3. Kapitola

30. března 2012 v 10:38 | Vicky |  Zlo nikdy nekončí (Vicky a Liss)
Tak, tady máte pokračování naší nové povídky s Liss :)

3. Kapitola
Evilleine
Bohyně Prostoru Cestovatelů
Zbytek dne trávím lenošením a nuděním po pokoji. Obyčejná Bohyně by se asi zabývala zbytečným pomáháním svému lidu, napravování nedostatků apod., ale já nejsem obyčejná. Než abych pomáhala lidem, jim spíš ubližuju. A ráda. Dříve mě to bavilo. Dříve jsem měla nápady, jak Prostořanům uškodit, znepříjemnit život…, ale teď, jediné, co celé dny dělám, je nudění.
Nechávám si přinést kouzelný portál, abych mohla nahlédnout Prostořanům do života, zkontrolovat je a v nejlepším případě nějak potrestat - prostě se nějak zaměstnat! To už našeptávám do portálu poetická slova a z mlhy se tvoří obrazy různých poddaných. Někteří, ti loajální své Bohyni, právě obětovávají svá zvířata a jakmile dokončí obětní obřad, pocítím nával síly. Někteří (spíše většina) se však potulují po kasinech, hospodách a nevyužívají svůj život správně - tak, abych byla spokojená!
Rozhodnu se tedy zavítat do části neprozkoumaného Prostoru Cestovatelů, kde nežijí lidé. Jsou tu zříceniny, polorozpadlé hrady, prázdné vodní příkopy - dokonalá naleziště pokladů, například mocné zbraně proti sestře. Nikde není řečeno, že dýka s křišťálem není v mé říši. Je to s těmito podmínkami i docela dost možné…, ale proč se na ta místa nikdo z mých strážných nevypravil? Proč tu číst neprozkoumali? Proč se chovají jako zbabělci? Měla bych je potrestat! Ano, až se vrátím ze své cesty s mocnou zbraní, ihned je dám zavřít do vězení a na jejich místo nasadím statnější jednotku, rozhoduji se.
Další nekonečné dny na tomto místě nevydržím. Prostořané mají díky mě sice krutý život, ale aspoň se nenudí. Ne, že bych chtěla být na jejich místě a být pod nadvládou monarchie. I když Prostořané v mé říši si poslední století dělají, co chtějí a bedlivě nenaslouchají své jediné Bohyni, nevykonávají dost obětních rituálů a za to je také často trestám. Ne, že by mi potom vzdávali větší úctu.
Převlékám se ze skvostných šatů a střevíců do přilehlých černých riflí, bílé halenky, tenisek (přeci nebudu mít podpatky, když jdu hledat zbraň do terénu) a vlasy si vážu do drdolu. Líčidel se však nevzdávám, Bohyně musí pořád vypadat dobře, ať vládne, či kope poklad.
Znovu aktivuji portál a tentokrát do něj sama vplouvám. Představuji si místo, o kterém jsem před chvílí přemýšlela a za chvíli se objevuji na nějaké zřícenině.
Dokonalé místo, kde by byla ukrytá zbraň!
Už dál neváhám a hloubavě začínám uvažovat, kde by mohla zbraň být.V takových dřívějších hradech bylo určitě i nějaké sklepení… které je nyní zbourané a zavalené kameny - ale ne na dlouho. Už sestupuji po schodech a razím si cestu mezi rozbořenými balvany. Některé zdi ještě nepevně drží, ale moc z původní stavby nezůstává. To je poznat.
Už jsem dole a pomocí myšlenek přesouvám balvany na jednu hromadu. Právě tam, kde je největší horda kamenů, odhaduji, že je zatarasený vchod do sklepení. Po chvíli je přesouvání kamenů trochu namáhavé, potřebovala bych se posílit nějakým lidským trápením nebo starostí, ale nikdo zrovna není poblíž, takže dál odhodlaně přemisťuji velké kameny z místa na místo. Nakonec jsou všechny na jedné hromadě a ze mě se pot jen lije. Nezabývám se tím, protože v hlavě mám jen jediný cíl a kvůli němu se teď klidně i trochu unavím, později zase naberu síly.
Jdu k místu, odkud jsem kameny přemisťovala a čekám, že uvidím příklop, padací dveře… cokoli, co by dokazovalo, že s tím sklepem jsem se nemýlila. A já se nikdy nemýlím! Klekám si k zemi na kolena a je mi jedno, že se zamažu. Zoufale prsty (na další přemisťování už nemám dost duševní síly) odhrnuji písek, malé kamínky a šlahouny bodláků, jež mě píchají
do prstů, ale ne. Žádný vchod do sklepa tu není. Zatraceně!! vztekám se. Hledala jsem na špatném místě. Ale já přeci nikdy nemám smůlu, Bohyně se nikdy nemýlí! Aspoň na já!! A teď… ano?? Ne, určitě tady ta zbraň je, jen jsem třeba vybrala špatné místo k hledání, uklidňuji se. Rozhodně se znovu postavím na nohy a odhodlaně přecházím celé okolí kolem zříceniny.
Kráčím kolem studny, když vtom mě něco napadne. Dřívější lidé neschovávali své poklady jen do sklepení… často byly studny jedny z nejběžnějších tajných průchodů do podzemí! Ne, že bych čekala, že zrovna lidé schovali tu zbraň, ale nic není vyloučeno. Někde s hledáním začít musím.
Má domněnka se pomalu potvrzuje.
Studna je prázdná.
Dolů je spuštěný provaz, který se mi nezdá příliš pevný, ale odvážně se vrhám do akce, plna cílevědomosti. Chytám se provazu a pomalu a opatrně se spouštím dolů do tmy. Normálně bych si aspoň vyčarovala plamínek ohně, aby mi svítil na cestu, ale momentálně jsem plna adrenalinu a vzrušení a na nějakou tmu doslova kašlu.
Konečně doskakuji na chladnou, mokrou zem a teprve teď vykouzluji zářivý plamínek, abych aspoň trochu viděla na cestu. Jenomže jelikož je v podzemí velmi vlhko, plamínek okamžitě zhasne a já se opět ocitám v naprosté tmě. Chvíli jen tak těkám z tmy na tmu a snažím se oči přizpůsobit černotě kolem, nakonec už vidím docela dobře a vidím temnou chodbu přímo před sebou.
Okamžitě se po ní vydávám a sestupuji stále hlouběji a hlouběji do podzemí. Není mi to moc příjemné, zvlášť když jsem zvyklá na svůj palác v oblacích, a tato vlhkost a tma mě trochu znervózňuje. Nebojím se (čeho? Vždyť jsem Bohyně!), ale budu ráda, až odtud vylezu zase na povrch a zpátky do svého království… s mou zbraní!!
Teď už musím být aspoň čtyřicet metrů pod zemí. Cítím to. Sem už nedosahují ani ty nejdelší šlahouny a kořeny, je tu jen vlhká hlína a odkapávající voda ze stěn. Sem tam nevědomky šlápnu do louže, nebo narazím do stěny, protože toto je hotový labyrint! Už ani nevím, kam v jakou chvíli zahýbám, jen se řídím svými instinkty. Pokračuji tmou a ani nepomýšlím na to, že s největší pravděpodobností nenajdu cestu zpět. Neuvědomuji si, že po nalezení zbraně proti mé sestře mi bude dýka s křišťálem k ničemu, že ona mi asi těžko pomůže vrátit se zpět. Ale to neřeším, v tuto chvíli myslím jen na moc, která se mi naskytne, až objevím dýku.
Chodba se rychle zužuje a po prudké zatáčce je ještě užší. Mám co dělat, abych se protáhla. Stejně musím jít našikmo, bokem napřed. Jestli to takhle bude pokračovat, zpátky se asi nedostanu. Kruci, jak dlouho už tady takhle bloudím?? Hodinu? Dvě? Nebo snad víc??
Chodba je konečně zas širší a mohu se konečně uvolněně nadechnout. V dálce vidím světlo. Zářící světlo plné zlatého jasu. Úžasné! Tak jsem tu zbraň našla! Já to věděla! Pospíchám směrem ke světlu a každým krokem jsem blíž a blíž. Nakonec se ocitám před malým oltářem a na něm je truhlička o délce mé paže.
Vzrušeně ji otevírám (překvapuje mě, že na ní není žádný zámek) a každou sekundou očekávám konečně to, co jsem tak dlouho hledala. Kdepak, žádní strážci - ti dokážou najít cestu leda do kobky a zpět. Ne, když chce žena něco pro sebe, musí si to najít sama. A tady to je… můj poklad!
Málem zaječím zděšením.
Truhlička je prázdná.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama