Kapitola 16. 1/2

17. března 2012 v 22:39 | Vicky |  Začátek konce by Vicky
16. kapitolka dopsána! Trochu jsem sebou hejbnula,
ale nevím, jak to bude s další kapčou JS, ještě jsem jí
nezačala psát a zítra toho budu mít hodně... No, uvidím ;)
Jo, a jestli chcete do "Wayova fanklubu", napište mi koment k článku, ve
kterém o něm píšu ;) Díky

ŠESTNÁCT
Snesla jsem se na zem a vstoupila do lesa. Nechtěla jsem ho volat, protože by se mohlo stát, že by mě objevil někdo jiný. A já chtěla být zničena od něho. Něco mě popadlo zezadu za zápěstí a já skoro vykřikla leknutím. Ta osoba mě stáhla sebou na zem a já ho uviděla. Tolik se mi ulevilo.
"Čekal jsem, kdy mě přijdeš navštívit," řekl a tajemně se usmál.
"Ahoj," řekla jsem jen. "Jak to, že jsi tady?"
"Od té doby, co jsi odešla, toto místo hlídám pořád, kdyby ses náhodou vrátila, aby tě nezastihnul někdo jiný z klanu a nezabil tě. A vlastně - co tu děláš v tuhle hodinu?" zeptal se.
"Přišla jsem tě požádat, abys mě zabil."
Ticho.
"Cože?!"
"Nezbláznila jsem se, jen chci umřít," vysvětlovala jsem.
"Co se stalo? Prozradila jsi mě?"
"Ne..." odpověděla jsem zmateně. "To nestojí za řeč. Prostě chci, abys mě zabil, nic víc. Říkala jsem si, že s tím nebudeš mít problém?"
"Tebe nezabiju," řekl rezolutně.
"Tak asi zajdu za někým jiným z tvého klanu," neřešila jsem to. Byl to vlastně Plán B, který jsem doufala, že nepoužiji.
"Děláš si legraci, ne? Jestli za nimi půjdeš, zmasakrují tě a teprve potom ti dají tu milost a konečně tě zničí. A to bude bolet."
"Zasloužím si to," opáčila jsem.
"Tak dobře, zabiju tě sám, ale řekni mi, co se ti stalo."
"Nebudeš si klást podmínky, protože s tebou nebudu vyjednávat," odsekla jsem. Vytrhla jsem se mu, zvedla se a hodlala někoho najít. Rozběhla jsem se, protože jsem měla dojem, že někoho vidím. Jenže on byl rychlejší, než já a hned mě dohonil a chytil za zápěstí. Strhl mě na zem za strom. Zacpal mi pusu, na tváři ledový výraz, který říkal, že není radno si s ním zahrávat.
"Mohl bych tě zabít stejně bolestivě, jako moji společníci, rozumíš? A to bys rozhodně nechtěla, věř mi. Usekám ti všechny končetiny - což děsně bolí - a jelikož ti ve vteřině zase dorostou, budu ti je usekávat tak dlouho, dokud nezešílíš bolestí. Pak ti odříznu oční víčka, hodím ti do očí prach a ty budeš tak neskutečně trpět, že si budeš přát, aby tě býval zabil někdo jiný z Lesního klanu. Ale až budeš prosit, abych tě konečně zničil, jednou provždy, tak budeš mít smůlu, protože někoho zabíjet je neskutečně zábavné. Takže bych ti doporučoval se mnou moc nevyjednávat, protože bych se mohl rozhodnout k něčemu, co by se ti nelíbilo. Jasné?" Už se mnou nemluvil tak milosrdně, jako minule a mě z toho tónu naskočila husí kůže.
Beze slova jsem přikývla a neodvážila se pohnout. Stejný strach jsem pociťovala tenkrát, když mě poprvé chytil. Možná, že teď jsem se bála víc.
"Hele, já mám depku, tak jsem se jen chtěla zbavit tý bolesti, nic víc. Kdybys mě zabil rychle, byla bych ti moc vděčná. Já prostě už nechci nic cítit. Rozhodně ne bolest a je mi jedno, jestli kvůli tomu přijdu i o lidskost," řekla jsem když povolil sevření.
"Jsou i jiné způsoby,jak to vypnout,a nemusíš se kvůli tomu nechat zničit."
"A co třeba?" zeptala jsem se.
"No... já o veškerý cit přišel, když jsem se přidal k tomuto klanu. Musíš někoho z tohoto světa zničit, abys mohla všechno vypnout," řekl. "U tebe je to jiné, jak víš. Zaváhal jsem, když jsem tě chtěl zabít. K tobě něco cítím, což nevím, jak je vůbec možné."
"Přidat se k vám?" opakovala jsem jako papoušek. "A ničit Svět mrtvých včetně mých přátel?" Včetně Rixona?? domyslela jsem si.
"Vím, teď se ti to zdá nemožné a jako něco, co bys nikdy neudělala, ale věř mi, po přeměně v jednu z nás to vnímáš úplně jinak. Ale samozřejmě tě do ničeho nenutím."
"Ne, já..... udělám to. Chci patřit k Lesnímu klanu," řekla jsem rozhodně. Počkat - vážně to chci? Zapomenout na všechno, co jsem dřív milovala a chladnokrevně vraždit a ničit Svět mrtvých?To znělo jako dobrý způsob zbavit se depky, ale bude mě to bavit věčně?? Je jen jediný způsob, jak to zjistit. V té chvíli jsem se pevně rozhodla. Budu patřit do Lesního klanu.
"Dobře, tak..... dovedu tě ke svým společníkům," odpověděl. Popadl mě za ruku a šli jsme tiše lesem. Nechápala jsem, proč jsme se pohybovali tak obezřetně, ale on k tomu měl jistě svůj důvod. Proto jsem se ho na to zeptala.
"Kdyby nás viděli strážci, jak tě někam vedu, vypadalo by to, že tě zach- raňuju - což vlastně dělám," ušklíbl se. "Ale, bude lepší, když se o tobě jako první dozví vůdce klanu," dodal.
"A máte v klanu i nějaké holky?" zeptala jsem se hloupě. Copak budu mít čas na kamarádky? Navíc, když nebudu cítit lidskost? Asi jsem jen potřebovala zjistit, že to nebude o partě chlapů a něžné dívce uprostřed.
"No, jednu, ale ta se chová jako kluk. Nedělá nic, než leží vůdci u nohou a poslouchá jeho rozkazy, který pak s největší oddaností plní. Klidně by se pro něj i zabila. Nemyslím, že by mohla být tvoje kámoška nebo tak něco."
"Chápu," odvětila jsem. "A..... co vlastně tvůj klan dělá, kromě ničení Světa mrtvých?" chtěla jsem vědět.
"Strašíme u živých." Naprosto mě zaskočil. Oni měli ty bylinky? Oni věděli, jak se k živým dostat?! A jak můžou strašit lidi, když ti je nevidí?? Tohle mi hlava nepobere, jestli mi to všechno někdo rychle nevysvětlí.
"To můžete?" otázala jsem se. Nejspíš to vyznělo tak, jako že si hraju na soudkyni a říkám, co se smí, a co ne, protože se na mě díval nanejvýš prapodivně. Pak se ušklíbl a řekl: "Tady nemáme žádné předpisy a podobně."
"Taky jsem to tak nemyslela," opáčila jsem. "Já jen že..... lidé nás nevidí ani neslyší, tak jak je můžete strašit ??"
"Víš, jako členi Lesního klanu máme i určité schopnosti. Lidé nás můžou vycítit, pokud chceme. Můžeme se jim třeba zjevit v podobě mlhy nebo páry. I ty budeš moct navštěvovat Svět živých, jak často budeš chtít, pokud po tobě zrovna vůdce nebude něco chtít."
"To je super!" Přímo jsem zářila. Budu moct navštívit Phoebe a ona mě uvidí! pomyslela jsem si. Pozdě mi došlo, že za pár chvil mi bude všechno lhostejné a navíc jsem nechtěla Phoebe vyděsit - ještě by si pomyslela, že se zbláznila. A to jsem nepotřebovala. "A můžeme s lidmi i komunikovat?"
"Nevím, nikdy jsem to nezkusil. Můžou slyšet kdejaké zvuky, kterými je děsíme, ale myslím, že mluvit k nim nebude tak jednoduché." Odmlčel se. Vedl mě lesem rychlým tempem, takže jsem si pomyslela, že za chvíli budeme na místě.Les byl asi mnohem větší, než jsem si myslela, jelikož jsme museli ujít aspoň tak dva kilometry a on ještě nevypadal na to, že bychom se blížili cíli.
"To máte strážce i tak daleko od… hlavního tábořiště?" napadlo mě.
"Musíme být ostražití. Další útok na Death plánujeme už nějakou dobu a nesmíme si dovolit chyby jako zbytečné odhalení jeho obyvateli. Proto také všechny, které kteří nás náhodou vidí, zabíjíme. Nepotřebujeme, aby o nás někdo někomu něco vyslepičil."
Pokývla jsem hlavou. Taky jsem nesnášela, když jsem náhodou udělala zbytečnou chybu, které jsem se nemusela dopustit. Najednou jsem klopýtla a uvědomila si, že mám na sobě kozačky s vysokánským podpatkem. Proto jsem se vznesla kousek nad zem a letěla jsem. Přemýšlela jsem, proč se on nevznese taky.
"Víš, jako zabijáky nás zatěžují všechny naše vraždy. Proto nemůžeme létat," vysvětlil.
"No jo, všechno má svoje klady i zápory," opáčila jsem. To, že ztratím schopnost létat mě docela vzalo, ale aspoň nebudu mít neustále pocit, že hodím šavli. Jak jsem řekla, vše mělo pro i proti.
"Už tam budeme," oznámil a rozhrnul obrovské křoví. Viděla jsem dřevěné chatky v kruhu a uprostřed byla největší. S největší pravděpodobností tam spal vůdce. Chatky byly vlastně na malé mýtince zarostlé houštinami, stromy, kdejakým plevelem a hlavně křovím. Docela dobré místo na úkryt, pomyslela jsem si.
"Připravená?" otázal se.
Přikývla jsem. Sice jsem to všechno chtěla (zvlášť když jsem měla slabost pro záporné postavy ve filmech), ale v puse jsem měla sucho a v krku obrovský knedlík. Jaké to asi bude, po přeměně?? přemýšlela jsem a v hlavě se mi sbíhaly otázky, včetně jedné: Jak moc budu jiná? Samozřejmě jsem přemýšlela i nad jinými věcmi,ale tato mě otravovala nejvíce. Donutila jsem se nasadit kamenný výraz a nemyslet na zápory, nýbrž na klady. Na seznamu mrtvých, které jsem hodlala zničit navěky, byla v první řadě Shelby. Po přeměně mi asi bude lhostejné, koho zabiju, ale než se tak stane, stejně budu muset někoho zabít bez chladnokrevnosti - a to bude Shelby! Tu bych zničila s přeměnou, nebo bez ní.
Stiskl mi ruku a tím mi dodal odvahu. Obešli jsme křoví a přestali se schovávat. Všichni v táboře si nás tudíž všimli a na tvářích se jim objevovali zmatené výrazy. Všechny jsem si prohlížela, ale neodvážila jsem se říct ani slovo. Teď bych uvítala odvahu prohodit nějakou drzou poznámku o tom, proč na mě čumí jako vyvorané myši z pole, ale byla jsem si jistá, že než bych stačila doříct větu, bylo by po mě. Navíc ty jejich smrtelně vážné výrazy mě docela děsily.
Došli jsme před největší chatku a on se na mě podíval. V té chvíli jsem si vzpomněla, že mi doposud neřekl své jméno, ale to bylo nyní vedlejší. Povzbudivě se usmál a vešli jsme dovnitř. Napadlo mě, že klepání tu asi nefunguje, ale co. V koutě chatky seděl na židli za stolem muž středního věku, asi tak čtyřicet let a zpytavě si mě měřil. Určitě mu hned došlo, že mám v úmyslu se k nim přidat.
"Tvé jméno." Jeho hlas byl tvrdý, ale nijak nepřátelsky nezněl. Prostě jako od někoho, kdo si vyžaduje respekt. A ten se mu určitě dostával.
"Meghan Starlitová." Uvědomila jsem si, že snad poprvé v životě (nebo poprvé po smrti) jsem se představila jako "Meghan".
"Od nynějška se budeš jmenovat jinak. U nás to funguje tak, že když si změníš způsob života, musíš zahladit stopy po svém dosavadním životě. Proto je změna jména jedna z věcí přeměny," vysvětlil.
"A vyberu si jméno sama?" zeptala jsem se.
"Až po přeměně. Dokud je v tobě ještě ta stará osoba, kterou jsi bývala, nové jméno přijde s novou osobností." Na chvíli se odmlčel. "A jméno ti vybere klan," dodal. A jé je, pomyslela jsem si a zadoufala, že mi nedají žádné praštěné, které se mi nebude líbit.
"A kdy projdu tou přeměnou?" ptala jsem se.
"Až zaútočíme na Death, což bude tak za týden. Před tím ale musíš podstoupit výcvik," oznámil mi. Super, zase škola.
"A co přesně ten výcvik zahrnuje?" zeptala jsem se.
"Vše se dozvíš. Netrpělivost je jedna z věcí, kterou se ve výcviku odnaučíš."
"Jen mě zajímalo-"
"Axelle, myslím, že je čas Meghan ukázat zdejší prostředí a ubytovat ji," vůdce mě přerušil, což mě neskutečně namíchlo.Na druhou stranu jsem byla ráda, že jsem se konečně dozvěděla jeho jméno. Znělo mi krásně. Tak… hrdinsky, napadlo mě.
"Samozřejmě," řekl Axell.Vzal mě za ruku a vyvedl mě z chatky. Většinačumilů už na mě tolik nečuměla, ale stejně jsem neustále měla pocit, že mě někdo pozoruje. Že by to byl Axell ?? Pořád jsem si nemohla zvyknout na jeho jméno.
"Uff… Bála jsem se, že mě hned pošle zničit nebo mučit," oddychla jsem si.
"A nechtěla jsi přesně tohle?" opáčil Axell.
"Hm… jo. Ale rozmyslela jsem si to. Už nechci být zničena," odpověděla jsem.
"Tak to je fajn," usmál se. Došli jsme k poslední chatce v kruhu, která byla nejblíže stromům a Axell otevřel dřevěné dveře. Nikdo v ní nebyl. V rohu byla obyčejná dřevěná postel a naproti ní malá skříň a malý. Žádný luxus, pomyslela jsem si. Ale… co jsem vlastně čekala? Mini-bar? Koupelnu s výřivkou? Saunu? Postel s nebesy jako v pohádce? To těžko. Na okamžik se mi zastesklo po mém útulném pokojíku, který jsem sdílela s Nicol.
"Tak co?" zeptal se po chvíli, když jsem si chatku dostatečně prohlédla.
"Hm… docela ujde," odvětila jsem. Nechtěla jsem ho urazit a tak jsem se tedy pokusila dívat se na věc pozitivně. Ale moc se mi to nedařilo, zvlášť v takovémhle prostředí; chatka byla malá asi jako jedna čtvrtina pokoje v internátě a navíc… nevypadala moc čistě. Určitě je tu spousta bacilů, pomyslela jsem si. Ale to překousnu. Proč se bát bacilů, když už mi neublíží??
"Chápu. První dojem znám. Taky se mi tu moc nelíbilo, když jsem sem přišel. Ale zvykneš si." Povzbudivě na mě mrknul a mě to trochu potěšilo.
"A jak ses k nim přidal?" zeptala jsem se a zkusila tvrdost postele. Přesně, jak jsem čekala; žádná matrace, nýbrž sláma potažená prostěradlem. Axell si sedl vedle mě. Povzdychl si a začala vyprávět:
"Umřel jsem v roce 1905 na otravu jedem. Rihannon mě přemístila do Death a chtěla po mě, abych se tam učil, ale mě se tam nelíbilo; spolužáci mě nenáviděli, u učitelů jsem nebyl oblíbený… Měl jsem samé problémy.Jednou jsem si řekl, že tam už dál nebudu a utekl jsem. Schoval jsem se v lese a Lesní klan mě objevil. Tedy… spíš… Crisstence… patřila k nim a nechtěla mě zničit. Řekla mi, že se k nim můžu přidat - a tak jsem taky udělal. Bez váhání jsem dokončil přeměnu tím, že jsem zabil ředitelku internátu v Death - teď je tam Rihannon, že? To je jedno. Byl jsem s Lesním klanem a dařilo se mi dobře. I přesto, že jsem ztratil lidskost, jsem miloval Crisstence. Ale ona mou lásku neopětovala a stejně pak při jednom útoku na Death byla zničena. Rihannon nám ukradla dýku namočenou v krvi jednoho ducha a… dál už si to domyslíš, že? Od té doby jsem nikdy nezaváhal, pokud jsem měl šanci někoho zničit. Až u tebe…"
"Páni," žasla jsem. "To už jsi tu víc jak století!"
"To jo. Ale někdy… já nevím… bych chtěl prostě… jak to říct… přestat. Nevím, jak jinak to nezvat," svěřil se mi.
"Já to chápu," odpověděla jsem. "Myslíš jako… umřít? Máš pocit, že jsi
na světě už udělal dost, že?"
"Přesně," souhlasil.
"Abych pravdu řekla, těším se, až dokončím přeměnu, ale zároveň se jí i trochu děsím," přiznala jsem.
"Taky jsem z ní měl tehdy strach," odpověděl. "Ale zabít ředitelku, která mnou pohrdala, nebylo těžké. Být tebou, k zavraždění při přeměně bych si vybral někoho, koho nesnáším."
"To taky mám v plánu," odvětila jsem. "Zabiju Shelby."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 lilliinka lilliinka | Web | 21. června 2012 v 16:26 | Reagovat

Wow tak to jsem netušila jakej to nabere spád, to je teda hodně dobrej nápad, fakt super. Víš, že bych se ani nebránila koupit si tenhle příběh jako knížku. Vážně! Takže já bejt tebou pomalu a jistě přemýšlím jestli to za pár let třeba nepošlu do nějakýho nakladetelství a neskusím štěstí, protože ty a tvůj příběh si to zasloužíte!!! (Docela začínám přemýšlet jak by to vypadalo ve filmu)
PS: Vím, že jsem hrozná a moc sem nechodím, ale polepším se ;-)

2 Vicky Vicky | E-mail | Web | 21. června 2012 v 17:00 | Reagovat

[1]: Děkuju, jsem strašně ráda za tvůj názor, moc mě potěšil, no ještě jednou děkuju :)) Taky by mě zajímalo, jak by vypadal film, ale postavy se mi zrovna moc nepovedly, takže nevím, jestli by by zájem XD

3 Domča Domča | Web | 7. listopadu 2012 v 21:50 | Reagovat

Páni! Úchvatná kapitola :D
Páči sa mi smer ktorým sa to uberá a páči sa mi Meghanino uvažovanie, že sa pridala ku klanu :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama