Kapitola 19. 3/3

31. března 2012 v 20:39 | Vicky |  Začátek konce by Vicky
Navečer mě přívrženci ještě nezavolali, tak jsem se rozhodla jít na tu párty,o které Jill mluvila.Možná tam bude Phoebe.Nejdřív jsem se stavila u ní doma. Hned jsem zamířila do jejího pokoje. Phoebe stála před zrcadlem a zírala na sebe, jako by se snad ani nepoznávala. Moc jí to slušelo; měla na sobě rourovité černé přiléhavé kalhoty a bílé tílko. I když bylo asi devět hodin večer, pořád bylo světlo a teplo. No jo, kalifornské léto.
Nakonec sebou Phoebe plácla na postel a rozvzlykala se. Nemusela jsem ani přemýšlet, proč plakala. Phoebe tiše něco říkala a já jí rozuměla.
"Ach Meg, proč mi tohle děláš? Proč jsi mě tu nechala?? Proč nemohu najít sama sebe? Proč se pořád cítím tak opuštěná?" A rozbrečela se ještě víc.
Její máma, paní Maddoxová, vešla do Phoebeina pokoje a ta se rychle snažila dát dohromady, aby si toho její máma nevšimla. Pozdě.
Když uviděla svou uplakanou dceru, jež měla celý obličej špinavý od rozmazané řasenky, zatvářila se soucitně. Sedla si k Phoebe na postel a chtěla ji obejmout,ta ji však hrubě odstrčila. Znovu propadla pláči a zabořila hlavu do polštáře.
"Jen se vyplakej, moje holčičko," konejšila ji maminka. Přitáhla si ji k sobě a tentokrát se Phoebe nebránila. Objala ji a plakala ještě zoufaleji.
"Já asi zešílím, mami," řekla mezi vzlyky. "Nevím, co mám dělat. Je to takové utrpení! Každou chvíli mám chuť spáchat sebevraždu, udělat něco, jen ne dál cítit to, co cítím. Je to, jako bych nekonečně hledala světlo ve tmě. Není mi pomoci, stejně jako není možné najít světlo ve tmě!"
"Nevím, co mám udělat, aby ti bylo líp. Věř mi, udělala bych cokoliv, jen kdybych ti tím pomohla."
"Já už... nemůžu! Nejde to! Tak hrozně moc to bolí…! Prosím, jen ať to přestane!" Nemohla přestat. Moje smrt ji tak zasáhla, nemohla se s tím vyrovnat, a to mi vadilo nejvíc; nemohla jsem cítit lidskost, abych s ní soucítila.Takhle jsem se mohla jen vznášet ve vzduchu a sledovat to.
"I když si najdu kamarády, Meg z hlavy nedostanu. Byla to má nejlepší kamarádka! A proč mi tohle dělá? Proč mi její odchod působí takovou bolest?!"
Paní Maddoxová ji pohladila po vlasech. "Nevím, zlato, nevím. Je dost možné, že jsi ji měla až moc ráda a počítala jsi s ní. Nikdo nečekal, že zemře, ale pointa je ve vašem přátelství, které se zdálo nezničitelné. A teď...mám dojem, že to bez ní prostě nemůžeš zvládnout. Možná... já vám mladým nerozumím, ale mohly bychom třeba zavolat někoho, s kým by sis mohla o všem promluvit..."
"Chceš zavolat psycholožku? Jen do toho,stejně je ze mě už z poloviny cvok," odpověděla Phoebe. Odvrátila se od paní Maddoxové a vstala. Postavila se k zrcadlu a když uviděla, jak je v obličeji červená od pláče, málem uskočila. Vzala si kapesníky a hlasitě se vysmrkala.Potom zavítala do koupelny, kde si oplachovala obličej ledovou vodou. Když se vrátila do pokoje, paní Maddoxová stále ještě seděla na posteli.
"Phoebe, chci zavolat psycholožku, protože já sama si už s tebou nevím rady. Bude to nejlepší, když se někomu pořádně vypovídáš," řekla.
"Právě jsem se vypověděla tobě," odsekla Phoebe. "Ale jestli si myslíš, že mé chování neuneseš, můžu se odstěhovat. Je mi osmnáct. Pořád ještě mám naději, že jednou...se přes to přenesu bez bolesti. Že jednou zase budu žít normální život. Tak mi nedávej ještě větší záminku, abych si o sobě opravdu nemyslela, že jsem blázen."
Paní Maddoxové došla slova. Nejspíš ji překvapilo, že by se kvůli ní Phoebe odstěhovala. A to jen proto, aby maminka netrpěla. "Řekla jsem to špatně. Nechci, abys nás opustila. Nechci tě ztratit. Jen jsem myslela, že pro tebe už nejsme dost dobří. Promluvit si s někým jiným mimo rodinu bývá snazší pro lidi tvého věku."
"A co když o tom nechci mluvit s nikým?" Phoebe už skoro křičela.
"Poslyš, zlato, nikdy bych tě do ničeho nechtěla nutit.Proto tu psycholožku protentokrát nezavoláme. Pozveme ji sem, až budeš potřebovat, ano?"
Phoebe neodpověděla.Představa návštěvy psycholožky se jí nelíbila. Už dřív o ní mluvila jako o "vlezlé ženské, co se plete lidem do soukromí". Já jednou s takovou osobou mluvila, když mi zemřela babička, ale moc jsem toho nenapovídala. Psycholožka dostala zbytečně zaplaceno, protože jsem za celý rozhovor pronesla jedinou větu: "Jděte pryč."
Proto jsem se Phoebe nedivila. Kdyby na mě teď někdo poslal psychologa kvůli ztrátě lidskosti, asi bych ho probodla nožem. Nestačil by mi ani položit otázku... a bylo by po něm.
"Phoebe, jestli chceš, zůstanu tu dnes večer s tebou a pohlídám Nicka, jestli si chceš odpočinout," prohlásila velkoryse paní Maddoxová. Mě tohle říct moje máma zaživa, okamžitě bych přikývla, ale po údajném "usnutí", bych se vyplížila ven a zamířila hned na nějakou pařbu.
"Nejsem unavená, mami," odpověděla Phoebe, "ale Jill mě pozvala na párty. Myslela jsem, že kdybych tam šla, možná bych přišla na jiné myšlenky."
Paní Maddoxová váhala. Už bylo dost pozdě, ale když slyšela, že by se její dceři mohlo udělat líp jen díky nějaké párty s kamarády, pouze kývla hlavou.
"Ale nedělej nic nerozumného," napomenula ji ještě. "Víš, že máš mou důvěru. Věřím ti, že se budeš chovat slušně." Usmála se a odešla z pokoje. Pak se ještě otočila na Phoebe a řekla: "Nicka pohlídá sousedka."
"Fajn, díky," odvětila Phoebe. Šla jsem se s ní podívat na Phoebeina bratra, jež spal v postýlce ve vedlejším pokoji. Řekla jsem si, že se půjdu na tu párty podívat s Phoebe, ale chtěla jsem jí dopřát soukromí na ustrojení.
Nick si falešně broukal písničku z nějakého animovaného seriálu, ale když jsem vletěla do pokoje, zmlkl a podíval se mým směrem. Snad mě neviděl, jako Riley?? přemítala jsem. Má domněnka se potvrdila, když na mě ukázal prstem.
Jelikož v pokoji byla i paní Maddoxová, raději jsem se vyklidila, než si ještě něčeho všimne. Například mě, prázdnoty bez citů, na kterou fascinovaně ukazuje její mladší potomek.


Jak jsem čekala, párty se konala u Jill doma. Žádné balonky, svítící fontána na zahradě budící romantickou atmosféru, vyzdobený dům. Pouze malá budova uprostřed ulice, z které se ozývaly hlučné tóny nevkusné, bláznivé hudby. Uvnitř to vypadalo podobně ponuře. Alkoholem přecpaný skleněný stojek v obývacím pokoji, puberťáci povalující se po gaučích, popřípadě motající se po domě. Nic extra, žádný luxus, na který jsem bývala zvyklá.
Jill pravidelně zásobovala stolek lahvemi a chipsy a když si všimla přicházející Phoebe, se mnou po boku (mě si samozřejmě nevšimla), běžela ji uvítat.
"Phoebe, doufali jsme, že přijdeš!" zahalekala až moc hlasitě. Nejspíš v sobě už nějakou tu skleničku měla. "Páni, tobě to sluší! Jared už se po tobě ptal, máš štěstí, že vypadáš k světu, jinak bych už na něj začala mrkat..." Zatáhla ji do domu, rovnou do obýváku. Kluci, nebo spíš praštění puberťáci zahalekali, když veš- la... No prostě tupci, i když k obdivování důvod měli. Phoebe měla na sobě černou minisukni, černé síťované punčocháče a růžový top bez ramínek. Já být živá, ne- trumfla bych ji. Takhle jsem se dříve oblékala já; vyzývavě, ztřeštěně, Phoebe na sobě měla vždy aspoň něco slušného, jako třeba kozačky s decimetrovým podpatkem (já měla dvou-decimetrový). Nebo tričko s výstřihem o milimetr menším, než já.
Phoebe si sedla na pohovku vedle Jareda z jedné strany a Jill z druhé. S díky odmítla láhev s kdovíčím a snažila se usadit dost pohodlně, aby se jí sukně nevyhrnula o víc,než o pár milimetrů.Jared s kluky si toho hned všimli a rozchechtali na celé kolo.
"Nestyď se přece, krásko," řekl Jared a chtěl jí položit ruku na její, ale Phoebe ho přes ní pleskla.
"Tak jo, lidi, z tohohle flirtování nic nebude," prohlásila znuděně Jill. "Pojďme si pustit nějakej horor." Hned mě napadlo, že má na mysli Vřískot 4.
"Šmarjá, jen ať to není Vřískot !" protáhl obličej Jared.
"Přesně to jsem chtěla pustit!" odpálkovala ho Jill. "Ne, když na tom trváš, tak holt něco jinýho." Jared si něco "zamumlal pod vousy", ale pak souhlasil, když Jill vybrala 3:15 zemřeš. Už u úvodní znělky vyváděla jak pominutá, ale co jiného mohli chudáci ostatní diváci čekat?
Hned u první vraždy Phoebe odvrátila pohled... na Jareda. Ten si hned všiml jejího bledého obličeje a navrhl jí, že se můžou jít projít ven. Phoebe po chvilce souhlasila. Jill samozřejmě nezapomněla okomentovat situaci.
"Správné načasování, hrdličky! S návratem nemusíte spěchat!" Při tom všichni přítomní nesouhlasně zabručeli, protože Jill mluvila, zrovna když ve filmu šlo o něco důležitého a oni to neslyšeli.
Možná bych prostě měla zůstat tady a sledovat tu hovadinu s ostatními a věnovat Phoebe soukromí. Neudělala jsem to. Puberťáci zde se mi hnusili trapnými hláškami a byla jsem zvědavá, co se stane mezi Phoebe a tím slizounem. Možná by stálo za to to vidět, pomyslela jsem si a sledovala je ven na čerstvý vzduch.
Drželi se za ruce a kráčeli ulicí. Pořád jsem ještě nepřišla na to, proč se Phoebe oblékla tak jak se oblékla,ale určitě ne kvůli Jardovi, který vypadal, že je méně při smyslech, než většina sledujících film uvnitř.
Stejně tak sem nepřišla na to, proč se drželi za ruce a to mě zajímalo víc, než ta minisukně.
"Je ti pořád špatně?" zeptal se Jared.
Phoebe, jako by byla duchem nepřítomna, neznatelně přikývla.
Bože,ti dokázali být nudní! pomyslela jsem si.To já bych se bývala chovala úplně jinak. Ano, Jared nevypadal nic moc, ale přesto pro někoho nebyl k zahození. Jako pro Jill.
"Víš, možná bychom se měli vrátit," navrhla Phoebe a z jejího hlasu bylo poznat, že není ve své kůži. Jared naštěstí souhlasil, takže nepovedené nudné představení bylo u konce. Sláva. Vrátili se do domu, kde už byli všichni na nervy z Jillina hulákání. Nakonec to skončilo tak, že Jill film vypnula, protože s jejich "rejpáním" se horor nedal sledovat.
"Co budeme dělat teď?" optala se Jill. "Nejsem natolik hloupá, abych vás vypustila domů jako malé děti."
"To jsi fakt hodná, kotě," poznamenal jeden černovlasý dlouhán, který vyčuhoval hlavou z pohovky. "Můžeme prostě sedět, chlastat a kecat."
"Já mám lepší nápad," řekl Jared. "Pravda nebo úkol."
"To není dobrý nápad," odpověděla Phoebe okamžitě. Vzpomínala jsem si na večer, kdy jsme na jedné školní párty hráli "Pravda nebo úkol". Měla to být původně narozeninová oslava, na kterou nás pozvala paní učitelka, jež byla moc hodná. Zahrála si s námi tu hru s podmínkou na slušná témata, ale pak nějaká paka všechno zvorala. Dva kluci se jí ptali na trapné věci, ohledně učitelů na škole, kdo se jí líbí a tak. Netušili jsme, že paní profesorka nikomu neřekla, že budeme na její oslavě, ale když se to zjistilo, nechala vyučování. Nezjistili jsme, zda odešla dobrovolně, nebo dostala padáka, ale stýskalo se nám po ní, jelikož místo ní nastoupil nějaký vážný, nudný starý páprda, kterého si všichni hned připsali na seznam učitelů "v blízké době zabít".
"Tady není žádný dozor, žádní učitelé," řekl Jared. "A navíc, není to ilegální, ne?" uchechtl se.Ostatní se k němu přidali a za chvíli všichni seděli ve velkém kruhu. K pohihňávání některých dívek budila puberťáckou atmosféru ještě nevkusnější hudba, než předtím, ale naštěstí trochu ztišená.
"Tak fajn, já začnu," prohlásila Jill. Ani nečekala na odpověď a podívala se na Phoebe. "Pravda, nebo úkol?" zeptala se.
Phoebe bez zaváhání odpověděla: "Pravda." Jared si povzdychl. Nic jiného jsem ani nečekala.
"Dobře...takže: všichni tady víme, že Jared je do tebe cvok. Ale! Otázka zní, jestli se on líbí tobě," řekla Jill.
"Víš, že jsem nic jiného nečekala??" opáčila Phoebe.
"Neodbíhej od tématu," napomenul ji Jared s napětím, které jsem rozeznala v jeho hlase.
"Vážně to chcete vědět? Ne," řekla stručně s naprostou upřímností Phoebe.
"Tohle jako pravdu neberu," odsekl Jared pohotově.
"Prostě to přijmi a nereptej. Nelhala jsem. Červenám se snad? Kdyby ano, poznáte tak, že lžu," odvětila Phoebe.
"Ty se nečervenáš od té doby, co..." začala Jill, ale pozdě si uvědomila, co vůbec vypustila z úst. Všichni byli zticha, až na Phoebe, která jen prohodila:
"Co je?? Nehrajeme dál?" Při tom sebrala jednomu klukovi plechovku s pivem a napila se. Pak mu ji vrátila poloprázdnou. "Jestli jo, tak pokračuju. Olivere, pravda nebo úkol?" Obrátila se na snědého hezouna v hipí tričku, ve kterém vypadal ztřeštěně.
"Hm... úkol," usmál se.
"Obejdeš kroužek a dáš pusu všem holkám, o kterých si myslíš, že jsou hezké," rozhodla. Kluci se pobaveně rozchechtali, holky zčervenaly. Byla jsem docela ráda, že jsem se této hry dnes nemohla účastnit, jelikož o Oliverovi se široko daleko proslýchalo, že si nečistí zuby. On sám už několik let bránil svou pověst, ale nikdo se s ním kvůli tomu nechtěl líbat. Kdybych tu byla, určitě bych se bála, že mě považuje za hezkou. Ale nechápala jsem, proč to Phoebe udělala, zvlášť, když pověsti věřila sama a prohlásila o Oliverovi, že je hnusák. Možná byla prostě jen opilá (po čtvrtince piva? No, Phoebe často dovedla překvapit.) a chtěla se trochu uvolnit.
Oliver se zvedl ze země a chvíli si všechny holky prohlížel. Jako první políbil Jill, což jsem taky nepochopila. Nejspíš chtěl jen udělat legraci. Pak dlouho nic, párkrát sem tam nějaká holka tu pusu dostala, ale Phoebe se jí nevyhnula. Ani nevypadala,že by chtěla.Fuj!Pevně jsem zavřela oči a začala se dívat,až když bylo po všem. "Splněno," zhodnotila Phoebe, když se od ní Oliver odtáhnul. Jared při tom zhnuseně ukázal prstem na Olivera a předváděl, že zvrací. Normální žárlivec.
"Pokračuju," prohlásil Oliver. "Chci, aby..." A takhle to pokračovalo ještě dlouho, dokud všichni včetně Phoebe nebyli opití a rozchechtaní jako nějací debílci. Bylo něco málo po dvanácté hodině a Jill rozhodla, že si udělají seanci. Phoebe překvapivě nebyla proti,dokonce sama navrhla, že přivolají mě. Ha ha, jako bych věřila, že by se jim to mohlo podařit.
"Meg? Je to dobrý nápad?" zeptala se ustrašeně jedna bloncka.
"Naprosto," odsekla Phoebe. "Meg by nám neublížila, ani kdyby se nám podařilo ji sem dostat."
Jill přinesla potřebné pomůcky, které jsem ani nedokázala pojmenovat. Zhaslo se a jako světlo sloužilo jen pár svíček. Když se všichni ztišili, Phoebe spustila: "Duchové ze záhrobí, voláme vás do této místnosti." Na chvíli se odmlčela. "Meg Starlitová, dej nám vědět, že tu jsi," vyzvala mě po chvilce. Ale jak jsem se mohla dát asi poznat, když jsem byla uvězněna za neviditelnou, zvukotěsnou zdí? Navíc mě přes ní ani nemohli vidět. Ale... po chvilce mě jedna pomůcka na seanci začala přitahovat jako magnet a... nemohla jsem to zastavit... Začala jsem se cítit... hmotná?! Ne, to rozhodně ne. Jenom víc přítomná. Axell přece říkal, že nás živí mohli vycítit, nebo slyšet.Vidět ne? Že bych tady ty rozjařené puberťáky trochu postrašila...
A pak se stalo něco neočekávaného. Jako bych se dostala přes tu neviditelnou zeď a... Pak někdo vykřikl. Byla to ta bloncka, která se ptala, zda mé vyvolávání je bezpečné. Teď zřejmě poznala, že ne. Ale nemohli mě přece vidět!?
Pravděpodobně viděli jen mlhu a v ní mé skoro neznatelné obrysy. Možná i můj obličej, ale na tom nezáleželo, protože většina puberťáků se rozkřičela. Přerušili seanci, ale já jen tak nehodlala zmizet, ne, když se jim teď podařilo mě přivolat. Phoebe vyjeveně zírala mým směrem. Viděla mě. Neusmála jsem se na ni, ani nic milého. Tvářila jsem se ztrápeně, opuštěně, aby jí bylo všechno líto. Chtěla jsem, aby litovala toho, že si tu hraje a opíjí se, zatímco já jsem uvězněná za zdí, opuštěná a zoufalá. I přes ztracenou lidskost jsem něco cítila: Bolest. Beznaděj. Opuštěnost. Zradu. Zoufalství. Touhu někomu ublížit.
"M-Meg?" hlesla Phoebe a ani se nehnula. "J-Jsi t-to t-ty?!" koktala.
"Milé přivítání, vezmeš-li v úvahu, jak dlouho jsem ti chyběla," odpověděla jsem, v hlase náznak sarkasmu. Konečně jsem se s ní dokázala spojit a rozhodla se udělat něco bolestného. Nevím proč, možná za to můžou ty zatracené city, které se mi v její přítomnosti jako zázrakem vrátily.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Liss Liss | Web | 31. března 2012 v 21:04 | Reagovat

Woow, kruťárna. zack se nevzdává, uvidíme, jak dlouho přežije. Ta poslední část byla dost dobrá, hlavně ten konec

2 Vicky Vicky | E-mail | Web | 31. března 2012 v 21:11 | Reagovat

[1]: děkuju :-D
Zack má smůlu (nebo MY máme smůlu), že přežije fakt všechno :D  :D I takového andílka, jako je Meg :-D

3 Liss Liss | Web | 31. března 2012 v 21:20 | Reagovat

Tak jemu to asi jako smůla nepřijde. Ale mě nevadí, je to hajzl, to jo, ale tak někdo to dělat musí. ;-)

4 Vicky Vicky | E-mail | Web | 31. března 2012 v 21:24 | Reagovat

[3]: přesně :D kdyby nebylo takových těch hajzlíků, svět by byl nuda (*můj názor :D )

5 Liss Liss | Web | 31. března 2012 v 21:30 | Reagovat

[4]: můj taky. navíc u nich nikdy nevíš, kde se objeví. Třeba já hotam fakt nečekala

6 Vicky Vicky | E-mail | Web | 31. března 2012 v 22:40 | Reagovat

[5]: já taky ne :D  :D Prostě se mi tam najednou hodil, tak jsem ho tam zařadila :-D ;-)

7 Lauren Lauren | Web | 31. března 2012 v 23:58 | Reagovat

Zajímavá kapitola. Myslím, že jsem se už zmiňovala o tom, jakou slabost mám pro duchy. Trochu mi to připomíná Pevné pouto, knížka je úžasná i když po přečtení prvních kapitol jsem se nějaký čas děsila chodit sama po městě a můžu říct, že s nikým cizím bych dneska neodešla ani kdyby mi podsouval autogram J.K. Rowlingové. :D
Jsem zvědavá, co Meg udělá. :)

8 Way Way | E-mail | Web | 1. dubna 2012 v 8:35 | Reagovat

[7]: Jo, Pevné pouto jsem viděla, ale bohužel jen začátek. Ale líbí se mi ten námět ;-)

9 Vicky Vicky | E-mail | Web | 1. dubna 2012 v 8:36 | Reagovat

to sem měla napsat JÁÁÁ!!!
Sorry, měla jsem tu Waye ještě ze včerejška... 8-O

10 lilliinka lilliinka | Web | 5. listopadu 2012 v 11:43 | Reagovat

No nádhera. Takže se Meg vrátily její city. Je to nádherné. Já jsem normálně myslela, žře toho Zacka už zabila a on se tam ještě objeví. Zrovna on!!
Tahle kapitolka se ti moc vydařila, opravdu krása. Smekám:)

11 lilliinka lilliinka | Web | 5. listopadu 2012 v 11:45 | Reagovat

[10]: Myslím to jako za celou 19 kapitolu, ta je zatím asi nejlepší:)

12 Domča Domča | Web | 18. listopadu 2012 v 8:29 | Reagovat

Parádna kapitola! :D
Od Meg je hnusné, že chce urobiť niečo bolestné vzhľadom na to ako sa jej kamarátka trápi

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama