Kapitola 17. 1/2

19. března 2012 v 19:39 | Vicky |  Začátek konce by Vicky
Tak, ještě dnes 17. kapitolka :)
Jinak se moc omlouvám za to, že ještě není JS,
jsem v tom psaní nějak zpomalila....

SEDMNÁCT
Vytáhla jsem ze své oběti dýku a Shelby spadla na zem. Musím z ní vysát trochu krve, než se vytratí. Asi dvě vteřiny jsem váhala, protože jakmile to udělám, stanu se navěky jinou mrtvou. Tou, kterou jsem se nikdy nechtěla stát. A přesto jsem měla dnes jiný názor. Dnes jsem byla oficiálně ta zlá.
Dýkou jsem Shelby nešetrně rozřízla zápěstí a nasála pár kapek její krve, než se proměnila v mlhu. Sice jsem nestačila vzít její krev do ampulky, ale aspoň konečně začala má přeměna. Tedy, abych byla přesnější: začala jsem dokončovat přeměnu. Pocítila jsem změnu. Přesto že všechna okna byla zavřená, zavál kolem mě vítr. Všechno se na mě měnilo. Vzhled, povaha..... cítila jsem to až do morku kostí a přála si, aby ti už skončilo. Byl to fakt divný pocit, ani se to nedá popsat. Myslím, že jsem nekřičela, jen si horečnatě přála, aby už byl konec. A pak jsem otevřela oči. Odteď jsem byla jiná. Cítila jsem, že přeměna skončila.
Necítila jsem žádnou bolest, city ani nic podobného. Pocity nepřicházely a já si připadala konečně dokonalá.
"Jsi v pořádku?" Do koupelny vešel Axell.
"Ano. Zvládla jsem to," odpověděla jsem. "Je čas s tím tady skončit."
"Přesně tak. Jdeme," zavelel Axell a odešli jsme z koupelny. Kráčeli jsme stále chodbou, jako by se nic nedělo. A vtom jsme uslyšeli signál. Konečně! pomyslela jsem si. Vyrazila jsem a po chodbě začala spolu s Axellem ničit všechny kolemjdoucí. Neskutečně jsem si to užívala. Mou hádám třetí obětí byla kudrnatá blondýna - Carly Highová. Sebrala jsem jí trochu krve do lahvičky a chtěla pokračovat v ničení, když se za mnou ozval známý hlas.
"Meg!! Co se to děje??!!" vřískala Nicy.Otočila jsem se za jejím hlasem a spatřila celou svou partu. Viděli to. Viděli, jak jsem zničila Carly a teď na mě zírali s neuvěřitelným zděšením.
"Meg…? Můžeš nám to vysvětlit?" ptala se zmateně Nicol. "Co se s tebou stalo??" Dívala se na mě nevěřícně, ale mě už byla lhostejná.
"Nicol, musíme jít," řekl tiše Richard. "Prosím, Nicol!" A dal se na útěk. Snažil se vzít s sebou Nicol, ale ta dál stála na místě a hleděla na mě. Já byla však mnohem rychlejší, než všichni tihle dohromady a chytila jsem Richarda za necelou vteřinu. Popadla jsem dýku a vrazila mu ji do srdce. Vykřikl, ale pozdě. Bylo po něm. Neobtěžovala jsem se s bráním krve, už jsem jí měla dost. Nicol a celá moje bývalá parta křičeli, až na Demetriho.
"Tak je to pravda. Na Death znovu zaútočil Lesní klan… a ty k nim patříš!" ukázal na mě prstem, jako bych spáchala nějakou neplechu - což jsem vlastně udělala.
"Cože, Demetri? Jaký klan?!" křičela zoufale Nicy.
Kate však moc dobře věděla, o co jde a z plných plic zařvala: "UTÍKEJTE!!!" Všichni na chodbě na ní zírali, ale ti, kteří to ještě neudělali, se dali na úprk. Možná, že kdyby vzlétli do vzduchu (po přeměně jsme už nemohli létat), jelikož tam za nimi nemůžeme. Nevšimli si toho, jak jsem pár mrtvých zničila, jelikož ti byli proměněni v mlhu a nemohli být spatřeni.
Běžela jsem za nimi a cestou několika studentům do zad vrazila nůž, jelikož dýka byla již bez jedu. Kolem mě byl slyšet vřískot a pak všude vládla mlha, že jsem viděla jen matně. Axell si jí a několika studenty probojoval ke mně cestu a něco na mě volal, ale já ho neposlouchala. Neskutečně jsem si to všechno užívala a zaplavovaly mě vlny adrenalinu. Bylo to něco nového, co jsem nikdy nezažila. Uvažovala jsem, jestli to takové bude pokaždé, když budu "tropit neplechu".
Mýlila jsem se. Nevolal na mě Axell, nýbrž Rixon. Ohlédla jsem se a tím pádem dala partě i všem ostatním náskok. Rixon na mě hleděl. Ne vyděšeně jako ostatní, jen zklamaně. Necítila jsem k němu nic než touhu zabít ho. To jediné bylo asi možno cítit po přeměně.
"Meg, jsi to ty??" ptal se a já si uvědomila, že během mého přemýšlení se na to zeptal už asi třikrát. Teď to tedy bylo počtvrté.
"Zkus hádat," sykla jsem a přiblížila se k němu. Připravila jsem si jedový nůž a chystala se zaútočit,předtím jsem však chtěla Rixona ještě trochu potrápit.
"Jestli to všechno děláš kvůli Daniele…-"
Trpce jsem se zasmála. "Ne, to ani náhodou.Vlastně by bylo stokrát lepší, kdybys s ní býval zůstal a nesnažil se jít za mnou. Protože bych ti to neudělala."
"Co bys neudělala?" zeptal se, naprosto klidně.
"Tohle." Vrazila jsem mu nůž do břicha. A v tu chvíli mě i přes necítěnou lidskost zaplavily vzpomínky. Všechno, čeho jsme spolu dosáhli, co jsme plánovali, jak jsem se všude chlubila, že jednou se budu jmenovat Lloydová, jak mě prvně políbil a byla to zároveň moje první opravdická pusa od kluka, jak jsme se hádali o tom, kolik budeme mít dětí (já nechtěla žádné, Rixon jich chtěl šest), kolikrát mi říkal, že mě miluje, kolikrát mi to dokazoval, jak mě obdarovával všemožnými dárky, jak mě utěšoval, když jsem byla smutná… Co jsem to proboha udělala??!!
"Meg…" Rixon vzdychl bolestí. "Umíral" déle, než ostatní a tím to pro mě bylo horší. Já měla zpět svou lidskost! Nebo aspoň na chvíli.Z očí mi tekly slzy a já se skláněla nad umírajícím mrtvým Rixonem. Hladila jsem ho po pomalu mizící
tváři a on se na mě smutně usmíval.Pak začal mizet rychleji a já propadala panice.
"Rixone, ne!" křičela jsem. "Najdu způsob, jak tě vrátit zpátky, slibuju!!" Vytratil se. Zbyla po něm jen hustá mlha. Ale jakmile i ta zmizela, další slzy nepřicházely a já už nic necítila. Všechno to nahradilo zděšení. Nebylo to tím, že bych zas ztratila lidskost, ale protože se mi něco ostrého zapíchlo do zad. Zařvala jsem, protože to hrozně bolelo. Vřískala jsem a než jsem stačila zavřít oči, pootočila jsem hlavu a spatřila Rihannon a její krutý úšklebek. Pak všechno kromě bolesti zmizelo.


Otevřela jsem pomalu oči. V hlavě jsem měla jedinou otázku: Jsem opět mrtvá? Odpověď na sebe nenechala čekat. Ležela jsem připoutaná na lůžku v internátě a nemohla se hnout. Obvykle bych vším dokázala proklouznout, ale ta pouta mě držela. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mám i zacpanou pusu kapesníkem a znechuceně jsem ho vyplivla. Rozhlížela jsem se kolem sebe. U lůžka stála Rihannon a celá moje bývalá parta. Hleděli na mě bez sebemenšího soucitu a v očích jsem rozpoznala hněv. Vždyť jsem taky zničila jejich kamarády, tak měli nejspíš proč. Taky už jsem necítila lidskost. Tiše jsem si oddychla, protože přeměňovat se znovu by se mi vážně nechtělo. Stejně to s Rixonem bylo divné. V době jeho umírání jsem ho nechtěla znovu ztratit, bylo mi hrozně z toho, co jsem mu udělala a dokonce jsem mu slíbila, že najdu způsob, jak ho zachránit. Ale teď mi to bylo fuk. Nepotřebovala jsem nic dodržovat a už vůbec ne nějaký hloupý slib klukovi, který mi nebyl stejně k ničemu.
"Á, slečna Starlitová se ráčila probrat." Rihannonin chladný hlas mi nyní připadal ještě tvrdší a nemilosrdnější, než kdy jindy. Navíc mě probodávala nenávistným pohledem, jako bych byla něco, co nemohla ani cítit. Což jsem v podstatě byla.
Neřekla jsem ani slovo, jen tupě zírala do stropu a přesvědčovala se, že o Lesním klanu jí neřeknu ani slovo. Přes ten týden jsem se naučila mimo bojový výcvik i loajálnost.
"Víte, že my víme, že nyní patříte do Lesního klanu a nemusíte nás přesvědčovat, že to tak není," řekla Rihannon stejně chladně, jako předtím.
"Nemám to ani zapotřebí," odsekla jsem.
"Drzosti jste se i přes přeměnu nezbavila," odpověděla.
"Co chcete?" zeptala jsem se bez obalu.
"Chci vás zničit, jako vy jste se svými komplici zničila polovinu Death i internátu."
"Tak proč jste to ještě neudělala?" opáčila jsem. Díky ztrátě lidskosti mi bylo tak nějak jedno, jestli mě zničí, nebo ne.
"Chci vědět, díky komu jste se přeměnila." Tuto otázku jsem skutečně nečekala. Myslela jsem, že jestli mě někdo chytí (a i to se mi zdálo vysoce nepravděpodobné - ale stalo se), bude ode mě chtít slyšet, kde je tábor Lesního klanu, znát naši taktiku apod..
"Shelby Cassiová," odpověděla jsem, jelikož jsem si myslela, že říct o tomhle pravdu mi nijak neublíží. "Jak dlouho jsem byla v bezvědomí ?" zeptala jsem se.
"Asi tři hodiny. Útok skončil a nezůstal tu mimo vás nikdo další z toho vašeho klanu," odpověděla a v hlase jsem rozpoznala vítězství. "Můžete si být jista, že po vás také brzy vyhladíme stopy."
"Nemůžete ji zničit!" ozvala se Nicy. Že by mě chránila??
"Věřte, že můžu," odsekla jí Rihannon. "Ona zničila polovinu naší školy. Vážně vám to stojí za to jí bránit, slečno Paverellová? Můžete skončit jako ona."
"Tak jsem to nemyslela," opáčila Nicy. "Chci, aby byla zničena, ale jak to uděláte? Duch se nedá zničit."
"A jak si asi myslíte, že zničila studenty?" odsekla Rihannon a vzala mi z opasku nepoužitý jedový nůž. Dobře jsem byla informovaná, že na přívržence našeho klanu krev ostatních nepůsobí vyhoštěním do temnoty. Bolelo by, kdyby do mě ten jedový nůž zabodla, ale nezničilo by mě to. Nás může zahubit pouze Malrix. Ale rozhodně na to nehodám Rihannon upozorňovat, jen ať si myslí, že má v ruce zbraň, kterou mě sprovodí ze světa. "Krev jiného ducha na zbrani - tímto se dá zničit mrtvý. Nepřesune se do žádného dalšího světa, bude jen v temnotě." Znělo to, jako by měla zkušenost. Chtěla jsem se jí na to zeptat, ale byla rychlejší.
"Než bude po všem, slečno Starlitová, chci, abyste mi odpověděla ještě na jednu otázku," řekla Rihannon.
"Nemusím na nic odpovídat," odsekla jsem.
"Ale, vy ráda odpovíte," odpověděla Rihannon.
"Tím bych si nebyla tak jistá." Místo odpovědi vzala z nočního stolku váček a otevřela ho. Uvnitř byl nějaký rostlinný prášek, cítila jsem ho.
"Toto už asi znáte, že?" zeptala se a dala mi k váčku přičichnout. Byl to Malrix. Neměl by mi ublížit jen tím, že mi ho dala k nosu , ale já stejně začala kašlat a dusit se a bolelo to.
Nechápavě jsem na ředitelku zírala. Byla snad příznivkyní mučení?
"Malrix obyčejnému mrtvému moc neublíží - pokud se ale jedná o Lesní klan, je pro ně tato bylina stejně smrtelná, jako jedová zbraň. Avšak v případě Malrixu je zničení delší a mnohem bolestnější." Už mi došlo, co s ním měla v plánu. Bude mě s ním mučit, dokud jí nezodpovím na všechny její otázky. Docela prosté.
"Tak, jste si pořád jista, že nám nic nepovíte, slečno Starlitová?" Rihannon na mě opět upřela nenávistný pohled a já pochopila, že nad ní nemám moc a že vyhrála. A za to mohla navrácená (později opět ztracená) lidskost. Díky ní jsem se skláněla nad mizejícím Rixonem a nedávala jsem pozor a… jak to dopadlo? Špatně.
"A co chcete vědět?" zeptala jsem se podrážděně.
"Kde je tábor Lesního klanu?" A je to tady. Samozřejmě jsem nečekala jinou otázku - spíš jsem v jinou doufala.
"Raději zemřu, než abych něco řekla," snažila jsem se mluvit statečně a nebojácně, ale moc hrdě to nevyznělo.
"Ale kdepak, kdepak. Vy neumřete. Budete mučena," odpověděla Rihannon klidně.
"Všechno se dá vydržet."
"Samozřejmě. Ale pro vás to bude horší. Víte, proč jsem sem vzala vaše kamarády? Nebo mám říct bývalé kamarády ?"
Neodpověděla jsem.
"Nicol, přistup blíž." Rihannon pokynula rukou k mé spolubydlící, která se tvářila ne moc důvěřivě a statečně. "Neboj se, neublíží ti. Momentálně je nebezpečná asi jako housenka."
"To znělo hezky," odsekla jsem. "Říkám vám, že nic nepovím."
Rihannon mě neposlouchala. Ze zásuvky stolku vyndala ne moc hrozivě vypadající nůž, ne moc velký, asi tak na krájení cibule. Vypadal neškodně… dokud ho Rihannon neposypala obsahem váčku. Posléze podala nůž Nicol, která se celá třásla a sotva nůž udržela.
"Držte to pořádně, ať se prášek nesesype, slečno Paverellová," okřikla ji Rihannon. Ta se pokusila sebrat, ale moc se jí to nepodařilo. S její dětinskou povahou bych jí mohla snadno ovlivnit. Před útokem na Death jsme si plánovali taktiku, pokud nás chytí a budou chtít získat informace. Pamatovala jsem si to moc dobře. Když nás chytí, musíme se snažit zůstat co nejdéle "naživu". Potom nás (v tomto případě ) někdo přijde zachránit. Do výcviku spadalo i blafování, falešné úsměvy, vyhýbání na odpovědi, ale hlavně nevinné pohledy a snažení přimět někoho neubližovat nám (na Rihannon by to nejspíš ani nefungovalo, proto jsem to na ni ani nezkoušela, ale měla jsem štěstí, že tu byla Nicol a zbytek party. Ti mi na to skočí, určitě.).
"Jistě," řekla Nicol. "Ale… neříkala jste, že jí nezabijeme?" zeptala se.
"Bodáním ji nezničíte, slečno Paverellová. Bude ji to neskutečně bolet, ale pokud nůž nenecháte uvnitř jejího těla moc dlouho, bude stále mezi námi."
"Takže tohle je váš plán? Bodat mě tak dlouho, dokud vám všechno nevyžvaním? Věřte, já zrovna nepatřím mezi školní drbny," prohlásila jsem a snažila se je co nejvíc zdržet.
"Zdá se, že i když jste nyní jiná osobnost, slečno Starlitová, mozek vám funguje stejně rychle, jako předtím," opáčila Rihannon.
"A ještě chcete ubližovat mým přátelům? Ani nevíte, jak je musí bolet, když mi budete ubližovat před nimi - nebo je dokonce nutit, aby ubližovali oni mě?" Nasadila jsem utrápený tón, který na většinu mrtvých tady zapůsobil. Demetri sebou škubnul - že by zaslechl svou starou Meg? "Jo, na tohle budou potřebovat hodně silný žaludek," poznamenala jsem.
"Nevšímejte si jejích řečí. Snaží se pouze zachránit."
Velice správně.
Nicol jí poslechla a přiblížila se ke mně. Bojovně (a naprosto směšně
) svírala nůž, na tváři předstíraný tvrdý výraz - který na mě samozřejmě nezapůsobil. Nebyla tak dobrá herečka. V jejích očích jsem rozeznala slzy a ve výrazu nerozhodnost a nejistotu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lilliinka lilliinka | E-mail | Web | 29. června 2012 v 12:41 | Reagovat

Hmm moc hezký. Líbí se mi, že jsou tu nečekané scény. Jako, že zabije své kamarády. Myslím, že to dodává příběhu tajemnost a to mě pak baví číst ještě víc. Koneckonců takhle do děje dokáže vtrhnou jen hodně kvalitní khiha od velmi zkušeného autora, protože málo kdo se odváží zabít skorohlavní postavy. :-)  :-)

2 Domča Domča | Web | 9. listopadu 2012 v 22:49 | Reagovat

Úžasné :-)
ale od Rihannon je naozaj hnusné aby nútila jej priateľov aj keď bývalých, aby ju mučili

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama