Kapitola 9. 1/2

4. března 2012 v 17:44 | Vicky |  Začátek konce by Vicky
Tato kapitolka by měla být zábavnější! :DD
Pište do komentů, a taky jsem pro Vás udělala anketu, ve které zvolte
Vaší oblíbenou postavu příběhu :)
Taky moc děkuju aspoň té hrstce lidí, kteří čtou moje povídky ;)
jsem ze ně vděčná

DEVĚT

S Héliem jsme se projížděli po lese a občas jsem zahlédla někoho z výpravy. Ale krajina tu byla krásná - vůbec ne jako ty lesy u živých - tam je to samý odpadek, suché stromy a žádná zvířata. To tady… žádné odpadky ani suché stromy a každou chvíli se mi před očima mihlo kdejaké zvíře: liška, zajíc nebo malá srnka. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tato zvířata… jsou mrtvá. Stejně, jako všechno kolem.
"Meg?" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a uviděla Zacka na svém hnědákovi. Otočila jsem Hélia ke svým spolujezdcům a čekala, co ze Zacka vypadne.
"Co se ti stalo dneska na jezdectví?" zeptal se.
"Co by se mi mělo stát?" odvětila jsem. Pak mi ale ztvrdl hlas. "Možná ty bys mi měl říct, co se stalo včera v noci." Moje slova pro něj byla jako rána pěstí. Zíral na mě s otevřenou pusou, obličej ztvrdlý zděšením.
"No řekni sám!" vybízela jsem ho. "Co se stalo!?"
"Meg, k ničemu mezi mnou a Shelby nedošlo. Jen jsme se líbali a přespal jsem u ní." Zack dělal, jako by se vlastně nic nestalo. asi si myslel, že je tohle úplně normální, i když je zadaný. Byla jsem vzteky bez sebe a tváře mi hořely.
"Myslela jsem, že ji nenávidíš," hlesla jsem. "Tohle děláš vždycky, co?"
"Co myslíš?"
"Že někoho máš a pak ji zradíš… se Shelby."
"Kdo ti to řekl?"
"Stacey Sylerová."
"To snad ne."
"Jaks jí to mohl udělat?! Jen se podívej, co z ní zbylo - jen kvůli tobě! Podívej, cos udělal ! Není ti to ani trochu líto? Ani s ostatními?!!"
Byl zticha jako hrob. Zřejmě nepřicházely slova, ale já ještě neskončila. "A jen tak mimochodem - kdybys držel jazyk za zuby a neříkal Shelby tajemství, možná bych mohla jít na Zimní ples a zbylo by mi mých sedm dolarů! Ale počkat - kdybys jí nic neřekl, nic bych se o tobě vlastně nedozvěděla! Dál bych byla slepá jako patrona a obelhávala se tím, že mě miluješ! Vlastně jsem Shelby docela vděčná, že mi to řekla. To je jedno. Tak jako tak tě nenávidím a nebudu s tebou už nikdy víc chodit a nikdy už tě nechci vidět."
"Meg, já…"
"Nic neříkej! Máš to marný. Už ti nevěřím." Otočila jsem se s Héliem a odjela pryč do lesa. Slyšela jsem, jak za mnou Zack volá, ale neposlouchala jsem ho a už vůbec se mu nepodřizovala, jako ostatní holky.
Jela jsem ještě rychleji a přes slzy ani nevěděla kam. Kličkovala jsem mezi stromy a snažila se do žádného nabourat. Napadlo mě, proč jsem vlastně
sjela z cesty. Ale bála jsem se, že kdybych se otočila, Zack stál by tam pořád ještě stál a viděl, jak brečím, protože je mi to tak líto. Zlost a bojechtivost mě rychle opustila a místo nich nastoupily žal, stesk a opuštění.
Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že už bude konec hodiny, tak bych se nejspíš měla vrátit. Otočila jsem Hélia a zamířili jsme zpátky k cestě. Ale... ta cesta tam nebyla! Musela jsem jet dál, než jsem si myslela. No co, aspoň se tu ještě porozhlídnu, napadlo mě. Jela jsem tedy ještě dál zpátky, ale nemyslela jsem si, že bych se té cestě nějak přibližovala. Naopak jsem mělapodivný dojem, že se od ní ještě vzdaluji. Pomalu mě pohlcoval panický pocit, že jsem se ztratila. To jsem celá já. Ach jo.
Momentálně mě nenapadalo nic, co bych mohla udělat. Čekat, až mě někdo najde? Pokusit se vrátit s pomocí mapy? To by dopadlo ještě hůř a kdoví, kam bych se nakonec dostala. Přesto jsem si mapu před sebou rozložila. Ale ani náhodou jsem se v ní nevyznala. Viděla jsem jen nějaké body, čáry a šipky. Do háje, copak se nevyznám v blbé mapě!? A to jsme se o nich učili v sedmé třídě. Potom, když jsme psali test, všichni měli jedničky - až na mě, jediná studentka, která dostala z testu z map (a podle mých spolužáků to byl nejlehčí test z celého pololetí ze zeměpisu) za pět. Super, ne? Vzpomínám si, že mi za to pak rodiče dali tři týdny zaracha a učit se, učit se, učit se MAPY. To dokázalo naštvat. A moje současná situace taky.
Rozhlížela jsem se kolem, jestli tu někdo nezbyl, ale marně. Navíc jsem si ani nepamatovala, že bych předtím byla v této části lesa. Znovu jsem nakoukla do mapy, ale bylo to naprosto zbytečné. Navíc ty body nebyly ani pojmenované.
"Haló! Je tu někdo??" zakřičela jsem do lesa. Ozvěnu jsem pak slyšela ještě dlouho. Ale žádné odpovědi jsem se nedočkala. Může mít někdo takovou smůlu jako já?! Zemřu, dostanu se jako duch do Světa mrtvých, dva kluci po sobě mě zradí, přijdu o prachy jen proto, že Zack nedržel jazyk za zuby, nemůžu jít na Zimní ples, zjistím hroznou pravdu o Zackovi a nakonec se ještě ztratím v lese.
Volala jsem znovu a znovu, až jsem uslyšela praskání. Křup, křup, pomyslela jsem si a zaradovala se. No konečně mě někdo našel a odvede mě zpět do školy. Jsem doopravdy nemožná. Copak se musím spoléhat na druhé?? No, když jde o mapy a tak, zřejmě ano.
"V lese se nekřičí," ozval se za mnou děsivý šepot. Vyjekla jsem a Hélios se očividně taky dost vyděsil. Ohlížela jsem se na všechny strany, ale nikoho jsem neviděla. "Kdo je to?!" ptala jsem se vyděšeně. "Jestli je to někdo ze školy, fakt děkuju, podařilo se ti mě dost vystrašit." Snažila jsem se o bezstarostný tón, ale ve skutečnosti jsem si nemyslela, že by to byl někdo ze školy. A už vůbec bych nepochopila, proč se mě snaží děsit. A proč?? Navíc - tento hlas byl... jiný. Měl hrubý a silný podtón a zněl fakt hrůzostrašně (no jo, ta má slovní zásoba, ale opravdu jsem se bála).
Najednou křupla větev za Héliem a než jsem se stačila ohlédnout, ten
dotyčný mě zahalil do temnoty. Bránila jsem se, kopala a vřískala, ale byla jsem v pytli. A to doslova. Cítila jsem se stísněně a už na mě padala únava, ale nevzdávala jsem se. Nesmím se vzdát!!
Byla jsem v pytli a někam mě nesl. Přitom však neřekl ani slovo. Až poté, co jsem uslyšela křik (a nepatřil mě), začal vydávat podivné pazvuky, jako rozkazy, jenže v jiném jazyce. Avšak v žádném, které bych znala (angličtina, španělština a mizerně italština). Ale byla jsem si tak nějak jistá, že tento jazyk nemluví ani živí lidé. Nevím jak, ale prostě jsem to věděla. Kolem pořád byl slyšet ten srdceryvný vřískot, tak jsem využila situaci a pokusila se vymanit z pytle. Podařilo se mi pouze to, že mě únosce pustil na zem a já si narazila zadek. Vylezla jsem z pytle, ale on už to měl naplánované. Viděla jsem ty nejkrásnější oči na světě, nejpřitažlivější úsměv, jaký kdo snad uměl vykouzlit a jeho ruce (s vypracovanými svaly), které mi držely u krku nůž ostrý jako břitva. Věděla jsem, že jakmile se pohnu, ostří se mi zaryje do krku a já budu patřit... mezi mrtvé?? To sotva. Vzpomínala jsem si, jak Rihannon mi říkala, že mrtví nemohou cítit bolest. Stejně jsem se nehýbala, kdoví, co má naplánované.
"Ani se nehni," přikázal mi ledovým hlasem, přesto úsměv neopustil jeho rty. A přesto, jak se mi nechtělo uvěřit, že je zlý, jsem si pomyslela, že hýbat se by mě ani nenapadlo. Tenhle totiž byl zlý, ať si vypadal, jak chtěl. A já tomu věřila.
"Vím, co si teď myslíš - že mrtví necítí bolest," slovo mrtví řekl se znechuceným podtónem. "Dokážu ti, že bolest cítit můžeš." Pomoc, co ho zasenapadlo?? přemýšlela jsem. Ani jsem si nevšimla, že mi dal nůž z krku pryč a že ve vteřině mi stáhl rukáv svetru z ramene a udělal mi tím zatraceným nožem do kůže hlubokou rýhu.Vykřiklajsem. Ucítila jsem takovou bolest, že si to snad ani nedokážete představit. Rána mě pálila, bolela a začala z ní kapat stříbrná tekutina. Krev?!!
"Podle tvého jekotu si myslím, že to bolí," odtušil a škodolibě se pousmál. Z kapsy vytáhl malou lahvičku a přitiskl ji pod mou ránu. Do ní skapala "krev" a když byla lahvička plná, zazátkoval ji a na mou ránu přitiskl svá ústa. Upír?!! pomyslela jsem si znechuceně. Na ty jsem nevěřila, i když jsem o nich četla plno knížek - Stmívání, Upíří deníky, Vampýrskou akademii, Školu Noci, Akademii Evernight... Stejně - jsou to jen knížky, upíři přece jinak neexistují?! Ale po chvilce jsem si uvědomila, že mnou-nazvaný-upír mi krev nevysál, nýbrž ránu pouze políbil. Zrudla jsem. Nejdřív mě unese, pak se mnou sekne na zem, následuje říznutí do ramene, vezme si moji krev a nakonec mě líbá?? Nenormální.
K mému překvapení, když rty odtáhl, rána se okamžitě zahojila a zůstala tam jen malinká jizva. Zírala jsem na mnou-nazvaného-upíra a nemohla uvěřit svým očím. Rána dokonce přestala pálit.
"O tomhle nikomu nesmíš říct, je ti to jasné?!" K těm slovům mi přiložil ostrý nůž na krk. Jestli mi to je jasné? Jako facka. Pomalu jsem přikývla, ale opatrně, aby se mi ostří nezarylo do kůže. Už tak to bylo dost nepříjemné. Když ho odtáhl, odvážila jsem se zeptat: "Jak to, že mě to bolelo, když jsi mě říznul?"
Udiveně se na mě podíval a pak se pobaveně zasmál. Popravdě jsem netušila, co je tu tak k smíchu, ale asi má svůj druh zábavy. Když si všiml mého výrazu, vysvětlil: "Jsi zvláštní. Ostatní se vždycky ptají, proč tohle děláme a co s nimi bude, ale tebe očividně zajímá něco úplně jiného." Aha. No, moc vtipné, pomyslela jsem si.
"Bolelo tě to proto, že ten nůž byl namočený v krvi. Vždy, když někoho chytíme, vezmeme mu krev a s ní pak potřeme naše zbraně. A potom když někoho řízneme, hrozně to pálí. Taky jsem to zažil." Chtěla jsem o tom vědět víc, ale ten nůž u krku mi už mi opravdu vadil.Hraje si snad na banditu z nějakého praštěného filmu, na které jsem se tak ráda koukala jako malá?
Jako by věděl, co si myslím a dal nůž dolů. "Ale nebudeš křičet, pokoušet se zdrhnout ani nic jiného, rozumíš?"
"Fajn," odpověděla jsem. "Ale já vážně spěchám do školy a už mě budou hledat. Budu mít parádní průser, když mě nepustíš a nepomůžeš mi dostat se z lesa."
Znovu se zasmál. Líbil se mi jeho hlas a když se usmál. Přesto to nic neměnilo na tom, že je zlý. Ale nechtělo se mi tomu věřit. Přece mě ještě nezabil, ani mi nijak vážně neublížil - a když mě říznul, nakonec mi ránu i zahojil. A to byl pro něj zřejmě nějaký přestupek, když říkal, ať o tom mlčím.
"Víš, co děláme s chycenými mrtvými?" zeptal se.
Zavrtěla jsem hlavou. "To asi těžko, jsem tu třetí den a o vás jsme se ještě neučili, pokud vím. Nikdo mi o vás neřekl - moment! Vás je víc?"
"Samozřejmě, asi padesát. Ale proč ti tohle vlastně říkám? Kdybys mi zdrhla, vsadím se, že bys všechno řekla ve škole a naše tajemství by bylo v prdeli." Skoro jsem se zasmála. To, že tito - "lesní lidé" mluví sprostě, by mě vážně nenapadlo.
"Nikomu bych nic neřekla," odpověděla jsem. "A když mě pustíš a pomůžeš mi zpátky, tvoje tajemství u mě bude v bezpečí."
"Já nevím… nevěřím ti," řekl pevně. "Nechci tě děsit, ale ti z té školy o nás už léta neví. Objevili jsme se asi před sto lety a náš útok už si nikdo nepamatuje."
"Vy jste napadli Death?" zeptala jsem se překvapeně.
"Živíme se mrtvými - i když my jsme taky mrtví," odpověděl. "A takových jako ty jsem už zabil - a to už opravdu. Nevím, co se děje, když po smrti znovu zemřeš, ale dost mrtvých už to zjistilo. Netuším proč, ale mám takový… divný pocit ohledně tebe. Nějak tě… nemůžu zabít."
"Ať tě něco takového ani nenapadne! Shelby Cassiová má konečně konkurenci - a ty bys mě snědl?!!" Vykulila jsem oči. Nedokázala jsem si představit, jakou by měla ta sokyně radost, kdybych zmizela - a nikdo by nevěděl PROČ a JAK. No jo, jako v detektivce.
"Nevím, kdo ta Shelby je, ale-" najednou zmlkl a zakryl mi ústa rukou. Nebránila jsem se, když tohle udělal, jistě k tomu měl důvod. Schoulil se za strom se mnou a druhou rukou naznačil, ať jsem zticha. Uslyšela jsem křupání větviček a skoro nedýchala. Další z nich?? přemýšlela jsem. Byla jsem zticha a bála se, že nás objeví a ze mě nakonec bude jejich oběd. Po chvíli jsem si uvědomila, že kroky se vzdalují. Pomalu jsem si oddychla, ale dost potichu, abych nenadělala randál.
"Už je pryč," řekl a sundal svou ruku z mých úst.
"No sláva. Kdo to byl?" ptala jsem se a rozhodně chtěla vědět, kvůli komu jsem měla tu čest mít jeho ruku na puse.
"Jeden ze stráží. Chodí po lese a kontroluje hlídky. Zanedlouho se zjistí, že jsem v nedohledu a začnou mě hledat. A to bude průser." Potěšilo mě, že použil mé klení a usmála jsem se. Zřejmě mi vůbec nedocházelo, jaké mi hrozí nebezpečí.
"No, tak to by se hodilo, abych vypadla," nadhodila jsem. "Opravdu nemám zájem být k užitku jen jako jídlo."
"Ještě nikdy jsem takhle nezradil svůj klan. Ale… u tebe udělám výjimku. A ne pro tvou neodolatelnou krásu," přičemž pohladil mé vlasy, "a ne pro tvou drzou odvahu. Nevím, v čem to je, ale zjistím to." Usmál se a já znovu zčervenala. Jak to, že se vždycky zamiluji do toho nesprávného?? Moment, kdo říká, že jsem se zamilovala!? No, nutno dodat, že je opravdu krásný. Krásnější, než všichni, které jsem kdy viděla. Karamelové vlasy mu spadaly do tmavých očí a ty se na mě potutelně usmívaly. Ale bylo v nich i něco smutného. Co to jen bylo?
"Chci tě ještě někdy vidět," řekl po chvíli.
"A jak to chceš udělat, když tvůj klan je nepřítel mého klanu?"
"Když tě pustím, slib mi, že za mnou ještě někdy přijdeš."
"No, na jezdectví máme někdy vyjížďky do lesů, tak bych možná mohla."
"Dobrá, ale - jestli se dozvím, žes prozradila naše tajemství, přijdu a bez milosti tě zabiju." Oči mu ztvrdly, stejně jako pohled na mě. "A to myslím vážně."
"Neměj strach, nikdo se nic nedozví."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 lilliinka lilliinka | E-mail | Web | 8. května 2012 v 9:03 | Reagovat

No, tak to je hodně zajímavý, že bych se už dostala k hlavní zápletce příběhu? :-) Jinak v anketě hlasovat nemůžu, páč nevim, kdo je moje nejoblíbenější postava. Dost se mi taky líbila Meghanina kámoška jak-ta-se-jen jmenovala :-) Ale jinak se mi kapitolka zase moc líbila!

2 Vicky Vicky | E-mail | Web | 8. května 2012 v 11:07 | Reagovat

[1]: Jasně, nemusíš hlasovat, vždyť je to jenom anketa :D Ta její kámoška se jmenuje Phoebe, no tu jsem sem zapomněla napsat 8-O No neva :D

3 Domča Domča | Web | 7. října 2012 v 19:52 | Reagovat

Wau, super kapitola :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama