Kapitola 23. 1/2

7. května 2012 v 21:54 | Vicky |  Začátek konce by Vicky
S návratem z USA zase normálně budu přidávat kapitoly JS i ZK, snad se
dostanu i k ZNN a PSN... ;)

DVACET TŘI
Šla jsem dál na západ a snažila se každou chvíli neohlédnout, zda-li tam někde v temných keřích na mě nečíhal další špeh. Z toho, co jsem viděla a jak jsem se bála, mi teď naskakovala husí kůže. Měla jsem snad ještě větší strach, než předtím, ale snažila jsem se myslet na Kate a její bezpečí a to mě popohánělo vpřed.
Nevím, co mě přinutilo pokračovat, jelikož jsem měla každou chvíli chuť začít ječet a zbláznit se z nastávajícího šera kolem mě. Přála jsem si utéct pryč z lesa, což bylo docela překvapující, vzhledem k tomu, že to ještě před pár dny byl můj domov. Teď už bych ho tak nenazvala.
Rozhlížela jsem se, jestli v dohledu není hledaná jeskyně, ale nebyla. Kráčela jsem tedy dál mezi stromy a skrz husté houštiny, protože zde nebyla ani vyšlapaná cesta od zvířat. Musela jsem si poradit sama.
Takhle jsem pokračovala ještě hodně dlouho. Netušila jsem, kolik kilometrů jsem ušla a jak dlouho jsem šla, ale padala na mě únava a potřeba si na pár minut odpočinout. Neudělala jsem to. Příliš jsem se bála, že kdybych si dovolila odpočinek, zešeřilo by se ještě víc a já bych pak tu jeskyni nenašla vůbec. Tápala bych ve tmě jako slepec a rozhodně si nepřipadala lépe. Děkuji, nechci. Raději jsem zrychlila, abych tam dorazila co nejdřív a dostala se i s Kate odtud.
Víčka se mi zavírala sama od sebe a občas jsem málem zůstala stát na místě a už se nepohnout ani o krok vpřed. Pokračovala jsem dál. Určitě jsem tu bloudila víc než několik hodin. Už dávno jsem určitě sešla ze směru. A nebyla šance, že bych tu jeskyni našla. Obklopovala mě již dokonalá tma a já skoro neviděla na cestu. Pod nohy se mi pletly větve a já sebou každou chvíli sekla na zem. A pak jsem na něco narazila. Klopýtla jsem o hrbol a upadla na něco tvrdého a kamenného. Nakonec jsem neudržela rovnováhu a rozplácla se na zemi. Vypustila jsem z úst celou svou zásobu nadávek a nemohla se uklidnit. Neutrpěla jsem samozřejmě žádné zranění - i když to by mi asi stejně vadilo méně, než skutečnost, jaké jsem nemehlo.
Zjistila jsem, že to, do čeho jsem narazila, je kamenná stěna. Jeskyně! Tak přece jsem nesešla z cesty a trefila, tam, kam jsem chtěla! Musela jsem se pochválit. Dokonce jsem si odpustila i ten pád na zem. Nutno dodat, že vůbec nejsem špatná turistka.
Podle hmatu jsem našla vchod dovnitř. Objevila jsem zamřížované dveře a pomocí rezavého klíče je (i když mi to trvalo asi deset minut) otevřela. Uvnitř vládla ještě větší a hustější tma, než venku. Vůbec se mi nechtělo jít dovnitř. Bála jsem se... čeho vlastně? Možná jsem prostě jen viděla moc hororů, pomyslela jsem si. Avšak to mě neuklidnilo a mě stále svíral děsivý pocit.
Musela jsem se hodně dlouho přemlouvat, abych vůbec překročila práh. Naštěstí se má hrůzná předtucha nenaplnila a sice to, že by se za mnou okamžitě
zabouchly dveře a já bych začala ječet. Už teď jsem k tomu neměla daleko. Dveře zůstaly otevřené, ale pro jistotu jsem ze zámku vyndala klíč a dala ho do kapsy. Kdyby se přece jenom zavřely, abychom s Kate mohly otevřít.
Začala jsem volat její jméno. Ozvěnu jsem pak slyšela ještě hodně dlouho. Pomalu jsem kráčela podle instinktů a ani nečekala, že by na mé volání Kate snad odpověděla. A přesto jsem se opět mýlila.
"Meg! Tady jsem!" Bohužel díky úžasné ozvěně jsem nedokázala určit, kde přesně se nacházela. Tápala jsem jako v bludišti. Každou chvíli jsem narazila do stěny nebo zakopla, ale tentokrát jsem se obešla i bez nadávek.
"Kate!" volala jsem znovu a znovu. Když se ozvala odpověď, usoudila jsem, že je někde napravo ode mě. Vydala jsem se tím směrem. Ale stále jsem bloudila, protože za pár vteřin jsem Kate slyšela volat zleva a poté zas zprava. Takže, tohle byl účel kobky? Slyšet jen ozvěny a ztrácet se ve vlastním hlase?? Ale takhle se s Kate nikdy nenajdeme.
Potřebovala bych světlo. Aspoň malý zdroj by postačil. Ovšem že jsem u sebe neměla baterku ani sirky. Tyto pomůcky jsem u sebe nenosila nikdy, mé jediné předměty, které se nacházely v mých kapsách, bylo malé zrcátko, kapesníčky a perleťová rtěnka.
Super. Nejen, že jsem ztratila původní směr, ale už jsem ani neslyšela Kate. Ještě chvíli a rozječím se, pomyslela jsem si. Tma mi připadala hustší a hustší a jakoby mě dusila. Neviděla jsem absolutně nic. A pak jsem málem dostala "posmrtný infarkt". Čísi ledová ruka mě popadla za zápěstí a škubla mnou tak, až jsem se skácela na zem. Automaticky jsem začala vřískat, ale naštěstí to byla jen Kate, která mě konečně našla.
"Panebože, víš jaks mě vyděsila?!! " obořila jsem se na ni.
"Buď potichu, nejsme tu samy," upozornila mě tiše.
"Jak to myslíš, že tu nejsme samy?! Musíme okamžitě pryč!" Přemohla mě panika, zvedla jsem se a chtěla utéct, kamkoli, jen pryč z téhle temnoty. Kate mě zadržela a nedovolila mi stiskem ruky opustit dosavadní místo.
"Chceš tu počkat, až nás ta věc najde a zničí?!" optala jsem se pobouřeně. "Tak to je tvá taktika? Zůstat tu tak dlouho, dokud něco nepřijde a neukončí naši existenci? Děkuju, nechci, ještě musím pár věcí zařídit, než opustím tento svět,takže já mizím. S tebou nebo bez tebe." V tu chvíli mi bylo celkem fuk, jestli zachráním Kate, nebo jen sebe. Jednoduše jsem nechtěla bez milosti čekat, až to "něco", o čem Kate mluvila, přijde a vyděsí mě to. Klidně to mohl být další špeh. Ne, do těch žlutých, děsivých očí už jsem neměla zapotřebí znovu pohlédnout.
Vytrhla jsem se své kamarádce a rozběhla se temnotou pryč. Nechala jsem ji tam a bylo mi to srdečně jedno. Rozhodla se sama. Utíkala jsem, co mi síly stačily, můj cíl byly zamřížované dveře. V kapse jsem svírala klíč od nich. Pak jsem si uvědomila, že za sebou slyším něčí rychlé kroky. Kate už jistě dostala rozum, oddychla jsem si. Zpomalila jsem, aby mě dohonila a pak mě opět sevřela ledová ruka. Bez rozmýšlení jsem jí stiskla. Příliš pozdě mi došlo, že tato ruka nebyla Katina. Její měla jemnou a hebkou kůži, avšak ta, která mě před chvílí chytla, byla drsná, chlupatá a zpocená. Polila mě hrůza.
Snažila jsem se nedát najevo, jak moc jsem se vyděsila a nepouštěla jsem hnusnou pařátu. Patřila mrtvému člověku, to bylo jisté. Rozhodně nepatřila žádné zrůdě ze špehů. Ale to neznamenalo, že k nim nemusel patřit, uvědomila jsem si. Nenápadně jsem ruku pustila a pokračovala v běhu. Pak se ozval drásavý křik tak sto metrů ode mě. Kate.
Zastavila jsem se a s přemáháním se otočila. Samozřejmě jsem neviděla nic, než černou siluetu člověka. Když už jsem viděla aspoň siluetu, odněkud jistě musel vycházet zdroj světla, ač malý. Jistojistě nepřicházelo z otevřených dveří, jež pravděpodobně nyní otevřené nebyly.
"K-Kate?" koktala jsem do prázdna, snažíc se příliš neděsit postavou přede mnou a neutéct zpátky do tmy, kde by bylo snad i bezpečněji.
"Meg!!!" Kate pronikavě zařvala, až mi zvonilo v uších. Ozvěna trvala pár sekund, možná deset, ale po tu dobu se nic nestalo. Pak Kate zakřičela ještě jednou, tentokrát slaběji a jakoby chraplavě a nato jsem uslyšela dusivé kašlání. Proč já blbá ji tam nechala??!! nadávala jsem si. Jak jsem ji mohla nechat napospas tmě a kdejakému psychopatovi??
Už mi nezáleželo na vlastní duši. K čemu mi bude, když Katina bude zničena? Jestli jsem se měla vybrat mezi mnou a Kate, odpověď zněla naprosto jasně. Nehybné siluety jsem si už nevšímala, nechť si tam stojí, jak dlouho chce a já jsem se rozběhla za ozvěnou Katina hlasu. Ani jsem nečekala, že by mě snad ta postava nechala jít. Stalo se přesně to, co jsem očekávala: postava mě chytla svou odpornou pařátou a nenechala mě jít za Kate.
Přitáhla si mě k sobě a dusila mě svým sevřením. Neubližovalo mi to, ale zrovna dvakrát příjemně jsem se necítila. Nicméně tak snadno jsem se nevzdala. Kopala jsem a štípala a křičela a plivala a dupala a ještě kdovíco, ale mého nepřítele to nijak neodradilo. Ne, ne! Až moc často jsem se spoléhala na Axellovu pomoc. Teď tu Axell nebyl a nebyla možnost, jak mu o sobě dát vědět. Nejspíš by to už ani nemělo smysl, poněvadž než by přišel, dokázala jsem si domyslet, co by se mnou Kate bylo.
A pak jsem si vzpomněla na zbraň od Axella. Ha, tak bezbranná jsem tedy rozhodně nebyla! pomyslela jsem si vítězně. Později musím Axellovi za ni poděkovat. Ale jak se říká - "Neříkej hop, dokud nepřeskočíš." Nedala jsem na sobě nic znát a dál pokračovala v kopání a dupání. V té tmě si nepřítel jistě nevšimne, že vytahuji smrtící zbraň. Dalo mi zabrat, než jsem ji z kapsy od džínů dostala, jelikož i ruce jsem měla uvězněné.Každopádně hlavní bylo,že se mi záměr nakonec podařil. Vítězně jsem pozvedla dýku s Yinsh a silou ji zabodla do hrudi mého věznitele. Ten začal skučet, vřískat a vzlykat, ale co mu to bylo platné. Za pár sekund mě již svírala pouze slizká mlha a z té jsem se vzápětí osvobodila.
"Kate!!" zavolala jsem do prázdna. Ale odpovědí mi bylo hrobové ticho, jež mě obklopovalo. Zkusila jsem zavolat znovu. A znovu. Ne, ne, ne! křičela jsem v duchu. Ještě není pozdě, určitě ne!! Chtěla jsem se rozběhnout, ale ještě předtím jsem na zemi nahmatala dýku a sevřela ji.
Utíkala jsem tmou a neměla ani tušení, kam. "Kate!" Obličej jsem měla mokrý od slz a nemohla jsem si připustit, že jsem asi právě zavinila něčí zničení. Ale nedokázala jsem to vzdát a dál bloudila v temnotě. Hlasivky jsem již měla vykřičené a chraptěla jsem, jenže na to jsem nebrala ohled.
A pak jsem upadla a už se nepohnula. Ano, bylo pro mě nemožné smířit se s koncem Kate, ale už jsem nemohla dál. Na to jsem byla příliš zmučená bolestí ze ztráty dalšího milovaného člověka. Nepřemýšlela jsem nad tím, jestli mě tu najde ten, kdo pravděpodobně zničil Kate a ukončí též mou existenci. Vlastně jsem si nepřála nic jiného, pykat za to, co jsem zase způsobila. A tentokrát jsem si nemínila odpustit.
Na obličeji jsem cítila slzy a prach. Bylo mi, jako nikdy jindy. Bolest, kterou jsem cítila, když jsem se ještě před přemístěním s Rihannon do Světa mrtvých vtělila do svého těla, bylo proti této minimální.V porovnání s touto situací mi připadala jako nic. Ale ani tak nešlo o bolest, jako o svědomí, které jsem stejně jako pravdu nemohla zahnat do temného kouta. Protože já už v sobě temnoty měla víc než dost a to nikdy nedokážu změnit.
Zavřela jsem oči.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Selené Selené | Web | 8. května 2012 v 9:41 | Reagovat

wow to je kapitola.......... no wow..hned se vrhnu na pokračování... jsem se zase nemohla odtrhnout no.. lapala jsem po dechu askoro ani nedýchala... jen by me zajimalo ským si spletla Kate v té tmě.. ajakto že se ta příšerka nechala vodit za ručičku:D :D že by něposlušné zvířatko co mu chybelo pohlazení?,??

2 Vicky Vicky | E-mail | Web | 8. května 2012 v 11:09 | Reagovat

[1]: No, Mag si spletla Kate s tím jejím "vrahem" :D Chápu asi jsem to napsala dost zmateně 8-O  :D

3 Domča Domča | Web | 20. prosince 2012 v 18:00 | Reagovat

Super kapitola :D len čumím :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama