Kapitola 4.

25. února 2012 v 9:13 | Vicky |  Jiný Svět: Zapřená

Jak jsem včera slíbila, dnes přidávám 4. kapitolu :)

ČTYŘI

Vzbudí mě chrápání táty. Spí nedaleko mě, protože jsem usnula na manželské posteli a na samostatné funí máma. Ale tátovo chrápání mi fakt vadí, proto do něj strčím a zamlaskám, snad přestane. Ne.
Povzdychnu si a podívám se na hodiny. Jsou čtyři hodiny odpoledne a mě hlasitě zakručí v žaludku, až mě překvapí, že to mámu nebo tátu nevzbudí. Ale ať táta chrápe nebo ne, při takovém hladu bych nikdy znovu neusnula. Tudíž se posadím, promnu si oči a obléknu džíny a ponožky válející se na zemi. Ještě z nějaké tašky vytáhnu mikinu a šálu, boty a už se hrabu z pokoje do restaurace. Z máminy kabelky jsem si opět vypůjčila pár peněz.
Restaurace je zavřená, protože doba oběda je již pryč, tak zamířím do baru. Ten je naštěstí otevřený. Bohužel moc jídel nenabízí. Musím se spokojit s nachos a čipsy a colou a když se jimi láduji, přisedne si ke mně velice hezky vypadající mladík, typuji tak sedmnáctiletý. Mezitím, co ho pozoruji, si objednává nějaký koktejl. Když se obrátím zpět ke svým nachos, cítím na sobě jeho pohled. Líbím se mu?? Takový kluk rozhodně není k zahození a nebylo by tak špatné, kdyby se o mě zajímal.
Má přirozené mužské rysy a plné jemné rty, které zkrášlují mě připadající dokonalý obličej. Tmavě zelené oči mu zvýrazňují husté obočí a dlouhé černé řasy. Na rtech mu pohrává svůdný sexy úsměv a pokukuje po mně. Odhrne si hnědé vlasy z krásného čela a vpívá se svýma očima do mých. Cítím, jak se červenám. Vykouzlím svůj nejlepší úsměv a nepřestávám se na něj dívat. Ani on se neodvrací. Jsme spojeni pohledem a on mě přitahuje čím dál víc.Nemám ponětí, jak dlouho tato magická chvíle trvá, ale každopádně ji zkazí táta tím, že vejde docela nervózně do baru a zatřese se mnou. Já se pochopitelně otočím k němu a dělám, že cizí mladík mě nezajímá.
"Rachel, jak dlouho tady jsi? Máma si už dělala starosti, žes utekla," upozorní mě a pak si všimne mých nedojedených nachos s čipsy.
"Měla jsem hlad a nechtěla jsem vás budit," odpovím. "Promiň, půjčila jsem si od mámy trochu peněz."
"To nevadí," uklidní mě. "Ale toto je nezdravé. Pojď, půjdeme do restaurace mimo hotel."
Ohlédnu se zpět na kluka, ale on už tam není. Chtěla jsem se s ním rozloučit… a on se mezitím tiše vypaří. Ach jo. Nejspíš už ho nikdy neuvidím.
"Kam koukáš?" táže se otec.
"Ale nikam," opáčím, strčím si poslední hrst nachos do pusy a odkráčím z baru. Otec je mi samozřejmě v patách. V pokoji mi máma dává přednášku o tom, proč říkat rodičům, kam jdu, aby mi to mohli vždy včas zakázat. Mám díky ní - i tátovi - pěkně zkaženou náladu. Tolik bych si přála ještě vidět toho kluka. Ale táta tam musel nakráčet a udělat ze mě neposlušné děcko, které se nesmí vzdálit od máminy sukně ani na krok. Nejspíš se nenápadně vytratil, aby také nedostal vynadáno.
"Pojď, Rachel, půjdeme do té restaurace. Určitě nějakou poblíž najdeme," řekne nakonec máma a dodá, že bych si měla vzít něco, co se hodí do restaurace. Takže se z trička z New Yorkeru musím převléknout do fialového svetříku z Esprit.
Táta zamkne náš pokoj a nechá klíč na recepci. Pak asi půl hodiny chodíme po městě a hledáme nějaký podnik, ve kterém by nám dali najíst a zároveň aby vypadal "aspoň trochu nóbl". Bohužel v tomto venkovském městě moc nóbl podniků není.
Nakonec se najíme v malém penzionu a rodiče mi objednají špagety s citrónovou omáčkou. K tomu mrkvový salát a pomerančovou šťávu vymačkanou z čerstvého ovoce. Mohu se zadusit, jak je to kyselé, ale když to máma povím, opáčí jen, že za dnešek jsem měla toho nezdravého jídla až moc. Pro změnu potřebuji prý něco zdravého. Ať si to je klidně nejzdravější jídlo na světě, myslím si, ale je to hnus.
Když se vrátíme na hotel, chci se jít podívat do baru, jestli tam není ten úžasný kluk a rodičům se vymluvím na to, že si chci koupit další nachos. Táta mi ale opět překazí plány a rozhodne se, že půjde se mnou. Bohužel v baru nikdo není, až na barmana a nějakého pobudu u stolu popíjíc pivo. Ach jo, povzdychnu si, ale abych nepůsobila podezřele, koupím si nachos a jdu si je sníst do pokoje.
Tam se máma naštve, že opět jím něco nezdravého! Neposlouchám ji a raději se zamknu v koupelně. Vlezu do sprchy a nechám na sebe několik minut téct horkou vodu. Je to úžasně příjemné. Přemýšlím při tom na toho kluka z baru. Jistě jsem se mu líbila, když po se po mně tak díval… A on mě také moc zaujal. Na ty dokonale tvarované plné rty a hluboké oči jako dno oceánu nikdy nezapomenu… Zapomene on na mě? Určitě ano. Pro něj jsem jen další obyčejná holka, které denně potkává. Ale on pro mě… Zamilovala jsem se snad?! Ještě nikdy se mi to nestalo, takže nemám ponětí, jaké to je. Ale teď cítím hřejivý pocit u srdce a jemné šimrání v břiše, jako by mi tam poletovalo sto motýlů. Jestli zamilování takové je… pak jsem to asi právě poznala. Existuje láska na první pohled? Samozřejmě neznám povahu toho člověka, ale z jeho očí mi něco připadá… hrozně známé. Když jsem se mu pohledem vpíjela do očí, zdálo se mi, jako bychom se znali odjakživa.
Vypnu vodu a posadím se na dno sprchy. Představuji si jeho povahu. V jedné představě je milý, něžný a chápavý, v další drsný, ochranitelský a zatraceně sexy a v té další… se mé předchozí idey spojí. Je v ní ke mně pozorný a jeho něha mě obklopuje jako hedvábí, ale zároveň jeho svůdný přitažlivý úsměv pohrávající mu na rtech mě vzrušuje a přivádí k rozpakům. A pak… je tu ještě něco. Láska, kterou by mě zahrnoval a říkal mi hezké věci, které bych od něj chtěla slyšet. A on by jimi nešetřil. Miloval by mě jako nic jiného na světě a přál by si být mi nablízku po celý život. Utěšoval by mě, když bych byla smutná, radoval se se mnou, dokázal mě vyslechnout, pomáhal by mi, zasypával mě polibky...
Kéž by takový byl…
"Rachel!! Jak dlouho ještě budeš okupovat koupelnu?!"
Máma. Je tu zas. A můj dokonalý svět pryč.


Následující den pokračujeme v cestě do Prudhoe Bay. Tentokrát se máma usilovně snaží navigovat maximálně správně a za několik hodin se opravdu dostaneme k našemu cíli! Krajina je tu nádherná, líbí se mi ještě víc, než v městečku, kde jsme přenocovali. Je tu čistý a přírodní vzduch a všude roste zelená tráva a stromy. Dokonce i když projíždíme městem, zaznamenám přírodu i tady. Vidím alespoň dva parky, ale žádné továrny. Žádné přebytečné znečišťování vzduchu. Nádhera.
Občas se někoho zeptáme na cestu a kudy máme pokračovat a nakonec se dostaneme na kamenitou lesní cestu, která končí až u našeho nového domu. Na louce v lese vypadá tak přirozeně. Sluneční paprsky prosvitují některé prosklené stěny a dům je ozářen skoro ze všech stran. Vypadá přesně jako na letáku. Uprostřed květinami porostlém paloučku skvějící se v plné své kráse. Toto je myslím zatím náš nejhezčí domov. I rodiče vypadají na to, že se mnou souhlasí.
"Myslím, že jsme vybrali ten nejlepší dům, co byl v nabídce," poznamená táta.
"Ano, taky myslím," přidá se máma. Já se vyhrabu z auta a zamířím si to paloučkem k domu. Prohlížím si ho ze všech stran a nemůžu se vynadívat. Přesně takhle si představuji dokonalý domov - v přírodě, ale ne moc daleko od města. Dívám se do pater a zkoumám, který pokoj bych si mohla přivlastnit. Skrz prosklené stěny vidím skoro do všech. Některé mají normální zdi s okny a nejsou prosklené. Mě by se zamlouval takový, který by měl jednu nebo dvě zdi prosklené, abych měla výhled na les a louku kolem domu, ale zároveň aby aspoň jedna zeď byla normální,
abych měla i soukromí. I když, kdo by mě tady v lese pozoroval? Srnky?
"Bude se jí tu líbit," slyším mámu.
"Jsem si tím jistý. Ale musíme ji nadále chránit a hlídat," souhlasí táta.
Otočím se k nim a dělám, že jsem nic neslyšela. "Je to tu paráda!!" zvolám.
"Tak se pojďme podívat dovnitř," usměje se táta, uchopí mámu za ruku a vede ji ke hlavním dveřím. Podá mi klíč, abych odemkla a když to udělám, vezme mámu do náruče a přenese ji přes práh! Panebože, to se ještě dělá?? Přijde mi to hrozně romantické, ale na mé rodiče se to vůbec nehodí. Nezapadá mi to do jejich povahy. Ale stejně je to roztomilé. Vejdu za nimi dovnitř a kochám se nádherným vybavením i prostorem domu. Ba domu, rezidence! Ještě nikdy jsme neměli tak veliký a úžasný dům. Sice tentokrát nemáme zahradu, ale louka a lesem okolo se mi zdá ještě lepší. A navíc, myslím si, že zahrada se sem zkrátka nehodí.
Procházím si celé přízemí a objevuji přepychové místnosti. Vím, že táta chtěl zařízený dům, ale tohle vybavení je naprosto perfektní. Navíc nábytek tady nezabírá moc místa, ale ani tu nic nechybí.
Vstupní hala je prosklená ze všech stran, takže je vidět do luxusního obývacího pokoje. Ten se pyšní plazmovou televizí skoro přes celou stěnu, pohovkami a křesly krémových barev, barem s pultem a skleněným malým stolkem. Dokonalost sama. Předchozí majitelé se tu museli mít báječně. Ale pokračuji do stylové kuchyně s moderním zařízením. Lednička, mrazák, dotykový sporák, další pult (tentokrát bez baru), skříně plné nádobí, kredenc, myčka, … Byla bych tu hodně dlouho, než bych vše dokázala pojmenovat. Hned vedle kuchyně je prostorná jídelna s velkým stolem uprostřed místnosti. V jídelně kromě stolu s několika židlemi a ještě poličkou s porcelánovými ozdoby nic není. Na jídelnu navazuje další obývací pokoj, i když tento působí spíš jako odpočívárna. Je tu gauč, houpací křeslo, dokonce i malá televize, mnoho sedadel různých tvarů, některé vycpané třeba polystyrenem, skříňka v rohu se snad stovkami druhů čajů a měkký koberec po celém pokoji. Nejraději bych si na něj lehla. Další místnost je relaxační. Ani neumím pojmenovat všechny ty nástroje. Z okna si všimnu garáže za domem pro dvě auta a ještě jednoho malého stavení vedle něj. Dům pro hosty? Tělocvična? Skladiště? Nicméně pokračuji v prohlídce, ven se můžu podívat později. Vrátím se do haly, protože za relaxační místností už žádný pokoj není. Vyjdu po schodech do prvního patra a prohlížím si všechny pokoje. Jdu po chodbě a nakukuji do prostorných místností. Hned u schodů je velká koupelna s vanou, sprchou a výřivkou! Páni! Také je tu pochopitelně i jiný nábytek, ale ta vířivka mě doslova okouzlila! Vedle koupelny je pracovna se dvěma počítači, z nichž jeden z nich je notebook. Kdo to tady mohl nechat? Nebo majitelé zemřeli a nikdo po nich tyto věci nezdědil? No nic, další pokoj vypadá na šatnu. Jsou tu tři veliké skříně po celých délkách stěn a ještě jedno veliké zrcadlo.
Naproti šatně je ložnice. Tady nejspíš budou spát rodiče, usoudím. Je tu manželská postel a vedle ní noční stolek. Další tři místnosti vypadají na pokoje pro hosty, nejsou ničím zvláštní, ale jestli se k nám na čas přistěhují nějací stvoření upíři, jak tvrdili rodiče, pravděpodobně tyto pokoje budou jejich. Poslední místnost na patře je komora s pračkou, sušičkou a různými čistícími prostředky.
Opět se vrátím ke schodům a pokračuji do třetího patra. Je tu opět veliká koupelna s vanou, sprchou a výřivkou a dokonce i masážními vlnami. Tato koupelna je velká asi tak jako dvakrát ta relaxační místnost v přízemí. Tato koupelna MUSÍ být má!!
Vedle koupeny je další odpočinková místnost podobná té, kterou jsem viděla v přízemí. Ale navíc je tu ještě další plazmovka, sice ne tak velká, jako ta v obývacím pokoji, ale stejně je dost velká. Super!
Pokračuji do dalšího pokoje pro hosty, který je v tomto patře naštěstí jen jeden. Místnost
vedle je malá kuchyňka a vedle ní… Pokoj, který si okamžitě přivlastňuji! Přesně takhle jsem si ho představovala. Je v rohu druhého patra a přes prosklené stěny vidím na louku a les. Zbylé dvě stěny jsou normální, aspoň mi z kuchyňky nikdo nebude koukat do pokoje. Je tu skříň, psací stůl (s dalším notebookem!) s židlí, která se točí, toaletka, stylový lustr, knihovna přecpaná různými knížkami a manželská postel. Teda! Nemůžu se vynadívat na ten přepych a dokonalost. Ale to není všechno! K pokoji je dveřmi připojená šatna, o trochu menší, než ta v druhém patře, ale dvě skříně uvnitř mi budou na mé oblečení jistě stačit. A to nemluvím o zrcadle zdobeným stříbrnými spirálkami na rámu. Pak je tu ještě dřevěný botník a věšák.
Vrátím se do pokoje a s radostí skočím na postel! Není příliš tvrdá ani měkká. Perfektní. Hlavu si položím na krémové polštáře a představuji si, jaké krásné sny by se mi tu mohly zdát. Třeba o tom svůdném klukovi, kterého už nikdy neuvidím… Kéž bych měla jeho fotku. Kéž by ke mně býval promluvil a já si jeho hlas uložila v srdci. Kéž by-
"Tak co, Rachel?" Rodiče vstupují do pokoje a prohlíží si ho. "Líbí se ti tu?" zeptá se táta.
"Moc! Může být tohle můj pokoj?"
"Dobrá… my s matkou budeme mít ložnici v druhém patře."
"A víš co?" přidá se máma a její hlas prozrazuje, že pro mě má nějaké překvapení. "Jestli chceš, než stvoříme nové upíry a oni se tu zabydlí, může být toto patro jen tvoje."
"Super! Díky!" zajásám a skočím rodičům do náruče. Na můj věk je to trochu dětinské, ale já si nemůžu pomoct. Ještě nikdy mi neudělali takovou radost. I oni vypadají, že jsou mým chováním zaskočení. Tak se rychle odtáhnu a upaluji do našeho auta pro své věci.


Večer máme jakž takž vybaleno a já si užívám ve vířivce. Bublinky mě masírují a nutí připadat si skvěle. A mě v tuto chvíli je skvěle. Mám zavřené oči a přemýšlím. Nejen o "tajemném klukovi", ale i o své budoucnosti. Kdy dokončím přeměnu v úplnou upírku? Kdy stvořím nějakého upíra? Bude to fungovat? Budu jako upírka hodně jiná? Mysleli to rodiče vážně s tím, že mi nedovolí stát se člověkem…?
Promnu si oči a nechám toho. Není důvod zatěžovat se těmito věcmi, když mám ještě spoustu času užít si života jako člověk. No, užít… Jako "vězeň" tedy moc příležitostí na užívání života nemám, ale zítra jdu do nové školy, tak se alespoň s někým seznámím. Táta mě samozřejmě přihlásil na nejlepší školu ve městě, ale nepřemluvila jsem ho k tomu, abych mohla jezdit školním autobusem. Jak řekli, odteď mě budou hlídat ještě víc, než předtím. To se mám na co těšit.
Vypnu bublinky a ještě chvíli jsem ve vířivce. Náramně mě uklidňuje. Ještě chvíli bych se ráda máčela v horké vodě a přemýšlela, ale máma mě už volá, že musím jít spát, když mám zítra školu. Je teprve devět hodin a já musím jít spát. No, mohla bych si vzít nějakou knížku z mé knihovny a číst si, napadne mě.
Pak se ale přemluvím k tomu, abych vylezla z vířivky a osušila se. Zabalím se do osušky a sednu si na teplou zem. V tomto domě je totiž i vyhřívaná podlaha, super!
Když se osuším, jelikož nemám pyžamo, obléknu si jedno čisté tričko a jdu spát v něm. Máma mě opět volá, abych se šla navečeřet, ale já nemám hlad. Zachumlám se do peřin a upadnu do bezesného spánku.


Ráno se mi vůbec nechce vstávat, protože v peřinách je teplo a příjemně a já se nemohu donutit k tomu, abych své hnízdečko opustila. Nakonec mi táta pohrozí, že jestli ihned nevstanu, polije mě ledovou vodu - a to se z postele vyhrabu okamžitě, protože táta své výhružky myslí velice často
naprosto vážně. Nebyla bych zrovna ráda, kdyby tuto výhružku vážně myslel.
Vyženu ho z pokoje a zavřu se v šatně.Oblečení mám už hezky uklizené a složené v poličkách podle oblíbenosti a samozřejmě si chci obléknout něco, v čem nebudu vypadat nudně. Takže na černé roláky dnes nechci ani pomyslet. Ne, obléknu si veselé tričko s ledním medvědem s mláďátkem, přiléhavé tmavé rifle a okolo krku si ovážu bílou šálu. Nazuji si své nové kozačky skoro až ke kolenům a spokojeně se prohlížím v zrcadle. Vypadám docela dobře, oproti tomu, jak jsem vypadala v příšerném mámině vkusu. Dlouhé černé vlasy, hebké jako samet mi volně padají přes ramena a končí až někde pod žebry. Škoda, že jsem si nenechala žádnou kosmetiku z maskování. Řasenka nebo pudr by se mi teď náramně hodily, aspoň bych neměla tak světlou, skoro až bílou pleť. Ale když ne jinak, vypadám aspoň originálně.
Máma mě už volá na snídani a já se připravuji na přednášku ohledně mého výběru oblečení. Sbíhám schody a zastavím se až v jídelně u stolu, ke kterému si sednu. Doufám, že si máma ani nevšimne, co mám na sobě. To pochopitelně není možné (zvlášť u MÉ mámy), ale dnes překvapivě nemá žádné kousavé komentáře a připomínky.
Včera, když jsme byli ještě před příjezdem sem nakupovat potraviny, toho táta koupil tolik, že jsme snad zásobeni na celý podzim a zimu. Chápu, že táta nerad nakupuje, takže aspoň teď dlouho nikam nemusí. Aspoň ne kvůli nakupování jídla.
Z talíře si vezmu toust se šunkou a sýrem a za chvíli ho mám v sobě. Spořádám ještě dva a máma mě donutí vypít šípkový čaj, který mi ani trochu nechutná. Ale teď chutná ještě hůř, než kdy jindy. Čím to sakra je??
Když ho dopiji, máma mi šetrně oznámí, že mi do něj přimíchala trochu lidské krve…
"COŽE?!!" vyjeknu a plivám zbytky čaje a krve, které mi zbyly v puse zpátky do hrníčku.
"Víš, jednou budeš mít potřebu někoho kousnout a vysát mu krev. A aby k tomu nedošlo, dala jsem ti jí trochu do čaje, takže i kdyby ta situace nastala, už bys v zásobě nějakou tu krev někoho jiného měla, v tom případě bys jí nepotřebovala tolik. A není na tom nic špatného, kdybych ti to neřekla, ani bys to nepoznala."
"Ten čaj už chutnal nějak divně dřív, než jsi to řekla. A to jsi jako někomu vzala krev násilím?!"
"Ne, jistě že ne. Tato je negativní, která se normálně dá koupit. Zatím ti postačí tato," odpoví.
"Jak dlouho už mi přimícháváš krev do jídla??"
"Tohle je poprvé."
"Ach bože…" Je mi na zvracení.
Naštěstí mi v tom táta zabrání tím, že mi oznámí, že je čas jít do školy a tím utne veškeré mé přemýšlení o tom, jak dlouho by mi trvalo doběhnout na záchod a vyzvracet snídani. Rozloučím se s mámou, vyjdu z domu a nasednu do tátovy nové Audi. Je luxusní a hodně prostorná. Táta nastartuje a jedeme lesem po kamenité cestě, až se dostaneme na silnici vedoucí do Prudhoe Bay. Les, ve kterém máme dům, není přímo hned u města, je od něj vzdálený asi kilometr.
Když projíždíme městem, prohlížím si všechny budovy. Městečko vypadá moderněji, než jsem si myslela. Působí venkovsky, ale ne tolik, jako město, kde jsme v hotelu přespali. Tady jsou aspoň mé oblíbené značky oblečení a podniky. Restaurace, kina, kostel, nákupní centra, hotely, parky (dokonce i jeden zábavný park - ne že bych si naivně myslela, že by mě tam rodiče vzali), knihovny… atd..
Nakonec táta zastaví skoro až na kraji Prudhoe Bay u velice prestižně vypadající školy. Aha, ústav pro bohatý spratky, pomyslím si a rovnou zahodím myšlenku, že bych se tu mohla s někým skamarádit. Nezáleží na tom, jak je bohatá má rodina jako spíš na tom, jak bohatě vypadám .
A já si připadám spíš jako obyčejná crazy holka s bláznivým oblečením.
Táta zastaví u brány. Rozloučím se s ním a vystoupím. Ještě než zavřu dveře, táta mi oznámí, že po škole pro mě přijede. Tady se mi aspoň nebudou posmívat kvůli mým bohatým rodičům.
Kráčím ke škole, která na mě působí až goticky, když do mě kdosi vrazí. Ohlédnu se a spatřím přátelsky vypadající dívku mého věku. Má dlouhé blonďaté vlasy s hnědými melírky hezky zvlněné. Usmívá se na mě svýma modrýma očima, tak se usměju taky.
"Ahoj," řekne.
"Čau… My se známe?" Připadám si jako idiot. Je přece jasné, že neví, kdo jsem. Možná si mě s někým spletla, ale to je velice nepravděpodobné. Vždyť vypadám jako Smrtka a takových lidí tedy moc není.
"Ne, ale ty jsi ta nová, že jo?"
"Jo. Jsem An-- Rachel," Na poslední chvíli se opravím. Ona si toho naštěstí nevšimne.
"Aha. Já jsem Aileen. Za chvíli přijde má nejlepší kámoška, tak vás seznámím."
"To není nutný…"
"Ale je," trvá na svém Aileen. "Přece potřebuješ nějaký kamarádky."
"Jsem zvyklá na samotu… Ale tak jo, díky. V minulé škole se se mnou moc lidí nebavilo, ale to neznamená, že by se mi to líbilo." Usměji se, abych působila věrohodně. Pravda, vystačím si sama docela snadno, jelikož za celý život jsem moc kamarádek neposbírala, to ale není důvod zůstávat pořád sama jako doposud. Neuškodí mi, když se budu bavit i s někým jiným, než s rodiči.
"Fajn… Hele, támhle jde." Aileen začne mávat na dívku s krátkými černými vlasy s růžovými proužky padající jí do čela. Fialovo-modré oči má silně obtažené černou tužkou a pleť napudrovanou. Na sobě má bláznivé barevné šaty sotva pod pás a výstřihem až kdoví kam. Působí na mě dost ztřeštěně.
"Nazdar, Ai," pozdraví mou novou kamarádku a pak se podívá na mě. Z jejího pohledu mi naskakuje husí kůže - a není divu. Tato dívka vypadá, že když ji člověk blíž nezná, má důvod se jí stranit.
"A-Ahoj," vykoktám. "Jsem Rachel." Natáhnu k ní ruku.
"Mládě?" opáčí dívka a nedůvěřivě si mě prohlíží.
"Cože?" zeptám se.
"To jsou spratci, co chodí do prváku. Ty jseš prvačka, co?"
"Jo, ale spratek tedy nejsem…" Začíná mi docela lézt na nervy. Jak se s ní taková milá Aileen může kamarádit, aniž by se jí nepokusila zabít? ¨
"Rachel, tohle je Madelaine," představí ji Aileen."Chodí do druháku, tak se často vytahuje, ale nevšímej si toho."
"Ty jsi taky druhačka?" zeptám se.
"Ne, jsem taky v prváku, ale Mad mě nenazývá 'mládětem'. Tebe taky nebude."
"Jak to víš?" opáčí Madelaine.
"Protože k tomu nemáš důvod. Je tu nová a hned ji nemusíš zahrnovat svými špatnými způsoby," odpoví ji Aileen naprosto klidně.
"Hele, asi bych měla jít…" Vmísím se mezi ně a chci ukončit při kvůli mému oslovení.
"Ne, Madelaine bude v pohodě," zastaví mě Aileen a už vypadá docela rozhněvaně. Věnuje Madelaine bezradný pohled a pak se otočí ke mně. "Pojď, první hodinu máš asi se mnou. Aspoň se Madelaine trochu uklidní. Pak se k nám může přidat." Mluví o ní, jako by tu vůbec nebyla. Madelaine vypadá zaraženě a docela ublíženě. Je mi líto, že jsou kvůli mně na sebe naštvané. Nechci, abych jim způsobila hádku.
"No tak jo… Ahoj Madelaine-" Ale Aileen mě už táhne pryč.
"Ona se uklidní," říká. "Nemá důvod se chovat takhle nepřátelsky. Ty nemůžeš za to, že jsi mladší. Nemá důvod se takhle chovat i k ostatním. Je cvok."
A to je tvá nejlepší kamarádka? Nepřeskočilo ti?
Naštěstí to neřeknu nahlas a nechám si to pro sebe. Vejdeme společně do budovy školy a já si aspoň nepřipadám tak trapně sama. Chtěla jsem se toho vyhnout - jít sama školou a nechat se pozorovat ostatními. To jsem si rovnou mohla nalepit na čelo ceduli s nápisem: NOVÁČEK. Naštěstí když jdu s Aileen, ostatní se neodvažují na mě pokřikovat a posmívat se mi. Aspoň mám kamarádku.
Vejdeme do učebny historie a učitel mě nechá sedět s Aileen. Dá mi učebnici a poučí mě, že v jeho hodinách mám dávat pozor. Jako by mi to nebylo jasné. Snad nikdy jsem se při hodinách s nikým nebavila nebo neposílala dopisy, protože nebylo s kým. Ostatní spolužáci si třeba kdeco šeptali,nedávali pozor a ukazovali si prstem na mě, takže jsem věděla, že si povídali o mně. Teď se tomu pokusím vyvarovat. Nenechám se pomlouvat. Učitel mezitím někam odejde ze třídy, ale prohlásí, že se za okamžik vrátí.
Posadíme se s Aileen do předposlední lavice a já si vytáhnu nějaké prázdné sešity. Když zapínám tašku, do třídy přichází pár mých nových spolužáků. Nevěnuji jim nejmenší pozornost, nejhlavnější je, když si oni nebudou všímat mě. Ale pak se zarazím a na okamžik ztuhnu. Mezi kluky vidím… toho kluka z baru!
Ne, to není možné, určitě to není on…
Ale je to on, nespletla jsem se. Vypadá pořád tak neodolatelně a hravý úsměv mu z tváře nemizí. Koketně se dívá na ostatní dívky, ale mým směrem se nepodívá. Debil! pomyslím si naštvaně. Takhle se díval i na mě…
Ale pak mi něco dojde. Jemu totiž určitě není patnáct nebo šestnáct, minimálně sedmnáct - takže proč chodí do prváku??!
Zeptám se na něj Aileen.
"To je Cedric Lockwood. Už párkrát propadl, takže pořád chodí k nám… Je pěknej, co?"
"Hm…" Nevím, co říct a nechci vypadat jako nažhavená trouba. Ano, líbí se mi. Myslela jsem dokonce, že ho miluji, ale teď… když vidím, jak se dívá na ostatní holky a flirtuje s nimi… Doufala jsem, že to naše setkání v hotelu bude jen mezi námi. To, že jsem si myslela, že už ho nikdy neuvidím, má i své klady.Nepoznala bych jeho skutečnou povahu a nemusela sledovat, jaký je doopravdy. Teď to vidím a je mi z toho smutno. Ale co jsem mohla čekat. Takový pohledný kluk by si svou krásu určitě nenechal pro sebe.
Vtom k němu přijde vysoká blondýna s úžasnými vlnitými vlasy lesknoucími se jako slunce a přivine se k němu. Líbá ho a on jí. Spadne mi brada a hloupě na ně zírám.
"Nečum na ně, vypadá to divně," doporučí mi vedle mě Aileen a já přestanu zírat. V duchu se okřiknu, jak neinteligentně musím působit a okamžitě od nich odvrátím zrak. Může mi to přeci být jedno, ne? Co na tom, že se mi líbí? Ostatním holky jsou do něj také určitě zamilované.
"Ona je…" Mluvím o té dívce pijavici, co se k Cedrikovi tak lepí. Aileen to pochopila.
"Jmenuje se Olivie. Naše kráska školy. Cedric už měl hodně holek, ale s Olivií vydržel zatím nejdéle."
To jsem fakt potřebovala slyšet. Je mi ještě mizerněji.
Konečně se od sebe pár odlepí a jdou si sednout… za nás. Chvíli ještě slyším mlaskavé nechutné zvuky směrem od nich, ale snažím se to ignorovat. Zachrání mě příchod učitele a to, že Cedrika a Olivii okřikne, že mají dávat pozor.
Asi jsem pěkná mrcha, když mám radost, že je učitel okřikl, ale nemohu si pomoct. Asi jednoduše žárlím.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ostrimoci ostrimoci | Web | 25. února 2012 v 18:40 | Reagovat

Tak blahopřeju, že ti to psaní jde tak rychle :D Tohle obdivuju, jak jsi schopná toho tolik napsat.
Tak teď k ději... máš dobrou hlavní linii, je dost solidní a víš, o čem mluvíš.
Pak máme samozřejmě 'mužský' element, což je vždycky plus, alespoň u mě. Nejlíp, když to bude narcis a egoista.
Taky ty holky jsou celkem originální, i když to 'mládě' zní trochu kýčovitě, ale budiž. I takoví lidi mezi náma jsou, alespoň je to zajímavé, ne? :D
Docela originální bylo to s tou disco koulí, to jsem se dost pobavila... smrt dicso koulí je hodně hodně originální myšlenka :D
Možná jediná věc, která se mi tak trochu nezdá je, že mi občas přijde, že Rachel je, alespoň v dialozích vyspělejší, než její rodiče. Myšlenkama, to už je jiná.  Asi na mě jenom nějak divně působí oni, nebo nevím. To mi trochu nesedí, ale třeba se mi to jenom zdá. :) Ale rozhodně je to jenom můj názor a malé mínus, které mi ani tak moc nevadí.
Takže.... s tvým tempem se nemusím bát, ale těším se na novou kapitolu.:)

2 Vicky Vicky | Web | 25. února 2012 v 20:01 | Reagovat

jsem upřímně vděčná za každou kritiku i názor - i za to co se mi nemusí líbit, aspoň si uvědomím chyby a příště je neudělám. :-)
její rodiče... jsou z 18. století, hodně staromódní a myšlenky mají jinak uspořádané pokud to tak mohu nazvat ;-) .
jo, smrt disko koulí... překvapivých a ulítlých nápadů se u mě vždycky dočkáš ;-) a disko koule... je jen maličkost. :D
jinak děkuju za komentář, jsem moc ráda že to někdo čte :-D  :-D

3 ostrimoci ostrimoci | Web | 25. února 2012 v 20:26 | Reagovat

[2]: :D Taky pravda,...jak říkám, asi to bude spíš nezvyk u těch rodičů, přece jenom nemají vždycky tolik prostoru. A ten časový rozestup to bude nejspíš taky ono...
Tak jako diskokoule, nechci vidět, co bude dál. :)
Nemáš za co, je to fakt dobré, takže se není čemu divit :D

4 Dany Dany | E-mail | Web | 25. února 2012 v 22:04 | Reagovat

toten "debil" sa mi najviac paci :DDDD inac super kapitola táto :)  vy češi mate take stastie :D ako v tom ze češi maju viac pomenovaní na jedno slovo cize to cele tak viac .. proste lepšie znie ako po slovensky :D

5 Vicky Vicky | Web | 25. února 2012 v 22:51 | Reagovat

myslíš Cedrika?? :D  :D
no, slovenština mi zní líp, připadá mi tak ... já nevim, prostě neobvyklá a zároveň se mi hrozně líbí :-)  :-D
ohledně toho pojmenování netuším - češi zkrátka mají nadávky všude :-?
díky za komentář :-D

6 Dany Dany | E-mail | Web | 25. února 2012 v 23:03 | Reagovat

Ako toto jak si ona pomysli "debil" jak tam kuka nanho ze aha aky šrac a kuka po kazdej babe a zrazu tam : DEBIL :DDDDD

7 Vicky Vicky | Web | 26. února 2012 v 9:01 | Reagovat

:-D  :-D  :-D
no jo, to je celý on

8 Erin Erin | E-mail | Web | 16. března 2012 v 18:52 | Reagovat

Muehe, tak jsem se konečně dostala ke čtení :-) Ještě jednou se omlouvám, ale letos dělám přijímačky na střední a nějaak jsem nestíhala.
Tak jo... :-D
Líbí se mi, že se držíš zásad těch ordičů, že je jejich chování stále stejné. Kdyby mi dala máma krev do čaje, asi bych se už nevrátila domů. Počkat, vrátila. Do toho, který si popisovala bych brala i jako vězení :-D Ale měla bych tu jednu maličkost... ten popic domu je strašně dlouhý. Myslím, aby to čtenáře pak nenudilo :-) Popis třeba trochu zkrátit a nechat úrůběh vlastním myšlenkám... :-) Jinak promiň za buzerování :-D

9 Vicky Vicky | Web | 16. března 2012 v 19:03 | Reagovat

[8]: Jaký buzerování?? O_O  O_O psala jsem, že chci kritiku, a tady je - nemám si na co stěžovat!! ;-) Chápu, že ten popis je dlouhý, chtěla jsem co nejvíc připodobnit čtenářům obydlí, okolí apod., ale jestli je to až MOC zdlouhavý... no já nevím, moc jsem si to po sobě nečetla :D Ale zapracuju na tom ;-)
dík, že to čteš a dík za pochvalu :-)  :-) Jinak hodně štěstí ke zkouškám :D

10 Lilly Lilly | Web | 7. dubna 2012 v 18:02 | Reagovat

ty vole, čaj s krví, asi bych se pozvracela:D
jinak takový bejvák bych chtěla taky:D

11 Vicky Vicky | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 18:05 | Reagovat

[10]: To jsme dvě :-D

12 Lilly Lilly | Web | 7. dubna 2012 v 18:07 | Reagovat

wowow:D
tak tohle mě dostalo. Po tomhle díle ti slibuji, že vytrvám u týhle storie až do konce:)

13 Domča Domča | Web | 3. února 2013 v 13:58 | Reagovat

úžasné :D ty tak neskutočne dobre píšeš! mám pocit, že dneska prečítam ešte viac ako tieto 4 kapitoly :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama