4. Kapitola

31. března 2012 v 19:23 | Liss |  Zlo nikdy nekončí (Vicky a Liss)
4. Kapitola
Mallice
Bohyně Prostoru Návratu
Pátrám po té pitomé zbrani už týdny. Vážně by mě zajímalo, kam se mohla takhle silná zbraň tak důmyslně schovat. Jasně, tvářím se před sestrou, kdovíkolik toho nevím a jak nad ní mám převahu, ale přitom nemám nejmenší tušení, kde tu zbraň hledat. Dosáhla jsem určitého pokroku, když jsem zjistila, jak ta věc vypadá. Nedělám to tak okázale jako sestra, prostě jsem k ní poslala zvěda. Ona si myslela, že je to její vítězství, že zajala mého Prostořana. Ve skutečnosti byl jen loutka, možnost, jak se dostat k ní a zjistit aspoň to málo, co vím.
Jenže hledat stříbrnou dýku s krystalem nejasné barvy a původu, která se navíc neukáže jen tak, mě už vážně přestává bavit. Kdybych věděla, že sestra aspoň tuší o trochu víc než já, neváhala bych a vydala se k ní, abych to z ní vytřískala. Jenže takhle už mi vůbec neuvěří, že jsem na stopě. I tak si nejsem úplně jistá, že mi uvěřila. Evilleine je mi v mnohém dost podobná. A já bych si nevěřila.
Jak mám najít něco, o co možná zakopávám, ale nemůžu to najít? Podle čeho se mocné zbraně rozhodují, komu se ukážou. Řekla bych, že to asi nebude barva vlasů. Snažila jsem se pátrat v knihách, co by to mohlo být za zbraň, jestli se o ní třeba nezmiňují nějaké pověsti. Nenávidím hledání v knihách. Opět proklínám svoje poddané, že se nehnou z místa a neulehčí mi to vynálezem něčeho užitečného. Třeba internetu.
Kdyby mi to alespoň k něčemu bylo! Byla jsem v Prostoru víckrát, než za celý svůj život dohromady a už kvůli tomu zemřelo několik Prostořanů. Ti jsou mi ukradení, ale jejich rodiny by asi taky byli radši, kdybych ji našla, i když samozřejmě nemají ponětí o tom, proč jejich synové, manželé, bratři, otcové vlastně zemřeli. Nemám v úmyslu jim to říkat. A už vůbec ne se omlouvat. Něco takového nedělali ani ti "hodní" - brr, nesnáším to slovo - bohové, které si vymysleli lidé.
Poslední dobou si vážně připadám trochu méně dokonalá, než předtím. Zdůrazňuji trochu. Zatím se mi ale všechno podařilo a na nalezení té zbraně mám čas přesně do té doby, než ji najde Evilleine, ale to se nestane, takže vlastně celou věčnost. Jestli ji někdo najde, budu to já.
Začínám pochybovat, že se ta zbraň nachází v Prostoru Návratu. Převrátila jsem tady snad každý šutr. Snažila jsem se lokalizovat to pulsování, ale je příliš krátké na to, aby se mi to povedlo. Snažila jsem se vycítit, odkud jde ta síla, ale pokud zrovna neprovokuje, protože mi přijde, že přesně to dělá, když o sobě dá vědět takhle, příliš často na to, abych ji mohla vyhnat z hlavy, ale příliš slabě na to, aby mi to k něčemu bylo. Je to jako bludný kruh, ozve se, mám pocit, že vím, kde je, dostanu se tam a najdu jen další nesmírně nezajímavý kus hlíny. Měla jsem pocit, že už ji mám, asi tak na dvaceti místech v různých koutech Prostoru, které spolu nemají nic společného. Poušť, dno moře, velké město, les, pole a každé v jiné části. Je to na zbláznění, ženu se za něčím, o čem ani nevím, jestli mi pomůže. Samozřejmě, obě se za tím hrneme jako za jedinou nadějí na záchranu, ale pravda je, že to děláme hlavně z nudy. Takové povyražení si nemůžeme nechat ujít, i kdyby se nakonec nestalo nic důležitého. A představa, že na konci toho šíleného honu skutečně může být něco, co jedné umožní zničit tu druhou, je taková třešnička na dortu.
Vlastně ani nevím, jestli je ta zbraň vůbec tak mocná, jak si se sestrou myslíme. Já vím, je to hodně pravděpodobné, ale je tomu skutečně tak? Opravdu má kus něčeho zasazeného ve stříbrné dýce schopnost zničit bohyni a zpřetrhat pouta s tou druhou? Dokáže roztrhnout to pitomé spojení, které mezi sebou máme, a umožnit jedné zabít druhou? Ještě nikdy jsem o tom neslyšela.
"Má paní?" nějaký muž opatrně vstupuje do místnosti. Jen několik vyvolených ví, co jsem zač, a ti ze mě mají hrůzu, jak bych byla veliká krysa a mohla nakazit celou jejich rodinu morem, na který by umírali velice pomalu a bolestivě. Což můžu a oni to dobře vědí. Ubytovali mě v tom nejlepším, co dokázali sehnat. Hostí mě král jedné z největších zemí nejcivilizovanějšího kontinentu, Primogenitu, Rex III. zvaný Hlupák, což mi naprosto vyhovuje. Nechá mě zde bydlet a můžu si tu dělat, co chci. Vypadá to tu o dost lépe než ve zbytku země, krysu jsem viděla jen jednu, švábi se mé posteli kdoví proč vyhýbají, blechy jsem nedostala a jídla je tu dost. Dokonce tu mají i teplou vodu, které mohu spotřebovat tolik, kolik chci. Moje zlé já, tedy já celá, samozřejmě nemohlo odolat a nechalo vodu puštěnou i poté, co z ní vylezlo. Bylo nesmírně zábavné sledovat, jak se někteří dvořané klepou ve studené.
"Volala jste mne?" bázlivě stojí u dveří, jako by chtěl být někde jinde. Nevím, jak se jmenuje, ale pamatuji si, že má docela hezké zelené oči. A ty klopí k zemi natolik nenápadně, aby to mohlo vypadat, že se dívá na mě. Hnědé vlasy má svázané do copu, který má přehozený ze zad na prsa.
"Neříkala jsem, že chci přímo tebe. Nevolala jsem tedy tebe, volala jsem nějakého vojáka. Ten přišel, nic jiného mě nezajímá." Odpovídám nezaujatě a dál si upravuji nehty.
"Ano, jistě má paní, máte pravdu." Blekotá.
"Samozřejmě, že mám pravdu," odvětím suše a zahledím se na něj. Nejradši by byl úplně maličký, abych ho neviděla a nemohla se na něj dívat. "ale teď k věci. Potřebuji dva muže, kteří mě doprovodí na další výpravu. Než se začneš hlásit, vyslechni si raději, o co se jedná. Nebude to procházka růžovým sadem, to ti říkám rovnou."
"Poslouchám, má bohyně," na moje ego tohle působí skvěle. No uznejte, když si sám říkáte, jak jste dokonalý, nikdy se to nevyrovná pocitu, když vám to řekne někdo jiný. A tady mám všechno, co chci; pohodlí, útočiště a někoho, kdo mě bezvýhradně poslouchá a jedná se mnou uctivě. Proč jsem zůstávala stranou, opuštěná ve své říši?
"Věřím, že ano. Bude to dál, než jsi zvyklý. A taky dál, než se kdy v životě dostaneš, protože nemáte nic, co by vás dostalo na druhou stranu Immenského moře, nemám pravdu?"
"Vždycky mi říkali, že Immenské moře je nekonečné. Je tudíž nemožné dostat se na jeho druhou stranu. Ale vy to samozřejmě víte lépe, takže ano, máte naprostou pravdu." Obvykle nejsem tak sdílná, nevím, proč ho do toho rozhovoru zatahuji, ale to mi jistě později dojde. Pravděpodobně až jak bude mrtvý.
"Výborně. A chtěl bys vidět, co je na druhé straně?"
"Řekl bych, že ano. Samozřejmě, popřelo by to vše, co jsem si až dosud myslel, ale myslím si, že se chci dostat tam, kde přede mnou žádný Prostořan nevstoupil."
"Ale to se pleteš," musím se usmát. Jsou tak naivní, když si myslí, že jsou jediní Prostořané tady. "Na druhé straně Immenu leží země, daleko větší než Primogenitus. Ta země se jmenuje Ob Mare a žijí v ní Prostořané, stejní jako ty."
"Skutečně?"
"Ano. Chci dva muže, je mi jedno, kde je seženeš, ale doporučuji ti, aby byli co nejschopnější. Protože budu trvat na tom, aby se mise podařila a pokud u toho zemřou, je to jejich problém. Věz ale, že já to určitě přežiji. A nebude se ti líbit to, co se stane, když selžou."
"Rozumím," pokud cítí strach, nedává to najevo víc, než předtím. Možná přece jen není tak špatný, dokonce se mi zdá, že ten projev úcty ke mně myslí, na rozdíl od ostatních, vážně. Řekla bych, že jako jeden z mála skutečně věří, že jsem bohyně Mallice. Mám takový znepokojující dojem, že viděl moje oči. Ty pravé, rudo oranžové a děsivé. Ale tak co, aspoň ví, že své výhružky můžu uskutečnit.
Nicméně mám pocit, že si stále ještě myslí, že jsem dobrá, spravedlivá bohyně a že pokud jsem na ně příkrá, je to proto, že udělali něco, čím si mě rozhněvali. Není to pravda, ale vykládat jim to nebudu. Neřekla bych, že by mi sloužili tak ochotně, kdyby věděli, že ve skutečnosti je jen zneužívám, a pokud zemřou, je mi to srdečně jedno. Není špatné někoho nechat, aby věřil tomu, co si myslí. Morálku to značně pozvedne a já snad nějak přežiju, když si budou myslet, že jsem hodná. Lidé se přetvařují běžně a řekla bych, že Prostořané se stihli vyvinout natolik, aby si tuto vlastnost taky osvojili. Proto nevidím důvod, proč bych ji nemohla využívat.
Večeřím jako obvykle sama. Teda ne že bych potřebovala jíst, ale není to špatný zvyk. Ne že by oni na to byli zvyklí, oni musí jíst, ale já to mám jako událost. Vychutnávám si každé sousto. Nevím, proč jsem si žádné nudné odpoledne neukrátila jídlem.
Odkládám talíř stranou a přemýšlím. Z myšlenek mě vytrhává klepání na dveře. Volám "Dále!" a sedám si rovně. Za každých okolností vypadej dobře. Jedno z mých hesel.
"Má paní, doufám, že neruším," vstoupil ten muž z odpoledne. Vypadá o dost sebevědoměji, než předtím, možná proto, že přežil to první setkání se mnou. Za ním jde ještě jeden, vysoký a statný zrzek s pihovatým obličejem a bystrýma zelenýma očima. Aspoň nejsou bratři. Teď jen doufat, že nejsou nejlepší přátelé, protože úspěch celé cesty závisí na tom, aby se nesnažili zachránit jeden druhého, pokud by to mělo znamenat, že se to zase nepodaří. Ne každý přežije v přítomnosti té velké síly, kterou ta zbraň kolem sebe šíří. A mám dojem, že tentokrát to bude ještě horší.
"Pokud mě nepřicházíš jen otravovat, tak ne," tvářím se lhostejně. Ve skutečnosti bych už ale byla nejraději na cestě.
"Samozřejmě, že ne, paní," kyne svému společníkovi, aby předstoupil. Ten dělá tři kroky směrem ke mně a rozhodně nevypadá tak ustrašeně, jak by měl. Zřejmě si taky myslí, že jsem jiná. Jeho minus, on bude překvapený, až ho zabiju, když budu chtít. Prohlíží si mě a téměř bez ostychu mi hledí do tváře. Aspoň půjde ochotněji, slyšela jsem, že když mají vojáci svého velitele rádi, jdou do bitvy raději, než když se ho bojí. Ověřím si to.
"Tohle je Klarion," ukazuje na toho vyčouhlého zrzka. Zajímalo by mě, kdy to jméno zapomenu. "je ochoten účastnit se se mnou té výpravy a následovat vás. Můžeme vyrazit hned, máme vše připraveno."
"Výborně, chlapče," tázavě na něj koukám, aby měl dojem, že se zajímá o to, jak se jmenuje. Je mi to jedno, ale mohlo by to v něm probudit pocit, že je důležitý. "Lian, paní," doplňuje mě.
"Takže, Liane, Klarione, pokud je to pravda, vyrazíme ráno. Ať jste odpočatí, půjdeme brzy, ještě před úsvitem."
"Ale to není nutné, má paní," poprvé promluvil ten zrzek. Má zvláštní, skřehotavý hlas. Ale cítím z něj oddanost, ještě silnější než z toho druhého. Výborně.
"Jistě, já vím. Vidím ti na očích, že bys nejraději vyrazil hned, abys mne nezdržoval. Já odpočinek nepotřebuji, ale vy ano. Jste mladí a silní, to ano, ale pár hodin spánku vám neuškodí."
"Jsem v pořádku."
"Ale já potřebuji, abys vydržel o trochu déle. Nechci, abyste kvůli převrácenému dennímu režimu byli unavení a nesoustředění. Nejsem si jistá, jestli ta výprava vyjde a je proto nutné, aby vše hrálo co nejvíc v náš prospěch."
"Dobře, máte pravdu," sklání hlavu, jako by čekal, že ho potrestám za to, že si dovolil odporovat.
"Samozřejmě, že mám," usmívám se a snažím se do toho úsměvu dát co nejvíc laskavosti. Ne že bych jí měla nějak moc. "dobrou noc."
"Dobrou noc, má paní," odpovídají sborově. Ten zrzek se mi dívá do očí možná příliš dlouho, možná příliš hluboce, možná příliš vyzývavě, neumím ten podivný pocit přesně pojmenovat, ale znervózňuje mne. Neměl by se na bohyni dívat takhle. Asi jsem příliš mírná.
Vycházejí z místnosti a mě po chvíli nečinnosti přepadá prudká potřeba vědět, o čem se ti dva baví. Zneviditelňuji se a přemisťuji se do místnosti, kde jsou. Spí oba v jednom pokoji, abych je ráno nemusela shánět. Momentálně sedí polonazí na postelích. Evidentně o něčem rozrušeně debatují. Že by nějaké temné tajemství?
"…nemůžeš. Buď rád, žes to dneska přežil. Obvykle nemá tak dobrou náladu, předtím se mě rozhodně nezeptala, jak se jmenuju a už vůbec mi nepopřála dobrou noc. Vzpamatuj se,Klarione!" Ten s tím dlouhým copem, Lian, něco vyvrací zrzkovi, jehož vlasy barvy rozžhaveného železa září do pokoje. Tváří se sebejistě a evidentně s tím, co říká jeho společník, nesouhlasí.
"Já jsem naprosto v pořádku. Miluju ji! Přece mě nemůže trestat za to, že ji miluju!"
"Ty nevíš, co je zač. Taky jsem ji miloval a miluju ji pořád, ale ne tak, jak si myslíš. Sloužím jí a udělal bych pro ni cokoli, ale nemyslím si, že by to nějak registrovala. Řekl bych, že to ví, ale je jí to jedno. Je to bohyně, nic pro nás." Aha, takže se baví o mně. No, abych řekla pravdu, Lian to teď celkem vystihl. Jsem bohyně, oni smrtelníci. Ale ani on neví, jak moc je mi jedno, co se s nimi stane.
"No právě! Je to bohyně, je úžasná, krásná a tak silná. Nemůžeš tvrdit, že ji nechceš získat."
"Chtěl jsem, ale už jsem se poučil. Bohyni nemůžeš získat. Nenechá se spoutat ničím, ani v nejmenším ji nezajímá, co ty cítíš. Potřebuje naši pomoc a za odměnu se třeba po smrti budeme mít líp. Ale rozhodně od ní nedostaneš nic v tomhle životě. A už vůbec ne to, na co myslíš."
"A právě proto je tak skvělá. Je nedosažitelná a to ji činí ještě přitažlivější. Je nádherná, já ji miluju a jdu jí to říct!" Rázně vstává z postele. Páni, on to snad opravdu myslí vážně! To je neuvěřitelné.
"Ne, počkej!" Lian ho prudce chytá za ruku a strhává zpět na postel. Zvrhlá část mne se těší na rvačku, která téměř jistě přijde.
"Co jí chceš říct? Má paní, zamiloval jsem se do vás, vezmete si mne?"
"Klidně, když to bude nutné."
"Nech to na zítra, prosím. Uvidíš, jaká je ve skutečnosti, snad to pochopíš."
"Když na tom trváš."
"Nech to aspoň na chvíli, když pro ni něco uděláš. Třeba tě za tu troufalost nezabije, když jí najdeš to, co tak usilovně hledáš."
"Najdu, to si piš. Kdo jiný než já? Zemřel bych pro jediný její dotek, pro jediné vlídné slovo, úsměv, cokoli."
Víc vidět nepotřebuji. Stačí mi to, abych pochopila, že jsem volila správně. Tihle dva tu zbraň najdou. Budou ji hledat, dokud mi ji nepřinesou, nebo u toho zahynou. Napadá mě, jestli se jí může smrtelník dotknout. Byla by škoda, kdybych o tyhle dva přišla, mohli by se ještě hodit.

Začíná svítat. Černočerná tma se začíná rozpadat a ustupuje sílícím slunečním paprskům. Nejvyšší čas vyrazit. Pohrávám si s myšlenkou, že se zachovám jako normální Prostořan a zaklepu, ale později to zavrhuju jako naprostou hloupost. Přenáším se do jejich ložnice. Tak pěkně spí. A jak pěkně budou nevrlí, až je probudím.
Přecházím k tomu zrzkovi a lehce mu pokládám ruku na rameno. Je nutné v něm živit tu naději, že se musí snažit a pak má snad možnost mě získat. Proboha, odkdy se starám o to, co si o mně myslí smrtelníci? Třesu s ním, aby se probudil, ale spí docela tvrdě. Něco mumlá a potom otvírá oči.
Vytřeštěně na mě hledí a pak se mu po tváři rozléhá spokojený úsměv. Pokládá jednu ruku na mou a tváří se, jako by viděl bludičku. Možná mu tu hlavu pletu až moc.
"Vstávej, už je čas," šeptám.
"Takže se mi to nezdá,"
"Nezdá. Pohni sebou, za půl hodiny vyrážíme," zchlazuji jeho řečičky.
"Jistě, má bohyně," vstává z postele. Musím uznat, že takhle, jen v lehkých kalhotách, vypadá fakt dobře. Možná si s ním ještě pohraju, než zemře.
Budím i toho druhého, ale ten není z mé přítomnosti tolik nadšený. Beze slova si sedá na posteli a lehce se mi uklání. Trochu mě urazil. Mračím se na něj a vycházím z ložnice. Než zavřu, lehce se usmívám na zrzka, který hází na svého společníka pohled, který jasně říká Tak vidíš!
Za půl hodiny jsou oba poslušně nastoupeni v králově trůnním sále. Kromě nás je vzhůru daleko více Prostořanů, než jsem si myslela. Kuchyně překypuje životem, služky uklízí, komorníci rovnají límečky.
"Výborně. Takže, oba se mě chytíte za ruce a já vás přenesu za Immenské moře. Ať vás ani nenapadne se mě pouštět. Přeneseme se tam a budeme hledat stříbrnou dýku s velkým krystalem. Nějaké otázky?"
"Ne, má paní," ozývá se ten s copem.
"Nikoli, má bohyně," zrzek se na mě zase směje.
"Výborně. Takže pojďte," chytají se mě za ruce, zrzek možná až příliš dychtivě. Nevadí mi to, ale budu ho muset zklidnit.
Přenáším je na druhou stranu světa ve chvíli. Oba dva se okamžitě rozhlíží kolem sebe, protože to tady vypadá úplně jinak, než v jejich zemi. Jediné, co mě zajímá, je zdroj té síly, který je tady strašlivě silný. Zajímalo by mě, jak dlouho to ti dva vydrží. Dívám se směrem, odkud ta síla přichází. A nemůžu uvěřit svým očím. Na tom kopci stojí Evilleine.
"Divíš se, že jsem tak rychle přišla na to, žes ji ukradla z té jeskyně?"
"Nevím, o čem to mluvíš," výjimečně nelžu.
"Přišla jsem si pro ni. Neschováš ji přede mnou." Za jejími zády vystupuje hotová armáda. Tak tohle nevypadá dobře. Nemám ani tu slavnou zbraň, ani početnou armádu. Mám tu jednoho oddaného hrdinu toužícího po dobrodružství a jednoho zamilovaného blázna toužícího po mé lásce. Šance není velká.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama