Kapitola 19. 1/3

31. března 2012 v 20:36 | Vicky |  Začátek konce by Vicky
Po dlouhé době zase přidávám další část ZK ;)
Tak ať se líbí :)

DEVATENÁCT

Dalších ukázek skrýší jsme nechali. Vrátili jsme se do tábora a mířili rovnou za vůdcem. Ten si dopřával spánku, ale my vtrhli do jeho chatky bez zaklepání.
Netvářil se zrovna nadšeně, když nás viděl. Ale co se dalo dělat? Všechno jsme mu řekli a nevynechali ani naše podezření vůči možného zaútočení na klan. Vůdce nás bral naštěstí vážně a hned po našem rozhovoru dal zesílit hlídky. Potom všechny přívržence rozdělil do pěti skupin.Jedna šla na průzkum - v ní byl Axell -, další se cvičit v boji a sebeobraně, třetí shromáždit všechny zbraně - tam jsem byla pro změnu já -, čtvrtá cvičit bojová umění a pátá zajistit a obnovit všechny skrýše po lese. Docela mě popudilo, že mě nepřiřadili do skupiny páté, vždyť jsem měla přece právo je všechny vidět. A oni mě šoupnou do shromažďování nějakých zbraní. To bude zábava.
Řekla jsem to vůdci, ale ten mě tupě odbyl tím, že budu užitečná u zbraní. Tak jsem se s ním začala hádat. K čemu bude shromáždit zbraně, když takhle je akorát nepřátelé všechny můžou vzít… a nám nezbude nic. Skvělá příležitost nechat se lapit do pasti.
Vzal můj nápad v úvahu.Nakonec se rozhodlo rozmístit zbraně po tábořišti. Sice mě nepřidělil do páté skupiny, ale aspoň ke strážcům v první.To bylo o něco lepší, než být v páté. Aspoň jsem mohla být s Axellem. Samostatně jsme se plížili lesem a hledali náznaky podezřelostí. Nic. Oddychla jsem si, že zatím žádné nebezpečí nehrozí, ale přesto mě trochu zklamalo, že se nemohu opět vrhnout do krvelačné bitvy.
Tiše jsem našlapovala a snažila se vyhnout větším větvím. Nepřítel - pokud tu byl - mohl být stejně obratný a vycvičený, jako já a vycítit mě stejně dobře, jako já jeho. Ohlížela jsem se, ale stále nic. Prostě se musím smířit s tím, že akce se dočkám až tak za století dvě. A pak... jsem ho uviděla. Stál tam, v celé své přitažlivosti a kráse, na tváři pohodový úsměv, jako obvykle laškovný, ale tentokrát v něm byla i kapka vážnosti. Ani na okamžik jsem nezaváhala a vrhla se kupředu k němu, dokud mě nezastavil smrtící zápach Malrixu. Já mám na tu rostlinu prostě smůlu.
Překvapilo ho, že mě ta bylina úplně zmrazila. Stála jsem před ním asi půl metru a ani se nehnula, i když bych mu nejraději zakroutila krkem.
"Kdy konečně dáš tu debilní věc z mého dosahu?!" vypálila jsem na něj.
"Nemám zdání. Možná, až se ti vrátí lidskost," odpověděl Zack.
"Co?" nechápavě jsem na něj zírala. "Proč by se mi měla vracet lidskost? Tu jsem napořád ztratila, copak ti to ještě nedocvaklo? Ale nemusí tě to trápit, já tě hned zbavím viny... tím, že ti zabodnu nůž do hrdla."
"Překvapuje mě, že něco takovýho vůbec vypustíš ze svých něžných, sladkých rtů, Meghan. Tohle bys nikdy neřekla."
"Věřím, že řekla i s lidskostí. A teď mi dovol to udělat tím, že dáš tu zatracenou kytku z mé blízkosti," zavrčela jsem.
"Mě by byla škoda," odvětil s úšklebkem a schválně Malrix ještě víc přiblížil ke mně. Automaticky jsem uskočila. Bylo vskutku zvláštní, že já, taková schopná přívrženkyně obávaného klanu… jsem se bála kytičky. No jo, každý má svou slabinu.
"To si nemyslím," odsekla jsem. Vytáhla jsem z opasku nůž namočený do stříbřité krve, čímž jsem Zacka přiměla k ještě většímu přiblížení Malrixu. "Dej ten hnusnej plevel z mýho dosahu!" ječela jsem, protože jsem nestihla včas uskočit a zápach se ke mně dostal.
"Jsi roztomilá," usmál se.
Přistoupila jsem na jeho směšnou hru a usmála se jak andílek. "Dej tu kytičku ode mě a já budu ještě roztomilejší. Možná ti dokonce dám pusu."
"Vím přesně, co máš v plánu.A nevěřím tvým řečičkám, ať jsou sebevíc roztomilé." Pak se zamyslel. "I když tu pusu bych dostal docela rád. Ale pouze s tvou lidskostí, zlato."
"Pochopíš už konečně, že mě k lidskosti nepomůžeš? Nemůže se mi vrátit, ani kdybych chtěla!" křičela jsem. Idiot, jediné, co mu bylo určené, byla smrt po smrti. To by si skutečně zasloužil.
"Možná ano. Četl jsem několik knížek o ztrátě a navrácení citů. Bylo tam několik případů mrtvých, kterým se to podařilo."
"Proč bys mi chtěl pomáhat? Proč chceš zpátky tu nudnou Meghan?"
"Protože mi na ní záleží, stejně jako jejím kamarádům. Nemáš tušení, jak moc jim chybí. A mě taky. Byla s ní zábava. Nikdy bych neřekl, že mi její škádlení a nadávky budou chybět." Znělo to tak upřímně, ale nedostalo mě to k přemýšlení. Vzpomínky na starý život i život po smrti mě zatěžovaly a vždy směřovaly k jediné. Rixon.
"Ale mě se líbí můj nový život. Je to tak... jiné. Připadám si konečně volná, jako jsem ještě nikdy nebyla. Mohu si prakticky dělat, co chci a nemusím se zatěžovat city, s čím je spojená láska. Nemáš tušení, jak si připadám. Jako na prázdninách od všeho."
"Ale všechno jednou končí. A navíc, to, čemu ty říkáš život, život není."
"Od tebe to teda sedí," odsekla jsem.
"Víš, jak to myslím. Můžeš být lepší."
"A co když nechci? To je přesně můj případ. Přidala jsem k Lesnímu klanu hlavně z důvodů lásky, přátelství a zbytečných starostí. Věř mi, mě už na ničem nezáleží. A už vůbec ne na tom, jestli se ti po mně stýská, nebo ne. Nezáleží mi na zbylých mrtvých, které jsem nezničila. Nezáleží mi na kamarádech a už vůbec ne na tobě."
To ho na chvíli umlčelo. Proto jsem pokračovala. Chtěla jsem ho co nejvíc
ranit, aby už nechal toho přemlouvání. Nemám zájem o lidskost. Nemám zájem o zachránění. Nemám zájem o svůj starý život, který postrádal akci a tolik zábavy.
"Počkej, snad sis nemyslel, že mi na tobě záleží?"
Podíval se na mě. "Vím, co zkoušíš. Nedaří se ti to, protože jsem sem šel hlavně proto, že mě hned tak něco nerozhodí. Demetri sem chtěl napochodovat, ale už od začátku jsem věděl, že je to slabá bábovka, která by po tvojí první větě utekla s pláčem. Proto jsem jí musel slíbit, že jí pak všechno vylíčím."
"Tak mu vzkaž, že je to nejhorší, co mě mohlo po smrti potkat, že je děsně naivní, jak si myslel, že bych ho snad mohla milovat. Že mě si vůbec nezaslouží a neměl by se pokoušet o mou záchranu,jelikož o ní nestojím." Pak jsem se zarazila. "Ó, počkat, vylíčíš mu to asi těžko, protože se odtud nedostaneš mrtvý, aniž bys znovu zemřel."
"Však ty mě nezničíš. Ještě předtím se ti vrátí lidskost a s tou bys mě ani ve snu nenapadla. To vím."
"Si fandíš. Já to totiž myslím pravý opak," opáčila jsem s úšklebkem.
"Nezajímá tě, jak získat zpět city?"
"Ne. Zrovna mám moc práce s prověřováním okolí."
"No tak, Meg, ty to dokážeš. Dokážeš se odpojit od toho zvrácenýho klanu a zase se připojit k nám."
"Dej mi s tím pokoj. Už mám školy plný zuby."
"Myslíš si, že všechno bude zase stejný, po tom vašem útoku?" pohlédl mi do očí. "Jasně že ne," odpověděl si. "Myslím, že už žádná škola pro mrtvé nebude. Musím ti za to poděkovat. Od té bitvy se neučilo, všichni si děláme, co chceme."
"Rádo se stalo. Dovol mi, abych tě školy zbavila definitivně."
"Ty vážně nemáš v mozku nic jinýho než ničení a bitvy, co?"
"Hm... ještě přemýšlím, jak se zbavím tý protivný kytičky, kterou držíš v ruce, kterou ti hned po zničení Malrixu zlámu nastokrát. Chtěla bych vědět, jestli by tě to bole-
lo."
"Bolelo by, že bys to udělala ty. Klidně se sám zpřelámu, jen chci zpátky tebe." Udělal psí oči. Moc dobře věděl,že by to na mě nepůsobilo,ani kdybych měla lidskost, ale to nebylo nutné tomu idiotovi připomínat. Dobře to věděl.
Uslyšela jsem volání. Už jsme se nejspíš měli všichni vrátit do tábora. Ale já tu ještě neskončila. Ještě jsem nezničila vetřelce, které jsme měli zničit. Jenže Zacka se asi nezbavím nikdy, pomyslela jsem si trpce.
"Musím jít, ale vrátím se pro tebe," zavrčela jsem hrozivě. Otočila jsem se k odchodu, ale ještě mě obdaroval svým hlasem.
"Jo, já pro tebe taky." Znělo to jako slib. Čekala jsem, až se otočí, abych o mohla bodnout do zad, ale stál tam dost dlouho, a nakonec jsem toho měla dost. Proto jsem odešla. Cestou do tábora jsem si přehrávala celý náš rozhovor. Já své sliby plním. Takže si pro toho protivného chytrolína přijdu a zničím ho.
Když jsem se vrátila do tábora, připadala jsem si vyčerpaná. Jakoby na mě Zackova slova snad zapůsobila. To tak. Chtěla jsem si prostě jen odpočinout.Axell čekal u mé chatky. Toho jsem teď fakt potřebovala vidět, zvlášť když vždycky dokázal vycítit, že se se mnou něco dělo. A o Zackovi jsem mu vykládat nehodlala. Ještě by jeho slib bral vážně a kdoví co by udělal.
Uvědomila jsem si, že teprve včera večer jsem dokončila přeměnu a že teď je už dávno ráno. Jak se tohle všechno mohlo stát za jedinou noc? přemítala jsem. Přeměnný obřad, skrýš, odhalení pravdy o strachu Lesního klanu, hlídkování, naivní rozhovor se Zackem, dva sliby a Axell čekajíc na mě před chatkou.
Třešnička na vrchu. Byla jsem tak unavená a ospalá, že jsem mu padla do náruče. Doslova. Podlomily se mi kolena a hned, jak jsem se dostala do Axellovo příjemného objetí a zavřela oči, ztratila jsem vědomí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lilliinka lilliinka | E-mail | Web | 15. října 2012 v 11:35 | Reagovat

Záčíná se to docela slibně vyvíjet. Myslela jsem, že Zacka taky někde cestou zabila. Toho bych tam asi čekala nejmíň. No uvídíme jestli se mu podaří navrátit jí lidskost:)

2 Domča Domča | Web | 13. listopadu 2012 v 19:47 | Reagovat

Ou, Zacka som tam vážne nečakala :-x
Pekná kapiotla :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama