calgary v Britské Kolumbii a odtamtud se přepravíme dalším letadlem do Anchorage, hlavního města Aljašky. Tam samozřejmě nezůstaneme a již autem se dopravíme do nevelkého severního města Prudhoe Bay. Koho by napadlo hledat nás tam? A vlastně, proč by nás lidé hledali? Jen kvůli tomu, že nějaká holka nezemřela, když na ní spadla disko-koule? To je přeci úplně normální…
"Pojď, Anwen, půjdeme za matkou." Otec mě popadne za rameno a táhne mě za sebou.
Zanedlouho ve velkém davu uvidím mámu, jak na nás mává. Jdeme k ní a snažíme se projít davem. Když se k mámě konečně dostaneme, vytáhne z kabelky tři letenky do Calgary.
"Letíme ve tři ráno, dřív to bohužel nešlo," oznámí nám. "Zatím si tu můžeme najít hotel nebo restauraci a najíst se. Také by se nám hodilo nějaké oblečení na Aljašku, co myslíš, Anwen?" podívá se na mě. "Co kdybychom zašly my dvě na nákupy a táta by zařídil doklady?" No jo, vlastně! Vždyť já s sebou nemám pas! Podívám se na hodiny, které má máma na ruce. Je něco po deváté hodině večer. Ve kterém obchodě by bylo teď otevřeno?
"Ale mami,je přeci večer," upozorním."A jak mi chce táta sehnat doklady? Přece nepojede zpátky??"
"Jistě že ne, Anwen," odpoví máma. "Musíme si udělat falešné doklady. Kdyby nás hledali, nemůžeme se nechat najít. A to uděláme tak, že si změníme jména. Jak by ses chtěla jme- novat? Ale ať to není moc zvláštní jméno, potřebujeme působit naprosto obyčejně a nor- málně."
Jsem z toho zaskočená. Nicméně váhám jen chvíli a pak řeknu: "Rachel."
"Dobrá… já budu Monica a táta John. Eduardo stejně působilo moc starobyle, stejně jako Annabell."
"A co příjmení?" tážu se.
"Odteď se budeš jmenovat Rachel Mandiová. Měli jsme jména už promyšlená dopředu, kdyby tato situace jednou nastala."
"Dobrá," shrne to otec. "Já půjdu… V kanceláři už bude jistě zavřeno, ale však já si poradím…"
"To by mě teda zajímalo jak," neodpustím si.
Máma začne šeptat, i když je nemožné, že by nás v tomto hluku někdo mohl slyšet. "Jako upíři máme neskutečnou sílu a můžeme se prakticky dostat tam, kam chceme. Když se živíme zásadně krví, neutrácíme moc peněz za jídlo a tak si můžeme ledacos dovolit. Asi ti tohle bude znít naprosto šíleně, ale… kdybychom chtěli, můžeme i krást. Tedy, ne že by nám to policie speciálně dovolila, ale… no, poznáš to sama." Problém je v tom, že to nechci poznat. Nechci, aby mí rodiče byli zloději a kriminálníci a ke všemu upíři.
"Budeme snad krást?!" vyjedu po ní až moc hlasitě, naštěstí si toho nikdo nevšimne.
"V této situaci je to nutné. Stejně tak táta zařídí doklady… nelegálně. Musíme se z této země dostat už jako Mandiovi. Nesmíme lidem, kteří nás možná pronásledují dovolit, aby se přiblížili."
Táta mezitím odchází a mává na nás. Ještě se podívá na mámu a ta kývne. Nechápu, co to vedou za rozhovor, ale hned se na to zeptám.
"S tvým tátou si navzájem dokážeme číst myšlenky," řekne, jakoby se nic nedělo.
"Cože? Jak to??" vypálím. "Umíte číst myšlenky i někomu jinému? A proč já to nedokážu?"
"Musela by sis s tím upírem, kterému chceš číst myšlenky, vyměnit krev. Je to potěšení upírů a nijak to nebolí. Já sála krev tvému otci a on zas mě. Tak jsme žádný z nás o ni nepřišli a dokážeme spolu komunikovat i bez mluvení."
"Páni…" žasnu. "A jak to funguje? To se prostě kousnete a sajete?"
"Asi tak…" Máma nevypadá, že by mi řekla všechno.Podezíravě se na ni podívám a pohledem ji žádám, aby to rozvedla. Zčervená.
"O co jde, mami?"
"Nejčastěji si upíři vyměňují krev při sexu. Způsobuje to rozkoš a potěšení."
Aha. "A je to tak, i když má upír sex s člověkem?"
Zavrtí hlavou. "Kdepak. Toto je ojedinělost upírů."
Už se nechci s ní bavit na toto téma. Už tak je rudá jako ředkvička a nervózně se vrtí. Navíc ani mě toto téma není dvakrát příjemné. Ale ještě na jednu věc se musím zeptat.
"A… co kdyby upír sál upírovi krev a vysál by ho do poslední kapky?"
"Vysátému upírovi by nebylo dvakrát dobře. Nezemřel by, ale dokud by se nenapil krve, bylo by mu dost špatně."
Neodpovím. Jen z toho pomyšlení je mi zle.
"Takže, jak to bude s nákupy?" nadhodím jiné téma. Máma se hned uklidní a usměje se.
"Na kreditní kartě mám… no, hodně peněz. A to si vylož tak, jako že hodně moc. Nechci zbytečně utrácet, ale chci říct, že na ceny se ohlížet nemusíme. A abychom nemusely krást, musíme najít nějaký obchod, kde ještě otevřeno bude."
"Ale nejdřív se musíme dostat z letiště," prohlásím.
Máma mě chytne za ruku a táhne mezi lidmi. Je jí asi fuk, že do nich vrážíme jako by nic. Lidé nespokojeně protestují a nadávají, ale my už jsme pryč. Konečně se dostaneme z letiště a máma zastaví taxíka, protože táta si vzal náš Mercedes. Jedeme do centra Minneapolis, kde jistě bude nějaký krámek otevřený. Když vystoupíme, všimnu si obrovského obchodu uprostřed ulice. Je otevřeno.Tam jistě bude nějaký krámek obchod s oblečením. Zavedu tam mámu a společně procházíme obchodem. Některé podniky jsou otevřené! A dokonce i má oblíbená značka New Yorker. Zatahám mámu za rukáv jako malé děcko.
"Co je, An- totiž Rachel!"
"Můžu jít sem?" ukážu na New Yorker.
"Rachel, potřebuješ teplé kvalitní oblečení do zimy! Navíc obchody jako New Yorker mi ani nepřijdou vhodné."
"A proč ne?"
"No… ty si zasloužíš lepší značku. Pojď, půjdeme do Esprit."
"Tam se mi nic nelíbí! Proč jednou nemůžeme jít tam, kam chci já?!" Vyvádím a vztekám se a připadám si jako spratek. Nemohla bych s tím přestat?? Bohužel už je pozdě, máma si mě měří hněvivým pohledem a nevypadá zrovna potěšeně, že se chovám takhle.
"Myslela jsem, že jsi dospělejší, Rachel. Ale ty se chováš jako dítě. Myslíš, že zrovna teď se tu s tebou potřebuji dohadovat o oblečení? Ne, věř mi, že ne. Moc času zrovna nemáme a potřebujeme toho nakoupit spoustu! Kdybys neutekla na tu hloupou oslavu, tohle bychom vůbec nemusely dělat! Všechno je to jen díky tvé neposlušnosti a ještě mi tu budeš říkat, co mám dělat?!"
"Promiň," pípnu.
"No tak přestaň vyvádět a snaž se prosím trochu spolupracovat!"
"Dobře."
Jdeme tedy do Esprit, kde si zkouším kdeco. Smůla, že je podzim a nemají zde zimní věci, ale máma si vždy dokáže poradit. Vybere mi několik svetříků, které nevypadají zas až tak špatně, džínů, aspoň pět šal a šátků a dvacatero ponožek. Koupí mi to a našťouchá do tašky. Ani nestačím poděkovat a už mě táhne k botám. Žádné módní ani nečekám, ale máma se překoná a koupí mi hezké kozačky s kožešinkou uvnitř. Také přidá ještě tenisky na slunečné počasí, abych pořád nemusela chodit v kozačkách, jedny sněhule a šněrovací boty na zimu.
"Kam teď?" zeptám se, když opouštíme obchod.
"Potřebuješ nějaké spodní prádlo," řekne prostě. "Pojď, než zavřou!"
Zrychlíme krok a za chvíli si už zkouším krásné sexy podprsenky, které máma samozřejmě neschvaluje. Ale nakonec se nechá přemluvit a já dostávám jednu růžovou s krajkou, dvě bílé a (světe div se!) jednu černou s titěrným lemováním. Vypadám v ní parádně sexy a v duchu mámě slibuji, že aspoň tři týdny budu moc hodná a poslušná. Ta se na mé výběry podprsenek tedy moc neusmívá, ale nemá zbytečné připomínky a ještě mi kupuje několik kalhotek. K černé podprdě patří i krásné černé kalhotky, ale těch se nedočkám. Máma dává věci do tašky a když odcházíme z obchodu, ještě mi řekne:
"Ty podprsenky tátovi radši neukazuj, ještě by dostal infarkt."
"Jasně. Díky, mami!" děkuji už asi potřetí. "Kam půjdeme teď?"
"Koupit nějaký kabát nebo bundu. Nebo nejlépe obojí. Také potřebuješ čepice a rukavice. A já taky."
Tak jdeme do dalšího obchodu, kde mi máma pořídí ne moc hezký kabát divné barvy, ale slíbila jsem si, že budu hodná, takže když mi ho koupí, nemám námitky a vybírám si čepici a rukavice.Máma mi dovoluje vybrat si, jaké se mi líbí, pokud tedy budou dostatečně teplé. Zvolím si měkoučké růžové, modré a bílé s černou kytičkou a máma vytahuje kreditku. Ještě do košíku přidám pár hezkých čepic a máma si jich také pár vybere. Ještě mi dovolí vybrat si nějakou bundu, tak požaduji sportovní Adidas světle modré barvy.
Máma si koupí ještě pár věcí pro sebe a odcházíme. Jsem spokojená, hlavně co se týče spodního prádla. Ale ještě potřebuji nějaká trička.
"Roláky ti budou stačit, nemusíme shánět nějaká trička," tvrdí máma, ale já ji moc a moc přemlouvám, abychom šly do New Yorkeru. Nakonec souhlasí, ale dovolí mi vybrat si maximálně pět triček, pak mi prý koupí už jen roláky a mikiny. Neprotestuji. Hlavně, že můžeme jít do New Yorkeru. Ihned tam zamíříme a já mám štěstí, že se zavítá až za patnáct minut. Okamžitě přiskočím k regálu s tričky a rychle vybírám. Několik si jich vyzkouším a nakonec mi jich máma koupí pět, protože se nemohu rozhodnout mezi tričkem s medvídkem koalou a tričkem s pandou červenou. A protože máma mé rozhodování nemůže vystát, koupí mi obě. Jsem nadmíru spokojená.
Pak už kupujeme jen nudné roláky a ještě nudnější mikiny, ale aspoň nevypadají tak hrozně, jako ty, které mám doma. Domov už to ale není.
Konečně jsou nákupy u konce a já si z obchodu nesu šest nacpaných tašek. Bylo jich osm, ale mámino umění narvat velké věci do malého prostoru se nám vyplatilo. Máma toho nemá tolik a volnou rukou zastavuje taxíka. Konečně jeden zastaví a my nastoupíme. Jedeme na letiště mlčky a jsme tam za pár minut. Máma zaplatí, tentokrát hotovostí a vystrká mě z auta. Ale ještě předtím na nás řidič začne mluvit.
"Promiňte, madam," ozve se. Já už jsem venku a rozhlížím se po našem Mercedesu, nicméně ho nikde nevidím, ale řidiče a mámu slyším dokonale i přes hluk kolem mě. Asi je to jedna z "upířích výhod" - vynikající sluch. Nebo možná řidič prostě mluvil jen dost hlasitě.
"Neznáte tyto osoby?" zeptá se a ukazuje matce nevelký obrázek. Jsem na něm já, máma a táta a usmíváme se. Nepamatuji si, že bych se někdy na rodinné fotce usmívala, ale pak si vzpomenu na narozeniny mých patnáctých narozenin, kdy k nám přišla sousedka a vyfotila nás. Máma má tu fotku zarámovanou ve své ložnici, ale jak se objevila tady? Po chvilce mi svitne. Už nás určitě hledají a začali v našem domě. Já a ta dívka na fotce si moc podobné nejsme, protože za ten rok jsem se docela změnila, ale pozorný člověk by mě jistojistě poznal. Zato máma je k rozpoznání dokonale.
Sakra!
Ta už je ale venku se všemi svými taškami a zabouchává dveře do taxíka. Popadne mě za ruku a táhne mě od něj.
"Už nás hledají, že?" zeptám se tiše.
"Ano. Musíme si pospíšit a ztratit se v davu," rozhodne matka.
Vidím, že se soustředí a zavírá oči. Jistě v duchu volá tátu. Po chvilce je zas normální a oznámí mi, že táta s našimi falešnými doklady je již uvnitř blízko hlavního vchodu.
Když na něj konečně narazíme, pomůže mi s pár taškami a podá máme doklady. Ta je schová do kabelky a oznamuje tátovi, že policie je nám na stopě.
"Řidiči taxíků mají naši fotku. Asi ji okopírovali z té originální v našem domě, ale za chvíli o nás bude vědět celá Minnesota. Co budeme dělat?"
"To nevím. Do letadla nás asi ani nepustí, jistě budou kontroly, aby rodina Flyessonových nepřekročila hranice mezi zeměmi. Jistě budou mít naši fotku. Zatraceně nevím, co budeme dělat!" vzteká se táta. Já jsem však v té době tak trochu napřed a tak navrhnu jednoduché řešení:
"Zamaskujeme se, ne?"
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Mám pokračovat v psaní další kapitoly?

Ano
Ne

Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 24. února 2012 v 16:46 | Reagovat

Ty bláho... ty rychlík obecný! Nejenže je ta kapitola super dlouhá, ale k tomu ještě si ji přidala tak brzy po první... :-)

Jinak je to bezva! Já osobně nákupy oblečení nesnáším, ale číst mě to bavilo :-D Děj je plynulý, sloh ti určitě ve škole nepůsobí žádné potíže :-) Sakra... začetla jsem se tak, že jsem si ani nevšímala opakování slov, pokud tam něco bylo. Stejně tak pravopis- fakt netuším :-D Prostě jsem se do toho zažrala, takže z toho ze mě moc nevytáhneš :-D

2 Vicky Vicky | E-mail | Web | 24. února 2012 v 16:59 | Reagovat

děkuju děkuju děkuju!!! :-D  :-D  :-D
jsem moc ráda že se Ti to líbí!! :D  :-)

3 Lilly Lilly | Web | 4. března 2012 v 17:25 | Reagovat

já nechci upíry:D ať jsou z nich lidé:D :D
jinak pěkné, zajímalo by mě, jak se to bude dál vyvíjet, ale to sání krve a vraždy mě přece jen trochu děsí...

4 Vicky Vicky | Web | 4. března 2012 v 17:56 | Reagovat

jééé tak to tě musím zklamat... upíři tam budou ještě dlouho :-D  :D ale to, jestli se z Anwen stane člověk, ti neprozradím :-D

5 Rainie Rainie | Web | 5. dubna 2012 v 0:17 | Reagovat

Mandiová jo?? vzpomínáš na sissinu?? xD

6 Vicky Vicky | E-mail | Web | 5. dubna 2012 v 10:36 | Reagovat

[5]: jak by ne :-D

7 NikaRoovy NikaRoovy | Web | 15. dubna 2012 v 16:11 | Reagovat

Konečně jsem si udělala čas! A je to skvělé! Píšeš vážně skvěle! Jinak omlouvám se, nějak jsem na to úplně zapomněla, už jsem tězařadila mezi SB. :-)

8 Vicky Vicky | E-mail | Web | 15. dubna 2012 v 16:26 | Reagovat

[7]: V pohodě, nic se něděje ;-) Jsem ráda, že se Ti moje tvorba líbí a doufám, že Tě pokračování nezklame :-)  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama