Kapitola 11. 1/2

15. března 2012 v 18:18 | Vicky |  Jiný Svět: Zapřená

Trochu jsem se popohnala, takže dneska se ještě dočkáte
další kapitoly :)
Tahle je na dvě části
Ať se líbí! :D

JEDENÁCT

Stoupáme na vrchol a když tam dojdeme, uzřím několik svíček. Jsou rozprostřené po vrcholku a nepoddajně plápolají. Poskytují dost světla, abych se tu zorientovala. Vrchol se rozprostírá několik metrů na šířku a plocha porostlá trávou je skoro dokonale placatá. Perfektní místo na nějaký rituál. A teď - na jaký?!
"Co tu budeme dělat?" zeptám se zvědavě, ale aby to neznělo moc všetečně.
"Seznámíš se s klady upírství," odpoví Ian tajuplně.
"S jakými klady? A koho to napadlo?" zajímám se a bojím se, že ty klady znamená lidská krev apod..
"Tvoje rodiče," odvětí s úsměvem Ian.
"A co je to za výhody?" ptám se dál.
"Hned se dozvíš."
Za několik sekund dorazí mí rodiče, ale jiným směrem. V ruce drží velikou porcelánovou mísu s čímsi, co nevidím, protože porcelánová nádoba je přikryta látkou.
"Co to je?" otážu se automaticky.
"Součást překvapení," praví matka. Potom vyzve mě a bandu vampýrů, ať se kolem mísy seskupíme. Máma ji drží pevně v rukou a začne vše vysvětlovat. "V této nádobě je smíchaná má a Johnovo krev. Když se nepije přímo z nás, nezpůsobuje rozkoš ani nic podobného. Takže když se jí napijete z nádoby… ukáže se vám minulost téhož upíra, který vám dal svou krev. Kdybyste sáli krev rovnou z jeho těla…, víte, jak by to na vás zapůsobilo. Ale takhle jen uvidíte jeho minulost. A protože je smíchaná s mou, uzříte naši společnou minulost." Matka se hrdě usměje nad svým proslovem a zkoumá nás, zda-li jsme ji pochopili. Já ano, ale zatím mi nijak nedošlo, k čemu nám to bude.
"A to jsou ty upíří výhody? To nedává smysl," řeknu pohotově. "A k čemu nám bude vidět vaši minulost?"
"Jde o to, abys poznala dobu, kdy naší planetě ještě byly stovky upírů," odpoví otec. "Když uvidíš naši minulost, zjistíš, jak upíři žijí, protože… z toho, co ti říkáme, vše nepochopíš. Musíš to vidět. A to se týká i vás, pánové." Obrátí se k Wayovi a jeho bandě.
"Věděli jste, co budeme dělat?" zeptám se jich, ale zavrtí hlavou.
"Ach jo…" povzdychne si Ian. "Čekal jsem, že třeba budeme vysávat lidi, nebo pojedeme do Vegas… Tam bychom si užili aspoň trochu zábavy. Jsou tam pěkný kočky a nám by -" "No, Ian chce říct, že čekal něco jinýho," přeruší ho Wayne a zpraží ho pohledem. "No, to asi my všichni, ale když je na programu něco jinýho, tak Vegas necháme na jindy."
"A proč jste chtěli, abych se hezky ustrojila?" dožaduji se odpovědi. "Copak nás ti upíři z osmnáctýho století uvidí??"
"Ne, jistě že ne, my uvidíme je, ale oni nás ne," uklidňuje mě otec mírně. "Ale pak pro vás máme ještě jedno překvapení." Tajemně se usměje. Ale teď už toho mám dost. K čemu tolik tajemství a překvapení? Možná budu překvapená… až moc. A to je obvykle na škodu.
Povzdychnu si, ale radši se zarazím, než odseknu něco nehezkého. Přistoupím k mámě s mísou, kterou již nepokrývá látka a uvnitř vidím čerstvou temně rudou krev mých rodičů. Voní lákavě…, ale v duchu se okřiknu. Přece tu nezačnu slintat jako štěně!
Otec vytáhne z tašky, které jsem si předtím nevšimla, několik pohárů. Všechny naplní krví a rozdá nám je. Zachvěju se, když Wayne vedle mě chňapne po mé ruce, ve které nedržím číši, ale bohužel nemohu protestovat, protože každý se musí držet někoho. Debilní princip, pomyslím si hořce. Máma se drží táty a vampýři v bandě mezi sebou, i když se nad tím znechuceně ušklíbají.
"Až se napijete krve, přesunete se v čase. Objevíme se někde na začátku osmnáctého století. A až budeme chtít zpět, znovu se napijeme naší krve." Otec se vychytrale ušklíbne a ukáže na láhev plnou rudé tekutiny. Uloží ji do své tašky, přičemž nepřestává držet mámu za ruku. "Objevíme se všichni na stejném místě, ve stejný čas." Pak společně s mámou vyzunknou svůj pohár do dna a… zmizí. Není po nich nikde stopa.
"Mohli bysme prostě odejít a dělat něco zábavnějšího," navrhne lenošivě Ian opět. "Ať se na minulost dívají sami a my -"
To není poprvé, kdy Way přerušuje Iana. "Nech toho, Iane," řekne otráveně. "Čím dřív se podíváme na tu jejich zatracenou minulost, tím dřív dají pokoj s podobnýma bláznivýma nápadama." Počká, až všichni z jeho bandy (včetně Iana) vychlastají krev z kalichu a pak ji sám pohltí jedním douškem.Napodobím ho a pak společně ztrácíme půdu pod nohama. Nemám ponětí, jak dlouho celý proces trvá, ale naplňují mě nepříjemné pocity. Tak zaprvé, zdá se mi, jako by Way, držíc stále mou ruku, byl mou součástí. Zadruhé, necítím své tělo, pouze duši a nic nevidím. A zatřetí, je mi na zvracení. I když nechápu, čím bych měla zvracet, když mé tělo je evidentně dočasně pryč.
Konečně zase nabírám podobu. Vnímám teplo Wayovy ruky, svůj splašený dech a vlasy poletující ve větru. Větru?? Náhle se rozhlédnu kolem sebe a zjistím, že se vznáším uprostřed jakési vesnice se svými rodiči a vampýry kolem. Hned pustím Wayovu ruku a vzdálím se od něj aspoň na dva metry. Snažím se zaznamenat něco uprostřed obrovské vichřice panující ve vesnici. Ale všechno je nějak… nečitelné. Ne přímo rozmazané, nýbrž takové mlhavé.
Po vsi pobíhají lidé a zavírají se do svých domů. Okenicemi a dřevem zatarasují okna a za pár minut už nikdo venku není. Všechny domy jsou uzavřené a všelijak chráněné před větrem… až na jeden. Z okna vykukuje žena středního věku a na tváři se jí rozlévá ustaraný a bezmocný tvářnost. Něco mi na ní připomíná mou matku. Otočím se k ní a uzřím její výraz na tváři. Nemohu ho ani popsat… snad - vyděšený? Starostlivý? Smutný? Po chvilce mi dojde, že žena v okně bude pravděpodobně… moje babička. Ale proč svůj dům nezabezpečí jako ostatní? A jelikož mi vichřice nijak neubližuje, pomalu k domu doletím. Ostatní mě následují.
Proplujeme zdí a vznášíme se uprostřed skromně zařízené světničky. Je tu postel, skříň, a stolek s židlemi. Z místnosti vedou dveře nejspíš do kuchyně. Ale tam se nejdu podívat, protože chci zjistit, oč tady jde. Žena stále hledí z okna a po tvářích jí tečou slzy. O chvíli později do světnice vrazí muž, který má máminy rysy… můj dědeček.
"Našel jsi ji?" ptá se žena vyděšeným hlasem.
Muž zavrtí vyčerpaně hlavou a posadí se na židli. "Prohledal jsem celou vesnici a louky kolem ní…, ale do lesa jsem se neodvážil. Několik stromů popadalo a zničilo stodoly. Jestli šla Annabell do lesa…"
"Ne," zaúpí žena zmučeně a posadí se vedle svého muže.
Otočím se na mámu. "Ty ses ztratila?" zeptám se.
"Pohádala jsem se s matkou a utekla z domova," odpoví pomalu.
"Proč?"
Chvíli trvá, než odpoví. Jistě je pro ni těžké zase vidět své rodiče. "Milovala jsem tvého otce, ale moji rodiče ho neschvalovali, protože byl z chudé rodiny. Navíc byl proslulý tím, že kradl a neměl mezi lidmi dobrou pověst. Měla jsem se vdát za bohatého statkáře za necelý týden a když jsem vyjádřila protest tím, že jsem se s matkou rozhádala, bylo toho na mě moc. Eduardo se často potuloval po lese a ve vesnici moc nepobýval. Věděla jsem, kde ho najít. Vydala jsem se za ním, ale cestou… mě zasáhl blesk a málem jsem přišla o život, ale… pak mě Eduardo našel a proměnil v upírku. Zachránil mě před smrtí, ale své rodiče jsem pak už nikdy neviděla, protože jsem pořád měla vztek a s tvým otcem jsme utekli. Vesničané mě po několikadenním pátrání prohlásili za mrtvou a dál se mnou nezabývali. O několik let později jsem se za Eduarda vdala a začali jsme společně cestovat po světě."
"A pak jsem se narodila já…" usoudím.
"Ano. A pak už to znáš."
"To jsme se sem přemisťovali, jen abychom viděli vaše rodiče, jak pláčou nad vaší ztrátou?" zeptá se otráveně popuzený Ian. Pohodí vlasy a jasně dává najevo, jak se nudí. "Ne," odpoví otec rázně, zjevně docela podrážděný Ianovým chováním. Nedivím se mu, kdybych neměla strach z toho, že mi Ian ublíží, vrazila bych mu.
"A co bude teď?" zeptám se, protože chci aspoň vypadat, že mě sledování života těchto lidí zajímá.
"V naší době… nebyli jen upíři. Existovali další nadpřirozené bytosti. Vlkodlaci, čarodějové… Po čase byli vyhlazeni, nejčastěji upíry. Teď můžeme regulovat průběh našeho nesmrtelného života. Co byste chtěli vidět?" zeptá se zaujatě otec. Rozhlíží se po nás, ale u vampýrů se obvykle dočká jen znuděných výrazů.
"Člověka, kterýmu prokousnu hrdlo až na kost a vysaju z něj krev," ozve se… OPĚT Ian. "Dočkáš se," uklidňuje ho máma. Ian zpozorní, ale máma se zas chová neutrálně a už mu nic nepoví.
"Dobře," povzdychne si nakonec. "Tak teda chci vidět ty 'nadpřirozené bytosti'." Ian se ušklíbne a pohodí hlavou. Vypadá, že už toto chce mít vážně z krku. Stejně jako já. Ale JÁ to alespoň nedávám tolik najevo.
"Výborně," pochválí ho otec. "Bojovali jsme s nimi několikrát, takže máme spoustu selekcí. Můžeme vám ukázat naší první společnou bitvu, chcete?"
"Fajn," odpovím za Iana, než by zase vymyslel kdejakou hloupost. Já upřímně nemám zájem vidět "nadpřirozené bytosti", ale nechci kazit Ianovi a jeho poskokům radost. Tak jen pokrčím rameny, chtě-nechtě se zas chytnu Waye za ruku a rodiče nás přemístí v čase zas o několik let dopředu.
Když otevřu oči, ocitnu se na velikém poli. Táhne se určitě několik kilometrů a všude vidím seschlé obilí. A někde dokonce zalité krví. Ze všech sil se snažím nepozvracet a rozhlížím se kolem sebe. O několik metrů dál vidím mámu a tátu a… obrovské vlky. Zděsím se při pohledu na ta stvoření.
"Vlkodlaci," vysvětluje otec. "Jejich rasa byla rychle vyhlazena, protože lidé na ně za úplňku číhali a postupně je pochytali a… zabili." Teprve teď si všimnu zářícího měsíce nade mnou a světlem zalité krajiny. Předtím jsem si zkrátka detailů nevšímala.
"Ale jak lidé vystopovali upíry?" zajímám se.
"Tehdy byly sekty vampýrů a každý člen určité sekty měl na zápěstí vypálené zvíře. Obyčejní lidé by toto samozřejmě nepřežili, ne v době, než byli upíři zničeni."
"Takže lidé se jim dívali na zápěstí? Proč se vampýři nechali??"
"Kdyby se nenechali, tím spíš by působili podezřele. Bohužel si neuvědomili, že tím, že si nechají prohlédnout ruku, se spíš prozradí." Otec smutně pokrčí rameny.
"Ale některé rodiny, jako třeba mámy, nepatřily k žádným sektám, ne? Jak našli je?" Mimoděk vezmu otcovu ruku do své a zkoumám mu obě zápěstí. Nikde nic, jen bledá kůže.
"Vypálený znak byl tehdy pro upíry… posvátný. A i když třeba rodina tvé matky neměla žádné signum, lidé si vždy našli způsob, jak upíry vystopovat. Třeba před ně postavili zraněného člověka… A upír se prostě v takovéhle situaci nedokážou ovládat…"
"Aha…" Vzpomenu si na večer, kdy jsem zakousla Waye a bezděky zrůžovím. Nevím, proč jsem si vzpomněla zrovna na TEN večer, ale… asi mi jen dochází, jak těžké je ovládat svou lačnost po krvi. Ale rychle vzpomínku zaženu do kouta a vrátím se do současné minulosti. Znovu se zaměřím na bitvu mezi mými rodiči a vlkodlaky. Vypadá to, že nikdo nemá navíc, oba "týmy" mají skoro stejné síly. Vlkodlaci jsou také dva a mé matce se po několika minutách podaří skolit černého, velkého asi jako kůň a zakousnout své tesáky do krku vlka. Po několika vteřinách vlk přestane bojovat.
Matka jde pomoct otci s druhým vlkodlakem, který je o něco silnější, než byl jeho černý druh. Útočí na minulost mého otce velmi obratně a nakonec zakousne své špičáky do ramene partnera mé matky. Na té je poznat, jak nad ní převládá zuřivost a jedním pohybem ze svého druha shodí vlka bílého jako sníh. Otec se zmítá na zemi bolestí, ale hned jak matka zabije i druhého vlka, přiskočí k němu a přiblíží své zápěstí k jeho ústům. "Krev druha raněnému zahojí rány. Normálně by se okamžitě uzdravil sám díky svým schopnostem a nesmrtelnosti, ale vlkodlačí tesáky v sobě měly jed, který měli k obraně proti upírům, protože jedině tento toxin mohl lidem našeho druhu ublížit smrtelně. Ale krev jiného upíra ihned zacelí všechny rány od kousnutí vlkodlaka… i ostatních bytostí," vysvětluje mi současný otec. Tomu z minulosti se v několika vteřinách hojí rány a jeho rty hledají ty mé matky. Objímají se a líbají, očividně šťastní, že zvládli tento boj.
"No, postupem času jsme bojovali s několika stvořeními," zhodnotí matka a podívá se na mě. "Chcete nějaké vidět?"
"Dobře, ale… už žádné bitky s pejsky. Jako člověk jsem měl psy rád, nerad se dívám na to, jak je někdo zabíjí," ušklíbne se Wayne.
"Dobrá… tak se tedy podíváme na - ale počkat, necháme vás, ať ty zrůdy sami poznáte," odpoví matka a chytne otce za ruku. Já si najdu Wayovu a přemístíme se. Tentokrát se nenacházíme na poli, nýbrž v… kostele?!!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Selené Selené | Web | 15. března 2012 v 18:35 | Reagovat

wow krásná kapitolka..uplně teču blahem:-)oh Wayyyyyyy

2 Vicky Vicky | Web | 15. března 2012 v 18:40 | Reagovat

[1]: tak to mě těší :-D  :-D

3 Vicky Vicky | Web | 15. března 2012 v 18:44 | Reagovat

jinak Way Ti přeje hezký zbytek dne :D chtěl Ti to vyřídit sám, ale... hm... neměl odvahu...? no jo, kluky nikdy nepochopím :-D

4 Dany Dany | Web | 15. března 2012 v 20:55 | Reagovat

Way je taky zlatučký :))) ty si vieš vybrat nejake smrti :DDD najprv diskogula, teraz blesk :DDDDD

5 Vicky Vicky | Web | 15. března 2012 v 21:01 | Reagovat

[4]: Jakto, že se tady Way všem líbí?? Když jsem o něm začala psát, byl jako vedlejší postava, ale že tu snad budu zařizovat fanklub to mě nenapadlo... myslela sem, že se spíš bude líbit Cedric, ale už asi ne, když jsem jeho chování tak pohnojila :D  :D
Ve vybírání smrtí jsem ráda kreativní :-D

6 Dany Dany | Web | 15. března 2012 v 21:48 | Reagovat

[5]: hej to som si všimla :DDD  Neviem asi preto lebo zboznujem  zlých chlapcov :D skor nejakeho upira abo take daco jak nejakeho nromalneho cloveka.. aj ked  podla mna je cedric toten padly anjel ci co :D

7 Erin Erin | E-mail | Web | 22. března 2012 v 15:43 | Reagovat

[5]: Heh... Steve byl původně taky jenom vedlejší postava. Kdybych se někoho zeptala, koho mám podkuchnout, jestli Stevea, nebo Timothyho, řeknou radši Timothyho :-D

Prostě ti zlí povedou, ale musí to být zlí s dobrým srdcem, no =D Což Way je a získáá si i moje sdrce :-D Cedric ať jde k šípku---> Nic ve zlém :-D

A tady funguje vyřizování vzkazů?? Že Waye vřele pozdravuju, a jestli by nechtěl zajít na zmrzlinu! :-D

8 NikaRoovy NikaRoovy | Web | 22. dubna 2012 v 13:30 | Reagovat

Jo! Way je prostě nejlepší... ;-) Vždyť je to WAY, proto sevšem tolik líbí... :-D Stejně jako mě se líbí tahle úchvatná kapitola!

9 Vicky Vicky | 22. dubna 2012 v 16:31 | Reagovat

[8]: To jsem moc rada :-D neodpovedela jsem na vsechn tvoje komentare v predchozich kapitolach, vubec nemam as sem ani vlezt 8-O

10 Domča Domča | Web | 5. února 2013 v 14:14 | Reagovat

Skvelá kapitola :D ja mám vlkodlakov rada, je mi ľúto, že ich zabili, ale keby ich nechajú žiť, tak by to zrejme neprežili

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama