Kapitola 7. 1/2

3. března 2012 v 12:16 | Vicky |  Začátek konce by Vicky

SEDM


Došla jsem do školy, aniž by si mě někdo všiml. Byla jsem příšerně unavená, chtěla jsem jen spát. Bděle jsem doklopýtala do svého pokoje s Nicol a tam vděčně padla do měkké postele. Zavřela jsem oči a v tom okamžiku usnula.

Opět jsem se ocitla na oné pláži. Tentokrát jsme s Rixonem nebyli sami. Daniela se ho věrně držela za ruku a dělala na mě směšné obličeje. Nejspíš si myslela, že je vtipná. A to se mýlila. Vztyčila jsem na ní prostředník, což ji docela vyvedlo z míry. Otočila se ke mně zády a něco začala špitat svému společníkovi. Pak něco spokojeně zašvitořila, stoupla si na špičky a přitiskla své rty na Rixonova.
Nemohla jsem se na to dívat. Nešlo to. Musela jsem odvrátit zrak a nutit se zachovat si důstojnost a nerozbrečet se. Daniela postřehla mé rozpaky, odtrhla se od Rixe a škodolibě se mi vysmála. To mi vehnalo slzy do očí.

"Óóó... Nechceš kapesníček? Nebo raději půjdeš domů a vypláčeš se u maminky?" provokovala mě. Já už žádný domov nemám. A Svět mrtvých mi ho ani zčásti nemůže nahradit. Ne, když ve snech vídám svůj život. Svůj skutečný život. Popotáhla jsem a upřela oči na Rixe. Smutně se na mě usmíval.
"Ptám se tě znovu, Rixi: Proč??"
"Jsi mrtvá, Meg, a na tom nemůžu nic změnit…" Rixon omluvně pokrčil rameny.
"Ale můžeš přijít za mnou!"
"Jak asi, ty huso? Má říct 'Abraka-dabra', a bude u tebe? To jsi vážně tak naivní?" Daniela jen povytáhla pravé obočí.
"Buď už zticha, náno pitomá!!" zakřičela jsem.
"No tak, no tak, dámy! To se o mě chcete hádat?" vložil se mezi nás Rixon.
"Jo!" odpověděly jsme s Danielou současně.
Rixon bezradně hleděl na svou dívku, a pak na mě. Snažila jsem se mu pomocí očí říct, jak moc mi chybí, jak moc postrádám ty časy, kdy jsme byli spolu, co všechno jsme prožili, jak moc jsme se milovali…
"Meghan, nemá to cenu. Jsi mrtvá a tím to končí. Miluji Danielu a ty na tom nemůžeš nic změnit. Odejdi a nikdy se nevracej." Trhla jsem sebou. Ani ne pro jeho slova, spíš proto, že mi oslovením 'Meghan' řekl jen jednou - když jsme se seznámili a on ještě nevěděl, že to oslovení nesnáším. Nyní mi tak řekl znovu. A ani nevěděl, jak moc mě to bolelo. I pro jeho slova.
Ale bylo mi jasné, co mám dělat. Rixon to řekl jasně. Musím zmizet, a už nikdy se mu neobjevit.
"Rixi, nedělej to," prosila jsem.
"Ne, odejdi. A už nikdy víc mi neříkej 'Rixi', ano? Nechci to."
Daniela mi zamávala a sykla: "Bylo načase, abys zmizela." Pak se mi postupně začali vytrácet z dohledu a uslyšela jsem jekot. Patřil mě. Skrývala se v něm všechna má bolest a ztráta.

Chtěla jsem to ze sebe vykřičet, ale po chvilce mi došlo, že sedím na posteli a křičím jako šílená. Nevzbudila jsem Nicol? uvažovala jsem. Jasně, že vzbudila. Seděla na své posteli a zděšeně na mě zírala svýma velkýma hnědýma očima. Rozplakala jsem se a svalila se zpět na polštář. Plakala jsem a plakala amožná sem tamslyšela Nicolino utěšování a vyptávání, co se mi stalo, ale já pro pláč nemohla nic říct. V krku mě pálily slzy a přerývaně jsem dýchala.
"Meg, no tak, co se stalo?" ptala se má spolubydlící už asi posté. Jako obvykle jsem nic neřekla a dál se topila ve vlastním smutku. Jak jen mohl? Jak?! Měla jsem chuť zemřít, tentokrát doopravdy a necítit nic. Hlavně ne tu bodavou bolest na hrudi. Jakoby mi tam Rixon udělal obrovskou díru svými slovy, a ta rána se už nedala zahojit.
Všimla jsem si, že Nicol už mě neotravuje otázkami. Taky dobře, pomyslela jsem si a znovu zavzlykala. Zanedlouho byl polštář celý mokrý, ale mě to bylo jedno. Vodopád slz jsem nezastavila, ani kdybych chtěla, nepodařilo by se mi to. Po chvíli jsem ucítila konejšivé doteky na vlasech a vlídná slova.
Zvedla jsem hlavu a uviděla Zacka. Ustaraně na mě hleděl, ale nevyptával se, co se děje. Čekal, až mu to povím sama. Tedy, pokud to vůbec udělám. Utíral mi slzy kapesníkem a nakonec si ke mně lehl a nechal mě, ať se k němu přitulím. Na to nemusel čekat dlouho. Byla jsem ráda, že jsem v jeho hřejivé náruči a že mi vlídně říká, že všechno bude zas dobré. Ale ono to nebylo nikdy dobré, od té chvíle, kdy jsem zemřela.
Přesto se mi povedlo uklidnit se a přestat plakat.
"Zacku?" chtěla jsem říct, ale dostalo se ze mě jen ubohé zaskřehotání.
"Nemluv, dám ti něco k pití," utěšoval mě. Zadoufala jsem, že mi nedá pivo. "Nicol, nemáš tu vodu?" otázal se. Oddychla jsem si. Tak hloupý nebyl, aby mě dostal do ještě větší deprese, než jakou jsem měla nyní.
"Jasně," odpověděla Nicol a podala Zackovi plastovou láhev naplněnou vodou. Zack ji otevřel a přiložil k mým ústům. Napila jsem se a už v krku necítila slanou pachuť a pálení.
"Díky," pípla jsem, když láhev odtáhnul.
"Díky bohu, Meg, já měl takovej strach, když mě Nicol přišla vzbudit s tím, že s tebou něco je!" oddychl si Zack. "Mohla bys nám říct, co se ti stalo? Něco ve světě živých?"
"Co?! Tys byla u živých??" vyjekla Nicol.
Povzdychla jsem si. Výslechy nesnáším. "Jo…"
"Proč prosím tě?! Mohli tě chytit!!" křičela Nicol.
"Musela jsem vidět…"
"Tvého lidského kluka?" doplnil mě Zack trpce.
"Už není můj kluk. Rozešli jsme se."
"Jak? Viděl tě?" lekla se Nicol. "To snad ne!"
"Samozřejmě že ne!" usadila jsem ji. "Má... někoho jiného," špitla jsem a znovu vzlykla. Objala jsem se pažemi a schoulila se do klubíčka.
"Ach Meg, je mi to moc líto, že tě takhle podvedl," řekla Nicol, ale bylo vidět, že ji to moc nemrzí. Ani Zack nevypadal lítostivě - naopak na něm bylo poznat, že je spíš rád. Nic neřekl, a mě to bylo jedno. Rixon je minulost, tak co. Ale přesto, tolik to bolí! Škytla jsem a z očí se mi opět draly slzy. Takový trapas.
"Meg, myslím, že bych tu měl dnes být s tebou," navrhl Zack. Ani mě to nepřekvapilo. Je jisté, že mě chce mít jen pro sebe. Ale já… nevím, nemám na nic náladu. Nejraději bych se v klidu někde vyplakala a čekala, až bolest ustoupí (v předpokladu, že neustoupí nikdy).
"No tak počkat!" zarazila ho Nicol. "Můžeš tu klidně přespat, ale žádné muchlování, cucání ani nic podobného v mém pokoji nezkoušejte, jasný? Naplánujte si to na jindy."
"Zacku, asi bys tu neměl spát," zamumlala jsem mezi vzlyky, které zázrakem ustupovaly. Potěšilo mě, že u sebe budu mít Zacka a jeho teplou náruč. Ale nechtěla jsem vypadat, jako že mě rozchod s Rixonem ani trochu nerozhodil. Spíš naopak. Proto jsem se naoko bránila.
"Meg, já na tom trvám," mínil Zack. "Dohlídnu na to, abys byla v pořádku. A Nicol, nemusíš mít strach. U tebe v pokoji se bude jen a pouze spát." Zack na mou spolubydlící mrknul a ta si očividně oddychla. Zvedla palce a taky na Zacka mrkla.
"Zacku-"
"Nemá to cenu, Meg, já se tak snadno nedám. A vzhledem k tomu, v jakým jsi stavu, předpokládám, že budeš jedině ráda, když tu budu." Měl pravdu. Dala bych nevím co za to, abych už nebyla sama. Nikdy.
Povzdychla jsem si. "No tak dobře," souhlasila jsem nakonec. Ale nechtělo se mi spát, už proto, že nechci zase vidět Rixona s Danielou, jak mě od sebe odhánějí. Podruhé už bych to nevydržela. I nyní mi dalo zabrat, abych se zase nerozbrečela. Přitulila jsem se k Zackovi a on mě objal pažemi. Políbil mě na čelo a prstem mi jemně setřel poslední slzy z očí.
"Dobrou, lásko," špitl a mě zaplavilo teplo. Nechtěla jsem, aby mě opustil ten hřejivý pocit bezpečí a lásky. Zavřela jsem oči a tolik si přála, aby se mi nic nezdálo. Chtěla jsem jen spát, odpočinout si a nejlépe zapomenout na minulý život. Bála jsem se, že přítomnost Zacka mě bude rozptylovat a neusnu, ale úplně jsem se spletla. V jeho náruči mi bylo tak dobře, že jsem ani nepotřebovala spát. Avšak přemohla mě únava a za chvíli jsem spala jako zabitá. Netrápili mě sny o Rixonovi, zdálo se mi o překrásné pláži s palmami u třpytivého moře. Se Zackem jsme po té pláži běhali, plavali jsme v té průzračné vodě a leželi v písku a užívali si toho nádherného dne.


Když jsem se probudila, Zack byl pryč. Protáhla jsem se a uvědomila si, že mám na sobě pořád oblečení ze včerejška. Vlezla jsem do sprchy, umyla se a učesala. Oblékla jsem si dlouhý růžový svetřík, mini-sukni stejné barvy, síťované punčocháče a černé kozačky až ke kolenům. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, rozhodla jsem se sáhnout si vlasy do culíku.
"Páni, Meg, jak to děláš, že ti všechno tak sluší??" zeptala se Nicol. "Já ve svém oblečení vypadám strašně, že jo?"
"To není pravda, Nicol. Máš svůj vlastní styl, který ti sluší. Nikdy se nesnaž vypadat jinak, protože takhle jsi jedinečná."
"Teda, přesně to samé mi řekl Richard!"
"A má pravdu. Řekla bych, že všichni tě mají rádi takovou, jaká jsi."
Nicol se usmála, popadla svůj batoh a vyšla ven z pokoje. Já jí následovala se svým batohem. V jídelně bylo rušno. Všichni nedočkavě stáli ve frontě na cereálie, ovoce a mléko. Stoupla jsem si s Nicol do té fronty a netrpělivě vyčkávala, jestli nás někdo pustí dopředu. Ale ne. Kousek od nás stál Zack. Zamávala jsem na něj a usmála se. Zack nám pokynul, ať jdeme před něj. Neváhaly jsme dlouho.
"Ahoj, Zacku!" pozdravily jsme současně.
"Dík, žes nás pustil," dodala Nicol.
"Přece bych tam kamarádku svý lásky nenechal," ušklíbl se z legrace Zack.
"Když o tom tak přemýšlím, jsem hrozně ráda, že chodíš se Zackem, Meg." Udiveně jsem se na Nicol podívala. Většina holek mi Zacka záviděla. Ale naprosto jsem chápala, že Nicol je víc než spokojená s Richardem.
"Proč?" chtěla jsem tedy vědět.
"No, nejen že kamarádím s tebou, ale i s nejhezčím klukem školy, takovou čest jsem neměla ani v minulém životě," mrkla na mě má spolubydlící. "Tedy, pokud ti to nevadí, Zacku."
"Jasně že ne," odpověděl Zack a zasmál se.
"Co je?" zeptala jsem se zmateně. Je na mě něco špatně? Není ten svetr přece jen moc dlouhý? Nebo mini-sukně moc krátká?? strachovala jsem se. No, mini-sukně je přece mini-sukně, takže musí být krátká, ne?
Když si Zack všiml mého výrazu, zasmál se ještě víc. Docela ráda bych dostala vysvětlení. "Ne, všechno v pořádku, Meg, moje krásko. S tebou nic špatného není, jsi ta nejhezčí holka, jakou jsem kdy viděl. Jen…"
"Jen…?" pokračovala jsem.
"Jen že je o mě takový zájem, a je zázrak že se najdou lidé, kteří mě nechtějí jen proto, že by se mnou chtěli chodit, ale pro to, že se mnou chtějí kamarádit, jelikož jsem taková hvězda!"
"Hele, hele, klid, jo? Moc se nenaparuj, nebo dneska žádnou pusu nedosta- neš," pokárala jsem ho z legrace.
"Omlouvám se vám, madam," ušklíbl se Zack, ale pak zněžněl, naklonil se ke mně a políbil mě na rty. Ten neobyčejný zážitek ze mě smyl všechny starosti a vzpomínky z dnešní noci, na které jsem jako zázrakem zapomněla.
"Ehm, ehm," odkašlala si Nicol. "Nerada vás ruším, zvlášť když vám to spolu tak sluší, ale jen tak mimochodem - jste na řadě."
"Jo - aha. Stejně mám hlad," řekla jsem. Vzala jsem si misku, nandala si čokoládové cereálie, zalila je mlékem a ještě si udělala kakao. Odnesla jsem si to k našemu stolu, kde už snídala Kate, Nicy, Richard a Demetri. Sedla jsem si vedle Nicy, pozdravila partu, ale Demetri se jen odtažitě ušklíbl. Zvedl se, vzal svou snídani a odkráčel, když zjistil, že sem míří můj kluk.
"Ale - Demetri, kam jdeš?" otázala se Kate. "Ještě jsi ani nedosnídal."
"Přešla mě chuť," odsekl Demetri a zmizel v davu. Provinile jsem sklopila hlavu a taky mě přešel hlad. Nicy se na mě povzbudivě usmála a řekla: "Prostě žárlí, dej mu čas."
"Chová se jako magor, ale to není nic nového," přitakala Nicol, která právě přišla s obloženým tácem plném chlebíčků s marmeládou. Sedla si vedle mě a zakousla se do jednoho z mnoha chlebů.
"Ehm, čau, lidi. Můžu si přisednout?" Všichni jsme se ohlédli a spatřili Zacka.
"Jé, ty si chceš sednout k nám? To je milý," řekla roztomile Nicy. "Jasně, sedni si, pojď, uvolním to místo, abys mohl sedět vedle Meg."
"Díky," poděkoval Zack a usmál se na mou partu. Sedl si vedle mě a začal jíst svůj rohlík s burákovým máslem. Nikdo nepromluvil ani slovo. Všichni se na nás dva dívali. Nakonec situaci zachránila Kate.
"Tak, lidi, už jste přemýšleli o tom, co si vezmete na ten Zimní ples ?" zeptala se.
"Kate, musíš pořád myslet jen na hadry?" zeptal se Richard.
"Jo, musím, jelikož je to moje největší záliba," odsekla Kate a naoko se zamračila. Drcla do Richarda loktem, který uhnul a ona málem spadla pod stůl. Nicy ji naštěstí zachytila, jenže Katyina ovesná kaše s čokoládou se vyklopila na měkký koberec.
"Sakra," zaklela Kate. "No, později to uklidím."
"Pomůžu ti," nabídla jsem se. "A - on bude ples ?? Super! Musíme si zase vyrazit na nákupy!"
"Rozhodně," souhlasila Kate.
"Vy si teda rozumíte," podotkl Richard.
"Nějaký problém?" otázala jsem se.
"Ne, v pohodě."
"A to bude prostě typický ples? Dlouhý šaty, ploužáky, líbání pod jmelím?"
zeptala jsem se. Abych pravdu řekla, plesy, diskotéky a party patří mezi mé nejoblíbenější činnosti, samozřejmě spolu s nakupováním apod.
"Jo, až na líbání pod jmelím. Vánoce jsou dávno pryč," upozornila Nicy.
"To ale neznamená, že ti žádnou pusu nedám," ozval se Zack vedle mě a věnoval mi jeden ze svých kouzelných úsměvů.
"Jasně," přitakala jsem. "Jo, a jak je to tu vlastně s Vánoci? Slaví se tu?"
"Samozřejmě, ale měla's zemřít o měsíc dřív, přišla bys přesně na Štědrý den."
Vlastně jsem dost ráda, že jsem nepřišla dřív. Nezažila bych party na zakončení střední! Fakt problém, že? Ale pro mě vlastně jo. Na tu party jsem se těšila čtyři roky. Kdybych se jí nezúčastnila, asi bych to nepřežila.
"Hm, to nevadí. Ve Světě živých bylo léto," řekla jsem po chvíli. Všichni si určitě všimli, že jsem zamlklá. Pomyslela jsem na to, jak moc mi minulý život vlastně chybí. A už tím nemyslím Rixona, ale třeba Phoebe, svoje staré kamarády, rodinu, rodné město, nejistá budoucnost… Teď bych byla klidně nějaká blbá klavíristka, nebo právnička, jen abych mohla čas vrátit zpátky, abych se neopila a nenabourala, abych nezemřela… Najednou se mi zase chtělo brečet.
Zack si toho očividně všiml. Ale neměla jsem náladu na nějaké rozveselování, nebo rozptylování. Chtěla jsem si sednout někam do kouta a sama v klidu přemýšlet. Zamlžilo se mi před očima a svěsila jsem hlavu. Normálně nebývám taková citlivka, hysterka. Dřív ze mě byla nejdrsnější holka, holka co se nikdy nerozbrečí, protože měla svého kluka a tu nejúžasnější kamarádku, jakou si kdo kdy mohl přát. Ne, přinutila jsem se nemyslet aspoň na Rixona, když vzpomínky na Phoebe nezaženu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 lilliinka lilliinka | E-mail | Web | 20. dubna 2012 v 8:03 | Reagovat

Proč na něj furt myslí, když chodí s jiným? NO, ale je to fakt hezký:)

2 Isenstar Eragon Isenstar Eragon | Web | 20. května 2012 v 10:40 | Reagovat

Aha! Aha! Konečně začíná obracet!

3 Domča Domča | Web | 28. září 2012 v 14:29 | Reagovat

Pekná kapitola :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama