Kapitola 18. 2/2

25. března 2012 v 12:29 | Vicky |  Začátek konce by Vicky
Čekala jsem, až si mé oči přivyknou tmě. Když jsem už viděla trochu líp, rozhlížela jsem se kolem. Pořád jsem skoro nic neviděla, kromě černočerné tmy, která mě obklopovala, ale aspoň jsem se jí přizpůsobila.
Matně jsem rozpoznala pár chodeb kousek ode mě a zamířila jsem k jedné z nich. Bez delšího přemýšlení jsem do ní prostě vstoupila a pomalu kráčela dál. Chodba byla úzká, aby se do ní vešel maximálně jeden člověk, takže pro mě to byla hračka. Jediné, co mi dělalo starosti bylo, jestli jdu správně. Což jsem nešla, protože za chvíli jsem narazila do stěny. Slepá ulička. Přemítala jsem, proč tady vůbec jsou? Možná, napadlo mě, že kdyby se třeba skrývali, nebo utíkali před nepřáteli, udělali je tu, aby je navedli když tak na špatnou stopu a zabavili je. Jestli to tak opravdu bylo, musela jsem uznat, že to vymysleli moc chytře.
Vrátila jsem se na začátek cesty a zkusila jinou uličku.Jít skrz ní mi připadalo jako věčnost, jelikož jsem často zakopla o kořeny, nebo klopýtla díky nemalým dírám v zemi. A pak jsem si všimla, že se ulička větví. Jedna vedla do nějaké kruhovité místnosti a ta hlavní pokračovala dál. Měla bych se co nejrychleji dostat na konec, ale moc mě zajímalo, co je v té místnosti. Zvědavost mi nedovolila se nepodívat dovnitř a vstoupila jsem tam. Ucítila jsem vosk. Hodně vosku, místnost byla plná svíček. Hmatem jsem našla zápalky a rozsvítila jednu ze svíček. Páni! žasla jsem nad svým objevem. Podzemní místnost vypadala jako svatyně.
V rohu byla zaprášená dřevěná truhla. Nejspíš bych se neměla hrabat v osobních věcích Lesního klanu, ale když už jsem k nim oficiálně patřila... mohla bych se snad podívat, ne? Bez dalšího váhání jsem truhlu otevřela a uviděla hodně zažloutlých papírů. Muselo jich být přes tisíc, to bych nepřečetla ani za dva měsíce! Přesto jsem si vzala jeden úplně svrchu. Podívala jsem se na písmo - bylo naštěstí napsáno mým jazykem. Začala jsem v malém světle svíčky číst.

Zápis z 19. června 1834
Dál se skrýváme ve skalách. Docházejí nám zásoby. Drží nás tu jako otroky a my jsme bez světla úplně bezmocní. Trvá to už několik dní, ale nám to připadá jako roky. Voda dochází. Jídlo dochází. Nemáme ponětí, jak dlouho ještě budeme nuceni tu zůstat, nebo naopak jak dlouho ještě vydržíme tu zůstat. Možná o nás neví, ale nechceme nic riskovat. Jestli tam máme jít na smrt pro nic za nic, nemá to smysl.

Zápis z 23. června 1834
Došlo jídlo. Někteří z nás pokusili štěstí, vydali se ze skal... a už se nevrátili. Ale víme, že do tábora se nedostali, protože jinak by už nám poslali posily. Myslíme, že už můžeme jen čekat na ně, dokud si pro nás nepřijdou... Nikdo z nás netuší, jaké to je umřít po smrti, ale nepotřebujeme to zjistit. Musíme doufat... a ono se to nějak vyvrbí. Pořád existuje šance na záchranu. Rozhodně nemůžeme říct, že nemáme strach.

Zápis z 30. června 1834
Nemáme nic.Ani vodu, ani nic jiného. Jenom sebe. Mrtví mohou vydržet bez potravin a vody, ale není to nic příjemného. Někteří tady mají štěstí, že nemají cit pro chuť, a to jim závidíme. Pro ty, kteří chuť mají, je toto období hrozné. Trčíme tu už týdny. Jak dlouho ještě budeme trpět??

Zápis z 15. srpna 1836
Skupinka strážců před dvěma roky zmizela do hor...a už se nevrátila. Dnes jsme našli jejich zápisy a usoudili jsme, že zjistili, jaké to je zemřít po smrti.Nebezpečí je na pár let, možná století zažehnáno, protože jsme je zahnali do tamějších koutů Světa mrtvých, ale jednou se vrátí. To je to jediné, čím si můžeme být jistí. Ale až se vrátí, pomstíme ty přívržence, které zničili.

Zápis z 1. ledna 1865
Pořád nic. Čekáme na ně už tolik let, jsme na ně připraveni, ale oni ví, jak nás překvapit nepřipravené. Svině. Snažíme se být ve střehu, ale nevíme, co se stane v další den, nebo hodinu.

Zápis z 4. května 1891
Krveprolití. Zaútočili na nás. Jak jsme čekali, překvapili nás nepřipravené. Aspoň polovina přívrženců zemřela. Takže jsme oslabeni, musíme přijmout nové mrtvé.

Dočetla jsem. Toto mi úplně vyrazilo dech. Tak přeci jen bylo něco, z čeho měli přívrženci strach.Škoda jen, že nenapsali, z čeho mají strach. I když od toho útoku uplynulo více než století, jistě na něj nezapomněli, nezapomněli na ně. Kdo jsou ti oni? Jak můžou být proti nim přívrženci Lesního klanu tak bezmocní?! No, myslela jsem si. Když k nim teď patřím já, jistě tak bezmocní nejsou.
Vzala jsem další papír a měla v úmyslu přečíst si ty zápisky. Možná se dozvím, co je tak ohrožuje. Začala jsem papíry opatrně listovat, aby se nerozpadly, přeci jen vypadaly hodně staře. No, ležely tu přes století, byl div, že se doteď udržely vcelku. Pročítala jsem zápisy, ale žádná zmínka o nich tam nebyla. Jenom maximálně to, že uvěznili skupinku strážců a pak je zničili. Kašlala jsem na Axella a jeho pitomého 'bobříka odvahy'. Když mi nechtěl říct pravdu o nebezpečí, na které jsem se ptala, budu ji muset vypátrat sama.
Po chvíli jsem uslyšela kroky z chodby. Pokud to byl Axell, a to určitě byl, protože už jsem tu musela být déle než patnáct minut, rozhodla jsem se hrát si na uraženou, že mi nic neřekl,i když mě asi hned prokoukne, jelikož mu musí dojít, že mrtvá bez lidskosti se nemůže urazit. Ale rozhodně to můžu zkusit.
"Richelle?" volal na mě. Neodpověděla jsem mu. K tomu svému divadélku bych mohla přidat "šťávu".Postavila jsem svíčku na zem, vedle truhly a tiše si lehla. Nevydala jsem při tom žádný hluk. Zavřela jsem oči.
Po chvíli jsem ucítila, že Axell vešel do místnosti svatyně. Neviděla jsem, jestli mě viděl, ale uslyšela jsem povzdech. Nejspíš už mě měl dost. A já jeho.
"Richelle, na co si to hraješ? Měla jsi co nejdřív najít východ,ne si tu hrát na mrtvolu." Znělo to legračně, protože já vlastně byla mrtvá. Ale ani jsem se nehnula, jen ať mě Axell probudí.Nevěděla jsem,co udělá, ale začal mě lechtat na břiše. Dobrý pokus. Necítila jsem nic.
"Tak dobře, Richelle. Já teď zhasnu svíčku a odejdu. Uvidíme, jak dlouho tu vydržíš sama a potmě," řekl. Nic to se mnou neudělalo. Ne, že bych tmu nějak zvlášť zbožňovala, spíš naopak, ale já mu tu radost neudělám. Svíčku skutečně zhasl, ale neodešel. Dělal zbytečný rámus kroky, ale jen hrál, že jde pryč. Cítila jsem, že tu se mnou pořád je. Za chvíli jsem dokonce ucítila jeho dech. Co má zase v úmyslu? přemítala jsem. Chce mi snad flusnout na obličej?! zhrozila jsem se. Naštěstí měl dostatek slušnosti, ale to, co následovalo, jsem vůbec nečekala…
Přitiskl své rty na mé. Tato možnost vůbec nepřicházela v úvahu, v seznamu pravděpodobných následků patřila mezi poslední, vlastně tam nebyla zařazena vůbec, protože mě něco takového ani nenapadlo. A to mě toho napadlo hodně.
Nebránila jsem se. Ne proto, že bych si dál chtěla hrát na mrtvou, spíš mě zajímalo, co to se mnou udělá i přes ztracenou lidskost. Nemohla jsem cítit něco jako třeba mít ráda, milovat, nebo cítit jeho lásku.Snažila jsem se, aby se mi třeba aspoň na chvíli vrátily city, jako s Rixonem. To se nestalo. Nemohla jsem Axellovi opětovat to, co cítil on ke mně. Nešlo to, prostě ne. Z jedné části mi to vadilo, z té druhé jsem byla štěstím bez sebe. Vzdala jsem se citů a lidskosti hlavně proto, abych se zbavila svých problémů s láskou. Důvod, proč mi momentální situace vadila, byl, že jsem chtěla vědět, co bych k Axellovi cítila s lidskostí. Jak bych zareagovala.
Reakce bez citů byla celkem jednoduchá. Nechala jsem se líbat a jen čekala, až to skončí. Když si Axell všiml, že nic nedělám, odtáhl se.
"Promiň," špitla jsem.
"Za co?" otázal se, také šeptem.
"Nemůžu k tobě cítit to, co cítíš ty. Nejde to." Hlas se mi zlomil, zanikl.
"Já to chápu. Ale… nevím, jak je to možné, ale… když jde o tebe, city i lidskost se vrátí. Rozumím, že u tebe to tak nefunguje. Aby to tak mohlo být, musela bys ke mně mít nějaký cit ještě než ses stala přívrženkyní."
"Ale já ho měla!" vyhrkla jsem a neuvědomila si,že jsem se pěkně pokořila.
"Tak proč to nejde?"
"Zřejmě tvůj vztah ke mně nebyl dost silný," odpověděl. A měl pravdu. Byl pro mě prostě jako "tajemný neodolatelný princ z pohádky", ale co se týče lásky, nemyslím, že bych ho přímo milovala. Jen se mi líbil a to nestačilo pro navrácení citů.
"Hm, asi. Ale fakt na mě zapůsobilo, jak jsi mě nejdřív chtěl zničit, a pak
sis to najednou rozmyslel," prohlásila jsem. "Bylo to cool."
Pak jsem si vzpomněla na Kate. Ji také nedokázal zničit.
"Hej, Axelle, už dlouho mi něco vrtá v hlavě. A když mi něco vrtá v hlavě, musím to prostě vyřešit.Takže se tě teď na něco zeptám, ano?" Nejspíš jsem mu připadala legrační, protože jsem navzdory tmě viděla jeho pobavený úsměv.
"Jen se zeptej," vybídl mě.
"Asi nebudeš vědět, o koho jde. Jmenuje se Kate a chtěl jsi ji zničit, ale neudělal jsi to. Proč?" zeptala jsem se bez obalu.
"Nemohl jsem," odpověděl. Překvapilo mě, jakou má paměť. "Bylo to jako u tebe. Cítil jsem, že ji nemůžu zničit, stejně jako jsem nezničil tebe. Nebylo by to tím, že bych se do ní snad zamiloval, ale něco mi připomínala… z Crisstence."
"A já taky? Proto jsi mě nechal jít?"
Skoro neznatelně přikývl.
"Nechci, aby to znělo indiskrétně, ale chtěla bych, abys mi o ní něco řekl. Jaká byla? Co měla společného se mnou, nebo s Kate?"
Chvíli mlčel. Nenapadlo mě, že by ho to ještě mohlo bolet. Koneckonců, odešla už dávno, ne? Navíc, lidskost ohledně ní mohla přetrvat? Než jsem se stala stoupenkyní Lesního klanu, než zemřel Rixon, také mě strašně moc bolelo, že jsem ho ztratila. Ale já měla lidskost a neměla jsem roky, abych se s tím vypořádala. Axell ano. Jak pro ni mohl být smutný i teď? Nebo… už mi docvaklo, proč mohl být smutný. Už mi také došlo, co jsem měla společného s Crisstence. Obě nás miloval, ale my to neopětovaly.
"Byla moc krásná - hlavně to máš s ní společného," řekl po chvíli. "Také to, že chtěla znát pravdu za každou cenu. Znamenala pro ní hodně, a když se ji jí nedostalo, snažila se ji vypátrat sama. Také byla upřímná v každé situaci, i kdyby to mělo někoho ranit, vždy říkala to, co si doopravdy myslela.Ve své době měla smysl pro módu. Uměla poznat, jak se kdo cítí, co si myslí. Dokázala na člověku vidět to nejlepší. Měl jsem mnoho důvodů ji milovat, ale... asi bychom tu byli hodně dlouho, než bych ti to všechno řekl." Už jsem v té tmě viděla docela dobře. Axell se mi pomalu otevíral a já viděla upřímnost v jeho očích.
S Crisstence jsme toho měly dost společného, i když mi toho Axell moc neřekl. Lichotilo mi, že si myslel, že jsem krásná. Vždycky jsem to hrozně ráda slyšela od hezkých kluků..... i když teď mi to bylo vlastně na nic. Nemohla jsem se červenat, cítit šimrání motýlů v břiše, ani být nervózní.
"Ale když jsi mě chtěl zničit, tohle jsi o mě nevěděl, tudíž jsi mě nemohl přirovnat ke Crisstence, ne? A Kate taky," namítla jsem.
"Cítil jsem, že bych vás nemohl zničit. Neumím to vysvětlit, prostě jsem to nějak věděl.A co měla společného s Kate? Měla její oči.Stejnou barvu, stejnou hloubku..... viděl jsem v nich to, co v Crisstence. Zní to hloupě, co?" ušklíbl se.
"Ani moc ne," odvětila jsem. "Věř, i já si někdy připadám jako debil. Horší
je, když se i chovám jako debil."
"To je vždycky horší," usmál se. Pak se zamyslel. "Takový rozhovor jsme nikdy nevedli, co?"
"Hm, je to divný, najednou slyšet, co cítíš a tak," souhlasila jsem.
Chvíli jsme tam jen tak seděli a mlčeli, a pak jsem si vzpomněla na zápisky přívrženců. Ukázala jsem je Axellovi.
Četl si to s neuvěřitelným zájmem. Přelétával očima řádky, obracel papír za papírem a mě už tady to nicnedělání začínalo nudit. Prohlížela jsem si místnost a hledala pohledem nějaké další truhly, ale zdálo se, že tato je zde jediná. Jaké zklamání, pomyslela jsem si. Budu se tedy nudit dál.
Konečně odtrhl pohled od zažloutlých papírů. Díval se na mě, jako bych byla božské zjevení. Vypadal překvapeně, ale určitě to jen hrál. Určitě o tomto musel vědět. Prostě se mě snažil přesvědčit, že o ničem neví a že kdyby o tom věděl, řekl by mi to. Tak to vždycky je.
"Richelle… vím, co si teď myslíš. Ale není to pravda. Neměl jsem ani ponětí, že tu něco takového je. A kdybys mi to neukázala, nejspíš bych se o tom další staletí nedozvěděl."
"Ale jak jsi tady mohl být a nepodívat se do tý truhly? Copak tě nezajímalo, co je uvnitř??" otázala jsem se.
"Příliš jsem se tím nezaobíral. Když jsem se na ni přívrženců ptal, řekli mi, že jsou tam nějaké staré krámy klanu. Tak jsem se o to nestaral."
"A co a tím teď budeme dělat? Nějaká hrozba pro klan přeci jen existuje… a jestli se na ní zapomnělo, mohli by využít momentu překvapení."
"Musíme ti říct vůdci. Jestli na nás oni nezapomněli, nejspíš bude brzy bitva. Nechají nás století žít v domnění, že jsou nadobro pryč a pak…"
"Jestli to tak opravdu je, neměli bychom čekat, až nás napadnou. Sice nevím, o koho jde, ale když nás dokážou sprovodit ze Světa mrtvých jen tak, jak je tady psáno, budou asi hodně nebezpeční." Tak přeci jen odpověď na mou otázku existuje. Byla bych radši, kdyby zněla "ne", ale co se dá dělat. Život nemůže být bez překážek, a už vůbec ne můj posmrtný život.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Selené Selené | Web | 25. března 2012 v 12:59 | Reagovat

jééé svět bez lásky chudák a Axell se zdá být takový k pomilování:D :D to je kača takových chlapu...a ona ..achjo ..škoda mluvit.. jinak kapitolka jako vždy skvělá ohromná dokonala:D

2 Vicky Vicky | E-mail | Web | 25. března 2012 v 13:08 | Reagovat

[1]: být záporák má své zápory :D takže žádná láska a taky sem z Meg už nechtela delat běhnu, zůstane nám hezky sama když byla taková zlá :-D

3 Selené Selené | Web | 25. března 2012 v 13:10 | Reagovat

[2]: OU chudák..,ale chudák Axxík neopětovaná laska to je hruza:D :D hihi no nic tak když tak pošli taxikem Axxíka ke mě domu ja se o něho postaraM:D :D

4 Vicky Vicky | E-mail | Web | 25. března 2012 v 13:48 | Reagovat

[3]: tak to nedoporučuju, lidskost cíti jen když jde o Meg... ostatní bez váhání zavraždí... 8-O Ale snad by byl hodný :-P

5 Selené Selené | Web | 25. března 2012 v 13:54 | Reagovat

Hehehe tak to potom jo :D :D tak to se radši budu jenoum koukat:D adej ho zpatky do divočiny hihi

6 Liss Liss | Web | 25. března 2012 v 14:02 | Reagovat

Hezká kapitola, ta druhá část taková k zamyšlení a chvilkama i smutná. Richelle je hezké jméno. :-) ale k ní se nehodí, aspoň mě se to tak zdá

7 Vicky Vicky | E-mail | Web | 25. března 2012 v 14:35 | Reagovat

[5]: tam on bude vždycky patřit :-D
[6]: taky myslím, ale lepší jsem nevymyslela ;-)

8 lilliinka lilliinka | Web | 10. října 2012 v 11:13 | Reagovat

No nádhera jako vždy. Chvilku mi vždycky trvá dostat se do děje, ale jinak krása. Umíš psát tak pěkně. Je sice škoda, že nemůže Axella milovat, ale co, asi ještě něco cítí k Rixonovi ne?:)

9 Domča Domča | Web | 12. listopadu 2012 v 19:18 | Reagovat

Parádna kapitola! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama