Kapitola 6.

27. února 2012 v 20:15 | Vicky |  Jiný Svět: Zapřená

6. kapitolka Jiného Světa je na světě!
Nezapomeňte napsat, co se vám líbilo,
a co ne!
Přijímám i kritiku!

ŠEST
Ještě se nemůžu vrátit za Cedrikem. Nejdřív se musím dát do pořádku a hlavně se UKLIDNIT. Sednu si na zem a dveře do koupelny raději zamknu. Kdoví, co by se stalo, kdyby sem někdo přišel… Mohu já vůbec na veřejnost? Dokážu se dostatečně ovládat? Sakra, proč zrovna dneska a teď se mi to musí přihodit?? V klidu! napomenu se. Je to v pořádku!
Tedy, pokud považuji vysání a zabití člověka za hodnocení "v pořádku". Co budu jen dělat? Rodiče tu nejsou, aby mi pomohli. Nikdo mi nepomůže. Jsem na to sama, takže bleskurychle musím něco vymyslet. Kdybych běžela za Cedrikem a začala naříkat, že na záchodě leží vysátá mrtvola, takže tu máme pravděpodobně upíra, akorát by se to vyhlásilo na veřejnost a mí rodiče by ji určitě nepochválili. Druhá možnost, že bych tady mrtvolu jednoduše nechala a čekala, co se stane, by vyvolalo ještě větší šok. A nakonec by ještě padlo podezření z vraždy na mě. A zase bychom museli s rodiči utéct.
Takže, co počít?
No, jestli mám pořád tu úžasnou sílu,mohla bych tu ženskou někam odtáhnout a schovat. A to taky udělám. Do háje se Cedrikem, stejně o mě nestojí, takže bude jen rád, když se vypařím. Aspoň mě pak nebude muset odvážet zpátky do školy. A jestli se mě zítra bude na něco ptát? Jednoduše se s ním nebudu bavit. On mě také odbývá.
Popadnu mrtvolu, než si to rozmyslím a pak otevřu malé okno nad záchodem. Pro normálního člověka by bylo velice obtížné dostat se tam, ale já nemám potíže. Ženu jím prohodím a uslyším křupnutí. Asi jsem jí zlomila další části těla… No co, stejně je už mrtvá. Pak sama vyskočím na mísu a prolezu bez problémů oknem. Nebude vadit, když ho nechám otevřené, aspoň vyčichne zápach po krvi. Kapky, které mi stekly z ženy během pití, jsem setřela ubrousky a ty pak spláchla do záchodu.
Když se dostanu ven, uvědomím si, že se nacházím za restaurací, takže mám výhodu nepozorovatelně uniknout i s mrtvolou pryč. Tu si hodím na záda, aniž by mě to stálo námahu a běžím s ní k lesu. Rozhodně ji nesmím nechat někde blízko restaurace. Kdoví, jaký opilec by se tu potloukal a ještě nedopatřením objevil mrtvou ženskou. To ne, já po sobě hodlám zahlazovat stopy.
Rychle kráčím hlouběji do lesa a brzy se dostanu k potoku. Jestlipak na mě budou platit pověry, že upíři nemohou překročit tekoucí vodu? Ani se nedivím, když ji bez potíží pře- skočím a nic mi není. Jen hloupé pověry.
Pokračuji v cestě a po několika kilometrech dorazím k rokli. Dokonalé. Samozřejmě nemám v úmyslu ji tam jen tak hodit, chystám se ji zahrabat pořádně hluboko, ale to, že sem lidé občas něco hodí, můžu teď hezky využít. Skočím stále s mrtvolou na zádech do rokle a vyhnu se odpadkům. Dopadnu na nohy, jako bych jen sešla schod a hodím ženu na zem. Odhrnuji listí, větve a napadané haraburdí a když se dostanu k zemi, s pomocí klacků a větví vyhrabu díru. Kdo by asi tak hledal mrtvolu TADY??
Když je jáma hluboká tak metr a půl, ženu dám do polohy stočeného klubíčka, aby se v pohodě vešla dovnitř. Potom co ji položím dovnitř, zahrabu ji a ještě přikryji "hrob" vším tím harampádím.Otřepu si ruce o sebe a ještě je otřu o kalhoty. Ale když se zvedám, o cosi zakopnu a než stačím zapojit své upíří síly, skácím se na něco tvrdého. Podívám se, o co jde a uvidím… něčí hlavu!! Z toho šoku málem začnu vřískat, ale včas se zastavím. Neuklidním se, ale aspoň nekřičím. Pozorněji si hlavu prohlédnu, ale raději se od ní aspoň na dva metry vzdálím, protože odporně páchne.
Hlava je sotva připojená k tělu, protože hrdlo je prokousnuté a rozervané. Ale ani stopa po krvi. Další upíří?!! zhrozím se. To snad ne. Ne, snad to udělali mí rodiče dnes v noci, nebo tohoto člověka napadla nějaká šelma… Zoufale se snažím vymyslet nějakou výmluvu.
Třeba vážně o nic nejde… Třeba tady šel někdo opilý, zakopl a pořezal si krk. Zemřel a vykrvácel. Ale moc dobře vím, že tak to není, i přes všechny výmysly a výmluvy. Nevykrvácel by přece tak, že by u rány nezbyla ani kapka krve.
Ale jak sem někdo mohl toho člověka jen tak hodit? To je mu jedno, že mrtvé tělo tady někdo, jako třeba já, objeví a nahlásí policii - to samozřejmě neudělám, ale aspoň toto tělo také zahrabu. Když to udělám, začnu prohrabávat rokli, zda ten někdo nepovažuje za skladiště vysátých mrtvých lidí. A ano. Naleznu ještě pět osob a všechny do jedné pohřbím. Bez kytiček a obřadu za přítomnosti faráře, ale aspoň něco. Chvíli u hrobů ještě posedím a pak se vydám zpět. Cesta sem mi trvala asi půl hodiny, na to, že jsem ušla aspoň sedm kilometrů. Teď mohu volně běžet (lépe povězeno "letět") a být zpátky v restauraci za několik minut. Ale… proč bych se tam vlastně vracela? pomyslím si. Proč nejít rovnou domů, škola už stejně skončila a batoh s věcmi si mohu vyzvednout zítra.
Jsem docela umazaná, ale když otci a matce vše vysvětlím, máma bude mít jistě víc starostí s mou upíří přeměnou než s praním.
Už jsem skoro na kraji lesa, ale pak uslyším přiškrcený výkřik. Sotva by ho někdo slyšel, ale pro mě zněl dost hlasitě, abych dokázala určit, odkud jsem ho zaslechla a abych se mohla za ním vydat. Třeba mohu svou vraždu odčinit tím, že někomu jinému od smrti pomůžu, napadne mě. Panebože, proč hned myslím na smrt? Třeba se jen někdo lekl nebo upadl…? Ale mé instinkty říkají něco jiného.
Skoro neslyšně se protáhnu mezi stromy a houštím a pak uvidím malý palouček. Uprostřed klečí nějaký muž a z jeho výrazu poznám jasný strach a hrůzu.Nad ním se tyčí vysoký mladík, možná starší než Cedric, ale každopádně svým krutým úsměvem nahání i mně hrůzu. Kolem něj postávají jeho komplicové a také se tak nemilosrdně šklebí. Je jich šest. Jsou velice pohlední, ale uvnitř jistě ne, když působí takový strach bezbrannému člověku a ještě se u toho baví. Ten, co stojí u muže, něco říká, ale na takovou dálku ho neslyším ani já. Ale to, co udělá potom, mě málem srazí šokem na zem.
Skloní se ke krku muže a kousne ho. Slyším zaskučení toho chudáka a nejraději bych se tam rozběhla a utrhla všem těm idiotům hlavu, ale vím, že by mě přemohli. Je jich na mě moc a já ještě neznám všechny své schopnosti. Proto dál setrvávám na svém místě a se znechucením sleduji dění na paloučku. Všimnu si, že když se upír odtáhne od mužova krku, oběť ještě žije. Slabě dýchá a svalí se na zem. Jeho rty tvarují slovo "prosím", ale nemyslím, že by ho upír a jeho komplici hodlali ušetřit. To určitě oni hodili do rokle tolik mrtvol. Rozzuří mě, že jsem to po nich musela uklidit, místo toho, aby se zachovali civilizovaně a pohřbili své oběti.
Ke svalenému a skoro vysátému chudákovi přiskočí další člen idiotské party upírů, popadne jeho ruku a ze zápěstí si také pár doušků krve vychutná. I na takovou vzdálenost cítím sladkost krve a ozvou se mé potřeby. Mám na krev chuť. Už-už se skoro neovládnu a rozběhnu se tam, abych se také mohla napít, ale ovládnu se. Musím se přeci také kontrolovat! Nebudu snad každou chvíli někoho vysávat. To mě přivádí k myšlence, že mohu zkusit nějaké zvíře. Ale ještě chvíli sleduji, co se děje na louce. Muž už je dočista vysátý a mrtvý.Idioti kolem se smějí a působí opile. Oni snad zabíjejí pro zábavu?! Jsou tak hnusní, že se mi z nich zvedá žaludek. Mučili toho muže jen pro potěšení?!!
Ale tohle už nechci dál sledovat. A ani po nich uklízet vysáté. Mrtvolu pravděpodobně zase hodí do rokle nebo ji nechají na louce, ale já už tu nezůstanu. Vyprostím se ze spárů houštin a ze vzteku a pohoršení zabiju pár veverek. Neuklidím je, kdo by zkoumal mrtvou veverku? Jen je nešetrně zahrabu pod listí a už chci z lesa. Vyběhnu na hlavní silnici a zamířím po ní směrem ke škole, ale pak zabočím ještě před městem na vedlejší silnici a po ní běžím volně k našemu lesu.
Uvědomím si, že sem na Aljašku jsme se přestěhovali hlavně proto, abychom se vyhnuli
upířím záležitostem (samozřejmě jsme nečekali, že tady na nějaké upíry narazíme - vždyť rodiče mají za to, že vyhynuli a naše upíří rodina je poslední svého druhu!) a policii. Jestli se najdou mrtvoly v rokli, nemyslím, že by zrovna na nás padlo podezření, ale po světě by se to určitě rozneslo a ti, co nás hledají (pokud toho nenechali - a já jsem si skoro jistá, že ne), by aspoň narazili na stopu. Určitě si o nás hned nemyslí, že jsme upíři, neboť lidé na nás už nevěří, ale stejně by nás mohli vypátrat. Doufám, že tito upíři se nenechají vypátrat, nebo jejich oběti. Snad tu nebohou mrtvolu hodí aspoň do té rokle. Konečně jsem doma. Neběžela jsem moc rychle, kdyby náhodou jelo nějaké auto, ale domů jsem se přesto dostala dost rychle.
Všimnu si, že u domu není zaparkované naše Audi, takže buď mě táta už hledá, nebo je auto jednoduše v garáži. Ale pravděpodobnější je první možnost. Když se ale přiblížím k hlavním dveřím, máma mi hned otevře. Vtáhne mě dovnitř a spustí.
Její přednáška se týká "Víš, jaký jsme o tebe měli strach?" a "Proč jsi opustila školu sama, když jsi věděla, že tě otec vyzvedne?!" a samozřejmě "Táta už tě skoro hodinu hledá po městě!", takže další hodinu mě nepustí ke slovu a jen křičí.
Když se nadechne a půl vteřiny je zticha, ujmu se slova zas já. Rozhodnu se je hezky překvapit.
"A nevíš náhodou, proč se mé upíří já projevilo skoro o rok dříve?!" vypálím na ni.
"Počkej - co prosím?! Ty jsi ucítila krev? A někomu ji vysála…?" zeptá se opatrně a překvapivě nemá žádnou kousavou poznámku, kterou by mě obohatila. Proto přikývnu.
"Všechno mi řekni. Už jsem zavolala tátu, že jsi tady, hned jsem tě viděla na příjezdové cestě, měl by tu být hned."
A tak začnu vyprávět. To, jak mě ve škole jeden kluk praštil míčem do hlavy a trval na tom, že mě odveze k městskému lékaři. To, jak mě pak vzal na oběd a já se v koupelně přeměnila. Skončím vyprávění tím, jak pohřbím svou oběť v rokli. To o dalších upírech jí povím až později.
"Bože, Rachel… A neviděl tě někdo?" zeptá se, když zmlknu. Veškerá její zloba a hněv je pryč.
"Jsem si jistá, že ne," ujistím ji. "Mami, budu teď taková pořád? Pořád budu mít chuť na krev?"
Pomalu přikývne. "Ano, budeš. Ale časem se naučíš ovládat a potřebu v některých případech potlačit. Vím, že teď je to neovladatelné. Zlepší se to. Á - táta už přijíždí."
Otec nadlidskou rychlostí přímo vletí do domu, div že nevyrazí dveře, ale než mě stačí seřvat, mu máma vše vysvětlí. Takže hezky vyváznu bez vynadání od otce, které by bylo stokrát horší, než od matky. A i u té je už co říct.
"Jak to teda bude odteď? Budu moct lovit lidi?" zeptám se.
"Budeš muset, aspoň občas. Pokud to nebude zrovna akutní, vystačíš si se zvířecí krví," odpoví matka.
"Asi jo…, ale veverčí je teda hnusná," poznamenám. "Bude třeba chutnat lépe ze zajíce?"
"Ne, rozdíl mezi chutěmi není veliký. Krev ze zvířat tě zasytí, ale nebude ti chutnat nikdy. Musíš si zvyknout," pokrčí rameny otec.
"A normální jídlo? Odteď ho nebudu jíst?"
"Na tom se moc nezmění. Tvé tělo stále potřebuje jinou výživu než krev. Tu budeš teď potřebovat víc, ale aspoň jednou za den či dva musíš sníst i normální jídlo."
"Aha," pokývnu moudře. "A… Jak jste říkali, že stvoříme kousnutím nějaké upíry… Už jste nějaké stvořili?" zeptám se opatrně.
"Ne, čekali jsme, až dokončíš přeměnu," opáčí matka. "Ale zatím si s tím nemusíš dělat starosti, než si zvykneš, nikoho měnit nebudeme."
"Aha… asi máme tedy problém…" začnu.
"Jaký?" optá se máma. "Snad jsi nikoho nestvořila…?!"
"NE!" ujistím ji rychle. "V rokli jsem narazila na několik vysátých mrtvol. Zahrabala jsem je, ale když jsem se vracela z lesa, na louce kousek od silnice bylo šest upírů… a vysávali nějakého muže. Mučili ho a vysávali pro zábavu. Utekla jsem odtamtud, ale myslím, že jste se zmýlili, když jste tvrdili, že jsme poslední upíři na světě."
Snad poprvé ve svém životě vidím opravdový šok ve výrazu mých rodičů. Ticho vládnoucí mezi námi se protahuje, ale nakonec ho ukončí táta svým obvyklým logickým myšlením.
"Jsi si jistá, že to byli upíři?"
"Kdo jiný saje lidem krev a jejich vysátá těla hází do rokle?" opáčím.
"Ale - to není možné! Než upíři vymřeli, měli jsme mezi nimi spojence a na Aljašce nebyli žádní!" protestuje máma. "Jak to, že tu tedy jsou??"
"Možná se dobře skrývali… nebo jednoduše dřív na Aljašce nebyli," odpovím.
Matka se posadí na gauč. "To je tak… neuvěřitelné! Kdybychom věděli, že tady budou upíři… Vůbec bychom sem nejezdili! Jestli udělají nějakou hloupost, podezřelí budeme i my."
"Ale proč? Neměli by proti nám žádné důkazy!" řeknu nechápavě.
"To sice ne, ale jsme tu noví. A ti, co nás hledají, jen čekají na další podezřelou katastrofu. Kdyby se nedej Bože něco stalo…, nevím, kam bychom mohli ještě prchnout. Ale je dobře, že jsi objevila a zahrabala ty mrtvoly. Aspoň máme o starost méně." Máma se na mě podívá a obdaří mě jedním ze svých "pochvalných" pohledů. "Ale s těmi upíry… Nevím. Nevíme o nich absolutně NIC. Nevíme, jak jsou staří a silní… Ale přeci bychom měli něco udělat."
"Souhlasím," přidá se táta. "Vystopovat upíry není nic těžkého, takže bychom je měli najít a jelikož je jich šest, pravděpodobně nemáme šanci je zabít. Takže jim navrhneme mír mezi námi."
"Co když nebudou chtít? A co když se s vámi vůbec nebudou bavit a rovnou vás zničí??" ptám se. "Když jsem je sledovala, jak ubližují tomu člověku, byli dost teatrální."
"Budeme opatrní, ale toto je nutné udělat," odpoví rozhodně otec. "Zítra zůstaneš doma a já s tvou matkou se vydáme na průzkum. Z lesa se nehneš ani na krok, je to jasné?" probodne mě důrazným pohledem a já s polknutím přikývnu. Poznámku, že Cedrikovi a ostatním bude divné, že nepřijdu do školy, si nechám pro sebe. Snad Cedric nebude žalovat a volat policii, že jsem se ztratila. Přece bych mu tolik nechyběla a jemu by na mně tolik nezáleželo, aby mě hledal.
"A co když zase budu potřebovat krev?"
"Ulovíš si nějaké zvíře. Zdůrazňuji zvíře, rozumíš? Lid nepotřebuje dalšího pohřešovaného člověka, už tak jich zmizelo dost. Samozřejmě ti nic nevyčítáme, za svou přeměnu nemůžeš. Ale pokusíme promluvit s těmi upíry." Otec se ode mě odvrátí a jde do kuchyně. "V lednici je nějaká lidská krev v sáčcích. Není jí moc, je na nouzovou situaci, takže si ji vezmi, jen pokud to bude naléhavé a pokud nestačíš nic ulovit. Opakuji, žádný další pohřešovaný člověk."
"Jo, rozuměla jsem," odseknu trochu otráveně. Copak mi věří tak málo? Ano, po tom, co jsem udělala v Minnesotě, už mi snad nikdy nebudou plně důvěřovat. Ale to je můj problém.
"Dobře… Teď by ses mohla jít umýt a převléct se," řekne pak máma. "To špinavé oblečení mi potom dej, ale nic s ním nezašpiň!"
"Jasně," odpovím a vydám se po schodech do druhého patra. Ve své koupelně se svléknu a unaveně naložím do vany. Napustím si horkou vodu, která mě tak uklidňuje a dodává pocit uvolněnosti. A abych si koupel pěkně vychutnala, přidám do vody vonnou sůl. Za
chvíli mě obklopuje aróma v podobě vanilky a meduňky. Jak uklidňující…
Zavírají se mi oči, ale usnout ve vaně si nedovolím. Relaxuji ve vaně plné vůně ještě asi půl hodiny, než voda vystydne. V té chvíli se natáhnu pro ručník a omotám ho kolem sebe. Ještě si obléknu župan a nazuji bačkory a nesu mámě špinavé oblečení. Když scházím z prvního patra do přízemí, zaslechnu rozhovor rodičů. Zastavím se a poslouchám.
"Nevím, co s těmi upíry uděláme. Třeba nás zabijí dřív, než stačíme říct slovo," uvažuje starostlivě máma.
"Za každou cenu je přinutíme, aby nás vyslechli. V nejhorším případě jim třeba nabídneme azyl," odpoví otec. "Většina upírů jsou nomádi, takže pořádné útočiště nemají. Náš dům bychom jim mohli poskytnout."
COŽE?!! Těm neurvalcům?! A aby bydleli s NÁMI?!!
"Ale jestli nás zabijí… Co bude s Rachel? Dřív nebo později by na ni ti upíři narazili a zabili ji. Jsi si jistý, že je dobré nechat ji tu bez ochrany, zatímco my jdeme hledat zabijáky? Co když ji mezitím objeví a… Nechci domyslet. Je skoro bezbranná. Nezná své schopnosti a těžko se orientuje v našem světě," strachuje se máma dál. Opravdu o mně mají nízké mínění. Moc na mě a můj pud sebezáchovy nesázejí…, ale já taky ne.
"Dej jí čas. Vždyť se přeměnila teprve dnes. Chápu, že je to pro ni šok, zvlášť když jsme jí řekli, že přeměna v úplnou upírku nastane až tak v šestnácti letech…" Otec má pravděpodobně také své starostlivé úvahy, které mi nikdy neodhalil. Nikdy jsem si o něm nemyslela, že by si o MĚ dělal takové starosti - vlastně jsem si to nemyslela ani v případě mé matky. Ale pravda je asi jiná. Lidé jako mí rodiče se těžko odhadnou.
Už dál nechci postávat po schodech a tak dělám, že jsem nic neslyšela a sejdu po schodech. Máma s tátou zmlknou, což mě ani trochu nepřekvapí, ale já je stejně slyšela. Beze slova položím špinavé oblečení na židli a odejdu. Jsem na ně docela naštvaná, pořád nemohu uvěřit tomu, že by náš dům poskytli jako útočiště těm krutým idiotům. No, až je spatří a poznají sami, také možná změní názor, uklidňuji se.
Vyjdu zpátky do druhého patra do šatny svého pokoje a za chvíli slyším klepání na dveře. Rychle na sebe hodím tričko a ručník kolem sebe znovu omotám a neohrabaně dojdu ke dveřím. Cestou přes pokoj se podívám přes prosklenou stěnu a uvědomím si, že venku už je tma. Pak pohlédnu na budíka u mé postele a zjistím, že je po deváté večer.
Rychle otevřu a uvidím rodiče. Další přednáška? pomyslím si automaticky.Jiné vysvětlení snad ani neexistuje. Ale mýlím se, což se nestává moc často.
"Ehm… provedla jsem něco?" zeptám se opatrně.
"Ne, tentokrát ne," ušklíbne se otec optimisticky, což se také nestává často. Tedy, takhle se otec nechová nikdy. V jeho očích spatřím starost a neklid jistě ze zítřejšího dne. Není pochyb o tom, že upíry najdou. Určitě mají obavy z toho, co se stane POTOM.
"Chceme ti říct, že jestli zítra zemřeme…" začne máma. "Bude to z dobrého důvodu. My jsme byli na světě už dost dlouho, výčitky z naší smrti by byly jen kvůli tobě. Kvůli tomu, že bychom tě tu zanechali bez ochrany."
"Kvůli mně si starosti nedělejte…" uklidňuji je, ale je mi z toho nanic. Za svůj život jsem se naučila být neustále se svými rodiči (a bylo to velmi nesnesitelné) a spoléhat na jejich naivní "ochranitelskou péči", ale když teď pomyslím na to, že bych je mohla ztratit a zůstat sama,
nedokážu si představit život bez nich. O našem upířím světě nevím skoro nic a nebyla jsem o moc věcech poučena, kromě tedy toho, s kým spát a s kým ne. Poučení na toto téma mi je víc než jasné. Ale jak se orientovat, stopovat ostatní svého druhu, přežít, udržet se v tajnosti… Tolik toho ještě nevím.
"Musíme si dělat starosti o svou jedinou dceru," oponuje matka. "Jsi naše všechno a nesmíme dovolit, aby se ti něco stalo. Potřebuješ nás."
"I když si teď pravděpodobně myslíš, že ne," dodá otec.
"Jasně že si to nemyslím!" odpovím okamžitě. "Ale asi si vaši starost a péči nezasloužím."
"Proč myslíš?" optá se matka.
"Tohle všechno je kvůli mně! Kdybych vás poslechla a nešla na tu párty, nemuseli byste teď jít na smrt!"
"Nejdeme na smrt, Rachel," uklidňují mě. "Budeme opatrní, to přece víš. A za to, co se stalo… Už se na to neohlížíme. Žijeme přítomností a minulost se snažíme přecházet."
To je dobře, jinak bych asi měla hodně velký trest.
"Nic se vám nestane," přesvědčuji spíš sebe, než je.
"Nemusíš si dělat starosti," odpoví máma. "Zítra až se probudíš, my tu už pravděpodobně nebudeme. Rozhodli jsme se začít se stopováním lidí našeho druhu časně ráno, dokud jsou poblíž Prudhoe Bay. Neboj, vše proběhne v pořádku a možná ti i přichystáme překvapení."
A jéje, snad to překvapení nepřivedou v podobě mých nových neurvalých spolubydlících.
Na to "překvapení" se raději neptám a jen se usměji.
"Dobrou noc, Rachel," máma mi oplatí úsměv a vtáhne mě do náruče. Myslím, že tohle nikdy předtím neudělala. Táta si svou hrdost neporuší a jen mě poplácá po rameni.
"Máme tě rádi." Tak přece si jí narušil! pomyslím si vítězně.
"To já vás taky." Trapná chvilka. Už nemám v úmyslu vrhat se jim do náručí, raději zůstá- vám u usmívání. Nakonec na mě kývnou a odejdou do svého patra. Já zavřu dveře a vrátím se zpátky do šatny. Na módní přehlídku už nemám náladu a obléknu si čisté spodní prádlo. Vlezu si do postele a zhasnu světlo, protože jsem už dost unavená. Za několik minut se dostaví spánek.
Ráno se probudím překvapivě brzo. Podívám se na budíka a zjistím, že je po sedmé hodině. Na chvíli se ještě zachumlám do peřin a nechce se mi vylézt pelechu, ale znovu už neusnu. Povzdychnu si a vyhrabu se z postele. Ustelu ji a pak zamířím do koupelny. Vyčistím si zuby, sprchuji v ledové vodě, abych se aspoň trochu probrala a obléknu čisté oblečení. Po seběhnutí z druhého patra do přízemí zjistím, že rodiče jsou už pryč. Ale na stole je snídaně. Zakousnu se do chleba s máslem, ale chutná nějak… jinak. Chuť mé snídaně moc nevnímám a nerozeznávám. Asi to bude kvůli tomu, že nyní je pro mě přednostnější krev. Ta je opět v bylinkovém čaji, ale tentokrát se ani trochu neotřásám hnusem, spíš naopak. A abych nemusela jít hned teď lovit, vycucnu jeden sáček z lednice. V "případě nouze" se sice nenacházím, ale aspoň mohu nejméně půl dne lenošit v domě.
V obýváku se natáhnu na gauč a pustím televizi. Po velmi krátké chvíli se začnu nudit. Vědět, že venku svítí slunce a já se tu povaluju jako pecivál, se mi vůbec nelíbí. Lovit se mi sice nechce a ani zrovna nelačním po krvi, ale mohla bych se projít po lese. Není zima a aspoň se mohu podívat po nějaké zvěři. Veverky mi teda vůbec nechutnaly. Ale jestli je to se zvířecí krví, jak říkala máma, moc si nepochutnám. Ale stejně budu mít hlad až tak odpoledne. Mezitím se mohu podívat, kde si svá zvířátka najít.
Dál o tom nepřemýšlím a obléknu si bundu. Vezmu si klíče od domu a zamknu ho - i když si nemyslím, že by se k nám někdo vloupal. Ale jistota je jistota. Klíče strčím do kapsy a sejdu na
cestu. Kráčím po ní a snažím se nezakopávat o kameny. Jdu do mírného kopečka po cestě, ale pak zahnu do lesa na cestičku, kterou vyšlapala lesní zvěř. A jelikož jdu tiše a obezřetně (ne, že by se mi to nějak extra dařilo), občas zahlédnu srnku nebo zajíce. Provléknu se houštím, křovinami a vrch se pomalu ubírá stále víc do kopce. Pak něco uslyším. Bublání potoka. Odhadnu, že je tak maximálně kilometr ode mě a vydám se tam. Nechci jít jako turistka a tak zapojím své schopnosti. Letím jako vítr a u potoka jsem ani ne za minutu.
Teče seshora dolů do údolí, o kterém jsem nevěděla. Z kopečka teď vidím, že kousek od naší louky s domem a lesem kolem se nachází dokonalá travnatá rovina porostlá zelení. Tady jsem to už beztak prozkoumala, tak začnu zvolna sestupovat dolů. Mířím rovnou k údolí, aspoň to budu mít blíž. Cestou se vyhýbám stromům a křovinám, nepotřebuju mít roztrhané oblečení. Poslední úsek cestičky od zvěře seběhnu a za chvíli jsem na místě. Celou rovinu pokrývá jen a pouze tráva, žádné květiny ani plevel, jen měkká a poddajná zeleň.
Slunce se posunulo s časem na modrém nebi bez mráčku a svítí přímo na planinu. Lehnu si na zem, zavřu oči, relaxuju a "opaluji se". Nikdy se jako upírka nejspíš neopálím, ale myslím, že bledá pleť hezky kontrastuje s mými vlasy barvy temné noci, když měsíc je v novu. Bez hnutí si vychutnávám krásný den a snad i upadnu do spánku… Nevím, jestli to, co si teď myslím, že se děje, je skutečné, či ne. Přes přimhouřené oči vidím siluetu postavy muže. Nevidím mu do obličeje, ale jeho vlasy vlají ve slabém větříku. Nechci tuto chvíli pokazit, i když bych možná měla být ostražitá, kdyby to nebyl jen výplod mé fantazie a dotyčná osoba by mi chtěla ublížit. Ale vlastně, jestli to není upír, tak se vážně nemám čeho bát.
Vítr zafičí silněji a dočista přetrhne mé snění. Slunce se zas posunulo o dobrý kus přes oblohu, takže jsem tu musela ležet několik hodin. Také už není skoro bezvětří a na nebi se pohybuje pár šedivých mraků. Určitě jsem usnula, ležet se zavřenýma očima bych tak dlouho nevydržela. Ale co na tom, rodiče jistě ještě doma nebudou. A navíc - řekli, že se nesmím hnout z lesa, ne domu.
Posadím se a v krku ucítím pálení. Znamení, že bych si měla opatřit krev. Nechce se mi lovit a vysát ta nebohá zvířátka, ale nemám na vybranou. Postavím se a vracím do lesa. Tam si v rychlosti chytnu pár veverek (a nechutnají mi) a ukonejším se jejich krví. Krk už mě nepálí a rozhodnu se vrátit domů. Tentokrát jako turistka. Svižně, ale bez jakýchkoliv upířích schopností. Aspoň si budu připadat trochu jako člověk.
Po zhruba půl hodině se dostanu k místu kousek od příjezdové cesty. U našeho domu postává několik postav. Mezi nimi jsou mí rodiče. Z jedné části si oddychnu, že jsou v pořádku a nic se jim nestalo, ale na druhou stranu mě zajímá, co chytrého to zase dělají. Chci je chvíli poslouchat, ale jakmile se přiblížím k cestě s úmyslem schovat se za strom, zapojit upíří schopnosti a odposlouchávat aspoň chvíli, postavy se otočí mým směrem a já poznám ty neurvalce…
"CO TO MÁ ZNAMENAT??!" vykřiknu dřív, než se stačím ovládnout. Už nemá smysl se schovávat, chci jen zjistit, co se to SAKRA děje. Co to mí rodiče zase sjednali za mír. Proč jsou bytosti jako ti idioti u našeho domu, s mými rodiči.
Vystoupím na světlo, ale přiblížit se k nim nehodlám. "Co se tu děje?"
"Rachel, už jsme si říkali, kdy se objevíš," podotkne matka až moc zvesela, s tónem jako by se nic nedělo a my tu neměli krvelačné zabijáky.
Upírám na všechny podezíravý a nevěřícný pohled a stále tento byznys nemohu pochopit. Nejraději bych na ně začala křičet a pak bych asi rychle začala zdrhat, abych unikla těm upírům, kterým teď podlejzají i mí rodiče. Mí rodiče, kteří si svou hrdost snad nikdy nenechali narušit. A teď tu stojí a usmívají se na naše nepřátele.
"Můžete mi to vysvětlit??" dotážu se a moc ráda bych se už dovtípila toho, co se stalo a jak s tím souvisí náš dům. Snad jim rodiče opravdu nenabídli azyl u nás doma?!! zděsím se. Ale naši nepřátelé (nyní už asi jen MOJI nepřátelé) nevypadají, že by se chystali odejít.
"Ale jistě," řekne otec. "Vystopovat lidi našeho druhu nebylo nic obtížného. Nabídli jsme jim mír s tím, že náš dům jim poskytneme jako dočasné útočiště." Při tom si jeden z upírů nepatrně odkašle a můj otec se záhy opraví: "Nebo trvalé."
"To si děláš srandu?!" vypálím na něj.
"Ovšem, to není všechno," dodá jeden z vampýrů sametovým hlasem. Podívám se na něj pohledem bych ho nejraději propálila. Nechyběl by mi.
"CO?! Co dalšího jste jim nabídli za ten pitomý smluvený mír??" Už prakticky křičím.
"Tebe," odpoví otec prostě.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se ti víc Jiný Svět nebo Začátek konce?

Jiný Svět
Začátek konce

Komentáře

1 Dany Dany | Web | 27. února 2012 v 23:32 | Reagovat

super :)) len trošku mi to pride ze to tak lahko ide :DD nevem i chapes :DD ze vsetko aha som upirka ... vsetko o krvi tak lahko zobrala :D akurat teraz tak na konci vybuchla a jej otec taky kludny :DDD ale to aj ja robim v knihe ze vsetko tak v pohode prisom by mali tie postavy hystericky vyvádzaŤ :DDD

2 Vicky Vicky | Web | 28. února 2012 v 16:01 | Reagovat

njn ;-)
já nemám ráda holky co pláčou a hysterčí... a nerada o nich píšu, mám ráda postavy co se prostě smíří se skutečností a snaží se přizpůsobit ;-)  ;-)  :-D

3 Liss Liss | 3. března 2012 v 10:30 | Reagovat

Vyvíjí se to slušně. Bohužel těd nemam čas číst dál,ale jsem zvědavá, co se stane dál

4 Vicky Vicky | E-mail | Web | 3. března 2012 v 11:04 | Reagovat

no, to já taky :-D
obvykle vymýšlím při psaní... ;-) snad mě něco smysluplného v osmý kapitolce napadne... sedmou jsem dopsala včera, tak doufám, že až budeš mít čas a přečteš si ji, bude se Ti líbit :-P  :-D

5 Erin Erin | E-mail | Web | 22. března 2012 v 14:16 | Reagovat

Muhehe, já nemůžu psát super dlouhé komentáře, já musím jít na další kapitolu :-D

6 Lilly Lilly | Web | 16. dubna 2012 v 19:31 | Reagovat

ale né? ji?
A to mám chápat jako jak? No, původně jsem si kvuli nedostatku času dala 1 kapitolu, ale prostě musím přečíst i tu další:D

7 NikaRoovy NikaRoovy | Web | 21. dubna 2012 v 20:21 | Reagovat

V tomto případě budu muset souhlasit s Erin!!!

8 Domča Domča | Web | 3. února 2013 v 16:11 | Reagovat

Asta :D :D
keby že na smetisku vidím mŕtvoly, tak sa asi povraciam :D :D nie asi, ale určite
no a ten koniec :D :D úžasné :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama