Kapitola 5.

26. února 2012 v 9:13 | Vicky |  Jiný Svět: Zapřená

PĚT
Myslím, že jsem ještě nikdy na nikoho nežárlila, aspoň ne tolik. Ale teď rudnu, třesu se vzteky a pukám pýchou. Jsou mi úplně fuk, ať si dělají, co chtějí. Ale v hloubi duše vím, že mi to jedno není. Chtěla bych být na Oliviině místě a tisknout se k Cedrikovi místo ní. Ale co mohu dělat? Nejlepší zkrátka bude, když dál si nebudu nikoho všímat a soustředit se na učení, popřípadě na svou novou kamarádku. Ne na hezouny školy, kteří si mě stejně nikdy nevšimnou.
Následující hodiny jsem smutná a neustále zamyšlená. Pořád si říkám "Jak to mohl udělat?", ale přitom moc dobře vím, že nemám důvod si stěžovat. Takoví kluci prostě jsou, zvlášť ti hezcí a s vzhledem za něco stojí. Pokukují a dělají oči na všechny holky kolem, ale pak se na ně "vyprdnou" a chodí si s někým jiným. A já si byla skoro jistá, že se mu líbím…
Konečně je tu přestávka na oběd a já jdu do jídelny. Jdu sama, Aileen měla teď jinou hodinu než já a tedy jde s někým jiným. Jsem teda zvědavá, ke komu si přisednu, uvažuji. Zdejší spolužáci mnou sice neopovrhují a neposmívají se mi, ale ani nijak nestojí o přátelství se mnou. Možná tak Aileen, ale zajímá mě, jak dlouho to se mnou vydrží. A jak dlouho vydržím já se sebou.
Do někoho nevědomky vrazím a skácím se při tom na zem. Učebnice a sešity mi při tom vypadnou z ruky a rozlétnou se kolem mě. Au. Spadla jsem na zadek, ale ten, do koho jsem vrazila, si pravděpodobně nijak neublížil.
Podívám se na sebe, abych zjistila, kvůli komu jsem si tak natloukla a vidím…
Cedrika.
Podává mi ruku na pomoc a mě chvíli trvá, než mi svitne, o co mu jde. Po chvíli jeho ruku váhavě přijmu a zvednu se. Beze slova mi pomůže ještě sesbírat učebnice a pak zas chce odejít, ale já ho nenechám.
"Hej!" křiknu na něj a když se otočí, zrudnu jako rajče. "E-Ehm… Jenom jsem ti chtěla poděkovat…"
"Fajn. Není zač." Vypadá docela netrpělivě a jistě nestojí o mé zdržování, ale když už jsem na něj promluvila, tak tohle ze sebe taky dostanu…
"Jo - a ještě něco," řeknu tedy.
Vyčkává a při tom mě probodává neutrálním pohledem, jako bych mu opravdu byla úplně fuk. A taky že jsem.
"Jseš to ty, že jo…?"
Tak to znělo hodně hloupě.
"Co?" Cedric se také tváří nechápavě. "Hele, mám naspěch, takže-"
"Promiň, že tě zdržuju, ale mám dojem, že jsem tě viděla předevčírem v hotelu-"
"To jsem nemohl bejt já," přeruší mě rychle.
"Proč?"
"Měl jsem zápas ve fotbalu a pak jsem byl s Olivií."
Au. To bolelo.
"Aha… Tak nic no." Chci se otočit a odejít, ale on to udělá rychleji a drze odkráčí. Kdyby měl dostatek slušnosti, nechal by mě odejít první.
Nasupeně dojdu do jídelny a sednu si k jednomu volnému stolu. Hlad mě přešel. Jsem si naprosto jistá, že ten kluk v hotelu byl Cedric. Určitě! Proč to popírá? Bojí se snad, že bych to roznesla po škole a Olivie by se to dozvěděla…? Jo, to určitě, pomyslím si. Já, nováček - ke všemu -, jakmile nastoupím, začnu roznášet drby.Mě by tak věřilo hodně lidí. Z tašky vytáhnu limonádu a mám v úmyslu se napít, když si nade mnou někdo odkašle. Je to Olivie a ještě nějaké dvě holky.
"Potřebuješ něco?" obořím se na ni trochu moc stroze.
"Ano," pípne namyšleně. "Toto je naše místo."
"Ale teď tu sedím JÁ," odseknu. "Můžeš si sednout jinam."
"To ty taky," okřikne mě jedna z kamarádek Olivie.
"Přesně tak, Marcie," přidá se ta druhá. "Odprejskni, nováčku, než si tě podám."
Zaskočí mě. V této škole se perou i holky? Protože jestli ano, tak mám docela smůlu… Povzdychnu si a beze slova se zvednu. Věnuji třem slepicím naštvaný pohled plný nenávisti a pak odejdu. My přítelkyně tedy nebudeme, to už vím dopředu. Nechápu, co se Cedrikovi na ní líbí. Je sice hezká a má úžasné vlasy, ale chování - příšerné. Ale v tom se od Cedrika teda moc neliší. On je taky nezdvořák.
Odcházím z jídelny a při tom myslím na to, jak se mi v této škole nelíbí. Tam na mě aspoň Faye - a to byla nejoblíbenější holka školy - byla hodná. Pozvala mě na svou párty. To u Olivie si to neumím představit. Ani u--
Ne, na NĚJ už myslet nebudu!!
Nechoval se ke mně hezky, nemám tedy důvod plýtvat svůj čas myšlením nad ním.Raději budu přemýšlet… třeba o své přeměně. Narozeniny mám zanedlouho a úplná upírka mohu být za necelé dva měsíce. Když na to pomyslím, mám z toho husí kůži. Ale určitě být upírkou má i své klady, jak řekli rodiče. Tak třeba, mohu vysát Olivii a toho, na koho nechci myslet. Ale… opravdu bych ho dokázala zabít? Po tom, jak se na mě díval v baru? Ne, zní odpověď. Nedokázala. Jsem slaboch.
Chodbou vyjdu až ven na hřiště, kde se usadím na lavičce a snažím se přežít tady.Nemám šanci tady zapadnout. Ne když jsem taková, jaká jsem.
"AU!" zaječím najednou, protože mi někdo nejspíš omylem hodil fotbalový míč na hlavu. A pěkně tvrdě. Super, teď budu ještě ke všemu praštěná. Ne, že bych už nebyla, ale nyní se to ještě desetkrát zhorší. Úzkost se prohlubuje a já mám co dělat, abych se nerozbrečela. Třu si místo, kam mi dopadl míč a zatínám zuby. Ten, co to na mě hodil - ač nechtěně nebo ne - bude po mé přeměně brzy po smrti!!
Kdosi ke mně přibíhá a přisedá si ke mně. Stále ještě kňučím bolestí a o to trapnější je, že ten, kdo vedle mě sedí, je Cedric. Tváří se docela ustaraně a ohmatává mi hlavu.
"Proč jsi to sakra udělal?!" vypálím na něj bezradně, protože už nechci dál skučet, to raději budu nadávat.
"Neudělal jsem to schválně," brání se, ale vypadá, jako by se každou chvíli měl rozesmát. O to víc mě to dopálí, ale jsem zticha. Neustále si držím bolavé místo na hlavě. Cedric mi mou ruku jemně odstrčí a nahmatá dělající se bouli. Je to příjemné a ač si to nerada při- znávám, jsem ráda, že mě na hlavu hodil ten zatracený míč zrovna on. Už to ani moc ne- bolí, ale je mi dobře, když mě Cedric hladí. Sakra, doufám, že nemám mastné vlasy!
"Radši tě zavezu k doktorovi," prohlásí rozhodně. Zvedne se a pak pomůže mně. Drží mě kolem ramen, kdybych najednou dostala závrať, ale mě je víc než dobře. Avšak nedávám to na sobě vůbec znát. Nechám se vést z hřiště a slyším Cedrika, jak na kluky pokřikuje, že mě odveze k doktorovi.
"Copak tady na škole není nějaká lékařka?" tážu se.
"Ta by ti řekla, že jsi úplně v pohodě, aby se tě rychle zbavila," odbyde mě Cedric. "Počkej tady, jenom se převlíknu." Opře mě o zeď a bez čekání na mou odpověď vejde do chlapeckých šaten. Motá se mi hlava, ale není to kvůli tomu míči. Líbí se mi, jak se o mě stará s raději mě odveze k normálnímu doktorovi, než aby mi bylo špatně kvůli zdejší neschopné lékařce.
Za několik minut se vrátí a voní mýdlem. Asi se stihl i osprchovat.
"Nechce se ti zvracet?" ptá se, když mě po parkovišti vede ke svému džípu. Skoro neznatelně zavrtím hlavou a posadím se na sedadlo spolujezdce. Cedric nastartuje a jistě "předpisovou" rychlostí jedeme po hlavní silnici. Kdyby mě tak viděli rodiče, pomyslím si
sarkasticky. Ti by mi dali, že jednu s "lidským tvorem" v autě k doktorovi.
Snažím se pořád nedívat směrem na Cedrika, ale je to těžké. Má zrovna na sobě tričko s krátkými rukávy, takže nepokrývají opálené svalnaté paže, které mě ještě před chvílí tak opatrně držely u sebe. Jeho doteky byly jemné a působily ochranitelsky. Možná přece jen něco z mých představ bude skutečné.
Pořád se usmívá, i když už ne tak ironicky, jako předtím. Rozpoznám v něm i starost… o mě?! Ne, pravděpodobně jen o svou pověst, kterou bych mu mohla zkazit tím, že bych na něj učitelům napráskala, jak mě zranil míčem a pak odvezl ze školy.
A pak mě přistihne, jak na něj čučím.
Hned se chci odvrátit k oknu, ale je pozdě. Hledí mi do očí a já prožívám déja-vü. Je to jako v tom baru, nemůžeme od sebe odvrátit zrak. Což bude docela problém, vezmu-li v úvahu, že jedeme po silnici a Cedric může každou chvíli do někoho nabourat. Ale to už je vedlejší…
Úsměv se mu vytratí z tváře a nahradí ho stejný výraz, jako když se na mě díval v hotelu. Už se na sebe neusmíváme jako hrdličky, ale jednoduše se vpíjíme pohledem tomu druhému do očí. Neodvažuji se mrknout, bojím se, že by tato kouzelná chvíle mohla skončit. Ale pak ze sebe vypravím:
"Byl jsi to ty. V tom baru. Vím to."
Řekla jsem to tak potichu, ale Cedric není hluchý. Kdybych ho nepozorovala tak důkladně, nevšimla bych si jeho skoro neznatelného přikývnutí.
"Proč jsi tam b-"
Vtom nám na přední okno vlétne nějaký pták a Cedric hlasitě zanadává. Vydechnu leknutím a odvrátím se. To je jedno. Hlavní je, že jsem zjistila, že to byl on.
"Jsi v pohodě?"
To se mě ptá, jestli jsem se nelekla tolik, že bych z toho dostala infarkt?? podivím se.
"Jo, jsem," řeknu nakonec.
Už se ale neodvažuji začínat mluvit o našem setkání v hotelu a raději sleduji okolí. Pořád jsem docela vykolejená z toho, že Cedric naše sejití nejdříve popřel a pak zas přiznal. Asi v tom bude jen ta blbá reputace. Ale jsem ráda, že to podruhé nezapřel.
Cedric zastaví u šedé budovy a vystoupíme. Už mě nepřidržuje, ale jde blízko mě. Teprve teď si uvědomuji, že jsem ve škole nechala všechny své věci a v žaludku mi kručí hlady. V tom otřesu z uhození míčem do mé hlavy a pak vzrušení ze Cedrikovy společnosti jsem jednoduše na všechno zapomněla, včetně svých rodičů. Doufám, že se o ničem nedozví.
V čekárně naštěstí není plno a za chvíli nás doktor přijme. Prohlédne mi hlavu a prohlásí, že budu mít jen bouli, jinak že mi nic vážného není ani nehrozí. Ještě mi dojde pro led a já se mezitím Cedrika zeptám:
"Proč jsi mě zavezl sem a nešoupl mě ke školní doktorce a hezky se mě zbavil?"
Že já raději nemlčela.
"No, posledně, když někdo zavedl ke školní lékařce mého kámoše a doktorka prohlásila, že je v pořádku, ukázalo se, že v pořádku není. Spadl hlavou na beton a má teď otřes mozku. Je v nemocnici, ale už nechci riskovat zdraví mých spolužáků jen kvůli té krávě." Cedric vypadá dost naštvaně. Není divu, když je to jeho kamarád. Lituji, že jsem se vůbec zeptala, akorát jsem Cedrika rozhněvala.
"Proč ji nevyhodili?" zeptám se ještě.
"To teda nevím," odsekne rozzlobeně. "Já bych jí posadil do basy! Není divu, že k ní nikdo nechodí a všichni raději předstírají, že je jim dobře!"
Konečně se doktor vrátí a Cedric je chvíli zticha. Snad se uklidní do té doby, než opustíme nemocnici. Naštěstí ano. Když z ní vycházíme a já si držím led na bouli, poznamená, že mám asi hlad, takže si zajdeme na oběd. Jedeme opět mlčky, ale tentokrát mezi námi nepadne ani slovo.
Cedric zastaví u nóbl mexické restaurace a vystoupíme. Restaurace je na kraji města a blízko lesa. Na terase jsou v květináčích zasazeny tropické stromy a květiny a pod slunečníky jsou místa k sezení.Usadíme se na místě proti sobě, odkud je hezký výhled na les. Za chvíli k nám přijde milá servírka a já si nemohu nevšimnout, jak s ní Cedric koketuje žertovnými úsměvy. To je teda trapas, připadám si tu jako páté kolo od vozu. Ke všemu jí ještě říká kdejaké věci, ale na ty nejsem zvědavá a neposlouchám.
Nakonec servírka odchází a v obličeji je celá růžová.
"Co to mělo znamenat?" obořím se na něj a příliš pozdě si uvědomím, co jsem řekla. Teď mě má za totálního blázna.
"A co myslíš?" dotáže se.
"E-e-e…" Rychle vymýšlím nějakou smysluplnou výmluvu. "To se normálně bavíš s cizími lidmi?"
"Ale ona není cizí," opáčí pobaveně a spokojen, že mě nejdříve rozzlobil a pak přivedl k rozpakům. To jsem si mohla myslet. Jasně, že jí zná, vždyť už vystřídal všechny hezké a aspoň trochu inteligentní dívky, tak proč by neměl něco mít i s touto servírkou? To mě sem vzal opravdu jen proto, aby mi dokázal, že se může líbit deseti dívkám najednou a okolo prstu si dokáže omotat naprosto každou?? Jak rafinované, pomyslím si suše.
"Je to má spolupracovnice. Po večerech si tady přivydělávám," dodá stále s prohnaným úsměvem na rtech.
"Aha," utrousím trpce. "Co by tomu asi řekla Olivie, že tu flirtuješ se servírkou?" vypálím najednou, naprosto zbavená rozumu a špetky důstojnosti. Proč jsem to řekla? To si chci hezouna školy ještě znepřátelit? Po tom, jak se na mě díval? Jsem prostě zaslepená žárlivostí a nedokážu si to přiznat, tak je to.
"S Olivií jsem se dnes rozešel a navíc," povídá dál s pozvednutým obočím, "… jsem ji jen žádal, aby za mě vzala večerní směnu, kdybys pořádně poslouchala."
Připadám si jako ještě větší cvok než předtím. Neposlouchala jsem, protože jsem si mys- lela, že mi pak Cedric vynadá za to, že bych odposlouchávala (a to jsem neudělala, mám dostatek slušnosti, abych věnovala lidem aspoň trochu soukromí) a navíc mi to bylo jedno.No, pochopitelně mi to není jedno, ale stejně s tím nemůžu nic nadělat, s kým bude chodit a s kým koketovat.
"No jo, aha… Tak… Můžu se tě na něco zeptat?" tážu se a snažím se převést okamžitě řeč jinam, než se mi tento rozhovor vymkne z rukou - což se už stalo. Ale nechci to zhoršit ještě víc.
"Fajn," odpoví a vypadá, že ten můj trapas je mu stejně putna. To je dobře.
"Takže… Jak jsme se viděli v tom hotelu, předevčírem… Proč jsi tam byl?"
"Není ti trochu moc osobní?" opáčí.
"Jasně, jasně… promiň…" Nejraději bych se hned propadla do země. I s židlí. Už se ho nezeptám na NIC, ještě bych se ztrapnila víc - i když myslím, že nic horšího už si o mně Cedric myslet nemůže, protože jsem se mu ukázala v nejhorším světle. Chtěla bych vrátit čas a už ve škole se chovat lépe. Jasně, myslím, že bych se mu se sebou nezavděčila s ničím, ale aspoň by mě hned neměl za kladivem praštěnou slepici.
Mávl rukou, jako by mu bylo už všechno ohledně mě fuk. A to je dobře. Je dobře, že se o mě příliš (přesněji řečeno: VŮBEC) nezajímá, jen mi stačí přežít ve zdraví tento oběd a pak se dostat včas zpátky do školy a vyváznout bez sebemenších problémů. V nejlepším případě by se toto rodiče vůbec nemuseli dozvědět.
"Hele, já si odskočím, hned jsem zpátky," ohlásím a zvednu se ze židle. Je mi do breku. Nechtěla jsem ho hned naštvat, i když se ke mně nechová zrovna spravedlivě a zajímá se ostatně jen o tu servírku a svou směnu. Pravděpodobně víc o tu servírku.
No tak, proč tě to tolik rozčiluje??
Zamknu se v kabince a sednu si na zem, protože prkýnko nevypadá zrovna "čistě". Ale potřebuji se jen uklidnit a přestat se chovat tak stupidně. Už si o mně stejně myslí svoje, tak proč se snažit? Zvládneš to! křičím na sebe v duchu a sama sebe se ptám, co mám vlastně za problém a proč jsem tak mimo. Jasně. Kvůli Cedrikovi, kvůli kterému jsem se dočista zbláznila.
Odemknu a stoupnu si k umyvadlu. Podívám se na sebe do zrcadla. Jsem ještě bledší než kdy jindy. Neměla bych spíš být červená? uvažuji. Jistě že ano. Celkově se nějak divně motám a hlava se mi točí. Je mi zima, ale uvnitř to ve mně vře a cítím horkost. Co to se mnou SAKRA je?!! To způsobila ta mámina zkažená hnusná krev. Zase si vymyslela nějakou hodně "chytrou" věc a chtěla ji uskutečnit, a tak se ze mě stal pokusný králík.
Hryznu se do tváře s takovou silou, až zaskučím. Bolí to. Začne mi téct sladká krev ze rtu, protože tam jsem se také zahryzla. Au. Když se podívám do zrcadla, vypadám skutečně jako upírka. Téměř bílá pleť na mém obličeji zkrášlovaná rudou krví na rtech. Ještě nasadit krvelačný úsměv a… Zhrozím se. Co to tu provádím?!! Nejen že jsem hnusná noční stvůra, ale ještě si na ní hraju!? Případ pro psychiatra.
Ale přesto se mi má image líbí, teda… na upírku. A těch prý na zemi moc není.
Mlsně si rty olíznu jazykem a sama sebe překvapím. Takhle se přece nikdy nechovám. Obvykle, když mi teče krev z nosu nebo ze rtů nebo z nohy, mívám z toho vždy skoro infarkt. Ale teď mi krev připadá sladká a bolest vnímám spíš jako nadšení. Stále to bolí, ale způsobem, který se mi líbí.
Olíznu si zbytky krve a opláchnu si obličej ve studené vodě. Bude nejlepší, když se teď uklidním a vrátím k Cedrikovi. Co na tom, že mě má za cvoka. Osuším si obličej utěrkou u umyvadla a otočím se k odchodu.
Ale pak…
Ucítím tu vůni.
Do koupelny právě přichází nějaká žena a její vůně je nepopsatelná.Její pach mi způsobuje bolest hlavy a pálení v krku a třesavku po celém těle. Zírám na ni jako na kdoví co, ale ani se tím moc nezaobírám. I ta žena vypadá, jako že si myslí, že nejsem úplně v pořádku, ale je to jenom člověk… Najednou ji vidím jen jako osobu s bušícím srdce a horkou krví pulzující v jejích tepnách… Zatočí se mi hlava a pak už se neovládám.
Přisaji se k jejímu krku a špičáky, které najednou vznikly z mých zubů, se hluboce a neurvale zakousnou do tepny. Stalo se to tak rychle, že žena nestačila ani vykřiknout. Já si připadám jako v transu. Nepostřehla jsem, jak jsem se k ní rychlostí světla přesunula, popadla její krk a zakousla se. Ale stalo se to. To, jak jsem si plánovala, že tomuto se vyhnu a nikdy se nestanu upírkou, mi teď vůbec nepřichází na mysl. Nedokážu si představit, že bych to neudělala a nenechala se zaplavit krví jako opojným nápojem.
Zvrátím její hlavu dozadu a asi jí mimoděk zlomím vaz. Máma říkala, že budu mít sílu, že si to ani nedokážu představit - a vážně jsem si to představit nedokázala! Jak bych mohla? S tímto pocitem se nedá nic srovnat, vážně nic. Podivím se, že nepřicházejí žádné výčitky svědomí, že jsem pravděpodobně zabila člověka. Jenže takhle to nejspíš chodí. My jsme šelmy, lidé kořist. Z tohoto se asi nikdy nevzpamatuji.
Odhodím ženu pryč, protože jsem nasycena a už necítím nic zvláštního. Připadám si docela normálně, jako vždycky, snad kromě toho, že jsem se asi právě stala úplnou upírkou. Myslela jsem, že tomu tak nastane až tak za půl roku nejdříve…? Říkala jsem si, že teď si s tím nemusím dělat starosti, protože upírka ještě nejsem a je tu možnost, že celé tohle je vymyšlená historka mých psychopatických rodičů, ale když už je to tady… když jsem ucítila vůni krve a vysála jí z té ženy… je všechno ještě víc jiné, než předtím. Možná jsem si mohla myslet, že můj život se už víc změnit nemůže, ale vždycky musím počítat s nečekaným.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dany Dany | E-mail | Web | 26. února 2012 v 15:06 | Reagovat

zatial najlepšia kapitola :))

2 Vicky Vicky | 26. února 2012 v 16:37 | Reagovat

děkuju :-D
jsem rada že se ti líbí :-)  :-)

3 Liss Liss | Web | 27. února 2012 v 16:16 | Reagovat

Takže zaprvé - jak to máme my, normální smrtelníci stíhat číst?
A zadruhé - wau, husté, kruté a monumentální. :-D

4 Vicky Vicky | Web | 27. února 2012 v 18:25 | Reagovat

:-D  :-D
pěkná přídavná jména ;-)  :-D
děkuju!!

5 Erin Erin | E-mail | Web | 16. března 2012 v 19:06 | Reagovat

O_O  O_O
Hus, sakra, chudák ženská... soucítím s ní, nesnáším, když mě na záchodě přepadne upírka a zabije mě :-D Jinak... kapitola se mi líbí, je taková uvolněná, teda až na ten konec a je i kratší, takže bravo :-)
Jenom bych tu měla jednu maličkost... Cedric naše sejití--> To sejití tam nepasuje, spíš ani nevím, jestli to slovo existuje :D  :-)

6 Vicky Vicky | Web | 16. března 2012 v 19:11 | Reagovat

[5]: chápu, že se tam nehodí, ale existuje, o tom jsem přesvědčená :D Nicméně se ho pokusím nahradit ;-) když ho najdu

7 Lilly Lilly | Web | 7. dubna 2012 v 18:16 | Reagovat

ale ale:D další dobrá kapitolka:D

8 Vicky Vicky | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 18:26 | Reagovat

[7]: to jsem ráda, že se ti líbí :D

9 Domča Domča | Web | 3. února 2013 v 15:38 | Reagovat

zas som sa vrátila :D a stálo to za to :D parádna kapitola :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama