5. Kapitola

13. dubna 2012 v 20:56 | Liss |  Zlo nikdy nekončí (Vicky a Liss)
5. Kapitola
Mallice
Bohyně prostoru návratu
"Sestro, jaké milé překvapení!" Snažím se začít z jiného konce. Musím si získat trochu času, abych si sehnala pár dalších Prostořanů, protože ti by se teď vážně hodili. A ti, kteří žijí v téhle oblasti, jsou ideální jako vraždící stroje. Jsou posedlí zabíjením a z pohledu na krev cítí až extázi. V mnohém jsou mi velice podobní. Potřebuji jen trochu času.
"Nápodobně," štěká po mně a v jejím hlase není ani trocha citu. "Tak pověz, ty proradná mrcho, kam jsi ji schovala?"
"Neschovala," namítám klidně. Není třeba ji přesvědčovat, že tu zbraň nemám. A takhle ani nelžu. Co se to se mnou děje?
"Sestro, nech toho, jo? Obě víme, že jediná pravdivá věta, kterou jsi kdy pronesla, bylo: "Nenávidím tě, Evilleine!" Takže toho nech a dej mi tu zbraň. Nemyslíš si, že se mi postavíš, že ne?"
"Co když ano?" Usmívám se, ale ten úsměv je chladný jako led. Slyším, jak zrzek říká tomu s copem: "Je úžasná! Miluju ji!"
"A jak to chceš asi udělat? Jsi tady jen ty a ti dva, co se právě hádají o tom, která z nás dvou je krásnější." Rychle otáčím hlavu a vidím, že oba dva mí společníci získali po sestřině poznámce barvu zrzkových vlasů. Nehodlám to řešit, i když by to mohl být problém. Pokud jeden - a já přesně vím který - považuje Evilleine za krásnější, je už jen krok k tomu, aby se přidal k ní. Jasně, většina Prostořanů nedostane možnost sloužit té druhé bohyni, ale oni dva právě poznali i ji.
"Ti dva… A spousta dalších, ukrytých v lesích. Pokud si správně vzpomínám na těch pár pravidel, které jsme se zavázaly dodržovat - a ty víš, že je nemůžeš porušit - mám právo zdržet bitvu o tři dny."
Řekla bych, že jsem zaznamenala vítězství. Všichni na mě zmateně hledí, jakoby mě viděli poprvé. Moji dva příznivci, z nichž jeden je trochu nalomený, si asi poprvé uvědomují, že stojí proti přesile sami. Zrzek se na mě dívá se směsicí víry a oddanosti. Věří, že uspěju. Doufám, že se nemýlí. Sestřin výraz se rychle mění v nenávistnou grimasu, která mě ujišťuje v přesvědčení, že mám pravdu. Ty staré zákony skutečně existují.
"Musím uznat, že máš pravdu. Je zajímavé, že jsem si na to pravidlo nikdy nevzpomněla. Ale nevadí, tak tedy za tři dny, v tenhle čas, na tomto místě." Šklebí se na mě a já jen čekám, až někdo pod náporem jejího pohledu zemře. Zatím nic. Otáčí se ke svému vojsku a něco jim říká, řekla bych, že postaví tábor a budou zkoumat terén. Nejsem nijak nadšená z toho, že budou znát prostředí, ale je to lepší než jít do bitvy ve třech a z toho u jednoho nevědět, na jakou stranu vlastně chce patřit.
"Výborně, takže tohle bychom měli. Ta zbraň tu není," syčím a kopu do kamene, "ale místo ní je tu skvělá náhrada, má úžasná sestřička!" křičím a zatínám pěsti. Oba dva vědí, že teď rozhodně mají mlčet, takže přede mnou jen stojí; ten s copem vyděšeně, ale vzdorovitě, zrzek s respektem. Chvíli se snažím ovládnout hněv, který mnou lomcuje, ale příliš úspěšná nejsem. Fajn, jak chceš, sestro! Budeš litovat, že jsi dopustila, aby se tohle stalo!
"Jdu sehnat posily. Nějak to tady přežijte." Otáčím se k nim. Je mi fuk, jestli tady chcípnou hlady nebo si je Evilleinini lidé vezmou pro zábavu, takže jim rozhodně nehodlám jakkoli pomáhat. Jak čekám, zrzek se ke mně obětavě vrhá, padá na kolena a úpěnlivě se na mě dívá.
"Má paní, chci jít s vámi!" Cítím tu touhu, kterou se do toho proslovu snaží vložit, aby mě přesvědčil.
"Cením si tvé ochoty, ale bude to velice nebezpečné. Zdejší Prostořané nejsou takoví, na které jsi zvyklý. Jsou to bezcitné nestvůry, zabijáci, zvířata. Každého cizince zabijí." Snažím se ho odradit. Je mi jedno, co se mu stane, ale mně bude jen na obtíž. Vím ale, že je to předem prohraný boj a pokud nechci, aby udělal nějakou fakt hodně velkou hloupost, musím ho vzít s sebou.
"V tom případě skutečně musím jít s vámi. Nenechám nějaké primitivy, aby vás sežrali."
"Rozhodně nejsou primitivní. Mají takové vynálezy, které si ty neumíš ani představit. Jsou nesmírně inteligentní a to, že si opékají na rožni Prostořany, které někde uloví, není známka zaostalosti, ale jiné kultury. Ale nemají rádi cizince."
"Dobře, je mi jedno, čím zdůvodňují to, že žerou, na koho přijdou, ale to nic nemění na tom, že jdu s váma a nechám se upéct za vás."
"Jsi nesmírně laskavý, ale to opravdu nebude nutné, věř mi." Poslední pokus.
"Bude. Položím za vás život, když to bude nutné."
"Když tak moc chceš umřít," krčím rameny.
"Nechci umřít, ale pro vás udělám cokoli," Ano, ta jeho hloupá zamilovanost už mu leze na mozek. Nevadí.
"Ale i kdyby se rozhodli mě upéct, o čemž pochybuji, nezemřu." Namítám a chytám se toho nově nalezeného posledního stébla. "Ale ty ano."
"Možná nezemřete, ale bylo by to bolestivé a nedůstojné."
"Dobře tedy," svoluji nakonec unaveně a vidím v jeho očích jiskřičky naděje. Nijak to nekomentuje, takže se okamžitě vydávám na cestu. Mohla bych se přenést, ale nechci plýtvat energií. Cítím, že jsou někde blízko, a trocha pohybu mě nezabije. Poklusává za mnou.
Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že mu vysvětlím, že jako bohyně Atroxů, zdejších nepříliš pohostinných Prostořanů, vypadám trochu jinak, než jako ta Mallice, kterou zná. Protože Mallice z Primogenitu je krásná, kultivovaná, upravená žena s bystrým, ale mírným pohledem (který fakt nenávidím), ale Mallice Atroxů je divoška s planoucíma temnýma očima, rudými vlasy, zuřivým pohledem a většinou polonahá, stejně jako oni sami. Pokud chci, aby se ke mně přidali, musím vypadat tak, jak si mě představují. A to není poklidná panička. Zajímalo by mě, jak na to zareaguje.
Se zrzkem v patách stoupám na nevysoký kopec přede mnou a v údolí vidím osadu, která je k mému potěšení opravdu rozlehlá. Hádám, že jsem narazila na jedno z velkých měst, což je samozřejmě štěstí. Zrzek mě dohání a dívá se dolů.
"Páni," vydechuje po chvíli. Přejíždí očima celou plochu rozlehlého atrockého města. "takhle veliké město jsem nikdy neviděl."
"Říkala jsem, že v mnohém jsou před vámi. Nevěřil jsi mi snad?" kárám ho naoko. Ve skutečnosti vím, že něco takového si nedokázal ani představit, město, ve kterém vyrostl, je jedno z největších na celém Primogenitu.
"Bojím se to říct, ale nechci vám lhát. Nevěřil a teď vím, že to bylo chyba." Sklápí zrak a vypadá tak rozkošně v rozpacích, že rázem nelituji, že jsem ho vzala s sebou. Je tak roztomilý, asi jako třínohý pes.
"Chápu, proč jsi mi nevěřil. Jistě je pro tebe nesmírně obtížné si tohle uvědomit. Ale jedno si zapamatuj. Mně můžeš věřit, vždy a všude. Je to tak?"
"Ano. Nikdy o vás nezapochybuju, moje paní," odpovídá pokorně. Nesmírně si to divadélko užívám. Vím, že Atroxové nebudou tak žhaví co se týče oddanosti a staženého ocasu. Nedovolí si odporovat, ale čistě proto, že ze mě mají strach.
"Dobře. Pohleď, všichni ti Prostořané tady. Uctívají mě jako svou bohyni, ale ve skutečnosti mě nemilují. Jsou jen velice bystří a nechtějí si mě rozházet. Nyní mají možnost mi dokázat, že nejsou zbabělci. Budeš pod mou ochranou, pokud skutečně uvěří, že jsem bohyně, nic se ti nestane. Pokud uspějeme, máme velkou šanci sestru porazit." Odkdy si takhle zbůhdarma povídám s poddanými? Ale co, zoufalá situace vyžaduje zoufalé činy.
"Nevěděl jsem, že máte sestru."
"Vážně ne? To je škoda, že se o ní žádné vaše povídání nezmiňuje."
"Bohužel opravdu ne," dívá se na mě dychtivě, jako by chtěl vědět, co je sestra zač. Proč v něm nepodnítit zlost?
"Jmenuje se Evilleine a je to vládkyně druhého Prostoru. Jmenuje se Prostor Cestovatelů. Proč, to netuším, ale je jiný než tenhle Prostor. Nebudu ti vysvětlovat v čem, bylo by to na dlouho a pro tuhle chvíli to není podstatné. Je mým protějškem, druhé dítě matky, která zemřela. Viděl jsi ji, tohle je její oblíbená podoba, takhle vypadala, když matka zemřela a my se postavily proti sobě."
"Zvláštní. Celý život jsem veden k lásce k bohyni, jediné nesmrtelné bytosti, která nás stvořila a vládne nám. Bylo mi vtloukáno do hlavy, že žiju v jednom z nejvyspělejších měst Prostoru. A dnes jsem zjistil, že na druhé straně Prostoru existují pokročilejší civilizace a že naše bohyně má sestru. A taky že existuje druhý Prostor. Trochu mám v hlavě zmatek."
"Vůbec se ti nedivím. Vypadá to hodně neuvěřitelně, že ano?" Usmívám se a ten úsměv vypadá skoro přívětivě. Děsím sama sebe. Kde se to ve mně bere?
"Kdyby mi to řekl kdokoli jiný, nevěřil bych mu ani nos mezi očima. Ale když to říkáte vy, musí to být pravda."
"Takže mi věříš?"
"Stoprocentně."
"Tak se připrav, tohle bude jízda." Beru ho za ruku a přemisťuji nás přímo doprostřed města. Rychle měním podobu, aby mě neviděli jako mírnou ženštinu v šatech. Taky postavu mám trochu jinou. Zatímco v Primogenitu je ideál krásy štíhlá křehká éterická bytost, tady má žena vypadat jako bojovnice a matka. Silné paže, svalnaté nohy, vyvinuté poprsí a široké boky. Rozhodně změna.
Zrzek se na mě dívá, jako by mě viděl poprvé. Technicky vzato, to není úplně špatná úvaha, ale snad si nemyslel, že vypadám pořád stejně.
"Má paní, nedokážu slovy vylíčit, jak moc jste krásná. Pokud jste předtím byla dokonalá, chci znát slovo, které by vystihlo, jaká jste nyní." Blábolí, a kdybych nevěděla, že je to hloupost, řekla bych, že z něj mluví alkohol. Ale samozřejmě má pravdu, takže mu nemůžu nic vytknout.
"Zkus nad tím popřemýšlet, dobře?"
Sbíhá se kolem nás slušné kolečko a zvědavě si nás prohlíží. Nikdo nemluví, jen na nás hledí jako na nějakou atrakci. Z ničeho nic se Prostořané rozestupují a já vím, že přichází autorita, pravděpodobně vládce města. Teoreticky, podle jejich tradic, má být mým vyslancem v Prostoru. Řekla bych, že asi nebude úplně šťastný, že mu to tady jdu pozpřevracet.
"Kdo jste?" štěká po nás a já cítím, jak zrzek ustupuje. Nedivím se mu. Kdybych mohla zemřít, asi bych se taky bála. Takhle se jen cítím nespokojená, že mi někdo neprojevuje dostatečnou úctu.
"Jsem Mallice, tvá bohyně, copak mě nepoznáváš?" Odpovídám se vší noblesou. V Primogenitu by mě ani nenapadlo cítit se noblesně téměř nahá, ale tady je to něco jiného. Vidím, že někteří právě dostali potřebný důkaz, který potřebovali, aby uvěřili, že skutečně vidí to, co vidí. Zřejmě ze strachu z vládce ale jen vyděšeně klopí oči a snaží se na sebe neupozorňovat.
"Omlouvám se, vznešená, ale už tu bylo několik podvodnic. Ale ty jsi Mallice, samozřejmě. Čemu vděčím za tvou návštěvu?" Jeho slova způsobují téměř zemětřesení, všichni se mi vrhají k nohám. Připadám si trochu hloupě, i když je vážně dobré si uvědomit, že se vám klaní tolik Prostořanů. Zrzek stojí bezradně vedle mě a snaží se dělat, že není.
"Potřebuji pomoc tvých Prostořanů. Moje sestra chce zničit vaši zemi a já potřebuji muže, kteří by se v čestném boji postavili jejímu vojsku." Ano, čest, to je to, na čem si zakládají. Láska je pro ně prázdný pojem, přítel je ten, který ti naostří zbraň a rodiče ti, kteří tě přivedli na svět, nic víc. Ale čest, to je vše, pro co žijí. Pro čest a pro krev.
"Boj! Bojujme za naši bohyni! Za naši zem!" křičí kdosi se skutečně silným hlasem a ostatní se k němu po desítkách přidávají. Věnuji vládci jeden pološílený úsměv. Strhává si z ramen plášť, tasí sekeru a dívá se mi zprudka do očí.
"Jsme s tebou, paní!" křičí, aby přehlušil vřavu kolem.
"Sežeň co nejvíc Prostořanů. Máš na to dva dny. Sejdeme se tady." Odpovídám mu a beru zrzka za ruku. Než stihne něco namítnout, mizím i s ním.
"Tak co, popřemýšlel jsi?" ptám se ho, když se objevujeme pod širokým stromem, určitě poblíž nějakého dalšího sídla.
"Ano. A došel jsem k názoru, že skoro nic nechápu, ale jistý jsem si dvěma věcmi. Tihle Prostořani jsou naprosto šílení a nahání mi hrůzu. A vy jste to nejkouzelnější stvoření, které jsem kdy potkal, a miluju vás."
"Budeš mít šanci mi to dokázat." Odpovídám, rozhrnuji větev před sebou a vcházím do druhé vesnice.
V čas bitvy mám proti Evilleine shromážděnou slušnou armádu. Je jich sice méně než těch od ní, ale nikdy jsem neviděla lepší válečníky, než jsou Atroxové. Sestra vystupuje na vrchol kopce, abychom na sebe viděly. Mračím se na ni a v ruce držím své kopí. Vítězoslavně mi ukazuje zběha, který stojí hned vedle její pravé ruky. Cop se mu vlní na zádech a ve tváři má zlomyslný úšklebek. Počkej, to ti nedaruju.
Dívám se na shromážděné řady svých bojovníků. Oni sami ví nejlépe, co mají dělat. V rukou svírají sekery, bodáky, nože, meče, šavle, prostě cokoli, co je dost ostré nebo těžké, aby se to dalo nazvat zbraní. Jejich odhodlané výrazy svědčí za vše.
"Je to pro vaši zemi. Bojujte, jak nejlépe dokážete. Čest je vaše zbraň!" můj krátký proslov stačí na to, aby rozpoutal hotovou bouři. Všichni nasazují odhodlaný výraz a derou se vpřed. Už mi na podpoření zbývá jen zrzek.
"Dokaž mi svou lásku," shýbám se k němu a dívám se mu hluboce do očí. V obličeji se mu usazuje připitomělý výraz, ale ten mizí hned, jak se odtahuji. Rychle se dostává do čela mého vojska.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lauren Lauren | Web | 14. dubna 2012 v 18:08 | Reagovat

Zajímavá spoluautorská povídka. Vrátilo mě to zpátky do časů vlády nesmrtelných. Moc se mi líbí ten nápad. :)

2 Vicky Vicky | E-mail | Web | 14. dubna 2012 v 18:56 | Reagovat

[1]: S Liss děkujeme :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama