Kapitola 3.

24. února 2012 v 10:52 | Vicky |  Jiný Svět: Zapřená

Tak, změnila jsem barvu všech kapitol na bílou, tak doufám, že se bude lépe číst x)

TŘI

Než začnou protestovat, nasměruji je k obchodu se suvenýry a různými blbostmi, nicméně teď se můžou hodit. Objevím tam několik slunečních brýlí a tři z nich hned popadnu. Pak zavolám na mámu, aby si šla vyzkoušet černou kudrnatou paruku.
"Rachel, tohle ne," zaprotestuje okamžitě.
"Tak nás poznají," odpovím nesmlouvavě a už jí nasazuji paruku na hlavu. Táta naštěstí žádnou nepotřebuje, jelikož s brýlemi je naprosto k nepoznání. Ale máma vypadá směšně a protestuje. Bohužel já se s ní bavit nehodlám a hodím její paruku do košíku. Pro sebe vyberu perleťově blond do mikáda, ale máma usoudí, že bude trochu podezřelé, že matka s otcem budou mít černé vlasy a dcera blonďaté. Takže si zvolím stejnou, jako je ta blond, jenom v černé barvě. Když si nasadíme paruky a brýle, vypadáme jako mafiáni. Ale u přepážky si snad jen pomyslí, že jsme trhlá rodina cvoků a nebudou nás nijak zkoumat. Nicméně já s nákupem neskončila. Ještě potřebujeme jinou pleť.
Vyberu pár make-upů, mámě tužku na oči a stíny ještě nějaké věci a zamíříme k pokladně. Táta zaplatí raději v hotovosti, dělá mu totiž starosti, že by nás policie mohla vystopovat podle záznamů kreditek.
Pak jdeme všichni na toaletu a já začnu upravovat mámu. Oči jí silně obtáhnu tužkou a pleť pokryji tmavým pudrem. Sice se k černé paruce moc nehodí, ale se světlou pletí bychom byli moc nápadní. A vypadali bychom jako upíři.
"Převlékni se," doporučím ji. "Tvá nová image se k tomuto oblečení vůbec nehodí." Bez dalšího dohadování vytáhnu z tašky černou šálu a obtočím jí ho kolem krku. Naštěstí rolák (co jiného?) má černý a kalhoty jsou šedivé, takže se nemusí víc parádit. Teď jsem na řadě já. Obléknu si jednu černou mikinu a džíny místo kostýmku z oslavy, který jsem doteď měla na sobě. Svůj obličej si změním raději sama. Použiji tmavou rtěnku, řasenku a trochu pudru a ještě s parukou si nejsem vůbec podobná. Ani máma. Když vycházíme z toalet, táta nás skoro nepozná.
Snažíme se chovat nanejvýš normálně a jdeme si dát něco k jídlu. Naštěstí restaurace na letišti funguje nonstop a já si objednávám kuřecí maso s hranolky. Moc často jídlo tohoto typu nemám a obvyklé protesty rodičů se neozývají. Máma s tátou si dávají jen salát a citrónovou šťávu. Panebože, své připomínky si tentokrát nechám pro sebe, ale k tomu, kdo jsou teď, se vůbec nehodí nevinný zeleninový salát jak pro kozu.
Když dojíme, všichni si koupíme silné kafe a popíjíme ho na lavičce u prosklené stěny, odkud vidíme ven na letadla. Je něco po půl dvanácté a máme tedy víc než tři hodiny. Do odletu musíme jen doufat, že policie nás tady nebude hledat osobně.
Když dopiji kafe, chci jít vyhodit kelímek a než máma navrhne, že půjde se mnou, jsem pryč. Taky potřebuji trochu soukromí na přemýšlení. Ne, že nejsem ráda, že se rodiče tak starají, ale někdy je to vážně únavné. Navíc jejich "normální" rozhovory se točí jen kolem vaření, pořizování nábytku do nového domu a podobně. To opravdu poslouchat nemusím.
Najednou se sama sebe zeptám, proč vlastně se tolik snažíme schovat se lidem. Jestli je pravda, že jsme upíři a že máme obrovskou sílu, snad bychom se dokázali bránit, ne? Přeci se nebudeme věčně strachovat, že lidé mají při sobě dřevěné kůly, no ne? Nebo ostrou mačetu, kterou by nám usekli hlavu. Nejsme přece tak bezmocní. Tedy, já zatím asi ano, ale rodiče určitě ne. Jestli mi nelhali - a já doufám, že ano, protože být upírkou teda vážně nechci -, nebyli jsme ani trochu bezmocní. To spíš lidé.
"Super image! Jdeš na maškarní?" pokřikuje na mě malý drzý spratek. Jeho máma ho odvádí pryč, ale nejraději bych tomu nevychovanci jednu vrazila. Ne, že bych s tím měla
zkušenosti. Ale stejně by si zasloužil výprask.
Přemýšlím o tom, jak vyřešit tu věc s upírstvím. Jestli do těch pár měsíců nenaleznu
způsob, jak se zbavit své osobnosti (kromě toho sexu, samozřejmě), budu muset někoho svést. Koho? A kdo bude chtít mě? Vždyť já se za celý svůj život ještě ani jednou nezamilovala!Jak to mám udělat teď? Ne přímo teď, ale na Aljašce bych se měla po někom aspoň poohlédnout. Ale můj stálý problém je strach z toho, že já se nikdy nikomu nebudu líbit. A spát s někým v šestnácti nebo sedmnácti? Ne, že by mi to přišlo moc brzo, ale… ano. Připadá mi to moc brzo, aspoň tedy v šestnácti. Samozřejmě že můžu počkat třeba do devatenácti, ale já mezitím nehodlám sát lidem krev, to teda ne. A k tomu ještě z nich dělat upíry. A ještě poslouchat rodiče. A ještě se s nějakým upírem spářit, jak rodiče jistě chtějí.
To je na mě zkrátka moc.
Zahodím kelímek do koše a posadím se na lavičku vedle něj. Nechci se vracet k mámě a tátovi a poslouchat je. Ano, dnes ke mně byla máma hodná, ale přesto ještě chci chvíli přemýšlet o samotě.
Zavřu oči a snažím se představit si svou budoucnost. Vidím se jako krvelačnou psychopatku se rty rudými od krve a vražedným úsměvem. Vidím se, jak piji krev nevinným lidem a líbí se mi to. Vidím se, jak dávám svou krev nějakému upírovi a on zas dává mě tu svou. Okamžitě všechny tyto představy zaženu a snažím se myslet na něco jiného.
No tak, přemýšlej třeba o svém novém pokoji, nebo hezkém oblečení, co ti dnes máma koupila! Nebo třeba o člověku, do kterého by ses mohla zamilovat! Nutím se a snažím se vecpat si do hlavy kdejaké hlouposti, ale mé nedávné představy se nerozplývají. Pořád musím myslet na sebe coby nestvůru a na svou upírskou budoucnost, které se jistě nevyhnu. Rodiče udělají cokoli, aby bylo podle jejich představ, abych naplnila svůj příšerný upíří osud a dělala všechny příšerné upíří věci.
O chvíli později si ke mně kdosi přisedne. Je to táta. No jistě, každodenní kontrola je tady.
"Anw- Rachel, jsi v pořádku?" zeptá se.
"Jo," odpovím, protože on se stejně o mé pocity nezajímá. Ušetřím ho od předstírání, že ho zajímají a snad mi dá raději přednášku. Bude to lepší, než předstíraná snaha, zvlášť když on v předstírání není zrovna dvakrát dobrý.
"Vím, že nejsi a já to chápu. Taky jsem byl zmatený, když mi to rodiče oznámili. Ale v mé době to bylo něco mnohem jiného, než je tvá situace. Tehdy byli upíři běžní a čas od času na ně lidé narazili. Stranili jsme se jim, ale občas jsme o některého svého druha přišli."
"A jak to skončilo s tvými rodiči?" zajímá mě.
Povzdychne si. Zřejmě jsem to neměla začínat, ale táta už vypráví:
"Psal se rok 1839 a bitvy mezi smečkami upírů byly běžné. Tehdy nás bývaly stovky.Moji rodiče v jedné z nich byli. Matka přežila, protože se držela stranou. Tehdy bojovali jak muži, tak ženy, nezáleželo na pohlaví. Já jsem byl tehdy zamilovaný do upírky, jmenovala se Maureen. Žili jsme spolu šťastně, dokud jsem nepřišel o otce. Matku to úplně zničilo, sama pak spáchala sebevraždu tím, že skočila do ohně. Já jsem Maureen opustil a odešel do jiné země. Chtěl jsem zapomenout na vše, co se stalo. K tomu mi dopomohla jedna báječná žena, se kterou jsem se seznámil v Mexiku. Byla to tvá matka. Naše láska byla nekonečně veliká a abychom spolu mohli být navěky, kousl jsem jí. Byli jsme spolu šťastní a procestovali jsme celý svět.Nakonec jsme se usadili v Montaně, ale když Annabell zjistila, že čeká tebe, přestěhovali jsme se do Minnesoty. Víš přece, že jsme se pořád stěhovali, jakmile jsme začali svým chováním být jen maličko podezřelí, opustili jsme stanoviště a přesunuli se na jiné."
Zmlkne a čeká na moji reakci. Tak to bylo vždycky. Když mi dali nějakou kázeňskou přednášku - nebo jakoukoli -, čekali, jak zareaguji. Obvykle jsem se v tichosti odebrala do svého pokoje, ale někdy jsem začala ječet a vřískat a dupat a vztekat se a dělat scény.
Teď nevím, co říct. Jestli mám vyjadřovat soucit za ztrátu tátových rodičů nebo dál mlčet. Nakonec to ticho mezi námi táta přeruší tím, že se vrátíme za mámou. Pak si ale vzpomene, že se vlastně cítím špatně a přesvědčuje mě, že si o tom musíme promluvit. Takže si zas musím sednout na lavičku, ale ještě předtím si jdu pro další kafe, jelikož začínám zívat. Jakmile se vrátím, táta neodbytně naléhá, že mu musím všechno povědět. Tak to udělám.
"Tati… já nechci být upírka," řeknu jednoduše. Tím jsem vlastně shrnula vše, co mě trápí. Nemusím mu vykládat o svých děsivých představách budoucnosti a strachu z toho, že se stanu netvorem.
"Nemáš na vybranou, Rachel," odpoví táta.
"Ale mám," odmlouvám. "Po přeměně…"
"Ne, maminka měla pravdu. Nedovolíme, aby ses stala člověkem. Jaký by to mělo smysl? Našla by sis manžela, měla s ním děti, manžel by tě zradil s jinou, jak to tak v dnešní době bývá, ty by ses trápila, zestárla a zemřela. Tento obyčejný život nemá smysl vyžadovat."
"Ale co kdyby mi to stačilo? Zajímá vás vůbec někdy můj názor na věc, nebo třeba jen to, co si myslím?" zeptám se uraženě.
"Jistěže ano." To nezní přesvědčivě.
"Jenže já nechci, abys mi s mámou řídil život a říkal, co mám dělat. Až budu dospělá, popřípadě upírka, to mi taky budete šéfovat život?"
"A proč ne?"
Povzdychnu si a zaskřípu zuby. Pevně zavřu oči a snažím se uklidnit. "O tohle jde, tati. Já nejsem ničí loutka na hraní. Mám svůj život, který budu za čas chtít řídit sama."
"Tak to tě trápí? Vždyť to je až za několik let, drahoušku.Není důvod zaobírat se tím teď."
"Mě trápí víc věcí…" Neuvědomím si, že to říkám nahlas, až poté, co se ne mě táta podívá.
"Můžeš se mi s nimi svěřit," nabídne mi, ale mě to zní spíš jako rozkaz.
"No… já nechci."
"Dobrá, aby sis nemyslela, že mě tvé myšlení nezajímá, nebudu se víc ptát. Jen ti chci říct - i za maminku, že tě budeme chránit navěky."
Tak to jsem tedy potřebovala slyšet. Vážně uspokojivé. Přesně tomuhle jsem se chtěla vyhnout a teď mi tady táta říká do očí přesně to, co jsem slyšet nechtěla. Promluvit si s tátou bylo fakt povzbuzující, pomyslím si sarkasticky a vysrknu zbytek kafe.
U přepážky si připadám jako idiot.
Tolik lidí na nás čučí a i paní u přepážky si nás zpytavě měří. Vždyť vypadáme jako cáklí mafiáni! Není divu, že všichni tak divně koukají. Doufám, že naše doklady vypadají aspoň věrohodně. S těmi naštěstí není problém a po nepříjemném zvědavém zkoumání našeho image jdeme chodbou do letadla. Zvládli jsme to.
Teď už jen let do Calgary a tam se těch bláznivých paruk můžeme zbavit. I když brýle se mi zamlouvají a rozhodnu se je ponechat.Ale zbytku té maškarády se velice ráda zbavím. V letadle si najdeme svá místa a já si musím sednout doprostřed. Fakt super, teď ještě budu vypadat jako maminčin mafiánský mazlíček.
"Dáte si občerstvení?" ozve se nervózní pípání jako od kuřete kousek od nás. Letuška se nad námi sklání s tácem různých nápojů a vypadá, že by se od nás nejraději vzdálila na
několik kilometrů. Z nás ji jistě budou trápit zlé noční můry.
"Jo? Tak to já si teda dám, kotě," spustí táta huhlavým hlasem kuřáka. Před odletem jsme
si nacvičovali naše nové hlasy. Jistě, že s nimi nebudeme mluvit pořád, jenom při cestě. Táta se má chovat ne přímo jako mafián, ještě by si o nás lidi mysleli kdoví co (a to už si určitě teď mysleli své), nýbrž spíš jako dospělý, co se chová jako nedozrálý puberťák.
Potřebujeme dokonale odlišné chování od naší rodiny, ale stejně mám co dělat, abych se nesvalila na zem smíchy. Chechtot v sobě dusím, ale když se pořádně nadechnu, už to není tak hrozné.
Táta se natáhne po sklenici pálenky a něco zahuhňá. To mělo být asi poděkování.
"A vy?" Letuška se obrátí ke mně a matce.
"Máte Martini Dry?" zeptá se máma pisklavým hláskem.
"Jistě." Letuška nemotorně podává matce sklenici a ruka se jí třese, jako by se bála, že jí přes ní máma pleskne.
"A ty, holčičko? Mám tu pomerančový džus Kubík, nebo jahodovou šťávu-"
"Žádná šťáva!" přeruším ji hlasem zhulené puberťačky. "Chci pivo! A opravdu nesnáším, když se mi říká holčičko!" vřeštím. Možná jsem to s tím svým dramatickým nadáním trochu přehnala, protože teď už se naším směrem dívají skoro všichni cestující.
"Na co čumíte?!" obořím se na ně a pasažéři okamžitě odvrátí pohled. "A chci to pivo!"
"Kolik je vám, slečno?" zeptá se letuška.
"Dvacet," schválně přeháním, aby si toho všimla. Mohu vypadat na svých patnáct, ale že je mi dvacet, to bych nevsugerovala do hlavy ani slepému. Proto jsem také působila tak opile. Chci donutit tu ženskou, aby nám do konce letu už nic nenabízela.
"Promiňte, ale na dvacet rozhodně nevypadáte. Kolik je vaší dceři, pane?" obrátí se na tátu.
"Třicet."
Ale to už je vrchol. Vybuchnu smíchy, ale rychle to maskuji dusivým záchvatem kašle.
"Tak dá mi někdo to pivo nebo ne?!"
Letuška beze slova odchází a vypadá dost vyděšeně. No, jsme přece upíři, ne? Lidé by se nás měl bát.
Let pokračuje už v klidu a žádná letuška se k nám ani na krok nepřiblíží. Rozhodnu se trochu si od divadla odpočinout a pospat si po tom dlouhém dni. Zavřu oči a nechám si zdát nejrůznější sny…
Když se probudím, zjistím, že jsem spala několik hodin a že za chvíli budeme v Calgary. Hurá! V té maškarádě se mi nespalo zrovna skvěle, navíc jsem měla sen o tom, že mě honí živá paruka a při tom ječí, že mě vysaje. Nebyl to přímo sen, který by se kdekomu líbil. Ale nechám to plavat a přemýšlím o něčem jiném.
Za pár minut přistaneme na letišti. Lidé se cpou ven a my se cpeme mezi nimi, přitom se ještě snažíme zůstat pohromadě. Když se konečně dostaneme ven, vyzvedneme si naše "zavazadla" a na toaletách se zbavíme paruk a make-upu.
Cítím se báječně bez tolika pudru a lepkavé rtěnky. Sejdeme se s tátou v nevelkém bufetu, kde si koupíme sendviče a ládujeme se jimi. Tedy hlavně já. Mám takový hlad, že bych spořádala snad deset sendvičů.
Táta mezitím, co do sebe házím jídlo, zařizuje let do Anchorage. Když se vrátí, oznámí nám, že odlétáme za necelou hodinu. Rychle do sebe naházím zbytek sendvičů a s rodiči spěcháme k přepážkám. Tam čekáme, než se otevřou a když vše vyřizujeme, tentokrát mi není tak trapně, protože vše probíhá v naprostém pořádku. Tady zřejmě ani žádnou rodinu Flyessonových nikdo nehledá. To mi vyhovuje.
Za několik hodin dorazíme na Aljašku.
Je tu nádherné počasí, ale krajina se halí do zimy a mlhy, protože je zrovna ráno. Zabalím
se do šály a šátku, které vytáhnu z tašky a jsem vděčná za ošklivý kabát. I máma se teple oblékla. Chceme se s mámou zastavit někde v restauraci, ale táta spěchá a tak se musím smířit opět jen se sendviči. Náš Mercedes bohužel musel zůstat na letišti v Minneapolis.
Táta tedy koupí auto (tentokrát platí kreditkou - ano, má na ní fakt hodně peněz) a s pomocí mapy se nás snaží dostat do Prudhoe Bay. Ale s máminou navigací samozřejmě několikrát zabloudíme a nakonec už jsme tak unavení a ubytujeme se v hotelu v jednom nevelkém městečku při cestě do Prudhoe Bay.
Nechápu, proč nemůžeme zůstat v tomto městečku, vypadá i docela moderně, ale je tu hezké okolí a město tedy působí i tak trochu venkovsky. Tady by se mi líbilo. Ale to ne, když táta řekne, tak to tak prostě je. Takže se ubytujeme v hotelu Sunshine a rozhodne se, že v cestě budeme pokračovat zítra.
V pokoji hned zaberu koupelnu a vlezu do sprchy. Pustím na sebe teplou vodu a smývám ze sebe špínu. Je mi dobře.Nejraději bych si sedla a nechala na sebe téct vodu ještě hodně dlouho, ale máma už netrpělivě klepe na dveře a volá na mě, že se chce také okamžitě umýt. Takže vylezu ze sprchy a zabalím se do hotelového ručníku. Odemknu a pustím mámu dovnitř, přičemž sama opustím koupelnu.
"Kde je táta?" zeptám se ještě.
"Zařizuje nám dům v Prudhoe Bay," odpoví máma a zabouchne mi dveře před nosem. Zamkne a já v pokoji osamotím. Když je táta pryč, rychle se obléknu do růžové podprsenky, kalhotek, trička z New Yorkeru a džín a ponožek z Esprit. Aby mi nebyla zima, kolem krku si ještě obtočím šálu, protože v pokoji se netopí a když se snažím zmanipulovat topení, nepodaří se mi to.
Sednu si na postel a uvědomím si, že vlastně nemáme žádný hřeben. Ach jo.
Z máminy kabelky tedy vezmu pár peněz a jdu se podívat na recepci, zda tu nemají jako suvenýr hřeben. Mají a dokonce i hezké sponky, kterým neodolám. Máma si ničeho nevšimne, beztak má dost peněz na to, aby je počítala. Kvůli pár dolarům rozhodně nezbankrotuje.
Když se vrátím na pokoj, vidím tátu sedícího na posteli, jak si prohlíží nějakou brožurku nebo leták. Přisednu si k němu.
Na letáku je několik domů k pronajmutí nebo koupení a všechny se mi moc líbí. Jsou v okolí Prudhoe Bay, takže tam bychom se mohli přestěhovat.
"Tak co, Rachel, jaký se ti líbí?" ptá se mě táta, přičemž máma vychází z koupelny. Zabalená v osušce se k nám přiřítí a chce také všechny domy vidět. Prohlížím si domy - co domy? Rezidence! Některé z nich mají velikou zahradu a jsou obrostlé květinami a právě ty se mi nejvíc líbí. Jsou docela podobné těm, ve kterým jsme bydlívali. Co jsem na světě, nepamatuji si, že bychom někdy bydleli v malém obyčejném domku, nebo bytu. Vždy to byly vily nebo rezidence. Přemýšlím, proč vlastně potřebujeme tak veliká sídla, vždyť jsme jen tři a bohatě by nám stačil malý rodinný domek se zahrádkou.
"Tati, proč kupujeme rezidence? Copak by nestačil pouhý dům?" zeptám se.
"Zatím jistě ano, ale jestli se tu usadíme, potřebujeme stavení s několika pokoji," vysvětlí. Toto mi ale jako vysvětlení nestačí. Proč tolik pokojů? K čemu? Snad nečekají, že se vdám za hned deset upírů a všechny k sobě nastěhuji? Považuji to za hloupý vtip, ale od pravdy to nemá bohužel daleko…
"Na co?" zajímá mě.
"No… až stvoříme upíry, nějaký čas budou muset žít s námi, abychom je všemu poučili a řekli jim co a jak. Také pro tvou rodinu se bude veliký dům hodit. Já s matkou můžeme bydlet v prvním patře a ty s rodinou v druhém. Velké domy se vždy nějak užijí, to mi věř." Už-už chci začít namítat proti všemu, co řekl. Mám tolik připomínek a protestů, ale nakonec radši držím sklapnutou pusu. Kdo potřebuje, abychom se zrovna teď hádali? Já tedy ne.
"Líbí se mi tohle sídlo," ukážu na krásnou rezidenci uprostřed lesa na květinami zarostlém paloučku. Stavení má dvě patra plus přízemí a pár stěn je prosklených. Dům samotný má světlou barvu, ale zase vypadá, že do lesa patří. Moc se mi líbí.
"Mě taky," přidá se máma.
"Tak dobrá," usměje se táta. "Zavolám pánovi, co mi ten leták dal." Odebere se na chodbu a telefonuje. Máma se mezitím převlékne do nevýrazného svetru a kalhot a půjčí si hřeben.
"Mami, kde vy berete tolik peněz? Vždyť ani nechodíte do práce?" zeptám se.
"Pracovali jsme, když jsi ještě nebyla na světě," vysvětlí máma. "Schovávali jsme naše úspory pro tebe a tvůj život.Jak víc, jsme upíři už skoro dvě staletí a moc jsme neutráceli, takže teď si můžeme ledacos dovolit. Ale jednou se budeme muset do práce vrátit. Sice jsme občas i za tvůj život pracovali, ale nebylo to nutné. Chtěli jsme tě hlavně chránit."
"A nezůstaly nějaké potřebné peníze v Minnesotě?"
"Kdepak, většinu s sebou s tvým otcem nosíme při sobě v podobě kreditních karet. Také máme několik peněz v bance a samozřejmě ještě hotovosti. Nemusíš se bát, Rachel, peníze jsou to poslední, co nám může dělat starosti."
"A co nám naopak starosti dělat může?"
"No, samozřejmě odhalení lidí. Také tvá nerozvážná rozhodnutí, která se stejně ještě desetkrát změní. Rachel, teď si sice říkáš, že život upírky je to nejhorší, co tě mohlo potkat, ale zanedlouho zjistíš, že to má i své klady. Já se cítila stejně, když mě Edu- tedy John kousl. Ale po čase jsem si zvykla a naučila se s tím žít. I ty si zvykneš."
Problém je v tom, že já si nechci vůbec zvykat. Za poslední dny se toho stalo tolik a to jen díky oslavě narozenin Faye. Kdybych tam nešla, vše by bylo jinak. Dál bych poslušně žila se svými rodiči v Minnesotě a o ničem jako upíři nevěděla. Sice bych si dál připadala jako vězeň, ale bylo by to lepší,než vědět,že v budoucnu budu sát lidem a nebohým zvířátkům krev. Ale stejně by jednou skutečnost vyplavala na povrch - a to možná v horší podobě, která by se mi třeba nelíbila ještě víc, než ten pád disko-koule.
Pořád se uklidňuji tím, že vše mohlo být ještě horší. A docela to pomáhá.
"Vyspi se," poradí mi máma. "Řeknu tátovi, ať je potichu. Potřebuješ si odpočinout."
Pro jednou s ní souhlasím a svléknu si džíny, šálu i šátek. Zachumlám se do peřiny a za pár minut se dostaví spánek.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Liss Liss | Web | 24. února 2012 v 22:07 | Reagovat

Hej ty jedeš, holka! To je tempo, závist... *přemýšlí, jestli taky nejsi upírka*
Kapitoly jsou dlouhé, promyšlené a přitom píšeš tak rychle... prostě husťárna :-D

2 Vicky Vicky | E-mail | Web | 24. února 2012 v 22:21 | Reagovat

když píšu a baví mě to, čas nehraje roli :-D  :-D  :-D  *přemýšlí jestli má nasadit ještě větší tempo* :D

3 Vicky Vicky | E-mail | Web | 24. února 2012 v 22:22 | Reagovat

zítra přidám 4. kapitolu. Už je napsaná, ale dám jí sem až zítra ať se máte na co těšit :-D

4 Erin Erin | E-mail | Web | 25. února 2012 v 11:55 | Reagovat

[1]: Moje řeč... :-D
Já tě nechápu... ty asi píšeš rovnou do počítače, nebo nejdřív do sešitu? Protože jestli i do sešitu, tak JSI upírka! :-D
Tahle kapitola mi přišla taková milá, jenom doufám, že Rachel změní svůj postoj chování k tátovi... bylo by mi líto, kdyby  se pořád štěkali :-) Noo, ještě na mě čeká čtvrtá kapitola... O.o Heh, jsi blázen! :-D Čas nehraje roli... to je pěkné, nechceš mi nějaký dát? :-D

5 Vicky Vicky | Web | 25. února 2012 v 12:19 | Reagovat

jasně :-D kolik jen chceš
do sešitu to fakt nepíšu, rovnou do počítače,
Polibek jsem psala do sešitu a proto jsem taky s tím přepisováním skončila. Píšu to rovnou do pc ;-)
no, s tím tátou... uvidím, mám dopředu promyšlený děj... no, ve 4. kapitolce se jejich vztah trochu zlepší... ale to je POUZE začátek :-D

6 Vicky Vicky | Web | 25. února 2012 v 12:20 | Reagovat

jo a dík všem za komentáře, aspoň mám důkaz, že to někdo čte ;-)  ;-)

7 Lilly Lilly | Web | 9. března 2012 v 20:40 | Reagovat

pokud bych si měla na něco stěžovat tak jen na dlouhé kapitoly, opravdu je toho na mě moc.
Ale ty jako skvělá pisatelka si toho nevšímej a dál si piš tempem, které ti vyhovuje.

8 Vicky Vicky | E-mail | Web | 9. března 2012 v 21:11 | Reagovat

[7]: okok, těch osm kapitol, které jsem napsala, už bohužel takhle dlouhé jsou... ale taky myslím, že jsou příliš dlouhé - a ty další zkrátím ;) :)

9 NikaRoovy NikaRoovy | Web | 16. dubna 2012 v 18:01 | Reagovat

Úžasná kapitola. Dneska jsem se naladila na tvou povídku, takže mám v úmyslu přečíst alespoň ještě jednu kapitolu! A po tomhle si jí určitě přečtu! :-)

10 Vicky Vicky | E-mail | Web | 16. dubna 2012 v 18:40 | Reagovat

[9]: Mám velkou radost, že se Ti to líbí =) A děkuju za moc zhodnocení, vážím si vašich názorů ;)

11 Domča Domča | Web | 3. února 2013 v 13:29 | Reagovat

táto poviedka ma neskutočne baví :D :D tá scéna v lietadle :D keď som si to predstavila, bože :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama