Kapitola 19. 2/2

9. dubna 2012 v 14:55 | Vicky |  Jiný Svět: Zapřená
Hohohó!
Tajně jsem sem vlezla, takže nakonec je druhá část kapitoly ještě dnes!
Nechť se líbí! :D

Budova vypadá spíš jako mrakodrap.
Nenápadná světle modrá barva hezky kontrastuje s nebem, ale nečekala bych, že zastavíme přímo tady.
Artur parkuje a všichni vystupujeme. Chci si jít pro své zavazadlo do kufru, ale Selené už mě táhne ke dveřím zabezpečené heslem. To mě dost překvapuje, ale zdvořile se otáčím, aby mohla Selené vyťukat kód. Slyším zapípání a dveře se otevírají. Všichni vstupujeme dovnitř a Dean pro změnu zase dveře zabezpečuje dalším heslem.
"Bezva, ty jo, to nás tu chcete držet pod heslem?" konstatuje Olivia otráveně.
"Chceme vám pomoct," odpovídá Selené klidně a vede nás do nějaké místnosti. Jdeme chodbou s šedivými stěnami. Je tu asi šest dveří, ale my vcházíme až do těch posledních. Tentokrát žádný kód, žádný zámek, jen místnost připomínající kancelář.
Je tu dřevěná skříň, poličky s papíry, však zasklené, automat s bagetami a pitím a křeslo a stůl, za kterým sedí zašedlý vousáč, možná tak padesátiletý. Na nose má posazené silné dioptrické brýle s černými obroučkami a zabodává do nás svůj pronikavý pohled, ze kterého mi naskakuje husí kůže. Šedivé vlasy má mastné, zřejmě dlouho odepírané vodě, a na sobě bílou košili, ušpiněnou od drezínku z nedojedené bagety ležící na talířku. Ta už tu bude nějaký ten den, pomyslím si znechuceně. Div, že kolem chlapa za stolem nelétají mouchy.
"Arture, vrátil ses brzo," promlouvá konečně vousáč a nespouští z nás oči. Přesněji řečeno, ze mě. Jeho pohled je mi ale nepříjemný. Jakoby viděl další bagetu s dresinkem. No, je to zřejmě jen můj pocit, protože ostatní na něj hledí s naprosto všedním a normálním výrazem.
"Dostali jsme je od Lockwoodových, ale ti se nevzdají. Ne, když máme tu holku," odvětí
Artur. Ten má ke mně vážně nějakou averzi, když mě nemůže ani oslovit jménem!
Vousáč ze mě sice nespustil oči celou dobu, ale teprve teď jakoby si uvědomuje, že jsem ta holka.
"Vítám tě, děvče," usměje se na mě. Fuj. Je mi z něho špatně, odvrátím zrak.
"Nemusíš se stydět," pokračuje. Já a stydět se? To si myslí? Ve vteřině bych ho mohla zbavit života a ani by si toho v té rychlosti nevšiml… a JÁ jsem stydlivá? No dobrá, aspoň vyjádřil svůj názor. Ne, že bych se "přestala stydět" a otočila se k němu, ani nápad!
"Jak se jmenuješ?"
"Rachel," odpoví za mě Selené a já ji v tuto chvíli za to nenávidím.
"Hm… Rachel, to je hezké jméno," povídá si pro sebe vousáč. "Mé jméno je Archibald. Můžeš mi říkat strýčku Archie, protože následující měsíce si budeme velmi blízcí."
"COŽE??!!" Neuvědomuji si, ž to vyslovuji (spíš vykřikuji) nahlas, dokud se na mě neupře pět párů očí. "Jak jste to jako myslel?" Pomalu k němu přistupuji a div že nezačínám vrčet. Pěsti mám zatnuté a zuřivě skřípu zuby. Pořád nechápu, jak jsem se sem dostala. Jak jsem se mohla nechat odvézt na místo s lidmi, o kterých vůbec nic nevím?! Jak jsem mohla dopustit ohrozit život Olivie někým, kdo zřejmě nemá všech pět pohromadě.
Upírám na Archibalda (ani mě nenapadne, že bych mu říkala tím úchylným názvem strýčku Archie!!) nenávistný pohled, ale to už mě kdosi tahá za rukáv svetru a musí mě doslova vyvléct z místnosti. Uvědomím si, že to udělal Dean.
"Co jsi zač?" Každé slovo pečlivě odděluji a nepřestávám skřípat zuby. "Proč jsme tady?"
"Všechno ti vysvětlím," odpovídá a jemně mi pokládá ruku na rameno. Nemilosrdně ji setřesu a odtáhnu se od Deana.
"Jo, to by se hodilo," odsekávám. "A začni vysvětlovat rychle." Sálá ze mě vztek, ale nejvíce se zlobím asi na sebe. To já měla za Olivii zodpovědnost, to já dovolila, aby nás sem zavezli, to JÁ dovolila, abychom se ocitli v této situaci a to JÁ…
"Pojď, jsi celá rozpálená. Vezmu tě po městě," přerušuje mé myšlenky Dean.
"Dobře," utrousím, ale ruku mu ani náhodou nepodám.
Jdeme zpět stejnou chodbou a Dean opět naťukává heslo, načež se otevírají dveře a my vycházíme do rušného města. Toto mi nepřijde zrovna jako dobré místo na rozhovor. Můj společník zřejmě usuzuje to samé, a vtedy mě bere za ruku. Nenechá mě se mu vysmeknout. Nuceně za ním jdu k jakémusi velkému domu, jednopatrovému, však rozlohově obrovskému. Uvědomuji si, že je to garáž. Dean opět volí čísla a písmena, abychom se dostali dovnitř (jak si může tolik kódů pamatovat??) a následovně se vysouvají veliká, ač pevná brána. Nacházíme se v té nejimpozantnější garáži, jakou jsem kdy viděla.
Všímám si asi deseti druhů aut (a ne zrovna levných značek), přičemž od každého druhu jsou tu alespoň dva exempláře, ale i motorek, čtyřkolek, dodávek… překvapuje mě, že ani snowboardy nechybí. Olivia by měla radost, pomýšlím si, ale myšlenky na tu mrchu rychle zaženu. Podívám se na Deana, který na mne tajuplně mrká.
"Vyber si," vyzve mě a já na něj zírám, jestli se nezbláznil. Ale ne, to já jsem blázen. Zaujatě a zároveň radostně si prohlížím všechna vozidla, od BMW přes čtyřkolky po motorky. Mám jasno. Ještě nikdy jsem nejela na motorce! A právě proto volím černou, krásnou, draze vypadající motorku a ukazuji na ni. Dean se pobaveně ušklíbne a vezme klíčky, načež si sedne a já za něj.
Dean nastartuje a vyjedeme z garáže. Vidím, jak se brána za námi pomalu zavírá. Jedeme městem, mlčky, a já si prohlížím okolí. Dean zřejmě nemá v úmyslu zastavit někde v restauraci, protože ani za městem nezastavuje. Míří k horám.
Jedeme loukou do vršku, poté přes poměrně malé pole a nakonec vjíždíme do lesa. Vyhýbáme se stromům, což není zrovna dvakrát nejlehčí. Nakonec projíždíme skrz
kapradiny a zelený porost a zastavujeme za lesem před skalami. No teda!
Sesedáváme z motorky a Dean ji opře o strom. Chce mě opět vzít za ruku, no tentokrát se nebráním a kráčíme vedle sebe směrem ke skalám. Vidím kamennou cestu mezi skály a právě po té vystoupáme vzhůru. Pro mě by byla hračka dostat se nahoru okamžitě, ale snažím se držet krok s Deanem. Vidím, že s chůzí po tomto terénu nemá potíže.
Když jsme už nějakou tu výšku nad zemí, Dean se posadí na kámen. Když si sednu i já a podívám se dolů, všimnu si nádherného výhledu. Vidím dokonce i "mrakodrap" v San Bernardinu. Ale i všechny lesy a louky kolem, včetně dalších neprozkoumaných hor a skal. Ten pohled na to všechno mě neuvěřitelně láká.
"Není tu krásně?" obrací se na mě Dean.
Mlčky, ale souhlasně přikyvuji. Chci si vychutnat čerstvý vzduch a poslouchat zpět ptáků. Deanovi se tu očividně též líbí. Necháme si slunečními paprsky laskat tváře a já si po zas dlouhé době připadám dobře. Při tomto pocitu si vzpomenu na Waye. Ani nevím proč. Ale myšlenky na něj zaženu a soustředím se na to, proč jsem sem s Deanem vlastně jela.
"Řekneš mi teda konečně, co jsi zač?" zeptám se ho.
"Asi bych se měl zeptat na totéž, ale…"
"…ale?"
"Vím, co jsi zač." Tak to jsem nečekala. Už předtím jsem uvažovala o tom, že Dean, Selené, Artur a ostatní budou o mně něco vědět, ale že by věděli o mé upíří osobnosti…?! A jak to vlastně zjistili??
"Jsi upírka."
"Ano…" Vypravím ze sebe neochotně, ale nechci lhát. Stejně nějak tuším, že by mi neuvěřil, kdybych svou osobnost zapřela.
"Všechno ti vysvětlím," řekne Dean klidně. Nečekala bych, že po potvrzení své domněnky bude takhle klidný. "Patřím se Selené ke skupině lidí, kteří už celá staletí zkoumají upíry, ale nejen to," vysvětluje.
"Ale proč? A co tím sledujete?" ptám se zaujatě. Popravdě, po tom všem, co jsem o světě zjistila, mě už snad nemůže překvapit nic.
"Poznáme, když je upír nablízku. Tebe jsem poznal okamžitě. A důvodem je, že lidé z této skupiny dostávají pravidelně upíří krev."
"Cože?" Vyjeveně na něj čučím a vypadám při tom asi dost blbě.
"Dříve jsme s upíry spolupracovali. Některým jsme poskytovali ochranu před lidmi, kteří by je zabili, a oni nám na oplátku dávali svou krev. Díky ní jsme něco jako polo-upíři. Jsme silnější než lidé, rychlejší, vytrvalejší a žijeme déle. Ale nynější situace… většina upírů byla nalezena a vyvražděna. Už jen některé skupiny na Zemi mají zásoby vampýří krve. My mezi ně patříme. A také díky té krvi okamžitě poznáme vampýra."
Rychle všechno vstřebávám a přecházím k další otázce. "Proč jste mě a Olivii zachránili? A proč nás Cedric a jeho pošahanej bratr chtěli zabít? A co jsou-"
"Postupně!" mírní mě Dean. "Jak už jsem říkal, zbylé upíry na Zemi se snažíme chránit. Tudíž když jsem tě viděl, jak tě Cedric a Cole vězní, byla má povinnost tě odtamtud dostat. A to mě přivádí k tvé další otázce… Jak bych ti to vysvětlil… Totiž, dříve jsme měli spojení a záznamy o téměř všech upírech na světě. Tudíž i o tvých rodičích, Annabell a Eduardovi. Ještě před stovkami let ničili druh Cedrika a Colea. A oni se chtějí pomstít na jejich dceři, protože není zdaleka tak stará a mocná, aby se jim dokázala bránit." Podívá se na mě.
"Oni - jaký druh? A moji rodiče… Na ty si už Lockwoodovi nedovolili, že? Vsadím se, že vím, co jsou zač!" Pomalu mi zapadaly dílky skládačky dohromady. Vzpomínám na ten výlet do minulosti rodičů… Vzpomínám na nadpřirozené bytosti, o kterých nikde nebylo řečeno, že byly vymíceny.
"Padlí andělé."
"Ano," pokývne hlavou s povzdychem Dean.
"Ale ale! Kdopak nám to tu prozradil tajemství století?"
Ten provokativní hlas bych poznala úplně všude.
Cedric.
Pohlédnu nad sebe a spatřím ho ve stínu skal. Uvědomím si, že se vznáší ve vzduchu. Ze zad mu vyrůstají obrovská, černá křídla a rozpínají se vzduchem. Kousek opodál se vznáší i Cedrikův bratr Cole. Dost mě překvapuje, že oba mají v rukou luk s napnutou tětivou s šípy.
"Uteč!" slyším Deanův silný hlas.
A v tu chvíli se dávám na útěk.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 9. dubna 2012 v 15:21 | Reagovat

Hééééj! Vezmeš si roha a moje Dnátko necháš na pospas těm okřídleným krysám?? Jakože WTF?! :-D Ne, skvělá kapitola, i s horečkou! :-) Tímto ti přeji brzké uzdravení a hele... když je člověk nemocný, docela dost toho napíše ;-)

2 Erin Erin | E-mail | Web | 9. dubna 2012 v 15:22 | Reagovat

Dýňátko*

3 Liss Liss | Web | 9. dubna 2012 v 15:53 | Reagovat

Kruté, na to, že měl být Cedric původně hodnej... zajímavé! :-)

4 Vicky Vicky | E-mail | Web | 9. dubna 2012 v 16:40 | Reagovat

[1]: Kdepák, tvoje Dýňátko si s "okřídlenými krysami" nějak poradí :D díky za přání, no, v mém případě to s tím psaním moc nefunguje, protože když jsem nemocná, rodiče mi seberou internet a já ně něm vždycky sem jedině když jsou pryč nebo jakože "spím pod peřinou" :D  :D
[3]: Původně jo, ale z každýho se může cosi vyklubat :D

5 Selené Selené | Web | 9. dubna 2012 v 18:12 | Reagovat

krásná kapitolkáááááááááááá

6 Vicky Vicky | E-mail | Web | 9. dubna 2012 v 18:25 | Reagovat

[5]: díky :D

7 Erin Erin | E-mail | Web | 9. dubna 2012 v 20:23 | Reagovat

[4]: No, já jenom aby se domů nedoplazil... :-D

8 Dany Dany | Web | 9. dubna 2012 v 20:49 | Reagovat

panebože ja už som strelena :DDDD co chlap v tvojej poviedke ta to tu slintam nad monitorom :DDD newem prečo uz aj Artur mi pride pritazlivy :D a Dean :D kašľať na Waya (nieeeee srandujem :) ) ale proste Erin - tvoja postava je dokonalá :D taký zlatý milý :D juj :D ja som tušila ze bude Cedric toten padlý andel :D dost dobry sviniar to je :D  skvelá kapitola :)) prajem skoré uzdravenie :))

9 Vicky Vicky | E-mail | Web | 9. dubna 2012 v 21:14 | Reagovat

[Smazaný komentář] Jasňačka, jestli zítra tedy zůstanu doma, můžete očekávat další kapitolu ;)
[7]: To nehrozí, neboj :-D Dean není mimino :D  :D
[8]: Tak to nechápu ani já! :-D Snažím se udělat JEDNU ZÁPORNOU POSTAVU... ale stejně se do ní tady všichni zblázní :D  :D
děkuju, snad se brzo uzdravím, už je mi líp :)
ale jestli jsi střelená... co teprve já, která mužské postavy (kromě Deana) vymýšlí??!! :-x  ???  :-D

10 Dany Dany | Web | 9. dubna 2012 v 21:31 | Reagovat

[9]: tak neviem :D ja čo vymyšlam postavy do svojej knihy neviem či tam robim vobec zaporakov takych ze by ich vyslovene dakto neznašal :D bo furt su dobraci sexoši :D neviem to ja teraz mam rozburene hormony asi abo co :DDDD

11 Lilly Lilly | Web | 27. dubna 2012 v 19:34 | Reagovat

padlí andělé! já to věděla :D :D :D
dean se mi páčí:D

12 NikaRoovy NikaRoovy | Web | 27. června 2012 v 21:14 | Reagovat

Á holčička si zase našla čas na JS! A nelituje toho! Padlí andělé... Hezky se to prolíná, jdu ještě na jednu, snad to naši přežijou :D Jinak... úžasná kapitola!

13 Vicky Vicky | 28. června 2012 v 17:13 | Reagovat

Dekuju jsem moc rada ze ti to za to stalo :))

14 Domča Domča | Web | 24. února 2013 v 16:29 | Reagovat

páni :D padlí anjeli...zbožňujem ich, prídu mi tak tajomní a to sa mi páči :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama