Kapitola 7. 2/2

3. března 2012 v 12:19 | Vicky |  Začátek konce by Vicky

"Meg? Jsi v pořádku? Já... nechtěl jsem se tě nějak dotknout nebo..." Zack si zřejmě nevěděl rady. Nesoudila jsem ho za to. Byla jsem ráda, že ho mám. Byla jsem ráda, že mám svou partu. Co bych si počala bez nich? Bloudila bych po světě jako skutečný "duch" a volala k sobě své milované, jak to obvykle bývá v takových těch drama filmech? Byla bych tak zoufalá, že bych strašila ve Světe živých? Nebo zabíjela? On by se určitě našel způsob, jak komunikovat s lidmi.
"V pohodě," odbyla jsem ho. "Jen jsem potřebovala chvilku."
"Fajn, takže, no… šla bys se mnou na ten ples, Meg? Prokázala bys mi tu čest?" Musela jsem se usmát. Zack byl fakt někdy vtipálek. Každopádně mi zvedl náladu. Aspoň něco.
Nasadila jsem vážný výraz a řekla: "A slibuješ, že se mnou budeš tancovat, v dobrém i ve zlém, v nemoci i ve zdraví, dokud nás ředitelka nerozdělí?" Všichni kolem nás vyprskli smíchy. Já jsem se svalila Zackovi do náručí a chechtala se jak opilá.
"Tak to se ti povedlo!" komentoval Richard.
"To jo!" souhlasila Kate mezi vzlyky. Slzy jí tekly, jak se smála. Nálada se mi zvedla ještě víc. Ach jo, co já taky nevymyslím. Když se všichni uklidnili, Zack nasadil podobný výraz, jako já před chvílí.
"Meg Starlitová, slibuji, že tě budu milovat v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví, dokud oba budeme živi, jelikož jako duch zemřít nemůžeme." Opět jsme se rozesmáli. Dokonce jsme vzbudili zájem, duchové kolem poslouchali a teď se smáli s námi.
"Ještě polibek! Polibek do šťastného manželství!" tleskala vesele Nicol. Ani jsem nevěděla, proč tuhle směšnou hru hrajeme, ale bavilo mě to. Se Zackem jsme se políbili a skoro všichni v jídelně (samozřejmě kromě Shelby a hodně žárlivek) nám zatleskali.
"Prohlašuji vás mužem a ženou!" zvolala Nicy a znovu se rozesmála. A to už bylo pro Shelby moc. Přidupala k nám na svých vysokých podpatkách, div že neklopýtla a zastavila se u našeho stolu.
"Co je to za směšnou hru??" zeptala se a její hlas zněl podrážděně.
"Svatba, jestli sis nevšimla," odsekla Nicol. "Oslavujeme oficiální manželství Zacka a Meg."
"Je to trapný a směšný." Shelby povytáhla obočí. "Jen abys věděla, Meg, tohle jsme se Zackem hráli pořád."
"Aha. Je to trapný a směšný," odpověděla jsem.
"To je jeden z důvodů, proč jsem mu dala kopačky."
"Kecy! Já je dal tobě, protože už jsi byla děsně nesnesitelná ! A pořád jsi!" rozhněval se Zack."Laskavě nevykládej lži, jo?!"
Shelby, očividně zaskočená, nakvašeně odkráčela. Celá parta včetně mě se Zackem, se rozesmála.


Po snídani jsem šla pro prostředky na uklízení, abych mohla pomoct Kate, která mezitím čekala u našeho stolu. Když mi uklízečky půjčily, o co jsem požádala, vrátila jsem se do jídelny. Ale u vchodu dovnitř mi zamrzl úsměv na rtech. Viděla jsem Kate a Demetriho, jak stojí proti sobě a hádají se. Vím, že odposlouchávat je nezdvořilé, ale já prostě musela slyšet jejich rozhovor. Co když se baví o mě? napadlo mě.
Potichu jsem přistoupila blíž a doufala, že si mě Kate ani Demetri nevšimnou. Ale to sotva. Křičeli na sebe a štěkali se jak psi - o okolní svět se zřejmě nestarali. Páni, takhle na sebe nekřičí ani máma s tátou, když se hádají, pomyslela jsem si.
"Nemůžu za své city k tobě, Demetri! A ty mě za to soudíš?!" křičela Kate. Po tvářích jí stékaly slzy a zuby měla zatnuté.
"A nemůžu za city, které cítím k Meg, i když mnou opovrhuje a zahází se s Zackem. Je mi líto, Kat." Demetri, jak jsem si všimla, už toho měl dost a vypadal, že by nejraději byl někde jinde. Otočil se a odešel zadním vchodem, který vedl na nádvoří. Kate se chudák svalila na zem a propukla v pláč. Bylo mi jí tak líto!
Teď už tu nemůžu jen tak stát, pomyslela jsem si. Musím své kamarádce pomoct. I když v tom nejsem moc dobrá, obvykle plácám nesmysly, které by nepřesvědčily ani mě. Ale musím to aspoň zkusit. Nejistě jsem vyšla ze svého úkrytu za stolem, kde bývala snídaně a přistoupila ke Kate.
"Kate?"
"Vím, žes to slyšela, Meg." Její hlas zněl plačtivě a bezradně. Vzlykala a brečela a já nevěděla, co mám dělat. Blbě jsem tam stála jako sloup a přemýšlela, jak poskytnout Kate první pomoc. Nakonec jsem z kapsy vytáhla balíček kapesníků a podala ho Kate.
Zamumlala něco jako "dík", ale přes pláč jí nebylo moc rozumět. Hlučně se vysmrkala a znovu zavzlykala.
"Je mi to hrozně líto," řekla jsem po chvíli. "Ale víš dobře, že já o Demetriho nestojím."
"Já vím, nemám ti to za zlé, žes odposlouchávala. Aspoň ti to nemusím líčit znovu."
"Ale já vlastně neslyšela všechno. Jen poslední úryvky. Co se stalo?" položila jsem snad tu nejtrapnější otázku, jaká snad existuje. Stejně to nikomu nepomůže.
"Demetri sem přišel a řekl že… už má dost toho mého divadla. Že prý nechce, abych si zbytečně dělala naděje, abych se zbytečně trápila… protože jeho srdce patří jiné." Odmlčela se. "A pak z toho vznikla hádka. Říkala jsem, že je děsně bezcitný a on zas o mě tvrdil, že neumím nic pochopit. Nadávali jsme si a pak... odešel."
"Kate, přece bys nestála o takového hulváta? Máš na mnohem lepší, je tisíc dalších kluků, kteří by dali kdovíco, aby ses na ně třeba jen podívala!"
"Jak si můžeš být tak jistá??"
"Když jsme spolu šly na hodinu, snad každý druhý kluk se za tebou ohlížel."
"To se asi dívali na tebe," odtušila Kate a škytla.
"Ne, já vím, co jsem viděla, nejsem slepá," přesvědčovala jsem ji. Podala jsem jí ještě jeden kapesník, aby se vysmrkala a dalším jsem jí utřela slzy. "Chceš, abych si s Demetrim promluvila?" Co jsem to řekla?? Vážně bych za ním šla a vpálila mu do tváře, jak hrozně se chová ke Kate a že se mi to vůbec nelíbí? Kvůli Kate možná jo, ale stejně jsem to neměla navrhovat. Nevíc - cítila bych se asi trapně, zvlášť když řekl, že "Jeho srdce patří jiné," a "Já za své city k Meg nemůžu." Pomoc!
"Ne, v pohodě. Už o něm nechci slyšet, nikdy," odvětila. Uff… dlouze jsem si oddychla.
"No vidíš, on se uklidní, ale až tě bude odprošovat a chtít tě zpátky…"
"Já mu nakopu… no ty víš co," doplnila mě a pomstychtivě se usmála. Už ani nebrečela.
"Přesně tak! A u nemá šanci, takže asi zůstane... sám."
Kate předstírala lítost. "Ó… to je mi taaak líto," chichotala se.
Nakonec se mi to "utěšení" docela povedlo. Snad poprvé. Ale měla jsem z toho radost. "Mě taky, ale asi bychom už měly jít na historii, ne?" nadhodila jsem.
"Sakra! Já na vyučování úplně zapomněla!" vykřikla Kate. "Musíme jít. Nemám rozmazanou řasenku a make-up?" ptala se starostlivě.
"V pohodě, jsi krásná jako obvykle a když se usměješ, kluci budou doslova šílet."
Zavěsily jsme se do sebe jako nejlepší kamarádky a společně kráčely jako fakt luxusní dámy na hodinu. Samozřejmě jsme přišly pozdě. Před paní profesorkou, nakvašenou jako sup, jsme už tak sebevědomě nevypadaly. Se sklopenými hlavami jsme mumlaly omluvu a připadaly si hrozně trapně. Přijít pozdě a dostat kázání od profesorky! Takové štěstí nemá člověk každý den, pomyslela jsem si nasupeně, když nám dala tři listy s úkoly jako trest za naši "nedochvilnost".
Poníženě jsme zamířily do poslední lavice, ale profesorka nespokojeně mlaskla. "Ne, ne, Meghan. Včera jsi seděla vedle Charlieho a velice ti to svědčilo. Dnes si k němu sedneš zase a budeš u něj sedávat tak dlouho, dokud se nenaučíš správnému chování a úcty k učitelům. Pak možná nebudeš chodit pozdě."
"Vedle Smraďocha ?!" vyjekla jsem dřív, než jsem si uvědomila, co
vlastně říkám. Pozdě. Tohle oslovení Charlieho jsem pochytila u snídaně, když jsem poslouchala spolužáky přede mnou ve frontě. A ta přezdívka byla dokonalá. Charlie opravdu děsně smrděl, jako prase, asi mu nic neříká slovo sprcha.
Pár drzých spolužáků v zadních lavicích se pobaveně zasmálo, ale jinak bylo ticho, doslova hrobové. Asi mám průser, pomyslela jsem si. Profesorka mi mlčky podala další list s úkoly a ukazováčkem mě poslala na místo vedle Smraďocha. Ach jo.
"Slečno Starlitová, jste velice povrchní a drzá, jak jsem si stačila za ty dva dny všimnout. Kromě toho, že vyplníte listy s úkoly do zítřka, ještě budete po škole. Po vyučování tady v učebně. Navíc si nepřeji, abyste oslovovala své spolužáky jinak, než jejich vlastním jménem. Doufám, že si rozumíme."
"Naprosto, paní profesorko," zamumlala jsem a připadala si ještě hloupěji, než předtím. Ale aspoň jsem tentokrát nezapomněla na oslovení profesorky. I když nejraději bych ji propíchala rezavým kůlem. To by asi bolelo.
Sedla jsem si, na Charlieho se raději ani nepodívala. Ještě bych se pozvracela, ten puch mi už stačil, ještě se na něj podívat…
"Tak, řeknu vám, co budete dnes dělat," začala profesorka historie. "Přečtete článek na straně 54. Potom každý připraví test z toho článku prosvého souseda. Test se nebude známkovat, ale když ho napíšete správně, můžete dostat hodnocenívynikající.Ajestli bude chtít, zapíšu mu to do kvalifikace. V testu musí být aspoň deset otázek, ne víc, ne méně. Tak se do toho pusťte, máte čas do konce hodiny. Kdo to nestihne, dostane list s úkoly, který vypracujete do zítřka. Je vám všechno jasné?" zeptala se přísně a všechny si nás zkoumavě měřila.
Třída souhlasně zamumlala něco jako souhlas a já si otevřela učebnici. Fakt super, Charlie mi dá určitě hrozně těžký otázky, za tu nadávku. Taky jsem si to perfektně načasovala. Číst ten příšerný článek mě fakt nudilo. Ale taková je prostě učitelka historie: jedním slovem - nudná. Když jsem tu hovadinu konečně dočetla, vymyslela jsem deset primitivních otázek pro Charlieho a bylo mi jedno, že dostane na sto procent vynikající. Hlavně, že jsem to stihla a nedostanu další list s úkoly.
"Už to máš?" zeptala jsem se netrpělivě svého souseda Smraďocha. Charlie se na mě podíval a odpověděl: "Jo. A ty?" Přikývla jsem a strčila mu papír před kulaté brýle, které se podobaly těm Harryho Pottera. Chvíli jsem uvažovala, jestli je jeho fanoušek. Já děsně ujíždím na Voldemortovi a jeho úžasném hadovi Naginim. Ani nevím proč, ale obvykle se mi líbí víc zlé postavy. Přijdou mi fakt cool. Ti hodní byli dle mého názoru... moc dobří a to už je docela ohrané. Sama sebe jsem se zeptala, proč vlastně přemýšlím nad Harrym Potterem uprostřed hodiny historie. Bohužel paní profesorka, střežící mě svým vševidoucím zrakem jako hlídací pes, si toho všimla.
"Nad čím přemýšlíš, Starlitová?" zeptala se přísně. Pomoc! Přece jí nebudu vykládat, že přemýšlím nad filmem Harry Potter, protože její hodinu nemůžu vystát! A už vůbec jí nemohu vykládat, že jsem snad největší fanynka Voldemorta a Naginiho.
"Ehm, nad tím testem," zalhala jsem. Ale byla jsem si téměř jistá, že mi to profesorka neuvěří. Na to je moc inteligentní.
Ona mi jen beze slova podala... další list s úkoly!!! Motala se mi hlava a chtělo se mi chcípnout. Pět listů s úkoly... do zítřka?! Dělá si srandu, že jo?!! Asi vybuchnu, pomyslela jsem si. Navíc mě pokoušela depka. A té jistojistě podlehnu, když mám takový úkol. Super den, to mám za to, že jsem chtěla povzbudit Kate.
Jak jsem čekala, úkoly od Charlieho byly hrozně těžké a správně jsem vyplnila asi dvě otázky, a to ještě s tahákem. Na TEN kdyby profesorka přišla... asi by mě zabila udušením v listech s úkoly. Na konci hodiny jsem tahák radši vyhodila v jiné učebně, kdoví, co kdyby se historička hrabala v koši. Podstatné je, že když skončila hodina, jako bych se podruhé narodila.
Na Nauce o životě mrtvých byl aspoň Zack. Pan učitel mě přivítal s úsměvem. "Á, Meg, jsem zvědavý, jestli tě bude dnešní látka o mrtvých zajímat stejně, jako včera."
Nechtěla jsem ho zklamat, tak jsem se taky usmála a řekla: "Určitě, pane profesore." A sedla jsem si schválně do první lavice se Zackem, abych byla oblíbenkyně aspoň nějakého profesora. Připravila jsem si věci a čekala, až začne s výkladem, jako moc hodná školačka. Tato maska mi moc neseděla. Byla jsem zvyklá na pubertální, neléčitelnou holku, co chodí s kluky za školu a když je jednou ve škole, tak nedává pozor, ale posílá si psaníčka s Rixonem. Ta holka, co je drzá na rodiče a učitele na mě teď vůbec nebyla znát.
Pan profesor vykládal o starých zaměstnáních a vydělávání peněz ve Světě mrtvých, ale to mě docela nudilo. Ani za nic bych nedělala třeba švadlenu, nebo se prostě jen doma starala o děti (a to v předpokladu, že si žádné nikdy nepořídím). Ale při této myšlence jsem uvažovala o tom, kdo by byl otcem těch dětí… Zack?
"Meg?" Zvedla jsem hlavu a zjistila, že pan profesor se na mě dívá s výrazem, který jasně říkal, že jestli nebudu dávat pozor, dostanu trest.
Nasadila jsem nevinný úsměv a zeptala se: "Ano, pane profesore? Ptal jste se na něco?"
"Ano, ptal jsem se na tvůj názor na starověká zaměstnání žen," odpověděl trpělivě. "Myslel jsem, že tě tato látka bude zajímat, Meg," posmutněl. Bylo mi ho docela líto.
"Jo, jasně, aha," zamumlala jsem. "Jistě, že mě zajímá, ale není mi úplně nejlíp, pane profesore," zalhala jsem zas. "Myslím, že jsem špatně spala." Pan profesor mi to očividně spolkl i s navijákem jak se říká. Pokrčil rameny a řekl,
že mohu do konce hodiny odpočívat. Poděkovala jsem a položila si hlavu na lavici. Nevím proč, ale začala jsem přemýšlet o Harrym Potterovi. Hrozně moc se mi líbil sedmý díl, Relikvie Smrti, nejvíce ta bitva a to, jak Voldemort zabil Harryho. Smutné (a když jsme na tom byly v kině s Phoebe, rozbrečela se tak, že další den z toho měla rýmu - naštěstí ji uklidnilo, že Harry obživl a zabil svého protivníka). Šťastný konec, jako vždycky. Budu i mít HAPPY END? Já vlastně konce už došla, ale... jako skutečný konec mi to nepřišlo. Spíš... začátek. Začátek konce.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kirara Kirara | E-mail | Web | 3. března 2012 v 18:02 | Reagovat

Nemůžu se dočkat další kapitoly :). Tohle bylo vynikající :D. Chudák Smraďoch :)

2 Vicky Vicky | E-mail | Web | 3. března 2012 v 18:15 | Reagovat

8. kapitolka by měla být hotova dnes večer - nejdýl zítra ;-)
dík za komentář :-)

3 Liss Liss | Web | 17. března 2012 v 7:55 | Reagovat

Jé, neříkej mi, že jsi taky na té zlé straně?! Voldemort je prostě nejlepší!!!
Jinak kapitola je dobrá, nevím, jestli jsem někdy v nějaké povídce viděl tolik slz naráz :-D :-D

4 Vicky Vicky | Web | 17. března 2012 v 8:40 | Reagovat

[3]: njn, já jsem snad největší fanynka Voldemorta!!! :-D  :-D Skoro jsem se v kině rozbrečela, když ho Potter zabil... :-(

5 Liss Liss | Web | 17. března 2012 v 8:46 | Reagovat

[4]:  největší určitě ne, to jsem totiž já. :-D  :-D  já už jsem si to odbyla doma u knížky, takže jsem věděla, že se to stane a v kině už jsem to zvládla v pohodě. To už jsem byla spíš nasraná, že to autorka takhle napsala.

6 Vicky Vicky | Web | 17. března 2012 v 10:25 | Reagovat

[5]: proč vždycky musí zvítězit dobro?? No dobrá, dobrá, nebudu se s tebou hádat, kdo je větší fanynka Voldáče, jen málokdy se stane, že si prosadím svou :D
Knížku jsem četl taky a o to bylo pro mě horší čekat na film :D

7 Liss Liss | Web | 17. března 2012 v 12:32 | Reagovat

[6]:  hej taky to nechápu. Nejvíc mě nasralo, jak někoho může zabít jeho vlastní hůlka jen proto, že ten druhej šlohnul někomu jinýmu obyčejnej klacek. A prostě Potter s tím, že nechce, aby mu někdo pomáhal, ale přitom přežil jen kvůli tomu, že mu pořád někdo hlídal záda.
Achjo, zase spamuju.
Nemělas o tom začínat, když se mluví o Voldym, vždycky se moc rozkecám :-D

8 Vicky Vicky | Web | 17. března 2012 v 12:40 | Reagovat

[7]: no, to já taky :D
Ale spam rozhodně nejseš :-P

9 lilliinka lilliinka | E-mail | Web | 16. dubna 2012 v 13:24 | Reagovat

No to je hodně dobrá kapitolka. Přečetla jsem to jedním dechem. Vážně:)

10 Vicky Vicky | E-mail | Web | 16. dubna 2012 v 18:37 | Reagovat

[9]: To mě jen těší! =D =D Jsem ráda, že čteš mou povídku =)

11 Domča Domča | Web | 28. září 2012 v 19:15 | Reagovat

Skvelá kapitola :D
Bože tá profesorka histórie je teda des :-x

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama