Kapitola 13. 1/2

16. března 2012 v 17:58 | Vicky |  Jiný Svět: Zapřená
Je tu 13. kapitola!
Snad se bude líbit ;) :)
Jinak upozorňuji, v další kapitolce už hodlám zapojit
některé postavy od komentátorů, ale do této se mi
ještě nehodily ;)

TŘINÁCT

"Rachel? Jsi v pořádku?" ptá se mě matka a starostlivě si mě měří.
Já zas ležím na své posteli, celá bílá a připadám si, jako kdyby mě někdo praštil lopatou do čela a pak mě polil ledovou vodou. Ano, matka už několikrát řekla něco, co se mě dotklo a mrzelo mě to, ale takhle mi ještě nikdy neublížila. Nikdy by neřekla, že mě zabije jen proto, že bych se stala člověkem. Slzy mě pálí v očích, ale zahrabu se pod peřinu a neposlouchám hlas matky, která mě tak zradila. Nechci ji už nikdy vidět ani slyšet. Ublížila mi snad nejvíc, jak mohla a hůř mi už být asi ani nemůže.
Když se jí podaří strhnout ze mě deku, vystřelím z postele a zamknu se v šatně. Tam, sedíc několik hodin, opřená o skříň, slzy tekouc z mých očí přímo proudem, přemýšlím o všem, co se stalo. Jak mohla něco takového říct?? To by mě vážně přestala mít ráda tak rychle, a jen kvůli ztrátě upírství? Nemohu tomu uvěřit.
Je mi tak mizerně a pálí mě v krku, ale bolest v srdci i žízeň po krvi ignoruji. Rozjímám jen o tom, jak odtud zmizet, zahodit svůj dosavadní život a nenechat se nikým najít, ne z mé "rodiny" ani "přátel mé rodiny".
Ne, tady už nezůstanu ani den.
Hrabu se ve skříni, zda nenajdu něco, kam bych si mohla dát své věci a pak objevím tašku, se kterou jsem přilétla na Aljašku. Pečlivě vybírám, co bych si měla vzít s sebou a hledám praktické kousky oblečení. Nakonec do tašky naházím většinu svých normálních triček (rozhodně ne ta svůdná od matky), dvoje džíny, černé rifle, svetr, mikiny, šály, rukavice, spodní prádlo, čepice, jedny boty, sukni a šortky. V koupelně popadnu kartáček na zuby a pastu, hřeben, šampon a mýdlo a vrátím se do pokoje. Vše se mi sice podaří nacpat do zavazadla, ale stále tu mám zásadní problém…, totiž tašku zapnout. Urputně se o to snažím, div že zip nerozbiju a asi po deseti minutách se mi to podaří s tím, že z tašky vyndám jednu šálu a čepici. No, poradím si i bez nich.
Zavazadlo zastrčím do skříně a jdu omrknout situaci v přízemí. Matce stojíc u sporáku, vaříc kuřecí maso se zeleninou, věnuji pohrdavý pohled a pak se otočím k ostatním v kuchyni. Většina vampýrů z bandy se povaluje po křeslech v obývacím pokoji a zbytek znuděně přechází přízemí. Otec sedí na židli a cosi ne příliš zaujatě čte. Kdybych chtěla utéct teď, velice rychle by mě zpozorovali a zadrželi ještě dřív, než bych otevřela hlavní dveře.
Svou rodinu již neberu jako rodinu, nýbrž spolubydlící, od kterých je načase odejít. A Way? Kamarád? To sotva, od začátku je s rodiči a mě nikdy příliš vážně nebral. Takže odchod/útěk mě nebude nijak mrzet.
"Rachel, tady jsi," řekne otec, když zvedne oči od článku v novinách.
"A kde bych měla být?" odseknu možná až moc urážlivě.
"Přesně tady," usměje se. "My teď půjdeme s Monicou a našimi přáteli lovit. A abys tu nebyla sama, Way s tebou zůstane." Spíš: "A aby tě nenapadlo utéct z tohoto domu, Way tě bude bedlivě hlídat", pomyslím si a zašklebím.
"Lovit s námi nepůjdeš, jestli máš žízeň, vezmi si z lednice," dodá pak.
"A proč nemohu jít s vámi?" zeptám se.
"Bylo… bylo by nás moc," odpoví nepřesvědčivě. Pravděpodobnější je, že chce, abych byla pod dohledem a kdybych s nimi šla lovit, snadněji bych odvedla jejich pozornost a upíří instinkty by jim nedovolili dát přednost mě před jídlem…, takže bude jistě bezpečnější pro všechny, když zůstanu doma a vezmu si krev z ledničky. Zamračím se a otočím se k němu zády, i když v duchu se temně směju. Výborná příležitost zdrhnout. Waye už nějak zvládnu, hlavně když banda se spolubydlícími zmizí aspoň na dvě hodiny z domu.
Za několik minut jsou všichni připraveni a odchází z domu, přičemž mi matka ještě několikrát zopakuje, že kdybych měla hlad (ne na krev), v lednici je to kuřecí maso se zeleninou, na které nemám ani pomyšlení. V hlavě mám jen jediné: útěk.
Počkám půl hodiny, až rodiče budou daleko aspoň několik kilometrů a pak nenápadně vezmu z matčiny kabelky její peněženku přeplněnou kreditkami a bankovkami. Určitě kvůli tomu nemám černé svědomí, proti tomu všemu, co dělali mně celý život oni, je toto jen maličkost. Navíc mají ještě tátovu peněženku, kterou se mi nepodaří objevit. Mám štěstí, že Way je u sebe v pokoji, takže mě jistě "bedlivě hlídá".
Peněženku si strčím do kapsy a tiše vystoupám po schodech do pokoje. Po chodbě jdu normálně a jako obvykle dupu jako slon. Chci, aby Way věděl, že do pokoje jsem šla…, ale to, že vyjdu, už snad nezjistí… aspoň ne hned. V šatně vytáhnu tašku ze skříně a zpátky se pohybuji co nejtišeji. Útěk oknem rovnou zamítnu, jelikož banda se spolubydlícími odešli směrem do lesa, odkud je dobře vidět na mou prosklenou stěnu. Nemohu úplně zavrhnout, že na kraji lesa kdosi nestojí a nenápadně nepozoruje náš dům. Když půjdu hlavním vchodem, neuvidí mě.
Dveře do pokoje nezavírám, nadělala bych u toho příliš hluku.
Nehlučně a skoro neslyšitelně jdu po špičkách chodbou, tak tiše, že sama neslyším vlastní kroky, ale u schodů nastane problém. Cítím totiž na sobě čísi pohled. Přesněji řečeno Wayův. S tichým zakletím se otočím a spatřím Waye vedle dveří do svého pokoje se založenýma rukama a hravým úsměvem, však i trochu přísným. To mě dopálí. Už se vážně chová jako mí rodiče. Ne, spolubydlící!! připomínám si neustále.
"Na útěku?" zeptá se.
"Nemám ti co říct," odpovím, dělám, že sestupuji po schodech, ale pak v okamžiku zahodím tašku, vyskočím zpět do třetího patra a protože je Way zaskočen, využiji toho a svým tělem ho přišpendlím k zemi. Uštědřím mu několik nemilosrdných ran do obličeje a nijak ho nešetřím. Samozřejmě se brání, ale vztek nade mnou dominuje a jsem silná jako nikdy. Nedovolím mu fyzicky mi ublížit a teprve, když vypadá zaručeně poraženě, z něj slezu a nechám ho ležet na zemi. Pak ve vteřině seběhnu schody, přičemž seberu svou tašku, a aplikuji přitom své upíří přednosti. Nesmím ztratit ani sekundu, čas je teď hlavní. Ani ne za tři vteřiny jsem u hlavních dveří, ale Way už před nimi stojí a svým tělem mi brání projít.
"Nezastupuj mi cestu," zavrčím chladně, bez špetky přátelského tónu. "Už jsi to udělal příliš mnohokrát."
"Rachel -"
Nenechám ho nic říct a silou ho kopnu do břicha, čímž ho odstraním z prostoru u dveří. Ale hned je zase na nohách a chytí mě za ruku. Nepouští mě, i když se všelijak bráním a ubližuju mu. Tváří se neústupně a není ochotný nechat se mnou přemoct.
"Tvoji rodiče říkali, že k něčemu takovému dojde. Ale věřili, že tě zadržím - a já to udělám."
"Takže teď seš miláček mojí maminky?" prskám nevraživě hlasem plným nenávisti.
"Nechci zradit jejich důvěru. Ani tvou."
Neodpovídám a konečně se mu vysmeknu. Využiji toho a znovu ho napadnu.
"Všimla jsem si, jak krásně máš zkrášlený obličej, co, Wayi?" zavrčím a posměšně odfrknu. Propaluji ho zlobným pohledem a snažím se zaútočit, ale obratně se mi vyhýbá. Zášť a nepřátelství nade mnou sice převládají, ale přesto to nestačí k poražení silného vampýra, který je na světě jistě o několik let déle, než já.
"Rachel, nemů -"
"Ne, nemůžeme si o tom promluvit!!" rozkřikuji se vztekle. "Zničils mi život a teď se snažíš o jeho definitivní konec! Myslím, že není o čem mluvit!!" Můj hlas se rozléhá po domě, až se celý otřásá. Provedu výpad proti Wayovi a konečně se mi podaří ho odstrčit. Nepovalím ho sice na zem, ale aspoň mi uvolnil cestu do kuchyně. Potřebuji krev, abych se posílila. Rozrazím dveře ledničky a vytáhnu sáček naplněný rudou tekutinou. Vysaji ji do poslední kapky, když mě pak něco napadne.
Vytáhnu z lednice další sáčky a otevřu je. Jeden rozliji po zemi a když Way dorazí do kuchyně, zorničky se mu rozšíří. I já mám co dělat, abych se k zemi doslova nepřisála, ale právě jsem vycucla jeden sáček, zato Way už je bez krve víc hodin. Jeho žízeň je o hodně větší, než má. A abych jeho lačnost ještě zvýšila, otevřu další sáček, který tentokrát přiblížím ke svým rtům. Usrknu trochu a zbytek chrstnu také na zem, přičemž Way sebou znatelně škubne. Už se dál neovládne a ve vteřině mi sáček, ze kterého ještě vytéká krev, vytrhne z ruky a nade mnou už se jeho mysl nezaobírá. Existuje již jen jedna věc, a to ta v jeho ruce. Přitiskne k ní rty a je jen otázka času, jak dlouho bude sát.
Já mezitím z ledničky vytáhnu všechny sáčky, otevřu je a strčím Wayovi pod nos. Pak rychle opustím kuchyň, přelétnu zbylé místnosti a vybíhám z domu. Najednou si připadám svobodná. Skoro. Ještě jsem na Aljašce, na které někde pobíhají mí věznitelé a jejich přátelé, a bezpečně se budu cítit až mimo ni. Vyrazím po cestě ven z lesa a u Prudhoe Bay musím zpomalit, kdyby si mě někdo všiml…
Ani nevím proč, ale zamířím do školy, kde jsem moc dlouho za ty dny nepobyla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Dany Dany | Web | 17. března 2012 v 0:42 | Reagovat

tak táto sa ti vážne podarila :DD no normálne jak som si Way-a? predstavila tak uplne v pii som z neho .. jaaaj :)))))♥♥♥♥♥♥

2 Vicky Vicky | Web | 17. března 2012 v 8:36 | Reagovat

[1]: :D Jak je možné, že je tady tak oblíbenej??!! :D  :D Ale díky moc za pochvalu :-D

3 Niala Niala | E-mail | Web | 24. března 2012 v 21:20 | Reagovat

Škoda... Myslela jsem si že se při tý rvačce aspoň poprvý políbí. No nic, musím si počkat :-D

4 Vicky Vicky | E-mail | Web | 24. března 2012 v 22:57 | Reagovat

[3]: rozhodla jsem se, že první pusa Rachel hned tak nebude, takže počkat si budeš muset ještě nějakou tu chvíli... :D  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama