Kapitola 11.

10. března 2012 v 10:36 | Vicky |  Začátek konce by Vicky
Konečně je tu víkend!
Přidávám další kapitolu ZK, tentokrát trochu kratší.
Taky jsem pro Vás udělala anketu ;)

JEDENÁCT
Otevřela jsem oči a zaječela. Propadala jsem panice a nevěděla jsem, co mám dělat. V jednu chvíli jsem na sebe házela čisté oblečení (modré triko z Terranovy, džíny a mikinu) a v tu další vylétala z pokoje rychlostí světla. Možná ještě rychleji. Musím mu pomoct, okamžitě!! řvala jsem na sebe.
Zack!
Letěla jsem, jak nejrychleji jsem mohla, až jsem se dostala do jeho pokoje. Ležel na posteli a četl si knížku. Když si mě všiml, na tváři se mu objevil udivený výraz.
"Meg, co tu děláš? Myslím, že náš vztah už nespravíme. Mám takové tušení, že bych snad ani nechtěl," řekl.
"O to mi nejde, ty idiote!" vřískala jsem. Třásla jsem se vzteky a strachy a v hlavě mi skákalo jedno slovo přes druhé. "Musíš mi pomoct, prosím!!"
"Cože? Já, pomoct ti?"
"Přesně tak! Jde o Rixona! Umírá a já mu musím pomoct, nesmí se mu nic stát!"
"Já myslel, že už ho nechceš?" otázal se klidně.
"To ti může být jedno. Pomoz mi, jestli jsi mě aspoň trochu miloval. Prosím !!"
"Jak bych ti měl pomoct? A navíc, zrovna mě zaujala tato knížka. Četla jsi Větrnou hůrku?"
"Ne, ale já tě teď fakt potřebuju. Dočteš si to potom, jen mi sežeň ty bylinky na přemístění!" prosila jsem a tolik se bála, že mi nepomůže. Nevím, co bych dělala. Rozhodně jsem neměla času nazbyt, abych si ještě sháněla nějaké byliny.
"Chceš k živým?"
"Celou dobu se ti snažím říct, že Rixon je na pokraji smrti - a to já nemůžu dopustit. Musím mu v tom zabránit!"
"No, pár bylinek mi tu z minula zbylo. Napadlo mě, že je budeš ještě potřebovat." Přesunul se ke skříni a vytáhl z ní váček, který povědomě voněl. Popadla jsem ho, poděkovala a spěchala na zahradu. Sice není noc (a tudíž není vidět měsíc), ale musím to aspoň zkusit. U jezírka jsem kolem sebe udělala z bylinek kruh a čekala na vítr. Vysypala jsem na sebe zbytek a pomyslela na Rixonovu univerzitu ve Světě živých.
Přemístila jsem se. Povedlo se to, i když nebyla noc. Stála jsem před univerzitou a rychle se zorientovala. Vletěla jsem do školy a hledala ho. Musí tu ještě být! Ale jak zjistím, kde je?? Co když byl nemocný, nebo třeba upadl a měl otřes mozku, nebo... už mě nic nenapadalo. Jediné, na co jsem myslela, bylo zachránit Rixona.
"Meg! Jsi tu!" Ohlédla jsem se a spatřila Rileyho. Vesele na mě mával a okolního davu si očividně nevšímal. Přiběhl ke mně, úsměv na tváři od ucha k uchu. Kéž bych se taky mohla takhle radovat.
"Riley, jsem tu na záchranné misi. Vím, že Rixonovi hrozí nebezpečí. Neptej se mě, jak to vím, protože bych ti to nedokázala vysvětlit."
"Dobře. Můžu ti nějak pomoct?" ptal se Riley.
"Ano. Najdi Rixona."
"Myslím, že před chvílí šel někam ven. Viděl jsem ho."
"Ven? A byl úplně v pořádku?" ptala jsem se.
"Vypadal tak. Dnes ráno se rozešel s Danielou a když se bavil s kámošem, slyšel jsem ho říkat, že se mu stýská po tobě."
Panebože! Jeho slova mě zasáhla jako blesk. Snad nechtěl spáchat... sebevraždu?!! Dalo mi dost práce, abych se nezhroutila a nerozkřičela se.
"Musíme ho najít, okamžitě." Chtěla jsem Rileyho popadnout za ruku, jenže pak mi došlo, že vlastně nemůžu. Ale on to pochopil a běžel za mnou ven. Rozhlíželi jsme se kolem, ale Rixon byl v nedohledu.
"Zeptej se toho jeho kámoše, kam šel!" vypadlo ze mě.
"Ok. Tamhle je." Běžel za ním (se mnou v patách) a pozdravil ho. "Ahoj, Frede, hele, prosím tě, nevíš, kam šel Rixon?"
"Pronásleduješ ho?" vtipkoval Fred. Zřejmě mu nedocházelo, v jak hrozné situaci se nacházíme. Kdybych měla tělo, vrazila bych mu.
"Ne, jen... jsem našel jeho mobil, tak bych mu ho chtěl vrátit," vymýšlel si Riley, ale Fred mu to uvěřil.
"Je to dotykový LG?" ptal se Fred.
"Jo," odpověděl Riley.
"Říkal, že jde za město k útesům."
To mi stačilo. Ale Riley se ještě zeptal: "Proč tam šel?"
"To bych moc rád věděl."

Seděli jsme v taxíku a neustále prosili (tedy spíš jen Riley) řidiče, ať zrychlí, že děsně spěcháme. Řidič mě samozřejmě neviděl. Jeli jsme za město k útesům, ale byla jsem si jistá, že po svých bych tam byla rychleji. Jenže to by mi nepomohlo, zvlášť když by tam se mnou Riley nebyl a nemohl by zastavit mého bývalého, než udělá nějakou hloupost. A já bych ho asi těžko zastavila.
Konečně byly na dohled útesy. Byli jsme za městem aspoň pět kilometrů. Hezké místo na umření, pomyslela jsem si, ale ihned tu myšlenku vymazala. Umřít přece není nic hezkého. Věděla jsem to z vlastní zkušenosti. Vzpomínala jsem na ten večer, jako by to bylo před rokem - ale ve skutečnosti od toho uběhlo jen pár dní. Přemýšlela jsem nad tím, že se Rixon rozešel s Danielou. Proč? Kvůli mně?? Moc hezké, jenže mě bylo milejší, když žil a chodil s . Co teď? Zemře a bude se mnou ve Světě mrtvých? Šťastný konec, jako v pohádce? Princ a princezna se konečně našli. Avšak tento závěr mi radostný nepřipadal ani trochu. Když chce člověk spáchat sebevraždu, má k tomu jistě nějaký důvod. Byla jsem tím důvodem já? Co jsem to zase způsobila?!!
Taxík zastavil pár metrů od útesů, Riley zaplatil a vylezl z auta. Já jsem jím doslova proletěla. Chvěla jsem se nervozitou a rozhlížela jsem se kolem. Rixona nebylo nikde vidět. Ale musí tu být! Běželi jsme s Rileym po útesech a volali Rixonovo jméno. Nikdo neodpovídal. Co když už... ne, na to nesmím myslet, přikázala jsem si. Je tady, a stále žije. A ty tomu zabráníš!!
Najednou jsme v dálce zahlédli siluetu postavy. Byl to muž. Stál na samém okraji útesu a hleděl do vody.
"RIXONE!!!"

Rileyho jsem si nevšímala a letěla jsem napřed. Jakkoli ho musím zastavit!! Jenže... když jsem postavu viděla z bližší vzdálenosti, uvědomila jsem si, že to není Rixon. Zarazila jsem se. Kdo to je??
Riley mě konečně dohonil, sotva popadal dech. Oddechoval a chytal se za hrudník. Asi nebude dobrý běžec - že to říkám zrovna já, která většinou létám.
"To není Rixon," oznámila jsem.
Muž se na nás otočil. Samozřejmě viděl jen Rileyho.
"Co se stalo? Jste v pořádku?" vyptával se Riley muže.
"Někdo odtud skočil dolů. Byl to nějaký chlapec." Zakřičela jsem tak hlasitě, že Riley sebou trhl. Ne, že by ho dost nevyděsilo to, že tu někdo spáchal sebevraždu. A ten někdo byl Rixon.
"Ne!!!" vřískala jsem a vrhla se dolů z útesu. Letěla jsem do tmavé vody a jelikož jsem byla duch, mohla jsem v ní dýchat a normálně vidět. Hledala jsem ho. Odkrývala jsem všechny kameny ze dna, plavala skrz řasy, ale Rixona jsem najít nemohla. Ne, ne, ne...!! Přece si kvůli mně nesebral život?!
"Meg!" Ohlédla jsem se. A spatřila ho. Přišla jsem pozdě. Příliš pozdě, abych ho mohla zachránit. Protože mu už nijak nepomůžu. Byl duch, jako já. Plaval nade mnou, na tváři svůj kouzelný úsměv a volal mě k sobě. Vyplavali jsme z vody a vyletěli na útes.
"Meg! Konečně," oddychl si Riley. "Myslel jsem, že se utopíš."
"Prosím?" otázal se muž.
"Ehm, trpím samomluvou," zamumlal Riley. Muž vzal mobil a volal sanitku a policii. Ti mu ale také nepomůžou, pomyslela jsem si. Sedla jsem si na zem a propadala depresi. Rixon zemřel! křičelo mi v hlavě. Nemohla jsem to pochopit. Sice teď bude se mnou, ale nebude... živý. Ode mě to zní.
"Meg, jsi v pořádku?" zeptal se Rixon, sedíc vedle mě.
"Ne, sakra! Jsi mrtvý!" zahulákala jsem.
"Já vím, a je to super."
"CO?!! Být mrtvý je super ?!"
"Jo, jsem s tebou..." odpověděl Rixon smutně. "Nemáš radost?"
"Jak bych mohla mít radost? Tohle je skutečnost, ne pouhý sen. Jsi duch jako já a musím tě odvést do Světa mrtvých."
"Vezmeme si taxíka?" vtipkoval Rixon.
"Ne, přemístíme se." Jeho zmatenost jsem sice tolerovala, ale netušila jsem, na jak dlouho mi to vydrží.
"WOW, to zní hustě." Musela jsem mu tu facku vlepit.
"Není na tom vůbec nic hustého!" odsekla jsem naštvaně. "Musíš jít se mnou do Světa mrtvých, jiné dimenze, kde žijí všichni, kteří zemřeli. Budeš tam teď žít s ostatními."
"Hezká řeč, slečno Starlitová," ozvalo se za mnou.
"Rihannon?!" vyjekla jsem a otočila se. Stála za mnou s ne příliš radostným výrazem.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Selené Selené | Web | 13. března 2012 v 0:53 | Reagovat

no prostě tahle povídka mě strha do sebe...A tomu Zackovi byhc nakopala do toho jeho usměvu :D :D jinak těším se na další kapitolu:-)

2 Vicky Vicky | Web | 13. března 2012 v 18:17 | Reagovat

[1]: tos to přečetla TAK RYCHLE??!! O_O  O_O tak to máš holka můj obdiv :D  :D  kapitolka bude brzy! :-D
co se týče Zacka... zasloužil by si pár facek, ale co bys čekala od hezouna školy viď :D

3 Selené Selené | Web | 13. března 2012 v 19:50 | Reagovat

no to teda..co pár facek ale kopnout do toho jeho usměvu:-)joooooooo no nemohla jsem se od toho odthnout však jsi videla muj čas kdy jsem to dočetla apak až jsem mohla jit spinkat:D jinak honem honem nenapinej me jak kšandu stou další kapitolkou:Dšup at je tady:D

4 Vicky Vicky | Web | 13. března 2012 v 20:02 | Reagovat

[3]: dvanáctka je na světě!! :-D
můžeš se nakrmit :-D  :-D
se zmlácením Zacka souhlasím!! :D  :D spikneme se! :D

5 lilliinka lilliinka | Web | 19. května 2012 v 9:50 | Reagovat

Wow tak tohle bylo hustý. Přečetla jsem to jedním dechem, fakt super. Ale nějak nechápu proč je Meg naštvaná, když tam má svýho milýho :-)

6 Vicky Vicky | E-mail | Web | 19. května 2012 v 11:32 | Reagovat

[5]: Taky jí často vůbec nechápu :-D  :-D

7 Domča Domča | Web | 21. října 2012 v 20:13 | Reagovat

Úžasná kapitola :-)
Ja ju v tomto smere chápem, síce je teraz Rixon s ňou, ale keby som bola mŕtva, tak by som nechcela aby sa stalo niečo niekomu koho milujem, nechcela by som aby zomrel, podľa mňa by to bolo dosť sebecké :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama