Kapitola 10.

8. března 2012 v 9:45 | Vicky |  Začátek konce by Vicky
Sorry, že tak pozdě, ve škole jsem měla moc práce, a
pak jsem byla nemocná

DESET


Na Nauce o životě mrtvých už profesor nebyl tak shovívavý, jako včera, i když jsem předstírala nevolnost a prosila ho, aby mě pustil na WC. Nepustil mě a ještě mě poslal sednout si do první lavice k nějaké našprtané holce (dnes už jsem se neobtěžovala s hraním na poslušnou školačku, která pilně poslouchá svého učitele v první lavici).
"Slečno Starlitová, jestli okamžitě nepřestanete kňourat, dám vám zvláštní domácí úkol na látku, kterou se budeme učit příští týden. Takže doporučuji, abyste poslouchala. Navíc mrtvým nic nebolí pokud víte," informoval mě profesor a bylo na něm poznat, že už mě má dost.
"Vážně?" hádala jsem se. "A co včera ta polévka od Shelby Cassiové, po které bylo všem tak špatně??"
"Dala jsem tam Malrix," zamumlala Shelby ze zadní lavice.
"Co jste to říkala, slečno Cassiová?!" obořil se na ni profesor příkře. Rychlým tempem došel k její lavice a hněvivě si ji měřil.
"Ale nic," huhlala Shelby, ale profesor byl dnes neoblomný. Dožadoval se odpovědi asi pět minut, dokud to ze sebe Shelby nevykoktala. A když to řekla, celá třída vyjekla zděšením. Nechápala jsem, proč se tak lekli, ale zřejmě šlo o něco vážného.
"Malrix?!!" zděsil se profesor. "Jak jste mohla?! Copak neznáte důsledky po této jedovaté bylině??"
"Ale to trvá jen pár hodin..." mumlala Shelby a snažila se z toho problému vykroutit. "Nic se nestalo, dala jsem ho tam jen fakt málo."
"Je to trestné! A velmi špatné. Po ho této hodině vás odvedu k Rihannon, slečno Cassiová," odvětil profesor rezolutně. Aha, Shelby má průser.
Vrátil se ke svému stolu a cestou tam jen vrtěl hlavou, jako by tomu nemohl uvěřit. Zvedla jsem ruku, abych zjistila, co ten Malrix vlastně je. Vyvolal mě a já spustila: "Pane profesore, vím, že to není otázka k dnešní látce, ale co je to ten Malrix? A co způsobuje?"
"Malrix je jedovatá bylina, která roste v lesích za Death. Pro mrtvé je velmi nebezpečná, zvlášť když je dávka silná. Když se přimíchá do nějakého jídla, způsobuje bolesti břicha a někdy i zvracení. Malrix je jediná bylina, která může mrtvým způsobit bolest. Když ji někdo přimíchá do jídla, bude potrestán."
"Aha, děkuji, že jste mi to řekl," poděkovala jsem. Pořád mi však vrtalo hlavou, proč to Shelby udělala? Kvůli mně ??
Po hodině si pan profesor Shelby odvedl a já se vydala na drama kroužek. Shelby na tuto hodinu nepřišla, zřejmě měla co do činění s Rihannon. Tedy, nechtěla bych být v její kůži, pomyslela jsem si.

Konečně oběd, pomyslela jsem si, když jsem překonala drama kroužek, jezdectví (přičemž jsme neměli žádnou vyjížďku - museli jsme pomáhat Pokročilým se skoky přes klády) a španělštinu (mimo to pan profesor nám sdělil, že už nikdy nehodlá usnout jako včera, prý nám dal "volnost", aby věděl, co uděláme. Podle jeho názoru jsme se zachovali jako typičtí puberťáci ). Ve frontě jsem stála už asi deset minut - všichni chtěli dezert, karamelový dort se šlehačkou. Mňam! Kéž by na mě zbyl aspoň jeden kousek! Jenže když jsem sekonečně dostala k tácu (který byl ještě před pár minutami přecpaný kousky dortu), zbyly pouze drobky. Ach jo, zrovna dnes musím mít smůlu??
Nandala jsem si rizoto s červenou řepou a naštvaně odešla k našemu stolu. Kecla jsem sebou na křeslo, ale úplně mě přešla chuť. Odsunula jsem talíř a založila si ruce na prsou.
"Ahoj, Meg," řekl Demetri. "Proč máš tak špatnou náladu? Nebo to jen hraješ, abys nás přesvědčila, jaká jsi dobrá herečka?"
"Nic nehraju," odsekla jsem. "Mám úplně zkažený den - nezbyl na mě ani kousíček toho dortu!"
"Já ho taky neměla," uklidňovala mě Kate. Jenže mi ani trochu nepomohla - jí to mohlo být jedno, vždyť neměla chuť! Zakabonila jsem se ještě víc a opřela se o měkké opěradlo křesla.
"Hele, Meg, co jsem pro tebe vykouzlil!" rozzářil se najednou Demetri a vytáhl z ubrousku... kousek karamelového dortu!! Okamžitě se mi zvedla nálada a sebrala jsem ubrousek i s dortem, než si to "kouzelník" zase rozmyslí.
"Vzal jsem dva, věděl jsem, že na tebe už nezbude," dodal.
"Díky, fakt," děkovala jsem a zakousla se do té karamelové pochoutky. Na rizoto jsem kašlala - sním si ho později. Ale pak najednou jsem dort vyplivla a bylo mi na zvracení. Sekla jsem sebou na zem a začala se dusit. Lapala jsem po dechu a kašlala a házela sebou po zemi.
"Meg! Co se stalo?!!" strachoval se Demetri a ihned ke mně přiskočil. Snažil se mi jakkoli pomoct i s ostatními kamarády, ale mě nebylo lépe. Naopak, cítila jsem, jak mě pohlcuje horko a temnota, a jak zavírám oči. Všichni na mě křičeli, ať se okamžitě proberu, ale mě už bylo všechno jedno. V jednu chvíli jsem uviděla své kamarády a jejich zděšené výrazy a v tom dalším... jsem spatřila svého zachránce z Lesního klanu. Usmíval se na mě, držel v náručí a znovu a znovu mě řezal do ramene tím samým nožem, jako minule. Vždy po ráně přejel rty a ta se zacelila, ale tohle můj rozum nepobíral.
Byla jsem v lese a on říkal, že všechno bude dobré. Objímal mě svými svalnatými pažemi a jeho něžná slova mi pomáhala jako zázračné léky. Jeho poslední polibek však nevěnoval opět otevřené ráně na rameni, ale mým rtům. Po tom kouzelném snu jsem se probrala a uvědomila si, že ležím na lůžku v nějaké divné místnosti a kolem mě stáli kamarádi a mluvili na mě.
"Meg, konečně!" zvolal Demetri.
"Co se stalo?" vyptávala jsem se zmateně.
"Na to jsme se chtěli zeptat my tebe," odpověděla Nicol.
"Ehm, pamatuji si jen to, jak jsem se dusila a chtělo se mi zvracet a pak jsem upadla do nevědomí. A..." Větu jsem nedokončila. Nemohla jsem jim říkat o Lesním klanu. I když se mi to jen zdálo. Ale vypadalo to jako skutečnost. No co.
"A...?" doplnila mě Kate. "Co se stalo pak?"
"Pak mi bylo hrozné horko a pohlcovala mě tma, ale najednou jsem se probudila."
"A nezdál se ti nějaký sen?" ptala se dál Kate. Do háje, proč se mě ptá na sny?? Já vím, jen se mi snažili pomoct.
"Nic si nepamatuji," odpověděla jsem vyhýbavě. "Bylo mi fakt zle."
"Chudinko," politovala mě Nicy. "Nikdy jsem nic podobného nezažila. Ty ano, Kate?"
"Já... už musím jít," odvětila Kate, ale nepodívala se Nicy do očí. Rychle vyšla z místnosti a její chůze na vysokých podpatcích se zdála nervózní. Divné. Proč musela tak rychle odejít?? Tato otázka zřejmě napadla všechny kolem, protože se za Kate udiveně dívali, dokud nevyšla z místnosti.
"Hm? Co to bylo?" zajímalo Stacey.
"To by mě taky zajímalo," přisvědčil Richard a vzal Nicol kolem ramen.
K mému lůžku přistoupila žena staršího věku v bílém oděvu. Držela nějaké lahvičky s ne moc lákavou tekutinou a chystala se mi je nalít do skleničky.
"Ehm, na co to je?" zajímalo mě a rozhodně neměla v plánu ty odporné nápoje vypít.
"Pomůže vám to, slečno..."
"Starlitová," doplnila jsem ji.
"Přestane vám být špatně a vypálí to z vašeho těla všechny jedy."
"Jedy?!! Já mám v těle nějaké jedy ?!" vyjekla jsem vyděšeně.
"Kdyby ano, tak toto je zničí."
"Ale... mě už je úplně skvěle. Nic mě nebolí a nechci nic. Nepotřebuji vaši pomoc, díky. Nashledanou." Vyskočila jsem z lůžka a se svými kamarády vylétla z místnosti. Žena v bílém na mě udiveně koukala, jako bych snad byla kdovíco, ale mě to nezajímalo. I kamarádi se tvářili, že bych se tam měla vrátit, ale oni nebyli v mé situaci a nevěděli, jakou jsem jako živá měla hrůzu z léků. Tato fobie mi očividně zůstala i po smrti. A jakkoli by mi ten nápoj pomohl, bych se určitě cítila hůř.
"Meg, to bylo nezdvořilé," upozornila mě Nicy, jakmile jsme byli z doslechu.
"Co bylo nezdvořilé? Že jsem odmítla pomoc, kterou nepotřebuju? Na tom snad není nic špatného," odsekla jsem naštvaně. Ani jsem netušila, proč mě to tolik namíchlo, ale já léky prostě nesnášela. A co? Každý má přece z něčeho strach.
Nicy se zakabonila. Nechtěla jsem ji urazit, ale tento den už jsem taky měla všeho dost. A to mě čeká ještě vaření a to pitomý Výcvik bojových umění a sebeobrana. Klidně bych se učila kdejaké umění, ale nechtělo se mi zase celou hodinu běhat kolečka.
Na vaření jsme všichni přišli pozdě, kvůli mému nečekanému zkolabování, ale paní profesorka se naštěstí ani trochu nezlobila. Poslala nás připravovat kokosové trubičky jako zákusek. Shelby seděla v koutě a mlčky zuřila. Nejspíš ji za ten včerejší skandál profesorka poslala na hanbu. Když jsem byla malá a zlobila jsem, posílala mě tam máma taky. Vždycky mi to hrozně vadilo, protože mě tam nechával aspoň tři hodiny. A když jsem skuhrala, že mám třeba hlad, dala mi chleba a vodu. Ach jo.
Dnes mě nic nebavilo. Ani vaření, na kterém jsem nic nejedla, jelikož jsem neměla na hlavní chod ani zákusek chuť, a Výcvik bojových umění a sebeobrana mě totálně dorazil. Profesor mě totiž nenechal běhat kolečka jako vždycky, nýbrž sprintovat. Celou hodinu. Říkala jsem si, že jestli tuto hodinu přežiji, stane se zázrak.

Svalila jsem se na postel, naprosto vyčerpaná. Už ne. Už nechci žít. Tedy, žít posmrtný život. Proč mě ten z Lesního klanu přece jen nesežral s ostatními? Možná by mi bylo lépe. Za pár vteřin jsem usnula.
"Vrátila ses," řekl zachránce z Lesního klanu. Ohlédla jsem se a spatřila ho v celé své kráse, jak si pyšně seděl na svém koni. Podal mi ruku a já jí s největší samozřejmostí přijala. Jako by neexistovalo nic normálnějšího. Jeli jsme lesem a pak jsme se dostali ven, na překrásnou louku. Kvetly tu všechny možné rostliny a jejich vůně se nedala s ničím srovnat. Bylo to všechno tak… skutečné!
Sesedli jsem z koně a já si lehla do těch květin. Obklopovala mě nejen jejich nepopsatelná krása, ale i vůně. Prohlížela jsem si všechny a nemohla se nabažit. Vždycky jsem chtěla nějaké kytky pěstovat, jenže máma mi pokaždé oznámila, že květiny dělají jen nepořádek a že na nějaké pěstování mohu zapomenout.
"Tohle je mé oblíbené místo," řekl a lehl si vedle mě.
"Je to ta nejkrásnější louka, jakou jsem kdy viděla," špitla jsem. "Už se nechci vrátit. Nechci zase čelit strachu z toho, že tě prozradím."
"Kdykoli k nám z klanu můžeš přidat," odpověděl.
"Jak to myslíš?" zajímalo mě.
"Vždy můžeš přejít na naši stranu a bojovat proti nim."
"Rozmyslím si to." Chvíli jsme mlčeli a užívali si toho úžasného dne a mě bylo
jedno, že je můj nepřítel a že by mě měl zabít. Byla jsem si jistá, že to neudělá. Na stromech zpívali ptáčci a v trávě cvrlikali cvrčci. To je snad i mnohem hezčí, než skutečnost, pomyslela jsem si a opravdu si přála se z této louky už nevrátit. Jenže ticho a klid narušil dusot kopyt a volání.
"Meg! Tady jsi!" Otevřela jsem oči a uviděla… Rixona?!!
"Co tu děláš?" ptala jsem se a okamžitě se zvedla ze země. Ta nějak potemněla, i obloha se zatáhla. Krásné počasí bylo pryč. Kvůli Rixonovi??
"Hledal jsem tě, lásko," seskočil z černého koně a přistoupil ke mně. "Vracím se k tobě. Jdu za tebou."
"Jak to myslíš?" ptala jsem se, ale jeho slova mi naháněla hrůzu. Ani jsem nevěděla proč, ale najednou mě obklopil strach a starosti o svého bývalého. Co se to děje?!! přemýšlela jsem. Co jeho slova můžou znamenat?? Jenže když mi došel jejich význam, zděšeně jsem vykřikla.
"Ne!! To nesmíš, Rixi! Nesmíš jít za mnou!!"
Ale to už můj "zachránce" tasil nůž a postavil se přede mě.
"Nedělej to, Rixone! Rozumíš??"
Zachránce se k Rixovi přibližoval, ale já ječela stále víc. Ani ne proto, že Rixonovi hrozí od něho velké nebezpečí, ale pro význam těch slov.
"Miluji tě, Meg. Vracím se k tobě…"
"Ne!!!"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sherylin Lee Sherylin Lee | E-mail | Web | 8. března 2012 v 10:03 | Reagovat

Vicky, ja som to nerobila, ja mám na to ľudí :). Aj ja som sa snažila niečo vytvoriť, ale tak pekne to nedopadlo :).

2 Vicky Vicky | Web | 8. března 2012 v 11:11 | Reagovat

aha ;-)

3 Das Das | Web | 8. března 2012 v 20:22 | Reagovat

Promiň, že nečtu, ale přece jenom bych se musela překousat přes devět předchozích kapitol a ještě jsem nekoukla ani na jeden předmět, ze kterého zítra píšem.

Pokud ti pes utíká, tak si pořiď dlouhé vodítko (třeba desetimetrové, stopovačku) a bude mít pocit volnosti.. Pak můžeš nacvičit přivolání a než se naděješ, budeš mít moct hafana na volno furt. ;) Třeba utíká kvůli nedostatku pohybu...

4 Vicky Vicky | E-mail | Web | 8. března 2012 v 20:30 | Reagovat

pohybu to on má dost, on je ale takový věčný štěně... :-D  jinak dík za radu :-D

5 Das Das | Web | 8. března 2012 v 20:44 | Reagovat

Tak to radím důslednost a důslednost.. :)
Mně třeba pes, když byl na volno, zdrhl jakmile uviděl jiného psa (nebo byl těžko k zastavení) a teď přijde dokonce i když k náím přiletí pes, který si s ním chce hrát a následně neznámí pes zmizí za svým páníčkem. Sice za ním letí, ale jen tři kroky.. To jsem pak na něco hrdá. :) A když pak páníček cizího psa je ochoten nechat je prolítal.. na následujících několik hodin se vznáším v oblacích. :D

6 Vicky Vicky | E-mail | Web | 8. března 2012 v 21:12 | Reagovat

:-D tvůj pejsek je prostě zlatíčko :-D

7 lilliinka lilliinka | Web | 19. května 2012 v 9:42 | Reagovat

Pěkné, pěkné. Takže ona se zamilovala do toho lesního člověka, nebo co, když se jí o něm i zdá:) No a co ten Rixon, sakra jak se tam dostal? Já začínám být závislák:)

8 Vicky Vicky | E-mail | Web | 19. května 2012 v 11:31 | Reagovat

[7]: :-D Kdepááák, ona se do něj nezamilovala :-D Spíš on do ní, nu což, Rixon... Jak se tam dostal... Uvidíš :-D

9 Domča Domča | Web | 18. října 2012 v 21:38 | Reagovat

Skvelá kapitola :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama