Kapitola 18. 1/2

25. března 2012 v 12:21 | Vicky |  Začátek konce by Vicky
Ahoj!
Dlouho jsem nepřidávala kapitoly ZK, ale tady
je další :)
Užijte si jí! :D

OSMNÁCT
Na večer se přichystala oslava a zároveň přeměnný obřad - poslední bod mé přeměny; změna jména a zasvěcování do všech tajemství Lesního klanu. Axell mi řekl, že se mám obléct trochu slavnostně, pokud tedy něco mám a mě hned napadly šaty od Rixona. Taky že jsem si je hned oblékla, ale po chvíli mi došlo,že nemám šminky, hřeben,… dokonce ani řasenku! Proto jsem se pokusila učesat si své vlasy prsty, sice neohrabaně… a taky bezvýsledně; po přeměně se mi zpevnila postava, přičemž se mi vlasy zdloužily a byly vlnitější. Myslím, že jsem i trochu povyrostla a hlavně: nikdy ve svém životě, i životě po smrti jsem nebyla tak krásná jako teď. Vlnité vlasy mi dodaly něžnost, ale zároveň sebevědomí a teatrálnost. Zvlášť, když jsem ještě nasadila svůj dětinský, roztomilý úsměv. No zkrátka: připadala jsem si teď mnohem lépe, než kdy předtím. Také kvůli ztrátě lidskosti.
Někdo zaklepal na dveře do mé chatky. Spěšně jsem se prohlédla, upravila si vlasy a otevřela. Ani jsem nečekala někoho jiného, než Axella. Obdivně hvízdnul nad pohledem na mě a pak se usmál.
"Vypadáš skvěle."
"Díky," poděkovala jsem. "Co tu děláš?"
"Je tradicí, že nováčka vždy na slavnostní přeměnný obřad přivede někdo.... jako já," vysvětlil. Oslovení nováček jsem upřímně nenáviděla, ale zaujala mě jiná věc.
"Vždycky jsi to ty, kdo vodí nováčky na obřad?" otázala jsem se.
"Nemyslel jsem tou definicí sebe, jen někoho sebevědomého a podobně."
"Dobře, chápu. Takže mě tam odvedeš."
Přikývl.
"Mám to ale štěstí, že nemám lidskost," prohlásila jsem. "Myslím, že bych tam nemohla jít, aniž bych zčervenala."
"No jo, patřit mezi nás má více kladů, než záporů," poznamenal. Vzal mou ruku do své a šli jsme vedle sebe k velikému ohni uprostřed tábořiště. Jakmile nás s Axellem přívrženci Lesního klanu zpozorovali, zvedli se ze země a respektně stáli vedle sebe, pohledy zabodnutými do nás. Neuhýbala jsem očima, spíš naopak. Cítila jsem se sebevědomě. Kdy naposledy mi byla věnována taková pozornost? Ani jsem si nevzpomínala.
Pak se spustil tleskot. Nikdo na mě nevolal jménem, protože mi už nepatřilo - nebo aspoň za pár chvil už nebude patřit. Při tom pomyšlení jsem se musela usmát. Po tomto obřadu ve mně nezbude nic z té staré nudné Meghan. Sice jsem neměla ani ponětí, jaké jméno mi zvolí, ale čím jsem si byla naprosto jistá, bylo to, že budu někdo jiný.
Došli jsme s Axellem ke kruhu přívrženců a ti se utišili. Vůdce držel v ruce malý hrnek s nějakou tekutinou a pokynul mi, abych vešla do kruhu, nejblíže k ohni. Udělala jsem to a čekala, co se bude dít dál. Netrápila mě nervozita, strach nebo nejistota. Jistě jsem stála tam, jak vůdce ukázal a hleděla do jasné barvy ohně.
"Nyní začíná slavnostní obřad přeměny," řekl. "Odteď budeš oficiální přívrženkyní našeho klanu a budou ti svěřována všechna naše tajemství." Položil mi ruce na ramena a mumlal něco v jiném jazyku. Napadlo mě, jestli do toho jazyka budu též zasvěcena a jestli se ho naučím. Rozhodně by se to hodilo.
Když vůdce skončil se samomluvou (nenapadlo mě, jestli jsem to měla poslouchat nebo jestli to bylo jedno), vyzval mě, abych podržela hrnek s tekutinou.
Udělala jsem to a on si pokapal ruce tekutinou.A pak mi došlo, že je to krev mrtvého. Neudělalo se mi špatně, naštěstí. Dál jsem stála a ani se nepohnula, kdyžmipokapal obličej stříbřitou krví. Zase začal něco mumlat a tentokrát se k němu přidali všichni přívrženci. Mumlali potichu, jako by meditovali.
Každopádně to na mě udělalo dojem. Potom mi hrnek vzal a hodil ho do ohně a pronesl zase řečí, které jsem naštěstí rozuměla: "Tak, jak mizí existence této krve, tak mizí existence tvé osobnosti." To znělo fakt moudře.
"Nyní ti bude přiděleno nové jméno a s ním nový život," řekl po chvíli, když z hrnku se zbylou krví zbyl jen popel. Od jednoho přívržence vzal do svých rukou jiný hrnek. Vyzval mě, abych si lehla na zem vedle plápolajícího ohně. Udělala jsem to, i když jsem myslela na své bílé šaty, které jistě po mém ulehnutí na špinavou hlínu již nebudou bílé. Přesto jsem nic nenamítala.
Ukázalo se, že v hrnku byly bylinky. Konkrétně Malrix. To mě vážně chtějí naštvat?? pomyslela jsem si. Té byliny jsem měla za jeden den dost a nepotřebovala jsem se jím nabažit ještě víc. Čeho je moc, toho je moc. Už-už jsem se chtěla zvednout a vyjádřit své myšlenky, aby to pochopili, ale vůdce zase pronesl jednu ze svých moudrých vět.
"To, co ničí duše zesnulých, ničí i pozůstatky osobnosti, které v tobě zbyly." Pokud jsem byla dobře informovaná, moje osobnost byla již zničena několikrát - ale nic proti, jen jsem si říkala, kolikrát ji ještě budou ničit, i když podle jejich moudrých rad ve mně nezbylo nic z Meghan. Možná kromě přemýšlení a trpkého humoru, kterého jsem se nemínila zbavit.
Vysypal na mě Malrix. Nebolelo to, jen jsem cítila jeho jedovatou vůni - bylo to jako pohybovat se na tenkém ledě, což se vlastně dělo.Kdyby se mi Malrix dostal do úst, nebo bych se ho moc nadechla, ublížil by mi.
Vůdce vypustil z úst další moudrá slova, včetně mumlání v jiném jazyku.
Když skončil, vyzval mě, abych se postavila. Jemně ze mě oprášil Malrix i hlínu a já si teprve teď uvědomila, že přívrženci jsou zticha. Kdy přestali s tím mumláním? přemítala jsem. Asi během mého přemýšlení o čistotě oblečení, které jsem měla na sobě.
"K dokončení obřadu už jen chybí změna jména," řekl vůdce. Obešel kruh přívrženců a od některých sebral kousky hrubého zažloutlého papíru. Aha, asi další chytrý rituál přeměny, napadlo mě. Naštěstí mi ten princip vysvětlil.
"Zde jsou návrhy na jména," řekl. Chtěla jsem se na ně podívat, ale zabránil mi v tom. Položil všechny kusy na síťovanou desku, která vlastně vypadal jako rám na obraz.Desku držel kousek nad ohněm a vysvětlil: "Jméno na papírku, který vydrží nad ohněm nejdéle, nebo se nespálí úplně, bude tvé nové do nového života."
"Aha," pokývla jsem hlavou. Nevěděla jsem, co jiného říct. Snad to vyznělo dost "moudře".
Sledovala jsem, jak papírky nad horkým vzduchem z ohně se zkrucují a proměňují se v popel.Dost jich nevydrželo a tři zbylé papírky se držely při životě. Po chvilce se jeden z nic úplně poničil a propadl dírkami v desce do ohně. Zbývalyjen dva. Oba vypadaly, že se zanedlouho také promění v popel, ale jeden z nich přeci jen vydržel déle.
Vůdce dal desku pryč z dosahu ohně a opatrně vzal papírek do ruky, aby se nerozpadl. Naštěstí papírek vydržel dost dlouho, aby vůdce mohl vyslovit mé nové jméno.
"Richelle."
A bylo to. Konec přeměnného obřadu, začátek mého nového života.


Po obřadu byla přichystaná oslava na mou počest. Měla jsem z toho radost. Všechno jsem zvládla a můžu jít vstříc novému životu. Chápu, že jsem na toto slovo za tento večer pomyslela nejméně stokrát, ale co se dá dělat? Když jsem ještě žila, ve škole při angličtině jsem moc nedávala pozor a proto jsem si nemohla moc rozšířit slovní zásobu - kromě sprostých nadávek, v těch mě Rixon doučoval, když jsme chodili za školu.
Moje nové jméno se mi moc líbilo.Znělo tak tajemně, odvážně a hlavně se ke mně hodilo. Patřilo mi. Ta jména vlastně vymysleli přívrženci a někdo z nich vymyslel Richelle.
K oslavě patřil i tanec. Ještě že jsem si vzala ty plesové šaty. Myslela jsem si ale, jak oslním Axella, jak nade mnou bude zírat, jak mě bude zasypávat lichotkami a nakonec… ukázalo se, že tradicí vztahující se na ženy je, že si musím zatančit s vůdcem. Vypadal na dobrých čtyřicet let, i když mu samozřejmě bylo mnohem víc. Ne, že bych se chtěla znovu zamilovat, když tak přemýšlím o Axellovi - lásce jsem se chtěla vyhnout. Za život jsem si užila kluků dost, navíc s mou ztracenou lidskostí bych se ani nemohla zamilovat, ne?
Prostě mě naštvalo, že mě při tanci bude okukovat zastaralý vůdce a nebude to nikdo hezčí a někdo, kdo víc stojí za pozornost (jako třeba… Axell?). Ale hlavní je, že jsem tanec s postarším vůdcem zvládla a čekala mě noční vycházka a zároveň obhlídka tábora (i lesa) s Axellem. Těšila jsem se, že uvidím všechny jejich skrýše a celý les.
Samozřejmě jsem se převlékla z plesových šatů do pohodlných tmavých
riflí a trička podobné barvy. Prostě abych splývala s barvami noci.
S Axellem jsme se sešli za táborem. Neměl na sobě plášť, který jsme obvykle nosili na ohlídku. Měl normální černé kalhoty a tričko, jako já. Barevně jsme k sobě fakt ladili.
"Tak co, líbil se ti obřad?" zeptal se Axell, když si mě všiml.
"Jo, byl super, jen... nečekala jsem, že na mě hodí Malrix. Na chvíli jsem si už myslela, že je spojenec Rihannon a že mě chce zničit navěky, jako ona, což se vlastně nestalo, on nemůže být spojenec Rihannon, navíc Rihannon je mrtvá…" A mlela jsem dál a dál, až mě z toho rozbolela pusa. Myslím, že mě Axell ani neposlouchal - a vlastně jsem ani netušila, proč jsem všechny ty nesmysly říkala.
"Připravena k odhalení všech lesních tajemství?" zeptal se a tím pádem mě přerušil.
"Samozřejmě, já se tak narodila," odpověděla jsem sebejistě.
"Tak jdeme, Richelle." Děsně se mi líbilo, že mě oslovil mým novým jménem. Pořád jsem si na něj nemohla zvyknout - a ani jsem si nemyslela, že si v blízké době zvyknu.
Vešli jsme do temného lesa, držíc se za ruce. Pohybovali jsme se tiše a obezřetně, jak jen to šlo. Navíc každou chvíli jsme zaznamenávali po sebemenších podezřelých zašustnutích, křupnutích větviček, čehokoli. Naštěstí se zdálo být všechno v naprostém pořádku, nebyl důvod bát se nebezpečí, které nehrozilo. A pak jsem si položila otázku: Máme se vlastně my, přívrženci Lesního klanu, něčeho bát?
"Hej, Axelle, obyvatelé Death a nejspíše všichni ze Světa mrtvých se nás bojí, ale - bojíme se vlastně něčeho my?" zeptala jsem se.
"Pokud vím, tak ne," odpověděl. "Existují legendy o děsech Světa mrtvých, ze kterých jsme měli strach i my,ale ty jsou dávno ztracené, několik století jsme byli jedinou hrozbou pro mrtvé..... ale možné je všechno. Někdy se mi v hlavě rojí tolik otázek… třeba: Co se stane s těmi, které zničíme? Nebo: Jak velký je vlastně Svět mrtvých? Je tolik věcí, které se nikdy nedozvíme."
"Asi máš pravdu," přisvědčila jsem. Pak jsem si vzpomněla na Rixona a na chvíli vrácenou lidskost, když pomalu mizel z tohoto světa. Měla bych o tom Axellovi říct, napadlo mě. Třeba by mi mohl vysvětlit, proč se mi to stalo, nebo proč Rixon mizel pomaleji, než ostatní.
"Poslyš, to, co ti teď řeknu, bude znít divně," řekla jsem. "Ale musíš vědět, co se stalo, když jsem zničila Rixona."
Podíval se mi do očí a vyzval mě, abych mu vše řekla. S upřímností a neskrývanou pravdou jsem mu vypověděla, jak mě jeho smrt zasáhla, když se mi vrátila lidskost. A také to, že jsem slíbila, že mu pomůžu zpět.
Zdálo se, že Axell byl překvapený, když to slyšel. Ani jsem se nedivila.
"Zvláštní. Něco takového se stává jen málokrát za několik století. Stane se to, když máš hodně citové pouto k osobě, kterou jsi zničila. Právě proto to je tak neobvyklé. Nikdo nejspíš neměl takový vztah, jako ty k Rixonovi."
"Ale… Já přece milovala Rixona úplně obyčejně… jako ostatní. Nebylo na našem vztahu nic jedinečného, neobvyklého…" Nesnášela jsem situace, kdy jsem si nevěděla rady a kdy jsem se musela nad něčím zamýšlet.
"Očividně ne. Něco na tom bylo, a protože váš vztah byl takový, jaký byl, jsi s největší pravděpodobností získala na chvíli část své roztříštěné lidské duše zpět právě kvůli tomu," vysvětlil. Chápala jsem to, jen mi to přišlo nemožné. Jak se ke mně jen kvůli lásce mohla vrátit lidskost??
"A co ten slib?" zeptala jsem se. "Obvykle když nějaký dám, dodržím ho." Ha ha, ode mě to tedy zní. Netuším, proč jsem to řekla, asi jsem se jen chtěla ukázat před Axellem, že jsem zodpovědná, spolehlivá přívrženkyně, ale co pro mě ten slib znamenal teď? K čemu by mi bylo, kdybych zachránila Rixona? Abych ho mohla zase zničit.
"Ten jsi dala ještě před přeměnným rituálem, že? Pochop, když ti teď začal nový život, nevztahují se na tebe žádné závazky z minulého života. Takže je to, jako bys vlastně žádný slib nedala," odvětil. No uff… oddychla jsem si. Fakt by se mi nechtělo něco dodržovat, zvlášť, když už mi na tom vůbec nezáleží.
Na nic dalšího jsem se už neptala a dávala jen pozor na cestu. Sem tam jsme zahlédli nějaké zvíře a třeba ho chvíli pozorovali. Bylo fascinující, že si nás nevšimli, že jsme dokázali tak dokonale splynout s okolím.
A potom mi Axell konečně ukázal jednu skrýš. Vůbec jsem si jí nevšimla a kdyby mě Axell nezastavil, šla bych dál. Dívala jsem se na veliký, široký strom a nepřišlo mi na něm nic neobvyklého.Axell mě vyzval, ať si zkusím skrýš najít sama. Prozradil mi jen, že je v blízkosti toho stromu.Zkoušela jsem dupat na zem, jestlise třeba někde nepropadnu, nebo nenarazím na dřevěný poklop do podzemí. Dívala jsem se do větví stromu, jestli by se tam dalo schovat, ale už od pohledu bylo jasné, že sem by viděl každý trouba a jen pitomec by si tu udělal skrýš. Obcházela jsem strom a pak mě něco napadlo. Z jedné strany kmenu bylo ne moc veliké křoví. Odhrnula jsem jej a uviděla nepřirostlou kůru, trochu odstávající od kmene. Odtáhla jsem ji od stromu, ale abych ji moc neponičila a ukázalo se, že jsem právě otevřela vchod do skrýše. Podívala jsem se na Axella a ten pochvalně pokývl hlavou. Velikost odloupnuté kůry byla dost velká na to, aby se tudy protáhl skrčený člověk.
Všimla jsem si, že za kůrou je dutina stromu.Kmen byl úplně dutý a široký, aby se tam vešel dospělý mrtvý. Ve tmě jsem toho moc neviděla a proto jsem se spolehla na hmat. Šmátrala jsem rukou v dutině a nahmatala pevný provaz. Po něm se nejspíš šplhalo dolů. Axell na mě povzbudivě mrkl a já se dírou do stromu protáhla. Po provaze jsem obratně sešplhala dolů a ukázalo se, že v podzemí byla ještě nějaká chodba. Ucítila jsem vlhkost půdy a kdečeho, ale hlavně svěží větřík. Průvan. Ta chodba musela někam vést.
Axell se za mnou dostal po chvilce.
"Jestli chceš, můžeš jít dál," řekl.
"Ty se mnou nepůjdeš?" zeptala jsem se.
Zavrtěl hlavou. "Budu čekat u východu. Chci vědět, jestli se tam dostaneš. Zkouška orientace ve tmě a odvahy."
"To je milý, že si chceš hrát na bobříka odvahy," ušklíbla jsem se.
"Vždycky jsem vymýšlel skvělé trasy," opáčil s tónem sarkasmu.
"No, tentokrát se ti to tedy povedlo. Ta chodba je dost strašidelná i bez tvého humoru." Rozhodla jsem se však, že tou chodbou projdu, nebudu tu přeci Axellovi za strašpytla. "Ale stejně se nebojím. Klidně tudy projdu a ani u toho nemrknu."
"Fajn. Pokud nenajdeš východ do patnácti minut, přijdu sem pro tebe. A buď opatrná, je tu plno slepých uliček," varoval mě. "Tady se snadno ztratíš."
"Dík za radu. Mě nevyděsíš."
Pokývl hlavou, popřál mi hodně štěstí a vyšplhal nahoru ze
skrýše. Pak jsem už neviděla vůbec nic, protože Axell zavřel vchod do kmenu, tudíž jsem se ocitla v úplné tmě.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Selené Selené | Web | 25. března 2012 v 12:47 | Reagovat

no nadherná kapitolka opět skvělááá jdu hned na další:D

2 Vicky Vicky | E-mail | Web | 25. března 2012 v 12:55 | Reagovat

[1]: díky díky díky :-D
jen jdi, jsem zvědavá jk se Ti bude líbit :-)

3 Selené Selené | Web | 25. března 2012 v 14:54 | Reagovat

no jako vždycky se mi bude líbit všechno,ale stím cedrikem jsem to nějak čekala... ale jsem zvedava na deana...a na moji postavičku:D :D

4 Selené Selené | Web | 25. března 2012 v 15:07 | Reagovat

pardon špatně jsem napsala Erin postavu:d omlouvám se za špatně napsané jmeno:D

5 lilliinka lilliinka | Web | 14. září 2012 v 10:16 | Reagovat

Hmm takže Richell jo?  To je zajímavý jméno. Máš talent na to vymýšlet krásný jména. Dobře k Meg pasuje. Ale jinak musím zase
napsat, že je to moc hezký. Opět. Snad jen hned na začátku zdloužit asi mělo znamenat prodloužit, ale pravopisné chyby se ještě dají vychytat a nic to neznamená a taky, co já mám to právo za tohle kritizovat:)

6 Domča Domča | Web | 11. listopadu 2012 v 9:46 | Reagovat

Skvelá kapitola a Richell, veľmi zaujímavé meno :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama