Kapitola 21. 2/2

9. dubna 2012 v 17:06 | Vicky |  Začátek konce by Vicky
Tak, konečně přidávám i druhou část jedna-dvacítky ZK ;)
Tak si ji užijte! ;D

"Měla jsem těžké období, byla jsem úplně sama. Ve Světě mrtvých už jsem delší dobu, než naši kamarádi. Bylo jednoduché zvolit si špatně." Kate pokrčila rameny.
"Nechápu," odpověděla jsem.
"Co nechápeš?!" vypálila na mě. "Nabídl mi ztrátu bolesti v podobě přeměny v přívrženkyni! Asi víš, jak snadné bylo souhlasit. Po přeměně a útoku na Death se vše zlepšilo. U Lesního klanu jsem vydržela několik let, než zemřel Demetri a já ho potkala v lese. Nic pro mě neznamenal, byla jsem rozhodnutá ho okamžitě zničit. Jenže měl zbraň: Malrix. Mnozí mrtví si myslí, že přívržence ta bylina nadobro zničí, dokonce rychleji, než jedová dýka, ale není to tak. Demetri už o Lesním klanu věděl, ale netušila jsem jak. Dřív byl zde na internátě... něco jako klub. Mohl tam jít, kdo chtěl. Demetri do něho vstoupil a s ostatními chodili po Světě mrtvých a noži posypanými Malrixem vraceli stoupencům lidskost. Demetri mi jí navrátil a od té chvíle... jsem se do něj zamilovala. Lesní klan si na mě nepřišel, protože jsem se nedala. Už jsem se k nim nechtěla vrátit, a navíc jsem měla ochranu: Demetriho. Stál při mně a stal se mým nejlepším kamarádem. Útočiště jsme opět nalezli ve škole v Death a postupem času přišli Richard, Nicy, Nicol a nakonec ty. Demetri samozřejmě z klubu vyšel, jelikož potřeboval normální posmrtný život.Ale už jsme nebyli nejlepší kamarádi.Vlastně mě začal nesnášet. Nevysvětlil mi proč, ale naučila jsem se s tím žít."
Nemohla jsem to strávit. Doslova jsem oněměla a spadla mi brada.
"A nikomu z kamarádů jsi to neřekla?" otázala jsem se po chvíli.
Zavrtěla hlavou. Ani jsem se jí nedivila. Kdo by se chlubil tím, že se přidal ke klanu zabijáků nevinných mrtvých? Já tedy ne, i když v mém případě to o mně všichni věděli.
Měla jsem tolik otázek, ale možná jsem ani nechtěla znát odpovědi. Kolik lidí asi zničila? Pociťovala před přeměnou něco k Axellovi? Díky komu započala její přeměna? Svěřil jí klan víc tajemství, než mě? Zažila za tu dobu nějakou bitvu? Nezjistila, kdo jsou ti tajemní "oni", kterých se přívrženci Lesního klanu včetně vůdce tak strachovali?
Možná mi přišlo trochu nezdvořilé a vlezlé se na to všechno ptát. Tak jsem se zeptala aspoň na jednu věc: "Proč myslíš, že tě začal Demetri tak odstrkovat?"
"Pravděpodobně dostal rozum a došlo mu, že s bývalou vražednicí nechce mít nic společného," odpověděla naprosto logicky. Dávalo to smysl. Kdo by chtěl být zapletený s "kriminálnicí" ? Dnes se ke mně Kate zachovala tak, jak Demetri před lety k ní. Neměla jsem jí to za zlé.
Nevěděla jsem, co říct. Je mi to líto? Mrzí mě, cos musela prožít? To už bylo dost ohrané, říkali to úplně všichni. Proč někdo nemohl vymyslet něco lepšího, než tohle??
"A kdy jsi tedy zemřela doopravdy?" chtěla jsem vědět.
"Všem jsem s tímhle lhala. Kdybych jim řekla pravdu, nevím proč, ale měla jsem tehdy pocit, že by mohli zjistit, že jsem k nim patřila, protože za mou dobu bylo Death známé častými útoky. Bála jsem se, že by se lidé moc vyptávali a já bych to ze sebe nakonec vyklopila."
"Proč jsi to řekla mně? Tedy, jsem ráda, že ses mi svěřila, ale nemáš strach, že to rozkecám?"
"I kdyby ano, je mi to jedno. Vlastně jsem tě chtěla o něco požádat."
"O co?"
"Nejspíš chceš, aby tě zničil on, že ano?" Ani jsem se nemusela ptát, koho myslela, obě jsme jistojistě měly na mysli Axella. Přikývla jsem.
"Chci, abys mě vzala s sebou a tak ukončila nejen svou, ale i mou existenci," dodala nakonec a mě tím už podruhé za den spadla brada.
"CO že chceš udělat?!" vyjekla jsem.
Kate pokrčila rameny. "Udělala jsem vše, co jsem chtěla, zkusila jsem, co jsem dokázala. Já už nepotřebuji pokračovat, věř mi."
"Ale..." Měla bys to ještě zvážit? To je ukvapené rozhodnutí? Nemáš důvod ukončit svou existenci? Nejhorší na tom bylo, že Kate opravdu důvod měla a zřejmě nad tím už nějakou dobu uvažovala. Ona zde "žila" několik desítek let, já sotva měsíc. Možná měsíc a půl, ale když jsem to tady nemohla vydržet já, co teprve ona ?? Muselo to pro ni být naprosto příšerné, určitě stokrát horší, než pro mě. Jak to mohla vydržet?! přemítala jsem. pravděpodobně nějaké roky u Lesního klanu neměla lidskost, takže neměla problémy a pak jí byl oporou Demetri. Teď... se na ni Demetri vykašlal a její nejlepší kamarádka Nicy byla pryč díky mě. Dokonale jsem chápala, proč chtěla pryč.Až na to, že jsem ji nechtěla poslat na zničení. Už tak jsem dost lidí ublížila, některé zničila, nechtěla jsem to udělat i Kate. I když to bylo její rozhodnutí a kdybych ji nevzala s sebou, nejspíš by se zničila sama nebo by šla za mnou.
"A kdyby tě měl Demetri... rád, chtěla bys pořád odejít?" zeptala jsem se nakonec.
"Nevím.Kdyby tato situace nastala - a já vím, že nenastane -, tak možná. Ale to samozřejmě neznamená, že teď půjdeš za ním a řekneš mu, že jestli nebude předstírat lásku ke mně, nechám se zničit, to rozhodně NE!" pohrozila mi prstem. "Stejně jsem se už rozhodla, takže je pozdě něco měnit."
"Kate, prosím. Nedělej to! Nicol tě potřebuje, Demetri-"
"O Demetrim už ani slovo!" zakřičela, až jsem uskočila stranou, jako by mi její hlas snad mohl ublížit. Pak se uklidnila a smířlivě ke mně natáhla ruku. "Promiň. Já jen... mám dojem, že Demetri tenkrát všechno zkazil. Nechtěla jsem svou lidskost zpět, i když jsem potom za ni byla ráda."
"A zase můžeš mít. Kate, no tak, nedělej to!"
"Ty klidně můžeš, bez ohledu na to, kolika lidem ublížíš, ale když to chci já, můžeš se zbláznit, jak všem budu chybět! Jsi sobec! Chceš klid jen pro sebe a nás ostatní nechat dál trpět zaseknuté tady, na nejhorším místě na světě!" křičela.
"Jak můžeš vědět, že potom bude klid? Co když to bude ještě horší, než teď?! Nechtěla jsem, aby ses nechala zničit, protože bych si pak kladla za vinu, kdybys potom trpěla ještě víc!" vysvětlovala jsem.
"Zase myslíš jenom na sebe!" obořila se na mě vztekle. "Myslíš si, že jsi nejchytřejší a dokážeš za všechny správně rozhodnout, včetně ?! To tedy nedokážeš!! Vlastně mi dost vadí, jak mi komplikuješ život a rozhoduješ za mě! Už toho mám vážně dost !" Otočila se ke mně zády a rozběhla se do lesa. Neohlédla se, ale mě bylo jasné, co chce udělat.
"Kate! Ne! Počkej!!" volala jsem za ní a proplétala se houštím. Jak mohla tudy tak rychle proběhnout?? přemítala jsem. Každopádně jsem se snažila nevnímat keře a stromy, do nichž jsem narážela. Už jsem jimi nemohla proletět a to mě děsně zpomalovalo. Klopýtala jsem a zakopávala a každou chvíli sebou sekla na zem, ale nevzdávala jsem se. Jestli díky mojí drzosti přijde Kate o posmrtný život... nedovedla jsem si to představit. V mém případě to bylo něco jiného, já už všechno ztratila, ale Kate ne. Ta byla u svých kamarádů za nevinnou a mohla by tak dál hrát, ale o mých špatných činech věděli a Demetri mi ani nedal šanci.
Už jsem ji ztratila z dohledu. Překvapilo mě, jak rychle mé schopnosti, které jsem měla jako přívrženkyně, ztratila. Nebyla jsem zdaleka tak rychlá jako předtím a sluch i zrak jsem měla opět normální. A sledovat něčí stopy?? To znělo jako nejlepší vtip, co jsem za poslední měsíc vymyslela.
Ozval se praskot větviček nedaleko ode mě. Super, jsem lepší stopařka, než jsem si myslela, usmála jsem se. Dohonila jsem ji, i když jsem ji ještě neviděla. Všechno bude OK, myslela jsem si. Usmířím si jí, odvedu zpátky do školy a přemluvím ji, aby si to ještě rozmyslela. Avšak praskot se ozýval jakoby za mnou. Nejspíš dostala rozum a rozhodla se vrátit beze mě. Nechala jsem běhu a otočila se zpět. Kate nikde. Začala jsem panikařit, že mě sleduje někdo z Lesního klanu.
"Kate?" zavolala jsem nejistě směrem, odkud se praskot ozýval. Hluk ustal. Jestli to byl někdo z přívrženců, nejspíš pochopil, že moje smysly mi pořád ještě slouží a nejsem tak hluchá. Čekala jsem asi dvě minuty, naprosto nehybná a čekala, co se bude dít. Už jsem si byla skoro jistá, že to není Kate. Proč by si se mnou takhle hrála? Tak dětinská tedy nebyla.
Temné ticho narůstalo, až jsem si začala myslet, že se mi to jen zdálo. Začala jsem zase normálně našlapovat, ale už jsem neběžela. Chvíli jsem šla v naprostém tichu, široko daleko byly slyšet jen mé neohrabané kroky a zrychlený dech. Netroufla jsem si znovu zavolat Katino jméno. Pak se znovu začal ozývat praskot větviček a šustění listí. Srdce mi spadlo až do žaludku, jak moc jsem se vyděsila. Takže se mi to nezdálo. Snažila jsem se nedat najevo, že o oné osůbce vím, ale tak moc jsem se bála a čekala, že každou chvíli na mě něco vyskočí zpoza křoví nebo stromu.
Pak už jsem to nevydržela a musela se otočit.Mé oči směřovaly k temnému houští, kde se určitě někdo skrýval před mým zrakem. Třásla jsem se jako vítr v bandasce a pak... se dala do běhu. Neměla jsem zájem zjišťovat, kdo mě to sledoval, stačil mi pud sebezáchovy a pomyšlení, že ještě nechci být zničena a dala jsem se na úprk.Tentokrát jsem běžela opatrněji, dávala jsem pozor, abych neklopýtala a zbytečně nenarážela do stromů - to by mě akorát zdržovalo. Vlastně i ten obezřetný běh nebyl moc rychlý. Ale měla jsem na výběr? Možná mi hrozilo větší nebezpečí, než jsem si myslela.
Uvědomila jsem si, že neslyším žádný hluk. To mě ale nedonutilo zastavit se a ohlédnout.Ne, utíkala jsem dál a to ticho mě dohnalo k tomu, abych už nedávala tolik pozor na své pohodlí, proto jsem zrychlila. Bylo to už stejně jedno, můj pronásledovatel o mě jistojistě věděl.
Musela jsem zastavit. Nedokázala jsem běžet dál. Strach a nevědomost hrozícího nebezpečí mě doslova dusily. Schovala jsem se za široký strom a podívala se na cestu, kterou jsem sem doběhla. Nazývat to i pěšinkou by byla příliš velká chvála, ale jiný pojem mě nenapadal.
Všechno vypadalo naprosto normálně. A to mě právě nejvíce děsilo. Hrobové ticho, nikde nikdo, ozvěna mého zrychleného dýchání. Mé vytřeštěné oči rozhlížející se po temném pustém lese, připraveny zaznamenat jakékoli nebezpečí. A konečně jsem něco uviděla. Stín, plížící se mým směrem. Poznala jsem, že to není člověk. Mělo to čtyři nohy s děsivě ostrými zahnutými drápy na packách, jež se pomalu přibližovaly spolu s mohutným tělem pokrytým tmavou lesklou srstí. Žluté svítící oči, špičaté zuby, nepřátelský výraz znamenající hrozbu.
Tato kočička rozhodně nevypadala jako ty, které by si člověk rád ochočil. Už kvůli její velikosti. Byla nejméně metr vysoká a ne nijak vychrtlá. Čím se asi živila...? Na to jsem nechtěla pomyslet.
Vrčela mým směrem a mě postupně začal běhat mráz po zádech. Jak z tohohle se vyvlíknu??!! přemítala jsem zoufale. Mou jedinou nadějí bylo, že o mé skrýši možná nevěděla. Ano, opět se projevila má stálá naivita, ta kočkovitá šelma mě mohla samozřejmě vycítit.
Neměla jsem nejmenší ponětí, co mám dělat. Neměla jsem rozum indiána, který by bez přemýšlení popadl oštěp a vrhl by se nebezpečí vstříc. Panice jsem už dávno propadla docela a mysl mi zatemnil strach. Dobrá, i kdybych měla být zničena teď hned, nechtěla jsem, aby to bylo díky tomuto hrůzu nahánějícímu stvoření.
Jak se zvíře přibližovalo, potichu jak jen to šlo, jsem se schovávala okolo stromu, aby kdyby otočil hlavou, viděl by stále jen strom. Pohybovala jsem se nanejvýš obezřetně a co nejopatrněji, dávala jsem pozor na to, kam šlápnout. Snažila jsem se na zvíře dívat co nejméně, aby nepoznalo, že na něj koukám. Já to obvykle vycítila, když se na mě někdo díval, takže jsem nechtěla riskovat u této roztomilé kočičky se špičáky ostrými jako břitva, které by jistě neměly sebemenší problém s prokousnutím mého hrdla.
Křupnutí větvičky.
Sakra!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Liss Liss | Web | 9. dubna 2012 v 17:36 | Reagovat

Sakra, to je napínavé jako malé spodky. Kate se slušně vybarvuje. :-D

2 Selené Selené | Web | 9. dubna 2012 v 18:04 | Reagovat

ty jsi teda pisatelka ajá myslela že dneska už nic nebude? :D

3 Vicky Vicky | E-mail | Web | 9. dubna 2012 v 18:23 | Reagovat

[1]: Tj :-D Začíná být mou oblíbenou postavičkou :D
[2]: Tky sem myslela :D Ale když se sem člověk konečně dostane... proč toho nevyužít, že? :-D

4 Selené Selené | Web | 9. dubna 2012 v 19:00 | Reagovat

no ja sjem ráda, že si toho využila hhihi skvěla kapitolka

5 Vicky Vicky | E-mail | Web | 9. dubna 2012 v 19:02 | Reagovat

[4]: těší mě že se Ti líbí ^^

6 VickeyRoyal VickeyRoyal | Web | 10. dubna 2012 v 20:17 | Reagovat

úžasný príbeh ^^ a máš u mňa diplom :)

7 Vicky Vicky | E-mail | Web | 10. dubna 2012 v 21:01 | Reagovat

[6]: děkuju a i za diplom :-) Hned se musím podívat ^^

8 VickeyRoyal VickeyRoyal | Web | 11. dubna 2012 v 18:08 | Reagovat

ďakujem,ani mne ten ružový nesadol...bleh v skutočnosti neznášam ružovú pokým neni s čiernou zladená :D aa tie obrázky som ja kreslila s grafickým tabletom,zvyknem sa aj podpísať,len niekedy zabudnem :D keď kopírujem obrázky od niekoho iného,tak poväčšinou do nadpisu napíšem "by 'sem vložte meno'" :D

9 Vicky Vicky | E-mail | Web | 11. dubna 2012 v 18:30 | Reagovat

[8]: Aha :D Tak to tedy kreslíš dobře ;)

10 Domča Domča | Web | 1. prosince 2012 v 10:39 | Reagovat

Páni :D skvelá kapitola

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama