Kapitola 9. 2/2

4. března 2012 v 17:49 | Vicky |  Začátek konce by Vicky

Zavedl mě na kraj lesa. Cestou tam jsme narazili na pár stráží, ale byli jsme maximálně opatrní a nevšimli si nás. Teprve nyní jsem si uvědomila, že Hélios je pryč. "Kde je můj kůň?" zeptala jsem se ho.
"Myslím, že našel cestu zpět do školy," odpověděl. "Odtud už snad trefíš, ne?"
"Jasně," přikývla jsem. "Děkuju za pomoc."
"Nezapomeň na svůj slib."
"A ty napomeň na mě." Ani nevím, proč jsem to řekla, ale prostě se stalo, no. Nic mi to neudělá. "A mimochodem - jak se jmenuješ?" chtěla jsem vědět, ale už byl pryč. Netušila jsem, jak se tak tiše dokázal odplížit pryč a jak to, že jsem si toho nevšimla, ale hlavně, že nejsem oběd pro lesní klan.
Ke škole to už bylo kousek a za pár minut jsem tam byla. Dabria a Thomas mě samozřejmě vyslýchali jak u soudu a nutili mě, abych jim řekla všechny podrobnosti do posledního detailu. Vymýšlela jsem si, že jsem ztratila svou mapu a když jsem ji našla, ztratila jsem se sama. Nakonec jsem se nějak dostala z lesa a našla cestu zpět.
"A co Hélios? Přiběhl sem jako splašený a skákal a frkal, jako by se ti něco stalo! Co se ti přihodilo??" ptala se Dabria pořád dokola.
"Když jsem našla tu mapu, slezla jsem na zem, abych ji mohla sebrat, ale Hélia vyděsilo nějaké zvíře, nejspíš. Prostě se najednou splašil a utíkal."
Zdálo se, že mi mou historku uvěřili. "No dobře, ale příště už tě nenecháme jezdit po lese samotnou. Někdo s tebou bude," prohlásil Thomas rezolutně. No super.
"A teď jdi na hodinu, všichni už jsou pryč," dodala Dabria. Ještě větší super, všichni se mě budou vyptávat, kde jsem byla. Nechtěla jsem lhát svým kamarádům, ale slib je slib. Nic neřeknu, nehodlám je zradit.
Převlékla jsem se z jezdeckého oblečení do svého a zjistila jsem, že tam mám vzkaz. Podívala jsem se a přečetla si ho.
Zack už je volný, co? Konečně. Přijď ke mně do pokoje.
To tak, ještě se budu obtěžovat a jít k té slepici, pomyslela jsem si.
Španělština uběhla rychle, protože profesor usnul při výkladu a všichni jsme se vykradli na oběd. Na obědě už byli všichni a moji kamarádi už seděli u našeho stolu. Nandala jsem si smažený sýr s hranolky a k pití limonádu a sedla jsem si k nim. Stacey tam taky byla a cpala se špagetami.
"Ahoj," řekla jsem. Upřelo se na mě šest párů očí a začalo vyptávání.
"Jsi v pořádku?"
"Co se stalo?"
"Kde jsi byla?"
"Zranila ses??"
"Spadla jsi z koně?"
"Jaks našla cestu zpátky?"
"Napadlo tě nějaké zvíře?"
Odpovídala jsem na všechny jejich otázky podle mé vymyšlené historky. Očividně mi všechno uvěřili a na nic dalšího se už nevyptávali. V klidu jsem dojedla svou porci a pak spěchala na hodinu vaření. Shelby měla připravovat hlavní chod - tak trochu jsem přemýšlela, jestli se mě nepokusí otrávit. Ale co, stejně zemřít nemůžu… vážně ne? Ale donutila jsem se zrovna teď nemyslet na Lesní klan. Demetri s Richardem dělali zákusek - čokoládové muffiny s bílou polevou. Neuvěřitelně jsem se těšila, až je ochutnám!
S ostatními jsem musela péct nějaké koláčky a vůbec mě to nebavilo. Toužebně jsem koukala na tvarující se muffínky a přála si je taky dělat. Paní profesorka si mě všimla a dovolila mi klukům pomáhat. Demetri i Richard uvítali pomoc, jelikož připravovat aspoň padesát muffinů pro nás všechny (s předpokladem, že všichni budou chtít přidat) bylo pro dva moc. Ale Demetri měl podezřele velkou radost, když jsem k nim přišla s oznámením, že jim jdu pomoct. No co, nevšímala jsem si toho. Neustále říkal, jak mi ty muffiny jdou a jak byl rád, když jsem přišla pomoct. Taky mi lichotil několika komplimenty (a mě se to chtě-nechtě moc líbilo!). Konečně byly muffiny hotové a pekly se v troubě. Ještě zbývalo udělat bílou polevu. Richard přinesl bílou čokoládu a já ji rozehřála ještě s kokosem. Mňam! Olizovala jsem se až za ušima a nedokázala odtrhnout oči od té krásné bílé polevy s kokosem. Demetri mě nechytal, jak jsem si namočila v polevě prst a olizovala ho.
"Hele!" pokáral mě z legrace, ale sám si pak taky ochutnal. Za chvíli jsme měli celé olepené ruce od bílé čokolády s kokosem a poleva v hrnci nějak ubývala. Smáli jsme se a navzájem se okřikovali, ale pak nás načapala paní profesorka. A to byl průser -doslova. Ne, dělám si legraci, jen jsme museli udělat novou polevu a tentokrát neujídat ! Stejně jsme aspoň ochutnali a když nás viděl Richard, vymluvili jsme se na to, že kontrolujeme, jestli ta poleva není připálená.
"Profesionálové přece taky musí kontrolovat své výtvory," dodal Demetri, ale Richard jen pozvedl oči vzhůru. A aby to na nás neřekl, podplatili jsme ho ochutnáním polevy. To si pište, že nic neřekl! Olizoval se chtěl ještě a ještě, ale už jsme mu nedali. Musí si počkat na muffiny. Ty byly za chvíli hotové a my všechny polili bílou polevou. Taky že si všichni pochutnali a chtěli přidat. Ale nebylo jich dost a každý mohl mít maximálně dva.
"Už vážně nejsou?" ptala se pořád dokola Shelby a svůdně mrkala na Demetriho. Ten ji ale odbyl tím, že měla dost a že není lepší, než ostatní, takže se musí spokojit se svou porcí. Odvrátila se a zkoušela to na Richarda, ale ten s ní ani nemluvil. A u mě to ani nezkoušela. Demetri někam odešel a pak se vrátil s tím největším muffínem, jakého jsme upekli. Bylo na něm tolik polevy, že by se z ní dal postavit sněhulák.
Demetri se usmál a podal mi ho. "Ten jsem udělal speciálně pro tebe, Meg. Ale nikomu to neříkej, už tam žádné nejsou." Rozzářila jsem se štěstím. Byla jsem tak ráda, že je můj kamarád a musela jsem ho obejmout.
"Mockrát díky, jsi super!" děkovala jsem. Ale přišlo mi nefér, že já měla tři muffiny a on jenom dva. Proto jsem mu půlku ulomila a zacpala jím jeho pusu, než stačil protestovat. Pochutnali jsme si na tom nejlepším muffínkovi a já měla zase dobrou náladu. Utřela jsem si pusu kapesníkem (samozřejmě darovaným od Demetriho, jak jinak) a vyhodila do koše (přesněji řečeno: Demetri ho tam odnesl).
Hlavní chod od Shelby Cassiové se nadal pozřít. Udělala nějakou odpornou nedovařenou polívku - uvařila vodu (no musím tleskat, že to dokázala! Bravo!) a do toho nasypala celý pytlík syrové zeleniny. Takhle nám to naservírovala a nechala se chválit od paní profesorky. Jenže ta pro ni moc slov neměla, maximálně to, že je jí po té polívce špatně a že už ji nikdy nenechá vařit, tedy pokud se nechceme otrávit. Poté spěchala na záchod zvracet (kdoví, co všechno v té polévce bylo?) a hodina skončila. Demetri tu polévku vůbec nejedl, tak mu jako jedinému nebylo špatně, ale mě bolelo břicho. Vím, že by nás nemělo nic bolet, ale zřejmě to nefunguje. Všem bylo špatně od žaludku a všichni se na Shelby mračili - dokonce i Zack.
Když jsme s Demetrim šli na hodinu Bojových umění a sebeobrany, udělalo se mi ještě hůř. Super, to pana profesor jistě potěší. Ale bez milosti mě nechal běhat kolečka celou hodinu (!!!). Bolelo mě celé tělo a to jsem běhala sotva půl hodiny.
Na Demetrim bylo vidět, že je mu mě líto a že by nejraději pana profesora nakopl. Když jsem si ten obrázek představila, zasmála jsem se, až mě bolely plíce.
"Pane profesore - kdy začnete vyučovat Meg nějaké dovednosti?" zeptal se Demetri po chvíli, kdy už jsem doslova chcípala únavou.
"Bude lepší, když s těmi začne až příští rok, Demetri. Myslím, že na bojová umění nebude mít talent," odpověděl profesor a mě tím hrozně namíchnul.Jak se opovažuje mě odsuzovat?! Dělat ukvapené závěry!? To si vážně myslí, že tady budu běhat jako magor celý zbytek roku??
"Ale pane profesore," říkal dál Demetri. "Děláte ukvapené závěry! Třeba má talent - a ani o tom nevím. Nemůžete ho ani zkusit probudit?"
"To nemůžu," odpověděl prostě profesor. "Protože ona je líná, nebude chtít cvičit. Jak říkám, bude lepší, když bude jen běhat a příští rok uvidíme." Načež se k Demetrimu otočil zády a pokračoval ve cvičení ostatních. Demetri sena mě bezradně podíval a jeho pohled říkal: "Je mi líto, nevěděl jsem, že to takhle dopadne…"
Pokrčila jsem rameny a pokračovala v běhu. Z hrdla se mi drala hořká pachuť. Bylo mi úplně jedno, že se nebudu účastnit výcviku, o starost méně. Lepší bude jen běhat, tak si aspoň udržím fyzičku. Je mi to milejší, než se potit nějakými zbraněmi. Tolik jsem se snažila se přesvědčit. Jenže já nebyla taková, že bych se snadno sama sebou obelhala. Ne sebe.
Proč mě tak nesnáší?? Co jsem udělala špatně? přemýšlela jsem neustále. Možná bych mohla na toho mrzouta párkrát mrknout a bylo by. Ale přišlo by mi to špatné. Stačilo mi, že jsem se nedávno rozešla s Rixonem, dnes se Zackem, navíc je do mě zabouchnutý Demetri a ke všemu od té chvíle, co jsem viděla toho únosce z Lesního klanu, mě pronásledoval podivný pocit (stejný, jako když jsem poznala Rixe a Zacka!) a vždy, když jsem si na něj vzpomněla, začervenala jsem se. Samozřejmě to bylo opět nefér vůči Demetrimu (proč mu nemůžu udělat radost a týden dva s ním chodit? Protože mé srdce nepřestalo bít jen pro něho.) - určitě by se trápil, kdyby se o něm dozvěděl...
Konečně skončila ta děsně otravná hodina a já se běžela vysprchovat k sobě do pokoje. Nicol už tam byla a dělala si úkoly. To mi připomnělo tu horu papírů na zítřek z dějepisu. Ach jo.
A to po mě ještě Shelby chtěla, abych k ní zavítala do pokoje. Sice jsem si říkala, že ani náhodou tam nepůjdu, ale docela mě zajímalo, co mi zas chce. Proto jsem se v rychlosti osprchovala ledovou vodou a hodila na sebe značkové tepláky a mikinu... se Silvestrem a Tweetim.
Shelby měla pokoj nedaleko od toho našeho a když jsem tam došla, dveře byly pootevřené. Už-už jsem chtěla zaklepat, ale najednou jsem zevnitř uslyšela hlasy. Jeden patřil Shelby a druhý... samozřejmě Zackovi. Podívala jsem se klíčovou dírou a uviděla je uprostřed pokoje. No jo, Shelby bude určitě bohatá, pomyslela jsem si. Shelby se chichotala, jelikož Zack jí lichotil několika trapnými poznámkami a čas od času jí vlepil pusu na bradu, uši, čelo či tváře.
"No jo, hned jak jsme to začali, mi bylo jasné, že s ní dlouho nevydržím," říkal Zack a Shelby se škodolibě zasmála.
"Miláčku, ty nikdy u žádné nevydržíš dlouho," odpověděla Shelby a políbila ho na bradu. "A právě to se mi na tobě líbí ze všeho nejvíc - že se ke mně vrátíš a je to, jako bychom spolu byli... zas od začátku." Tentokrát se zasmál Zack.
"Vadilo mi, že když jsem byl s ní... myslel jsem na tebe. Bylo to hrozné, jaks mi chyběla. Nechci už bez tebe být, lásko," špitl Zack, ale já to přesto slyšela. Taky mi bylo jasné, že se baví o mně. Krátí si čas pomlouváním a vzpomínáním na staré časy.
"Ani já bez tebe. Na Meghan zapomeň, teď jsem tu jen já," usmála se Shelby. Zack jí úsměv oplatil, pohladil jí po tvářích a začal ji líbat na přehnaně zmalované tváře. Shelby se pořád hihňala jako praštěná, ale na tohle jsem se už nehodlala dívat. Zadržela jsem slzy a odtrhla oči z klíčové dírky.
Utíkala jsem do svého pokoje, kde jsem sebou sekla na postel. Nicol zvedla zrak od učení zkoumavě se na mě dívala. Ale slzy nepřicházely. Cítila jsem se ponížená, nechtěná... druhá. Zack nikdy nechtěl mě, ale Shelby. Když mi říkal, že se mi líbím, myslel na ni. Když mě zasypával hezkými slovy a něžně hladil na vlasech, myslel na ni. A když mě políbil, myslel na ni. Hořkost v mém hrdle se přeměnila v zuřivost a vztekle jsem sebou házela na posteli. Vůbec jsem neměla chuť dělat úkoly, ani trochu. Ale nebudu o to žádat Nicol - už toho pro mě udělala dost a já se na ni nemohu vždy spoléhat. Kate a Nicy jsem žádat nechtěla, nevím proč, ale nepřišlo mi to úplně ideální. A o Richardovi ani nemluvě - proč by chtěl dělat úkoly zrovna ? A co za to.
A co Demetri? napadlo mě. Ten by pro mě přece udělal cokoli, kdyby věděl, že má naději. Ale nemůžu ho přece takhle hloupě využít!! pokárala jsem se,ale propadala jsemzoufalství. Já nebudu dělat ty pitomé papíry. Možná bych mohla někoho podplatit penězi - něco mi ještě zbylo. Ale to by se rozneslo, že rozdávám peníze za úkoly, a ještě by to mohlo být špatně.
Rozhodla jsem se, že se Demetriho aspoň zeptám. To nic neudělá mě, ani jemu. Je přece normální, když někdo z někým přijde s prosbou o udělání úkolu. Ale pochybovala jsem o tom, že by zrovna Demetri dělal úkoly někomu jinému.
Přesto jsem za ním šla s nevinným úsměvem na tváři a zaklepala jsem na jeho pokoj. Okamžitě otevřel a rozlil se mu radostný úsměv po celém obličeji. Bylo mi ho tak líto.
"Meg! Co ty tu děláš?" vyptával se.
"No, nějak si nevím rady s úkolem a říkala jsem si, jestli bys mi nechtěl pomoct," odpověděla jsem jako úplné neviňátko.
"A proč jsi šla zrovna za mnou?"
"Připadal jsi mi... chytrý a přišel jsi mi jako nejlepší řešení."
"Tak já jsem nejlepší?" usmíval se čím dál víc.
Pousmála jsem se a pokrčila rameny. Hrála jsem, že se stydím a to Demetrimu samozřejmě dodalo odvahu. Pozval mě dál a pohostil mě na své neustlané posteli (což mi mimochodem vůbec nevadilo) a ještě mi přinesl arašídy.
"A co za to?" zeptal se po chvíli provokativně. To jsem nevěděla, co na to říct. Normálně bych klukovi za tohle dala facku, protože všichni chtěli to samé (což jsem jim samozřejmě nedala), ale Demetrimu jsem to nemohla udělat. Ještě by ho napadlo, že ho schválně provokuji a určitě by to dopadlo tak, že bych žádný hotový úkol neměla.
"Co chceš," odpověděla jsem neurčitě.
Věděla jsem, že se neodváží říct si o pusu - a byla jsem za to vděčná. Demetri pokrčil rameny a řekl: "Stačí mi, že se mnou kamarádíš, ale... chtěl bych vědět, jestli... jestli mám šanci..." A do háje.
"Časem... já si to rozmyslím," odpověděla jsem. "Potřebuji čas, Demetri. Stalo se toho tolik za poslední dny a to jsem se ještě ani nestačila pořádně rozkoukat. Nevím... já nevím." Sklopila jsem hlavu a čekala na přednášku o mém randění se Zackem a podobných věcech, ale on se jen usmál a pohladil mě po tváři.
"Tolik času, kolik jen potřebuješ, Meg. Budu tu vždycky pro tebe." Překvapil mě. Většina kluků není tak chápavá a trpělivá, ale za to jsem měla Demetriho tak ráda. Jenže, proč mu nestačí jen dobré přátelství? Nemůžu mít skutečné kamarády, když oni vždy chtějí něco víc.
Objala jsem ho a pak mu dala přátelskou pusu na tvář. Zřejmě to nepochopil špatně a včas se odtáhnul. "Víš, původně jsem si chtěl říct o tohle, ale, no... bál jsem se, jak bys na to reagovala."
"Někdy je lepší nic neříkat," odvětila jsem a uvědomila si, že mám svůj obličej fakt blízko jeho. I on si to uvědomil a odtáhl se. Byla jsem mu tak vděčná, že jsem to nemusela udělat já.
"Tak, a teď ty úkoly. Udělám ti je, jestli chceš," nabídl mi a já bez okolků souhlasila. Úkoly mě fakt nebaví a skoro jsem skákala radostí, když následující den mě profesorka pochválila za to, že úkoly jsou bez jediné chybičky a dala mi za to hodnocení Vynikající. Usmívala jsem se od ucha k uchu a v duchu děkovala Demetrimu. I Kate donesla úkol, i když tam měla pár chyb. Nedala jí
žádné hodnocení a poslala ji sednout si pro změnu vedle Smraďocha. Mě nechala sedět samotnou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 lilliinka lilliinka | Web | 19. května 2012 v 9:26 | Reagovat

No ona je chudinka tak zoufalá z toho jak jí Zack se Shelby podvedli a přitom něco podobného udělala i Demetrimu - dala mu naději a sprostě ho využila.
Jinak já se taky omlouvám, že sem tu delší dobu nebyla, takže jsme si kvit :D

2 Vicky Vicky | E-mail | Web | 19. května 2012 v 11:29 | Reagovat

[1]: Ok :))

3 Isenstar Eragon Isenstar Eragon | Web | 20. května 2012 v 12:19 | Reagovat

Tak a teď jsi dosáhla jedné věci: pekelně jsi mě zmátla :-D. Jsem zvědavá co bude dál...

4 Domča Domča | Web | 11. října 2012 v 18:59 | Reagovat

Pekná kapitola :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama