Kapitola 9.

13. března 2012 v 21:05 | Vicky |  Jiný Svět: Zapřená

No, tak ještě dnes přidávám devítku ;)
Kapitolka původně měla být delší, ale nechci Vás moc napínat,
pokráčko až v desítce, na kterou si budete muset počkat ;)

DEVĚT

Projíždíme městem a občas zaskočíme do nějakého obchodu. Way mi kupuje všelijaké hloupůstky, ale mě jimi dělá radost. Rozhodně bych nečekala, že uvnitř nebezpečného vampýra se skrývá celkem fajn sympaťák. No, slovem celkem to nevyjadřuji ani zdaleka. Wayne je víc než to a líbí se mi pořád víc a víc. Takže to, když o něm TEĎ řeknu, že je kamarád/přítel, není v tom žádný sarkastický podtón, myslím to skoro upřímně.
Pořád ho ale nepovažuji za toho, za koho ho mají v mé škole: za mého boyfrienda. Sice na mě neustále hází vábivé úsměvy a každou chvíli mě osloví "Hříšná vampýrko", ale stále… nejsem si jistá, zda naše čerstvě zrozené přátelství je správné. Koneckonců nemohu změnit, co dělá (a totiž mučí z legrace lidi a se svou bandou je vysává pro zábavu) a proč se s ním musím co nejvíc sblížit. Když to udělám, lépe pro mě, aspoň k němu později nebudu pociťovat takový odpor, jako na začátku. To mu ale uprostřed našeho hezkého dne nehodlám vykládat. Nechci kazit atmosféru přátelství (i když bych to nazvala spíše takto: balancování mezi mými a jeho hranicemi).
Když už navštívíme všechny možné obchody, vezme mě do nedalekého města, kde (s úžasem zírám) je zábavný park. Okamžitě se rozradostním a těší mě, že mě sem Wayne vzal. Celou cestu sem mi nechtěl říct, proč sem jedeme, ale zábavný park mě od krvelačného zabijáckého upíra teda dost překvapil. Ale nehodlám tu stát před vchodem a čučet do prázdna a dohoním Waye k pokladně. Ani mě nepřekvapuje, že jeho peněženka překypuje stodolarovkami (můj tatíček je ohledně kapesného štědrý), ale aspoň si teď můžeme užít víc zábavy a jít na víc atrakcí.
Jdeme do Strašidelného domu, projedeme všechny kolotoče, Sky-diving, tobogány, které končí ve vatě, skáčeme na trampolíně, jezdíme na horských dráhách a při tom vřískáme (hlavně tedy já). Až se mi z toho zvedá žaludek. Ale neskutečně si to všechno užívám.
Když pak sedíme u hamburgeru s hranolky (já ještě normální stravu potřebuju, ale za několik desetiletí pro mě bude jediný zdroj potravy krev), málem se pozvracím do talíře. Wayne se mi směje, ale já mu to nezazlívám. S rozcuchanými vlasy, tváří bledší než kdy jindy a motající se hlavou musím vskutku vypadat komicky.
"Co řekneme rodičům?" zeptám se a zakousnu se do hamburgeru, když se konečně ujistím, že zvracet nebudu.
"No, co bychom říkali?" opáčí Way.
"Myslím ohledně dneška. Nebudou moc nadšení, až zjistí, jak jsem se flákala a málem se poblila v zábavným parku," odvětím.
"Ale proč bychom vůbec něco říkali?" zeptá se.
"Protože ty mě hlídáš a podáváš hlášení mým rodičům. Když se hnu, ty vezmeš vysílačku. Takže jak bys jim moh zatajit takovej obří přestupek jako chození za školu?" opáčím zas já.
"Víš, že žádnou vysílačku nemám a kdykoliv můžeme lhát," ušklíbne se. "Řekneme, že jsem byl s tebou ve škole, nebyly žádné problémy a ještě jsi dostala jedničku z matiky."
"Tomu neuvěří."
"To jsou tak vychytralí?"
"Uvěří ti úplně všechno… až na tu dobrou známku z matematiky. Má nejlepší známka z ní byla zatím trojka. O vysvědčení ani nemluvím."
"Tak o známkách před nimi mluvit nebudeme - a když se na ně zeptají, odpovíme, že v matice trochu zaostáváš, ale už jsme se domluvili na doučování."
"To zní vychytrale."
Pak si užijeme ještě spoustu zábavy na dalších atrakcích, ale následovně se vracíme zpět do Prudhoe Bay, abychom se stihli včas vrátit domů. Zbytek bandy ani nebudeme
vyzvedávat, však oni se domů dostanou sami. Znovu nasedneme do kabrioletu a svištíme zpět do našeho města. Trvá to asi o polovinu kratčeji než cesta do zábavného parku sem, protože teď vyloženě pospícháme. Chtěli jsme odjet dřív, ale neodolali jsme ještě jedné jízdě, takže teď podle časového plánu máme deset minut zpoždění. Ale pro Waye tento problém neznamená problém. Jsem si jistá, že nejdeme zrovna "předpisovou" rychlostí, ale co se dá dělat. Raději pokuta než přednáška.
Naštěstí se nedočkáme ani jednoho (za což jsem velmi ráda) a doma jsme včas. Rodiče se jen vyptávají na věci "Tak jak bylo ve škole?" a "Nezakousla jsi nikoho?", ale ohledně útěku ze školy nemají žádné podezření. Jak by také mohli mít.
Konečně skončili s výslechem a já se odeberu do svého pokoje. Cítím, že potřebuji krev, ale chci si něco ulovit sama. Když jsem předtím vysávala zvířátka, mám pocit, že to bylo jen štěstí, že jsem je ukořistila, takže teď se hodlám je naučit lovit. Myslím, že i bez toho bych je nějak chytit, ale menší praxe mi nijak neuškodí. Navíc tady v domě se cítím v přítomnosti vampýrů stísněně a trochu nervózně - a rozhodně nechci riskovat, že sem zas přidupe Wayne, já budu mít chuť na krev a… Nebudu domýšlet.
Přistoupím k prosklené stěně a všimnu si kliky, takže mohu část stěny otevřít. Pro lidi je toto asi nebezpečné, mohou vypadnout ven, ale pro mě skočit pár metrů neznamená potíže. Skoro neslyšně vyskočím a ladně přistanu na travnaté louce s květinami. Neohlížím se, zda si mě někdo všiml a vyrážím do lesa.
Tiše, ale rychle se pohybuju mezi stromy a naslouchám jakýmkoliv zvukům. Jakékoliv prasknutí větvičky či zašustění listí by mohlo znamenat potravu nablízku. A tak se soustředím na jakýkoliv rozruch nebo hluk a zanedlouho slyším pleskot křídel. Létat sice nedokážu (škoda, tato schopnost by byla super), ale mohu počkat, až pták usedne na strom a na ten pak vyskočit. Nemusím čekat dlouho. Opeřenec zřejmě nezaznamenal žádné hrozící nebezpečí - protože já už asi pět minut nehybně stojím přitisknutá ke stromu - a proto usedne na větvi. Ta není moc vysoko, jen o málo výš než můj pokoj ve třetím patře. Vyskočit tam bude pro mě hračka.
V sekundě se vymrštím do výšky několika metrů a než bělostný ptáček dokáže pohnout křídly a vzlétnout, přistanu na větvi vedle něj, chytnu ho pod krkem a zlomím mu vaz. Ozve se nepříjemný zvuk, jak jsem mu zlomila kost, ale následně už mě konejší jeho krev. Chutná podobně jako veverčí a moc jí není, ale já se svým lovem rozhodně neskončila. Seskočím z větve na zem a nadělám u toho jen málo hluku. Větvičky pode mnou praskly a jehličí s listím také způsobilo hluk, ale já se tím příliš netrápím. Běžím hlouběji do lesa a cestou si chytnu dalších pár ptáčků a veverek až se cítím sytá, ale domů se mi v žádném případě nechce. Rozhodnu se les prozkoumat a vyznat se v něm. Rodičům pak mohu říct, že jsem lovila dlouho, pokud budou mít nějaké komentáře ohledně včasného chození domů.
Doteď jsem si neuvědomila, jak je les rozlehlý a veliký. Táhne se určitě několik kilometrů a skrz něj teče aspoň pět potůčků. Také sem tam narazím i na nějaký palouček nebo háj, ale se svou krásou a obdivuhodností se louce u našeho domu nevyrovnají.
Pak už je les hustší a přes některé části se ani se svou mrštností nedostanu. Houštiny a křoviny mi v tom zabraňují. Rostou blízko u sebe a jejich trny a šlahouny jsou propleteny do sebe. Projít skrz ně by bylo velice obtížné i pro mě. No nevadí, aspoň si neroztrhám oblečení. Obejdu zarostlé houštiny a přede mnou se najednou rozestře… nádhera. Vidím vodopád s vodou prýštící ze skal a užší řekou pod nimi. Stéká kamsi do lesa a tam se jistě rozlévá do potůčků. Ale to není všechno. Kousek od říčky se rozprostírá nevelké jezírko s průzračnou vodou čistou jako křišťál. Jezírko je obrostlé zelení, květinami a mechy a nad hladinou se slétají vážky a krouží kolem dokola.
Pod skalami není pouze jezírko, zemi pokrývá tráva měkká jako na paloučku, který jsem
včera objevila. Nejraději bych se jí poddala, složila se do její útulné náruče a nechala se uspávat její hebkostí. Ale nejdřív se jdu podívat k jezírku, zda-li ho neobývají nějací živočichové (ne, že bych je hned chtěla vysát!), přičemž si vedle něj na jemný porost kolem aspoň posadím. Všimnu si nemnoho zelených žab kuňkajících na listech a barevných ryb, které vidím přes křišťálově čistou vodu a chvíli je pozoruji.
Pozvednu hlavu k blankytné obloze bez mráčků a usměji se. Na Aljašce se mi moc líbí, co se týče přírody. A lidé…? …Wayne? Cedric? Moji spolužáci? Pořád nemám jasno v tom, zda-li chci být Wayovo přítelkyní. Když ho člověk (v mém případě upír) blíže pozná, zjistí, že je možná, možná fajn. Dnes se ke mně choval hezky, i přestože svou svůdný přidrzlý výraz neopustil jeho obličej ani na minutu. Ale i tak je… moc krásný. Těmi svými rty mě celý den fascinoval a svými širokými uvolněnými rameny dodával pocit bezpečí, když pominu, že s ním nejsem NIKDY v bezpečí.
A jak to bude se Cedrikem?
Kdoví. Dnes dal jasně (a opět) najevo, že mu záleží jen na vlastní reputaci. Myslím, že jeho nikdy nic jiného nezajímalo - i když to se u takového člověka těžko pozná, když své pocity schovává za impertinentními úsměvy, provokujícími pohledy a opovážlivými slovy. U něj těžko říct, jaký doopravdy je, ale možná prostě takový, jak se ostatním jeví. Třeba u Waye jsem se spletla. Ano, je pořád krvelačný nebezpečný vampýr, ale pod povrchem i on dokáže být milý. Je tomu u Cedrika aspoň trochu podobně? Jestli ne, jistě je zhýčkaný svou dokonalou pověstí a ještě dokonalejším vzhledem. Kdo by se snažil být jiný, když ostatní ho berou prostě takového, jaký je a ještě se jim takhle líbí? Změní se někdy? Pravděpodobně ne. Na doufání v to, že ve skutečnosti je lepší, moc nesázím. Co bych dala za to, aby mi věnoval aspoň jeden pohled, ve kterém bych nenalezla ten zatracený sarkasmus a výsměšnost. Sama nechápu, proč mi na tom záleží.
Já o vlku a vlk za mnou.
Když se otočím a vidím ho v nenuceném postoji, neubráním se a pomyslím na to, jak mě vždy dokáže okouzlit už jen tím, jak stojí. Před pár vteřinami jsem ucítila jeho pach (má nově-nalezená schopnost, která rozhodně není k zahození), takže jsem věděla, že tu je, ale teprve když ho vidím očima, se mi na vteřinu zastaví srdce a samotnou mě překvapí, proč jsem se tak lekla - ale určitě k tomu mám hned několik důvodů. Kde se tu sakra vzal? Je to snad náhoda, že sem šel zrovna, když jsem tady já?? Hm, co jiného by to bylo. Určitě by sem nesměřoval jen proto, aby mě tu našel zamyšlenou. Ono i pomyšlení, že by mě samotnou vyhledával, znělo až směšně. U Cedrika tomu tak je.
Vpíjím se očima do jeho a hledám v nich odpovědi na své otázky. Můj pohled bych popsala jako - nevraživý, nedůvěřivý, zpytavý, pátravý. Zároveň hledám i ten odstín jeho očí, kterým se na mě díval nejdříve v hotelu a pak v autě, když mě vezl k doktoru. Ne ten jízlivý, samolibý, arogantní. Nenaleznu ho. Jeho paličatost a pýcha ho zastřely a já stále hledím do očí uštěpačného domýšlivce.
"Co čumíš?" zeptá se skoro pobaveně. Jeho slova mě zasáhnou, jako by mi fyzicky ublížil. Doufala jsem, že u něj ještě mám šanci - třeba jen malinkou - s tím, že pro něj nejsem jen hloupá naivní spolužačka. Ale proč se vlastně snažím, k čemu mi v mém upířím světě asi bude vědění, že jsem pro něj v pohodě (i když vím, že jsem pro něj všechno, jen ne v pohodě)?? K ničemu, zní odpověď.
"Proč - proč jsi tady?" zeptám se s nevraživostí a nasupeností v hlase. Jsem na sebe naštvaná, že jsem v něj pořád věřila, že není takový, za jakého jsem ho měla. Ale přístup mezi námi se každým dnem zhoršuje.
"To si ani nemůžu vyjít do lesa?" opáčí, probodávajíc mě stále stejným pohledem.
"Jasně že můžeš - ale jak to, že jsi šel zrovna sem, kde jsem ?"
"Jak jsem měl asi sakra vědět, že tu budeš? S upřímností ti řeknu, že o tvoji přítomnost
nijak nestojím."
Au.
To bolelo.
"Myslíš, že já o tu tvoji ano?" vyjedu po něm najednou. Co to do mě vjelo?? uvažuju překvapeně. Nikdy bych si sice nedovolila vyjet takhle po někom, jako je třeba hezoun školy - ale teď nejsme ve škole a jsme si rovni víc, než kdy jindy. Tedy, mám rozhodně navrch, kdybych chtěla, za necelou minutu by z něho nezbylo víc než seschlé, vysáté tělo. Tak proč ho prostě nezabiju? Výčitky svědomí? Obava z toho, co by jeho smrt vyvolala mezi lidmi? Strach z toho, co by mi řekli rodiče? Ne, ani jedno.
Prostě to, že ho zabít nedokážu, ne po tom, jak se na mě díval před pár dny.
Hledíme na sebe nějak moc dlouho a mě překvapí, že zase nemá nějakou kousavou poznámku, ale abych pravdu řekla, už je mi to jedno. Já pro něj nikdy nebudu dost dobrá ani jako obyčejná kamarádka, o kterou nestojí. Nikdy jsem si ho neměla představovat takového, jakého bych ho chtěla a jaký by mohl být, neboť teď je všechno ještě horší. Vidím, jak ošklivě se ke mně chová a jaký odpor a nezájem ke mně pociťuje. Přesvědčuju se, že ten muž, kterého jsem si vysnila, měl pouze Cedrikovu podobu, nic jiného. Skutečný Cedric je totiž někdo úplně jiný.
"Víš, co si myslím?" otáže se a mě ohromí, že v jeho hlase neslyším žádný jízlivý podtón ani nic podobného, jen vážnost a upřímnost. "Že jsme se nikdy neměli potkat."
Jeho odpověď, kterou jsem nechtěla slyšet, mě zasáhne jako bodavý nůž. Věděla jsem, že mě nemá nijak v lásce a ani se mnou nechce mít nic společného, ale když v jeho očích vidím (a to, že mi to řekl, to celé jen potvrdilo) takovou averzi, zabolí mě u srdce. Vždyť - jsem mu nic neudělala! Žádnou zlobu ani nenávist, jakou teď pociťuje on ke mně, jsem proti němu nechovala. Vzhlížela jsem k němu jako ostatní naivní dívky a dělala z něj díky své fantazii úplně jiného člověka, než jaký je. Teď si to vyčítám, protože právě kvůli mým výmyslům mě nyní jeho slova bolí o to víc. Zkrátka se nedokážu smířit s tím, jaký je.
Odchází a já mu nebráním. Co bych mu asi tak mohla říct? "Neodcházej!" "Vysvětli mi, proč mě tak nenávidíš!" "Proč nezačneme od znovu a nejsme kamarádi?" Jak chabé myšlenky mi přicházejí vědomí. Musím si připustit, jak jsem psychicky slabá. Mohu mít klidně tisíc upířích schopností a sílu, že by se mi armáda lidí nevyrovnala, ale uvnitř budu stále pošetilá, slabá a sentimentální.
Počkám, až zmizí mezi stromy a pak se znovu usadím na trávu k jezírku.Má vůbec ponětí, jak mi ublížil svými slovy? Ale brečet kvůli němu nebudu, ničemu by to nepomohlo a už vůbec ne mně. V krku mám však sucho a pálí mě oči, jak se jimi slzy snaží prodrat. Nakonec si sama sobě přiznám, že nikdy nebudu dost dobrá pro nikoho. Rodiče by určitě měli raději nějakou víc poslušnou dceru a ne rozjívenou puberťačku, která ze mě vyrostla, Wayne mě zkrátka bere jako budoucnost, ale nikdy mě nebude milovat (to bych ani nechtěla, ale k čemu by nám byl společný život bez lásky?), Aileen a mí noví spolužáci mě mají za nováčka, tak se někteří snaží být ke mně hodní, ale ve skutečnosti si o mně myslí své… a o Cedrikovi ani nemluvím. Ten mě nenávidí.
Ze všech lidí na světě bych právě teď nejméně chtěla vidět právě Waye.
Bohužel mám tu smůlu, že mě našel a stojí několik metrů za mnou. Neotočím se, protože nechci, aby viděl mou uslzenou tvář. Jsem děcko. Rychle slzy utřu do rukávu a nasadím normální vyrovnaný výraz (nebo se o něj aspoň pokusím).
"Rachel… jseš v pohodě?" zeptá se Way.
"No jasně, proč bych nebyla?" opáčím.
"Protože máš červený tváře a ubrečený oči." Sakra, teď se mi ještě bude posmívat. Ale neudělá to, za což jsem mu vděčná. Aspoň se nevysmívá nahlas. Přisedne si ke mně a dá mi paži kolem ramen. Vykroutím se mu a stoupnu si. Nechci mu být takhle blízko. A už vůbec mu nechci vykládat, co se mi stalo. Nepotřebuje vědět všechno. On si však myslí pravý opak a pohledem mi sděluje, jak moc rád by si mě vyslechl. Zatnu zuby a otočím se k němu zády. Pomalu se vracím do lesa. Nechci se vrátit domů, ale tady také nebudu.
"Fajn, nemusíš o tom mluvit, když nechceš," řekne po chvíli a vytuším, že mě následuje. Jak jinak?
Neodpovídám a tiše pokračuji do lesa. Nechce se mi běžet, jsem jako bez duše. Zhluboka se nadechnu a neustále si opakuju, že pro Cedrika nemá cenu ztrácet čas a už vůbec ne o něm přemýšlet…, ale má mysl si samozřejmě dělá, co chce.
Wayne mě dojde a chce chytit mou ruku, ale obratně se mu opět vysmeknu. Asi jsem dostala rozum, když jsem se rozhodla přestat s ním flirtovat. Můj svět se zbortil, když mi všechny holé fakty docvakly a já zjistila, že pro nikoho žádnou velkou cenu nemám - maximálně tak, abych zachránila druh upírů.
"Udělal bys pro mě něco, Wayi?" zeptám se tiše, jako by mě mohl někdo slyšet. Třeba mí rodiče v křoví, aby vyslechli vše, co říkám. Věřte, že oni jsou schopní všeho, takže takové špehování by nebylo nic divného, v jejich případě.
"Co chceš," odpoví klidně a hodí po mě zpytavým pohledem. "Tak o co jde?"
"Neříkej mým rodičům, že jsi mě tady našel. Chci se domů vrátit sama, aby tě zase nepovažovali za hrdinu, jo? Unavuje mě, jak tebe a tvou bandu pořád obdivujou." Nechtěla jsem to říct tak hrubě, koneckonců Way je můj jediný "kamarád", s kterým mohu mluvit o všem, takže třeba i o mých obavách s přeměnou v upírku (tohle by Aileen asi nepřekousla).
Way neodpoví, ale pomalu přikývne. "Chceš jít domů?"
"Myslím, že jinam už ani jít nemohu." Zrychlím a rozběhnu se, čímž se od Waye odpojím. Nechci s nikým mluvit. Mám totálně zkaženou náladu a nejradši bych celý tento den zaspala. Ne, že by začal tak špatně, to spíš skončil. A když já mám mizernou náladu, jsem nevrlá a protivná a urážlivá a nikomu není radno se mnou v tu chvíli mluvit, protože bych se na něj asi vychrlila všechny nadávky (i když bych k tomu nejspíš neměla důvod), pak bych ho zkopala a nakonec zakousla. No, na takové dny pomůže jen jedno: horká koupel.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Selené Selené | Web | 13. března 2012 v 21:29 | Reagovat

prostě nádhera... ježiši..mě se ten way začiná dosti líbit....hmmmmmmmmmmmmm těším se na další pokračování.-) takové školní nafoukance nemám ráda:D hvězdy jedny:D

2 Vicky Vicky | Web | 13. března 2012 v 21:49 | Reagovat

[1]: taky je moc nemusím :-P na mě jsou moc nafoukaný :D

3 Selené Selené | Web | 14. března 2012 v 18:48 | Reagovat

OOOOO ted mě málem vystřelilo srdce z hrudi když jsem si přečetla co jsi krásněho o mě napsala v SB..ooooooooooo..děkuji

4 Vicky Vicky | Web | 14. března 2012 v 18:55 | Reagovat

[3]: není zač :-)  :-)
jsem ráda, že někoho moje slova potěšila :-)

5 Dany Dany | Web | 15. března 2012 v 15:44 | Reagovat

normalne way .... juuj :D sexoško proste :DDD skvela kapitola :))

6 Vicky Vicky | Web | 15. března 2012 v 17:15 | Reagovat

[5]: díky moc :-D

7 Erin Erin | E-mail | Web | 22. března 2012 v 15:10 | Reagovat

Way je sympaťáť :-D Mooooooccc veliký sympaťák, hezká kapitola! :-)

8 Vicky Vicky | E-mail | Web | 22. března 2012 v 20:27 | Reagovat

[7]: díky :-)  :-)  :-)

9 Lilly Lilly | Web | 18. dubna 2012 v 19:00 | Reagovat

takový smutnější.. jojo, život je někdy těžký:D pokračuju ve čtení darling:)

10 Vicky Vicky | E-mail | Web | 18. dubna 2012 v 20:07 | Reagovat

[9]: Njn, život je těžký... :-|  :-P Jen čti čti ;-)  :-D

11 NikaRoovy NikaRoovy | Web | 22. dubna 2012 v 11:02 | Reagovat

Cedrik mi leze na nervy :-D  Každopádně skvělá kapitola!

12 Vicky Vicky | E-mail | Web | 25. dubna 2012 v 16:45 | Reagovat

dekuju moc :-D Mne taky stve :-P  :D

13 Domča Domča | Web | 4. února 2013 v 20:09 | Reagovat

Mám pocit, *dobre nie je to pocit, je to skutočnosť* že som sa na tejto poviedke stala závislá :D ale niet divu :D je proste úžasná :D

14 Vicky Vicky | Web | 5. února 2013 v 8:15 | Reagovat

[13]: ooo moc děkuju :-D Jsem ráda, že se ti líbí ^w^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama