Kapitola 22. 1/2

15. dubna 2012 v 16:06 | Vicky |  Začátek konce by Vicky
Ahojte, všichni
Dneska jenom ZK, protože se ještě musím učit do školy
a další kapitolu JS nestihnu :/
Příjemné čtení :)

DVACET DVA

Sakra! To jsem způsobila já. V tichu se ten zvuk ozýval nekonečně dlouho a mě to připadalo spíš jako siréna, než jako pouhopouhé křupnutí malé větvičky. Samozřejmě že to mazlíček zpozoroval a okamžitě se znehybnil, takže opět panovalo ticho. Pořád jsem ještě nedošlápla a kdybych to udělala, jako bych rovnou na mazlíčka zavolala. Takže jsem stála v nepohodlné poloze a modlila se, ať se nepodívá mým směrem, jelikož teď by na mě bylo docela dobře vidět.
Někteří lidé mají prostě smůlu. Já měla fakt štěstí, že u mě se zdržovala už od mého narození, dokonce ani má smrt ji neodradila a zůstávala při mě až do této chvíle. Takže se nezapomněla ozvat a upozornit na mě. Stvůra se otočila mým směrem, přesně jak jsem hned od začátku čekala.Vycenila tesáky, hrozivě zavrčela a začala se ke mně přibližovat. Mohla bych se dát na útěk, ale nohy jsem měla doslova ztuhlé. Nemohla jsem se pohnout. Vždycky jsem se smála úryvkům v knihách, kde se ty ubožačky "nemohly pohnout a stály jako ochromené". Nevěřila jsem, že to zažiji na vlastní kůži a že opravdu se nebudu moct pohnout a budu stát jako ochromená. Tentokrát mi do smíchu nebylo ani trochu.
Zkracovala vzdálenost mezi námi. Už jen pět metrů, čtyři, tři, dva, ... Vtom něco seskočilo ze stromu a povalilo tu obludu. Stalo se to tak rychle, že jsem ani nestačila vykřiknout zděšením. Podívala jsem se, co mi na pár sekund, možná minut zachránilo duši. Ty černé oči jako noc bych poznala všude.
Axell.
Jak dlouho už byl na tom stromě? zajímalo mě. Avšak na přemýšlení nebyl čas, protože Axell měl s obludou potíže. Čekala jsem, že ji skolí ani ne za okamžik, ale možná jsem na něj prostě jen moc spoléhala. Přesněji řečeno, prohrával. Sice ji povalil na zem, ale to pro jeho sokyni nic neznamenalo. Setřásla ho ze sebe jako prach a kdyby bleskurychle neuskočil, pravděpodobně by mu již chyběla hlava.
Chtěla jsem mu nějak pomoct, ale v hlavě jsem měla jen zmatek. V tu chvíli jsem zapomněla všechny bojovné manévry, které mě Lesní klan učil, byla jsem jen bezbranná oběť. Určitě jsem Axellovi moc nepomohla, když jsem popadla silnou větev a praštila s ní obludu do hlavy. Neublížilo jí to, akorát se ještě víc rozzuřila.
"Richelle, UTEČ!!" křičel Axell z plných plic. Samozřejmě jsem ho neposlechla a machrovala dál. Popadla jsem silnější větev a tentokrát zasáhla... Axellovo rameno, jelikož obluda uhnula a já do té rány dala plnou sílu. Panebože, co jsem to zase udělala??!! křičela jsem na sebe v duchu. Axell se sbíral ze země, ale naštěstí nevypadal naštvaně, když se na mě podíval.
"Uteč!" zařval znovu.
"Jestli tě ta obluda zničí, chci být s tebou!" odporovala jsem.
Nic neřekl, ale přísahala bych, že si povzdychl. No vlastně, kdo by tu chtěl takové nemehlo jako jsem já, když zraním i toho, kdo se mě pokouší bránit? pomyslela jsem si. Nikdo, zněla odpověď.
Axellovi se znovu podařilo potvoru povalit pod sebe a mezitím vytáhl jedovou dýku. Zničí i nelidského tvora?? přemítala jsem. K Axellově i mé smůle se kočka otočila a kousla Axella do zápěstí, takže dýka mu vylétla z ruky.
Zařval bolestí. Samozřejmě nemohl vykrvácet nebo tak podobně, ale určitě to neznamenalo, že to nebolí. Protože podle Axellova výrazu to bolelo asi dost hodně. Sesypal se z kočky a jen tak-tak uhýbal jejím nárazům pomocí pacek. Nastala moje šance ze sebe opět udělat machra. Rozhlížela jsem se po zemi a hledala Axellovu dýku. Naštěstí nebyla daleko. Ležela na mechu a jakmile jsem ji uviděla, popadla jsem ji a jedním sekem ji zabodla kočce do hlavy. Čekala jsem, co se stane a k mému překvapení potvora znehybnila a za chvíli doslova ztuhla. Neproměnila se v mlhu, jako ostatní, ale určitě už pro nás neznamenala nebezpečí.
Přiskočila jsem k Axellovi a přihlížela hojení rány na jeho zápěstí. Z vlastní zkušenosti jsem věděla, jak moc to bolí. Když mě Rihannon tenkrát mučila, myslela jsem, že mi exploduje celé tělo. Věděla jsem, jak se Axell cítí. Ne moc dobře.
Podívala jsem se na ránu kočky zblízka a otřásla se hnusem. Z hlavy jí unikala krev zelená jako močál. Vzala jsem jí trochu na list, abych zjistila, jestli také dokáže ničit a... list okamžitě zčernal scvrkl se a nakonec se rozpadl. Pozoruhodné, pomyslela jsem si. Krev tohoto zvířete ničila ještě rychleji a spolehlivěji, než lidská.
Konečně se Axellova rána zacelila docela. Přestal sténat bolestí a posadil se vedle mě. Ani jsem si nevšimla, že se mi podlomily kolena. Uklidňovala jsem se, že už jsem v bezpečí a že rozhodně nebudu zničena touto potvorou. Mě klidně zničit mohla, protože už jsem nepatřila mezi stoupence, ale Axella ne, maximálně poranit, jak to udělala, ale rozhodně ne zničit.
"Jak ses vlastně dostal na ten strom?" zeptala jsem se.
"Byl jsem na denní hlídce, jako obvykle. O jsem už nějakou dobu věděl," ukázal na zkamenělinu. "Sledoval jsem ji, co bude dělat a pak ses objevila ty se svou kamarádkou. Kate mi zmizela z dohledu, utíkala směrem na západ,takže jsem ji nechal, protože tam, jak víš, není tábor. Tys chvíli utíkala za ní, ale pak jsi nevědomky odbočila mým směrem a uslyšela jsi ji."
"Co je zač?" zajímalo mě.
"Nepřítel Lesního klanu. Vymlátil jsem z vůdce, kdo to je a když mi oznámil, že je to tahle kočička, nevěřil jsem v její sílu, dokud jsem ji na vlastní kůži nepoznal. Existuje zbraň, která ji zničí definitivně. Když z ní jedovou dýku vytáhneš, probudí se a žije dál."
"A co je ta zbraň?"
"Bylina, ale není jí dost.Roste jen v některých oblastech Světa mrtvých. Yinsh. Máme jí trochu v zásobě, ale stačilo by to sotva pro dvě tyto potvůrky, aby byly zničeny definitivně."
"Aha. Teda... nikdy bych nečekala, že z legendárních tajemných nepřátel se vyklube kočka," poznamenala jsem.
"Byl jsem stejně zmatený, když mi to vůdce řekl. Ale ukradl jsem trochu Yinsh ze zásoby, kdybych na ni náhodou narazil. A stalo se. Ale nemůžu z ní dýku vytáhnout, posypat ji Yinsh a pak ji zase zabodnout. Na to není čas. Okamžitě by vystřízlivěla, jen co bych zbraň vytáhnul."
"Tak co uděláme?" zeptala jsem se.
"Mám s sebou ještě nůž, naštěstí. Je posypaný Yinsh. Bohužel jsem zrovna popadl dýku, takže teď mám přidělanou práci. No nevadí." Z opasku z kůže tasil nůž zbarvený do modra a zapíchl ho do hlavy kousek od dýky, kterou hned poté vytáhl. Černá příšera se po pár vteřinách rozplynula v mlhu.
"To modré je Yinsh?" optala jsem se zaujatě.
Přikývl. "Když kvete, nevypadá tak, jaká opravdu je. Zdání klame. Musí se navíc trhat i s kořínky, ve správný čas a ještě s ochranou rukou. V tomto čase je nejvíc nebezpečná a klidně ti rozežere ruce jako kyselina. Jen málo lidí ví, jak ji zpracovat, jako třeba Mariett. Yinsh se suší dva měsíce, poté se drtí a aby byla dotknutelná, přimíchává se do ní ještě něco. Nakonec z toho vznikne krásný modrý prášek."
"Proč mi to všechno říkáš?" zeptala jsem se.
"Protože než ukončíš svou existenci, chtěl bych tě o pár věcech ještě poučit," zakřenil se.
"Aha," přikývla jsem vážně hlavou. "A kam teda běžela Kate? Dokážeš ji stopovat?"
"Měl bych toho být schopný," odpověděl.
"Ale - proč se tu najednou objevila ta zrůda?"
"Nejspíš ji poslali jako špeha. Má za úkol zjistit, jak to tu vypadá a pak se vrátí do hor. Brzy bude bitva."
"A neměl bys to jít oznámit do tábora?"
"Ti nepřijdou dřív, než za týden. Pár minut to v táboře beze mě vydrží."
"Tak jak ji najdeme?" převedla jsem řeč zase ke Kate. Bála jsem se o ní, že by mohla narazit na někoho z Lesního klanu. Jí by nejspíš bylo jedno, kdyby ji zničili, ale mě ne. Ona měla ještě tolik možností.Což mi připomnělo... Phoebe. Rozhodla jsem se, že ji ještě před zničením navštívím. Nebyla jsem se jistá, jestli mě zase uvidí, ale pravděpodobně ne. Ne, když byla seance přerušena a neviditelná zeď obnovena.
Axell si stoupl a zamířil k místu, kde ji viděl naposledy, než ji ztratil z očí. Brzy její stopy našel a vydali jsme se po nich. Šlo nám to dost pomalu, jelikož jsme kličkovali mezi stromy, zkoumali zlámané větvičky po zemi a ještě dávali pozor na to, jestli nás někdo nesledoval. Trvalo nám hodně dlouho, než jsme došli na konec lesa, kde stopy končily.
Rozhlíželi jsme se, kde by Kate mohla být a já ji chtěla začít volat, ale Axell mě zastavil. Jeho výraz znamenal, že mám být zticha a dávat pozor. To znamenalo možné potíže.
Byla jsem zticha jako pěna a ani se nepohnula. Rozhodně něco nebylo v pořád-
ku, tím jsem si byla jistá. Proč třeba Katiny stopy končily a ona nikde? Znamenalo to snad... že Kate někdo napadl a ukončil jí posmrtný život? Na to jsem nemohla ani pomyslet. Ne, snažila jsem se vymyslet logické vysvětlení, proč Kate nebyla v dohledu, když stopy končily. Třeba... zjistila, že může létat, protože její duše byla spasena? Nebo potkala někoho, kdo létat mohl a vzal ji s sebou? Ale kam? Ne, Katina duše spasena nebyla, tím jsem si byla jistá. Neměla jsem jasno v tom, jestli jsem věřila v Boha a podobně, ale určitě nemohla létat, Už tak ji zatížilo to, že se tehdy přidala ke klanu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Domča Domča | Web | 10. prosince 2012 v 19:41 | Reagovat

Moc pekná kapitola :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama