Kapitola 19. 2/3

31. března 2012 v 20:37 | Vicky |  Začátek konce by Vicky
Probudila jsem se až večer. Ležela jsem schoulená pod přikrývkou na své posteli v chatce a pomalu se protahovala. Axell seděl na židli a pozoroval mě. Měla jsem štěstí, že jako přívrženkyně jsem neměla sny. Ale tentokrát..... viděla jsem rozmazané útržky svého minulého života. Byl v nich..... samozřejmě Rixon. Ale i mí kamarádi, včetně Phoebe. Proč jsem měla sen? Něco bylo špatně. Chtěla jsem se na zeptat Axella, ale přerušil mě.
"Tak jak ses vyspala? Mimochodem, mám pro tebe překvapení," usmál se.
"Hned chci vědět, o co jde! Vyklop to."
"Vezmu tě na návštěvu do Světa živých."
Trvalo mi chvíli, než jsem to vstřebala. "Počkej... cože? Fakt mě vezmeš k živým? To můžeme?" Na to, že jsem neměla lidskost, jsem si připadala příliš nadšená.
"Jasně, my tu nemáme přísnou paní ředitelku, která by nám všechno zakazovala," odpověděl s úsměvem. Určitě měl radost, že mě tak překvapil.
"A kdy se přemístíme?" zajímalo mě.
"Tak za půl hodiny. Bereme s sebou ještě nějaké přívržence."
"Fajn. Tak... mohla bych se převlíknout?" optala jsem se.
"Jasně, jasně."
A odešel. Otevřela jsem skříň a jelikož jsem neměla moc času, hodila jsem na sebe to první, co jsem viděla; modré tričko s potiskem tučňáka z New Yorkeru a bílé kalhoty. Pak jsem se bezvýsledně snažila opět si učesat vlasy, což bylo velice nesnadné vzhledem k tomu, že jsem si je ve spánku ještě víc rozcuchala.

Nakonec jsem toho nechala a vyšla z chatky. Uprostřed tábořiště už čekala skupinka stoupenců. Všichni stáli v kruhu okolo ohně a já přemýšlela, proč to dělají. Vždyť by měli být spíš blízko vody, nebo ne??
Přistoupila jsem k nim. Lépe řečeno, vedle Axella a čekala jsem na vysvětlení. "Hej, copak nevíte, jak se přemístit?" zeptala jsem se ho.
"Neděláme to s pomocí bylinek, jako hodní. Existuje ještě jeden způsob přemístění.Vstoupit do ohně a při tom pomyslet na místo, kam chceš. Takže každý se zřejmě dostane jinam," vysvětloval. Super. Tohle bylo mnohem jednodušší, než tamten způsob. Až na jeden zádrhel. Nikdy jsem do ohně nevstoupila a ani jsem neměla v plánu to udělat. Nepotřebovala jsem být černá jako jedna Afričanka v mé škole, když jsem ještě byla živá. Hlavně proto, že by mi to neslušelo. Zkrátka… nechci být jako uhel.
"Nepřemístím se," řekla jsem důrazně. "Určitě mě ten oheň spálí a to bude bolet."
"Řekl ti někdo, že jako mrtvá se nemůžeš utopit, ani se spálit?" otázal se Axell.
"Ne."
"Tak ti to teď říkám já. Mám jít první?"
Přikývla jsem. Jestli mě oheň spálí, nebo mi ublíží, stane se to i Axellovi. Ani na okamžik nezaváhal a vstoupil do ohně. Nevěřícně jsem na to zírala s otevřenou pusou. Pak, protože jsem se ještě neodvážila, jsem nechala se přemístit několik dalších přívrženců,abych je svou nerozhodností nezdržovala.Mariett ke mně přistoupila a pobídla mě k přemístění. Ale se mnou nebyla řeč.
"A vlastně... jak a kdy se mám přemístit zpátky?" optala jsem se jí.
"Zavoláme tě," odpověděla stručně.
"Zavoláte? To jde?"
"Samozřejmě. Uslyšíš někoho z klanu, takže se přemístíš zpět. A zase budeš muset vstoupit do ohně. Je jedno, jak velký bude, třeba stačí vtáhnout sedo svíčky. Hlavně, dokud se nebudeš chtít přemístit zpět, ohni se vyhýbej. Dokáže tě do sebe vtáhnout dřív, než bys stačila něco udělat."
Přikývla jsem. Už jsem měla cíl, kam se chci dostat. Proto jsem už bez váhání vstoupila do žáru plápolajícího ohně a čekala na bolest. Ale ta nepřicházela. Nevykřikla jsem, ani necítila nic kromě tepla, a za pár vteřin jsem byla tam, kam jsem chtěla. Ve Phoebeině pokoji.
Seděla na pohovce bez hnutí a dívala se do prázdna. Vedle ní seděla Jill Adornettová, teď nejspíš Phoebeina kamarádka a každou chvíli vykřikla zděšením, leknutím, nebo nadšením. Vždycky při tom vyskočila a udělala hluk. Phoebe na rozdíl od ní se ani nehnula. Sledování Vřískotu 4 ji zřejmě tolik nevzrušovalo, jako její spolusedící.
Jill poskakovala po pohovce a každou chvíli něco poznamenávala.
"Tuhle část miluju! Všichni si myslí, že všechno je v nejlepší pořádku a pak...se objeví Ghostface! Ghostface!!" "Ty krávo, ohlídni se, je za tebou! Tak utíkej!" "Tohle bych rozhodně nikdy neudělala! Jak to tu krávu může vůbec napadnout?!" "No jen se podívej, jak je ta bloncka stupidní! Jak pod to může vlézt, když všem je už předem jasný, co se stane?! Ááá...! Teď to udělá KŘUP a... ještě není po ní!" "Sakra, teď do ní vrazí nůž!!" A znovu vyskočila skoro až ke stropu leknutím.
A to ten film teprve začínal! Chudák Phoebe. Vypadala, že si hyperaktivního chování Jill vůbec nevšímá. Upřímný obdiv. Už od prváku jsem Jill nesnášela, zvlášť díky tomuhle. A co teprve, když byl konec školního roku a celá třída se dívala na Vřískot 2 ! Nikdo z toho filmu nakonec nic neměl, Jill jim to nedovolila. A to byla v porovnání s tímhle ještě andílek.
"Nemůžeš toho nechat?" optala se Phoebe konečně, když se na obrazovce ukázal nápis SREAM 4. I při tom nadělala hluku, jako při vraždě blondýny.
"A čeho?" zeptala se nechápavě Jill.
"Toho hluku. Vedle v pokoji spí brácha," odvětila Phoebe.
"Hm, tak ti teda děkuju. Dovol tedy, abych si to DVDčko půjčila domů, jelikož tohle musím vidět! Jsem největší fanynka Vřískotu! Nemůžu za to, že se to tobě nelíbí."
"Víš dobře, že to není filmem. Mohly bychom si klidně pustit něco jiného, ale... já bych se chovala stejně. A ty víš, proč."
"Kvůli Meghan? To byla slepice, není důvod jí litovat," opáčila Jill. "Musíš uznat, že je dobře, že je pryč. Koneckonců... tu smrt si zavinila sama."
"Jak to myslíš?"
"No, nalila se moc alkoholem, ne? Kvůli Rixonovi.Ten za to taky nese vinu."
"Jak něco takového můžeš vůbec říct?? Meg je moje nejlepší kamarádka a Rixon ji miloval. Jako ona jeho.Nikdo mezi ně nevstoupil, nikdo nemohl nic namítat proti jejich lásce. Dokonce ani já. Rixon se mi zpočátku nelíbil, hlavně díky jeho chování,ale po čase jsem si uvědomila, že se mají opravdu rádi a přijala jsem to. Meg byla pořád má nejlepší kámoška. A vždycky bude."
"Jak působivý projev. Zapůsobilo to na mě. Zamyslím se nad tím a pak ti brnknu. Jinak... uvidíme se na tom večírku, ne? Půjdeš, že jo?" zeptala se Jill.
"Nevím… asi ne. Máma s tátou taky někam jdou a řekli mi, že mám hlídat Nicka," odvětila Phoebe. Nevypadala na to, že by ji to vadilo. Vždycky dřív by
se začala s rodiči hádat a ti by ji party nakonec dovolili. Tihle vše-dovolující rodiče jsem ji vždy záviděla. Teď už ne. K čemu by mi byli rodiče nyní? To mi připomnělo, že jsem je chtěla navštívit.
"No tak, Phoeb, bude to zábava. Přijde i ten přistěhovalec. Na k-sežrání Rixona sice nemá, ale i tak je hezkej. A vypadá, že má o tebe zájem."
"Ale já nemám zájem o něj, Jill. Jared je fajn, ale nijak mě nepřitahuje," odpověděla Phoebe. Prohrábla si prsty své dlouhé vlasy a teprve teď jsem si uvědomila, že nejsou již oříškově hnědé, nýbrž perleťově blond.Má smrt s ní zřejmě otřásla natolik, že se chtěla změnit, jako Stacey. Až na to, že Phoebe to nesmírně slušelo, zato Stacey vypadala jako pouliční bezdomovec. Nemělo cenu si o ní myslet hezké věci, když na sobě nic hezkého neměla. Už mi nepřišla tak důležitá, jako předtím. K čemu mi vlastně byla? Jednoduchá odpověď: na nic. Stejná odpověď platila i pro otázky týkajících se mých "kamarádů", z nichž přežili jen dva. Zack totiž můj kamarád nebyl ani náhodou.
"Jak chceš, netýkavko, ale v tom případě si ho zamlouvám k sbalení," řekla Jill.
"Fajn," pokrčila rameny Phoebe a otočila se k Jill zády. Ta popadla láhev s vodkou, která se válela na gauči z poloviny prázdná. "Dopiju si jí doma, ok?"
Phoebe neodpověděla. Lehla si na svou postel a uzavřela se do sebe. Ještě nikdy jsem ji neviděla udělat něco takového. Vždycky to byla Phoebe, kdo někomu pomáhal, ne že někdo pomáhal Phoebe. Navíc Jill ani nevypadala na to, že by chtěla Phoebe utěšovat. Odešla s lahví v jedné ruce a DVDčkem Vřískot 4 v druhé. Zamávala na ležící Phoebe, která se ani nehnula. Snad by mi jí i bylo líto, kdybych měla lidskost. Rozhodla jsem se jí nechat odpočívat a podívat se za rodinou.


Přemístění se mi povedlo hned napoprvé. Stačilo jen pomyslet na místo či osobu, za kterou jsem chtěla... a bylo to. Ocitla jsem se v naší kuchyni. Máma i táta byli zticha. Bylo tu divné ticho. Nikdo ani nepohyboval rty, ani slůvko. Dokud jsem byla naživu, celou čtvrtí se ozývaly hádky, které jsem vedla s rodiči. Rodiče se za mě pak hrozně styděli, když si sousedé přicházeli stěžovat, dokonce vypadali, že mě nesnáší, ale teď se mi zdálo, jako by toužili i po jediné hádce se mnou, mém hlasu, který dodával domu i tiché čtvrti život. Myslím, že by i překousli mé drzé poznámky a nadávky. Rozhodně se nedalo říct, že by byli šťastní.
Máma dovařila zeleninovou polévku a přenesla ji na stůl,kde seděl táta. Automaticky vzala tři talíře...Když si všimla, co způsobila, snažila se ho rychle odnést, ale táta se na ni podíval. I na talíř, který byl určený mně.
"Zase to vytaháváš? Jakoby nestačilo, že celé dny jen brečíš a fňukáš!
Chceš si ještě ujasnit fakta o její smrti?" Tátu to zjevně pobouřilo, protože praštil do stolu, jak to obvykle dělal, když mu nechutnala večeře.
"Omlouvám se, Dave. Já jen…" Vzala promočený kapesník a vysmrkala se.
"Už by ses mohla vzpamatovat, Jane.Neustále se chováš, jako by se to stalo včera. Je čas jít dál a neobviňovat se," řekl táta. Náhle zněžněl a vzal mou mámu za ruku. Stiskl ji a zase pustil. "Vím, že si moc přeješ, aby tu byla s námi - a já taky! -, ale nemůžeš vrátit čas."
"Máš pravdu. Snažím se neobviňovat, ale prostě cítím vinu. Neříkej, že ty ne, protože bych ti nevěřila." Jane uklidila třetí talíř, když ji Dave zarazil.
"Nech ho tu. Můžeme věřit, že tu Meg je. Co bychom to byli za rodiče, kdyby ani neprostřeli pro svou dceru?" snažil se usmát. Byl velice nábožný a věřil, že zesnulí se vrátí zpět v podobě andělů a budou pomáhat svým rodinám. Ha ha, já a anděl, pomyslela jsem si. Leda tak anděl zla, jestli takový vůbec existoval.
Ale jako poslušná holčička jsem se posadila na řidli do čela a dívala se, jak se máma s tátou při jídle snaží o úsměvy, které si vyměňovali. Možná opravdu věřili, že tu jsem. V případě táty by to nebylo nic nového.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lilliinka lilliinka | E-mail | Web | 15. října 2012 v 11:47 | Reagovat

Chudák její rodiče a kamarádi a pořád tak bezcitná. Je to krásně napsané:)

2 Domča Domča | Web | 16. listopadu 2012 v 7:47 | Reagovat

Naozaj nádherná kapitola :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama