Kapitola 20. 1/2

4. dubna 2012 v 22:14 | Vicky |  Začátek konce by Vicky
Tu je další kapitolka :)
Tak ať se líbí! ;)

DVACET

Nevím, co se stalo v další vteřině, vzpomínám si jen na to, že Phoebe sebou sekla na zem a já slyšela volání z klanu. Jenže já se ještě nemohla vrátit! Přesto mě to upozornilo na to, abych si dávala pozor na krb v rohu, což jsem si bohužel uvědomila pozdě, protože jsem mu byla docela blízko a… oheň mě do sebe doslova vtáhl. Snažila jsem se tomu zabránit, ale marně. Za chvíli jsem stála na mýtince v táboře ve Světě mrtvých.
Rozhlížela jsem se, jako bych to tu vůbec nepoznávala. Viděla jsem známé tváře, jako třeba Axella, nebo Mariett, kteří se ke mně skláněli. Ani jsem si nevšimla, že už dávno nestojím pevně na zemi. Navíc jsem přes slzy a utrpení skoro neviděla, jen se snažila konečně sebrat. Ale nešlo to. V bolesti, jež mě neskutečně svírala, jsem se svíjela v objetí Axella a ještě někoho. Věděli, o co jde. Lidskost a city se mi sice ve Světě živých vrátily, ale nevytratily se jako posledně. Proč? Proč mě bylo souzeno být stále mučena tou nekonečnou bolestí?! Vztekala jsem se a vzlykala a já nevím co ještě jsem dělala, ale noční můra nejspíš neměla v úmyslu skončit.
Opět jsem všechno cítila; lásku k Rixonovi, stesk po domově a své nejlepší kamarádce, touhu k tajemnému Axellovi, nenávist ke všem, kteří mi kdy ublížili, ale hlavně strhující bolest kvůli návratu za svými milovanými.
Myslím, že pár dní jsem nevěděla o světě, ani nic nevnímala.Bylo to, jako bych byla nemocná, měla vysokou horečku, která ne a ne ustoupit. Trápily mě všechny vzpomínky na život, dokonce i na život po životě. Byla to obrovská změna, na kterou jsem si nemohla zvyknout. Bez citů to bylo tak jednoduché! A tím, že jsem lidskost na pár týdnů ztratila, bylo teď všechno ještě horší a silnější.
I když jsem se probrala ze vzpomínek na minulost, zlý sen pokračoval. Všichni v táboře už věděli, co se mi stalo. Vůdce prohlásil, že něco takového se za jeho vůdcovství ještě nestalo, a to on už vůdcoval několik století... Panebože: bylo dokonale poznat, že jsem zase Meg. Přemýšlela jsem stejně pitomě, jako předtím. Našlo by se pár výhod, že jsem zase jako dřív, ale… Ani náhodou! Nejsem jako dřív a nikdy nebudu! Už nikdy to nebude stejné! Snažila jsem se vtlouct do hlavy, že i přes navrácenou lidskost nemusím být zase jako předtím. Můžu být stále zlá a cool a krvelačná... Už zase plácám nesmysly. Neblouzním? Ha, to asi nejde. Ale je jasné, že jsem se zcvokla. Zlá můžu být pořád, ale rozhodně ne krvelačná. Já zaživa nemohla krev skoro ani vidět. Bylo tomu tak i po smrti, takže teď taky.
Nemůžu ničit, i když ta krev je stříbrná! Nemůžu strašit své kamarády, protože by mě přemohl stesk a lítost. Nemůžu dělat zlé věci, protože ty jsem nikdy nedělala. Tedy, kromě záškoláctví apod.. Nemůžu brát Axella, jako dosud. Už mi není fuk, před přeměnou se mi líbil. Zadoufala jsem, že v jeho přítomnosti se budu chovat chladně a odměřeně, jako doposud, i když ten náš důvěrný rozhovor se mi moc odměřený nezdál. A hlavně: Nemůžu jen tak zapomenout na Rixona. Dala jsem mu slib a dodržím ho. Už se nemůžu přesvědčovat tím, že jeho zničení není moje vina, protože je. A i když jsem neměla nejmenší tušení, jaké to je po "druhé smrti", já na něco přijdu.
Vždycky jsem na něco přišla.Tak třeba: ještě před střední školou jsem přemýšlela, jaké to asi je, když člověk zemře. Zjistila jsem to a lituji toho, že jsem se vůbec na něco ptala...
Axell vešel do mé chatky a sedl si ke mně jako vždycky. Teď, s city, jsem si připadala, jako bych ho vlastně vůbec neznala. Zdál se mi jiný, cizí. Možná opravdu byl cizí, vždyť jsem toho o něm moc nevěděla. Snad jen pár důležitostí, které věděl celý klan. Ale snad jen já věděla o jeho lásce ke Crisstence a svou lidskostí, kterou přede mnou neskrýval, jelikož ji cítil jen v mé přítomnosti.
A co já teď k němu cítila, když se mi vrátily city?
"Ahoj," řekl trochu moc stručně a úsečně.
"Ahoj..." oplatila jsem mu pozdrav s neskrývaným smutkem.
Ticho. Možná to tak bylo nejlepší, když se nic neříkalo. U lítostných slov od někoho jiného jsem se obvykle rozbrečela, protože jsem si při nich vzpomněla na svou situaci. Na to, co mě zrovna tížilo a bolelo.
Po chvíli jsem přeci jen něco řekla: "Co se mnou bude?" zeptala jsem se. "Nemůžu přeci být s vámi, ničit, když bych toho pak litovala... myslím si vlastně, že bych nikoho ani zničit nemohla..." Ne, už si nedovolím znovu brečet. Ne před ním. Nasucho jsem polkla.
"Nevíme, protože tvá situace... to se ještě nikdy nestalo, proto netušíme, jak ti pomoct," odpověděl tiše. Přemýšlel nad tím, co se mi honí hlavou, co k němu cítím, jestli jsem v rozpacích? Upřímně, v této chvíli to bylo, jako by jiné city, než bolest a zoufalství u mě ani neexistovaly. Pořád to bylo horší, než bez lidskosti. To byla procházka růžovým sadem proti tomuhle. Zbývalo už jen málo a zcvokla bych se. Možná... už jsem byla cvok.
"Největší pomoc by byla, kdybyste mě nadobro zničili. Kdoví, možná potom přeci jen nastane klid. Tohle se totiž klidem nazvat nedá," odvětila jsem.
"Nechci kvůli tobě nic riskovat, navíc nemáme tušení, jaké to po zničení je, takže bych nevěděl, jestli se mám pokoušet ti pomoct, nebo jestli jsi došla klidu. Každopádně, jestli po zničení přijde peklo, nechci to udělat. Nemohl bych zbytečně ztratit Crisstence a ještě tebe. Vím, zní to sobecky."
Podívala jsem se mu do očí. "Ale já musím být zničena," řekla jsem. "Slíbila jsem Rixonovi, že ho tam nenechám samotného. Musím jít za ním, i kdyby to znamenalo peklo." Na chvíli jsem se odmlčela. Tentokrát mi nebylo jedno, jestli mu ublížím nebo ne, jako u Demetriho. Zraňovala jsem tolik lidí jen tím, že jsem vůbec byla. Užíralo mě to, ale nemohla jsem si stěžovat. Proč bych si měla stěžovat já, když kolem mě tolik lidí trpí?? Kamarádi truchlí kvůli mně, a taky kvůli ostatním, kteří byli zničeni. Zack se trápí kvůli mně, protože nejspíš někde hluboko má srdce. Demetri se rmoutí kvůli mně, protože on své srdce neskrývá, ale já mu nedala nejmenší šanci. Má rodina, Phoebe, kámoši ze školy, se trápí kvůli mně, jelikož jsem do sebe nalila nanicovatý alkohol a způsobila autonehodu a zároveň svou smrt. Axell... taky za jeho city můžu já, i kdyby je nejraději vypnul. Ale nemohl, stejně jako já bych teď nemohla někoho probodnout jedovatou dýkou.
Překvapivě souhlasil. Pravděpodobně usoudil, že ukončením mého bytí ukončí i své trápení. Něco ke mně cítil, i když nechtěl, i když nemohl. Nedokázala jsem to vysvětlit, jediné, čím jsem si teď byla jistá, bylo, že musím za Rixonem. Ano, nejspíš jsem na něm závislá, ale on byl smysl mého... života. A ten já nehodlala jen tak zahodit, ztratit. Ne, když se nebudu snažit ho získat zpět. Už tak jsem ho pokazila dost a věděla jsem, že to stačilo.
"Chápu tě, Meg," řekl.
"Meg?" zeptala jsem se. Měla jsem za sebou již tři životy, ale už bychse nechtěla vrátit k tomu třetímu. I když jméno Richelle se mi moc líbilo. Ale stále ve mně bylo, stejně jako skutečnost, že jsem byla taková, jaká jsem byla. Nemohla jsem to změnit, nemohla jsem změnit skutečnost. Napořád ji v sobě budu mít a snad se s ní někdy dokážu vypořádat.
"Ano," odpověděl. "Už nejsi přívrženkyně. Richelle a ty jsou dvě různé osobnosti. Jsem si naprosto jistý, že tobě patří ta lepší, odvážnější a krásnější."
"To bych pak měla být Richelle. Vždyť já se bojím jít i sama potmě po chodbě," pokrčila jsem rameny.
"Už to, že ses rozhodla pro svou lásku, bylo odvážné. Kolik holek by šlo za svým klukem do ztracena, jen aby ho získalo zpět?" zeptal se.
"Nevím. Možná by to udělaly, kdyby šlo o Rixona."
"Jasně. Rixon je dokonalý," odsekl Axell.
"Hele, promiň, ale já ho miluju. Nenechám ho tam samotného! Copak nevidíš, jak mi na něm záleží??" vyjela jsem na něj.
"Jo, bylo to poznat, zvlášť, když jsi celé dny mluvila ze spaní jeho jméno," odsekl.
Povzdychla jsem si. "Poslyš, možná je po zničení přeci jen klid. A jestli ho Rixon došel a já půjdu za ním, nebude to nazmar. Chci dojít klidu. Tobě se lidskost nevrátila, jen když se jedná o mě, Kate nebo Crisstence. To se dá přežít. Ale nedá se to přežít, když cítíš všechno! Cítím úplně všechno, a ještě silnější, než předtím! Div, že jsem z toho ještě nezešílela!"
Mlčel. To bylo všechno, nač se zmohl?? Na hrobové ticho mezi námi? Doufala jsem, že se aspoň pokusí mě pochopit, což sice udělal, ale... snad jsem i čekala, že mě bude utěšovat... A je to tu zas. Stará, citlivá, naivní Meghan. Tohle jsem přeci nechtěla? Možná jsem byla ráda, že jsem to zase já, možná ne. Určitě bych si ale teď vybrala... život bez lidskosti? Už jsem si tak jistá nebyla. Proč? Vždyť ještě před chvílí jsem si jistá byla! Asi mě puberta ještě nepřešla.
Nakonec přikývl.
"Ale než budeš zničena, měla bys ještě pár věcí udělat. Určitě jsi neměla v plánu do sebe teď vrazit nůž a... konec. Tvoji přátelé... měla by ses s nimi ještě vidět," řekl.
"A to mě jako pustíte, když můžu vaše tajemství prozradit?" opáčila jsem překvapeně.
"Jsem si jist, že ho nevyzradíš."
"Jak?" zajímalo mě. "Pro mě už tenhle život nic neznamená, tak proč bych nechtěla ho rychleji ukončit? Zvlášť kdybys to udělal ty."
"Vím, že to neuděláš," odpověděl opět po svém.
Podívala jsem se na něj zkoumavým způsobem. Ani jsem nemusela opakovat otázku, protože věděl, že mě pořád zajímá.
"Proč bys vyzrazovala svoje tajemství?" zeptal se tajemně.
"Už není moje. Jsem oficiálně venku z vašeho vraždícího klubu, i když mě to mrzí. Bylo mi s tebou dobře, i když ses mi moc neotevíral.Bylo mi to vlastně jedno, protože jsem neměla lidskost, ale teď...nezajímá tě, co k tobě cítím nyní?"
"Ne. Možná proto, že to vím," odpověděl.
"Umíš číst myšlenky?" Ani by mě nepřekvapilo, kdyby odpověď byla kladná. U něho jsem se naučila předpokládat se vším, co řekl. Nepochybovala jsem o jeho schopnostech. Takže kdyby mi oznámil, že je třeba světová baletka, asi bych mu to spolkla. I když... baletka? Nemohla jsem si už vymyslet nic horšího??
"Tobě ano." Netušila jsem, jestli to myslel vážně, nebo ne, ale věřila jsem mu. I kdyby to byla jen pouhopouhá ironie, věděla bych, že i přesto dokázal odhadnout, na co myslím. Nepotřeboval k tomu žádné úžasné schopnosti. Takže... poznal, že jsem v rozpacích? Že přestávám spoléhat na myšlení? Že se mu nedokážu podívat do očí, protože mám strach, že se rozbrečím?
Pokusila jsem se trochu odlehčit situaci a vymyslet něco pitomého. To mi šlo dobře. Spolkla jsem slzy a ušklíbla se. "Je mi líto, že tě opustím, protože na tebe nebudu mít ani suvenýr." Tak tohle znělo hloupě. jsem hloupá. "Žádnou vzpomínku."
"A k čemu by ti byla," zeptal se, "když tě čeká buď klid, nebo peklo? V obou případech jsem si jistý, že si na nic nebudeš pamatovat. Ale vzpomínky nejsou důležité."
"Proč myslíš?" otázala jsem se.
"Protože tady," ukázal na mé srdce, "to budeš mít uchované, i když ty si to pamatovat nebudeš."
Tentokrát jsem slzy zadržet nedokázala. Ano, vraždy, bitva, zlo nebylo nic, na co by člověk snad chtěl vzpomínat. Ale v mém případě... chtěla bych si to pamatovat, protože jsem ty chvíle strávila s Axellem. Byly to chvíle zlé, ale pro mě až příliš dobré. "Přeju si, abych na tebe nikdy nemusela zapomenout..." špitla jsem. Vzala jsem jeho ruku do své dlaně a držela ji. Nechtěla jsem ji pustit, jen si snažit uchovat v paměti její tvar a jemnost, i když často používala jedovatý nůž a krutě zabíjela. Bylo mi to jedno. Dala jsem slzám volnost, za tuhle chvíli mi stály.
Nevím, jak dlouho jsme tam seděli a hleděli si do očí. To byl tedy skvělý začátek, zvlášť když jsem si z těchto momentů chtěla zapamatovat co nejvíc, pomyslela jsem si trpce. Nedbala jsem na čas, nespěchala jsem s návratem "k těm dobrým" a už vůbec se nesnažila všechno tohle urychlit.
"Vůdce mě pustí na svobodu?" zeptala jsem se nakonec.
"Copak tě tu snad někdy držel jako ve vězení?" opáčil.
"Ne, ale bylo by divný pustit mě a tím pádem i riziko prozrazení," odpověděla jsem. "Možná mi nevěří."
"Já ano, jak už jsem řekl. A vyvedu tě odtud dřív, než se to dozví. Pak mu vše vysvětlím."
"Nebudeš mít průšvih?"
"Možná. Ty mi za to stojíš."
To už na mě bylo moc. Do teďka jsem se snažila slzy skrýt, ale nyní jsem to už nedokázala. Nešlo to, nešlo je zadržet. Koulely se mi po tvářích a Axell mi je jemně stíral prsty. "Co je ti?" ptal se něžně. Jako by to už nevěděl! Chce mě rozplakat ještě víc??
"Proč jsi ke mně tak hodný? Bude pro mě těžší tě opustit," vzlykla jsem.
"Nechci, abys na mě pomýšlela ve zlém. A navíc, záleží mi na tobě."
"Proč je všechno tak komplikovaný??" zeptala jsem se spíš sama sebe.
"Nevím," zavrtěl hlavou. "Ale chci, aby sis do zničení uchovala v sobě ještě něco," dodal. Pomalu ke mně přibližoval své rty a mě to ani nepřekvapovalo. Bylo mi jasné, že chtěl vědět, co k němu cítím teď s lidskostí, i když tvrdil, že to ví. Možná chtěl svou domněnku potvrdit. Znovu jsem ho musela zklamat, i když možná méně, než posledně. Předtím jsem necítila nic, tentokrát slabé šimrání v břiše. A rozpaky. Ale rozhodně nic takového, jako s Rixonem. Přesto jsem se snažila dát do toho polibku co nejvíc lásky, ale Axella jsem samozřejmě neoblafla.
Odtáhl se. Nemělo smysl být si tak blízko, když to pro mě nic neznamenalo. "Aspoň mám jasno," řekl po chvíli.
"Taky je mi to líto," hlesla jsem.
"Mě to ale není líto," odpověděl.
Nedůvěřivě jsem se na něj podívala.
"Kdyby ano, bylo by pro mě všechno tohle loučení těžší. Toto je mnohem jednodušší," vysvětlil.
"Jo, asi jo." Už mi docházely nápady na to, co bych mohla říkat. Asi jsem neměla říkat nic, protože mě stejně nic nenapadlo. A taky jsem ze sebe nechtěla vypravit kdejakou hloupost. Taky že už jsme nic neřekli a vydali se z tábora. Samozřejmě jsme byli opatrní a dávali pozor, aby nás nikdo nespařil. Po vyplížení do bezpečí temného lesa jsme taky nemluvili. Nespěchali jsme, drželi se za ruce a občas se podívali na toho druhého. Na konci lesa jsem se od něj nenechala přemluvit, aby mě vyprovodil až do Death. Tohle už zvládnu.
"Ještě něco bych od tebe potřebovala," řekla jsem, když jsme se loučili.
"Ano?" otázal se.
"Až bude po všem..... až udělám vše, co chci, potřebuji, aby se někdo ujal mého zničení." Podívala jsem se na něj.
Chvíli přemýšlel. Váhal. Nakonec řekl: "Chci pro tebe udělat cokoliv, takže jestli po mě žádáš toto, udělám to."
Objala jsem ho. "Až k tomu dojde, přijdu za tebou," slíbila jsem.
"Budu čekat. A i kdyby sis to s tím zničením tvé existence rozmyslela, vždycky tu můžu být pro tebe. Vždycky se ke mně můžeš vrátit, pokud bys chtěla." Páni, přesně v tomhle smyslu mi něco takového řekl i Demetri, pomyslela jsem si. Až na to, že u Demetriho už jsem svou šanci ztratila. Ne, že bych pro něj chtěla být něco víc než kamarádka.
"Já se vrátím," řekla jsem rozhodně. "Abych byla zničena."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 lilliinka lilliinka | E-mail | Web | 16. listopadu 2012 v 11:48 | Reagovat

Je to strašně krásné. Skoro jak na horské dráze. jendou je meg mrcha bez citů jednou jí lituju jaká, že to není chudinka. Přiznám se že tady jsem see málem rozbrečela. Umíš docela hrát na city lidí, víš to?

2 Vicky Vicky | Web | 16. listopadu 2012 v 15:52 | Reagovat

[1]: páni, děkuju!! :-D Aspoň něco se mi povedlo... :)

3 Domča Domča | Web | 20. listopadu 2012 v 19:42 | Reagovat

Úžasná kapitola! :-)
Páči sa mi vidieť, že Meg má city, ale ako  bezcitná vrahyňa sa mi páčila viac :-D
je mi ľúto, že odchádza z klanu...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama