Kapitola 23. 2/2

7. května 2012 v 21:57 | Vicky |  Začátek konce by Vicky
Když jsem je zase otevřela, cítila jsem slabé sluneční paprsky dopadající na mou tvář. Bylo to příjemné, jako by světlo ze mě oprašovalo všechnu temnotu. Ale tak to bohužel nebylo. Zavinila jsem, co jsem zavinila a sluneční světlo mi rozhodně nijak nepomůže. Ale aspoň byl nový den, takže nebudu tápat ve tmě, až půjdu pryč z kobky. Na druhé straně se mi pryč nechtělo, protože tu děsnou pravdu budu muset dřív nebo později vyřknout. Pravda, nemohla jsem ji v sobě uchovat napořád, ale už se mi příčilo ničit svou existencí svět.
Napadlo mě, že bych mohla jít tam, kde snad nic zničit nemohu, totiž do Světa živých. Ale kdoví, jestli by toto zas nezničilo . A... záleželo mi na tom ještě? Ne.
Zbývalo jen najít něco, čím bych mohla oheň vytvořit. A to rozhodně nenajdu, pokud tu budu bezcílně ležet a zírat do prázdna, pomyslela jsem si. Proto jsem se pomalu zvedla, ale než jsem se rozhodla jeskyni opustit, chtěla jsem se ještě ujistit, že skutečnost ohledně Kate jsem si pouze nevymyslela. Snad existovala naděje! Ano, ale ne pro mě. Pro mě se celý svět zhroutil a zbyla jen vina.
Chodila jsem po jeskyni a zjistila, že zas tak velká není. Možná prostě jen sloužila k uvěznění ve tmě. Aby působila dojmem sklíčenosti, zmatku, beznaděje a paniky. Přesně tyto pocity včera večer ovládly mě, ale nemohla jsem na ně svalovat ukončení existence mé kamarádky.
Každopádně jsem zjistila, že v jeskyni Kate rozhodně není. Aspoň tedy její tělo. A to znamenalo, že... Ano, byl konec. Ne dokonalý, ale pro mou zkaženou duši rozhodně ano. Snad by pomohlo, kdybych Kate dokázala zachránit a ne utéct jako srab pryč. A nechat ji tam... Opustila jsem ji, jako by pro mě vůbec nic neznamenala, zachovala jsem se jako naprostý sobec, což jsem taky byla. Snažila jsem si zachránit krk, místo toho, abych myslela na druhé. Teď bylo pozdě něčeho litovat. Příliš pozdě uvědomovat si chyby.
Příliš pozdě plakat.
Nic jiného mi nezbývalo. Vlastně něco ano. V ruce jsem pořád svírala dýku a rozhodla jsem se ji zde nechat.Protivilo se mi brát ji s sebou, když nikomu jinému než mě nepomohla. Ne, to já ji použila pozdě, uvědomila jsem si. Přála jsem si, aby mi Axell žádnou zbraň nedal a já bych tedy teď nemusela litovat toho, co jsem mohla udělat a co jsem neudělala. Skončila bych jako Kate.
Klekla jsem si na prašnou zem a nahmatala, kde byla nejměkčí. Tam jsem dýku zabodla.Připadala jsem si jako poražený válečník,který pohřbívá spolubojovníka. Poslední zbytky Yinsh se vsákly do země ještě s trochou nepřítelovy krve. Jako bych pohřbila nejen Kate, ale i jeho. Necítila jsem se lépe, ale aspoň jsem se zbavila zbraně, kterou jsem mohla bránit svou kamarádku.
Chvíli jsem klečela bez hnutí se zavřenýma očima. Vzdávala jsem Kate úctu a pravdu, že jsem pro ni nebyla dost dobrá kamarádka. Myslela jsem na vše, co mi bylo líto a co jsem jí ještě chtěla říct a doufala, že mě slyší. Kromě ševelení větru jsem neslyšela nic.
"Snad nepohřbíváš toho kreténa, co mi málem uříznul palici?!" ozvalo se za mnou. Nevěřila jsem tomu. Nevěřila jsem, že má duše nebyla víc pošpiněna. Ach jo, už zase jsem myslela jen na sebe.
Nechtěla jsem se otočit, na to jsem moc věřila ve svou fantazii a totiž v to, že se otočím a Kate tam stát nebude. Tak naivní, abych v to věřila, jsem zas nebyla.Dokud jsem neucítila dotyk na svém rameni, nepohnula jsem se ani o centimetr. Dál jsem zírala na dýku zabodnutou v zemi.Ale když mě Kate svým dotykem ruky ujistila, že je v pořádku, začala jsem se smát a padla jí do náruče. Objímaly jsme se jako ty nejlepší kamarádky na světě a já v tu chvíli úplně zapomněla na svou vinu a na vše, co se mého svědomí týkalo.
Nebylo třeba Kate vysvětlovat, co se mi včera stalo. Pochopila, že mě jednoduše přemohla zbabělost a pud sebezáchovy. Vůbec nic mi nevyčítala, byla jen ráda, že se mi nic nestalo. Překvapovalo mě, že po tom všem jí na mě ještě záleželo.
Při odchodu z kobky jsem jí vyprávěla všechno, co mi Axell řekl o špezích a Yinsh. I o bitvě mezi Lesním klanem a... kočkami. Když jsem to říkala, znělo to až legračně, i když ve skutečnosti to legrační nebylo ani trochu. Také ona mně vyprávěla, co se stalo jí. Když mi říkala, že v jeskyni jsme nebyly samy, měla pravdu. Poté, co jsem utekla, jí něco začalo škrtit, takže nemohla volat. Pak jí ta osoba svázala ruce a nohy provazem, kterým nemohla prolétnout a přes ústa ji cosi přelepila. Dostala se z toho až ráno a to už byli oba vetřelci pryč. Ten, co napadl jí, pravděpodobně utekl. Ten můj takové štěstí neměl. Ale hlavně, že se Kate nic vážnějšího nestalo.
Klíč, jak mi Axell poradil, jsem schovala pod kámen a ten ještě zahrabala listím. Netušila jsem, proč to po mě chtěl, ale udělala jsem to.
Sluneční světlo mi nyní připadalo krásnější, než jsem si kdy dřív všimla. Nastavila jsem mu tvář a nechala na sobě pohrávat všechny odstíny a tóny zlatého jasu. Připadala jsem si tak nějak... bezstarostná? To určitě ne, ale možná se to tomuto pocitu vzdáleně podobalo.
S Kate jsme procházely prosluněným lesem, který mi domov v této chvíli připomínal. Šly jsme směrem, jak mi Axell poradil a když jsme se dostaly z lesa, vyšly jsme na překrásnou louku.Sluneční svit pokrýval všechny květiny zdobící od bílé až po nejtmavší barvy. Ale... zdálo se mi, jako bych tu už někdy byla. Déja-vü ? Ne... o této louce se mi zdálo před Rixonovou smrtí. Byla jsem tu s Axellem, když se objevil Rixon, aby překazil naši magickou chvíli. Rixon... Ne. Přinutila jsem se na něj nemyslet a raději dělat něco užitečnějšího, než projevovat lítost.
Vtom jsem si vzpomněla. Ještě před zničením jsem chtěla vidět Phoebe, ne? Neměla bych se za ní vydat teď, než bude Zack zase vyšilovat? (To samozřejmě bude, už kvůli mému a Katinu zmizení.) Než jsem to sdělila Kate,ta si lehla na pestré květiny, zavřela oči a slunila se. Stála jsem vedle ní, nechtěla jsem si lehat, jelikož jakmile bych to udělala, přemohla by mě únava, lenost a už by se mi nechtělo zvedat a ke všemu se ještě přemisťovat...
"Víš, asi už nechci zmizet," prohlásila po chvíli Kate.
Spadla mi brada. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem nakonec dosáhla toho, co jsem chtěla. Tomu, že Katina existence bude dál přebývat. Tomu, že zřejmě zjistila, že ona má ještě několik možností.
"Ale nechci, abys zmizela taky," dodala.
A je to tady. Nekonečné vysvětlování o mé bezcílné, nanicovaté budoucnosti, která by neměla smysl. Povzdychla jsem si a chtěla začít, ale Kate mě přerušila. "Teď se o tom nebudeme bavit, jenom chci, abys věděla, že má cenu dál existovat, Meg. Že pro někoho něco znamenáš. Vím, že si teď myslíš, že už jsi ztratila víc, než jsi schopna snést, takové pocity jsem měla i já... do dnešní noci.
Uvědomila jsem si, že ještě nechci být zničena. Za čas... možná. Ale nyní ne."
Klekla jsem si na bělostné kvítí a řekla: "Jste všichni moc hodní, že se mi snažíte dát najevo, že nejsem sama, ale já si tak budu připadat už navěky. Můj smysl života - i posmrtného - již odešel... a já ho chci následovat. S Rixonem jsme jako jedna osoba. Kam se hne on, tam já. Navíc... něco mu dlužím. Byla bych sobecká, kdybych mu ho nesplatila. Tehdy se on obětoval pro mě, tentokrát to budu já." Podívala jsem se své kamarádce do očí, aby skutečnost brala takovou, jaká je. Aby pochopila, jak moc je tohle pro mě důležité. On nebyl jen tak někdo. Znamenal pro mě všechno. Ano, dost často měl na mě špatný vliv, jak říkávala má matka, ale žádná láska není dokonalá.
"Ty ho miluješ asi hodně, co?" prohodila Kate. Přikývla jsem.
"Mrzí mě, že já nikdy nic tak silného necítila. K čemu je milovat Demetriho, když on mou lásku neopětuje? Ne, nejjednodušší je smířit se s tím." Už nevypadala na to, že by ji to tolik trápilo, nejspíš se s tím prostě smířila. Pro někoho to bylo zkrátka snadnější, než pro jiné. Jistě, kdyby nebyla jiná možnost, snad bych i dokázala žít posmrtný život dál bez Rixona, ale... má duše by klidu nedošla. A já ho dojít chtěla, takže když jsem tu možnost měla, proč ji nepřijmout?
"Taky mě to moc mrzí. Ale - časem se to může změnit," snažila jsem se ji povzbudit.
"I kdyby ne, přežiju to," usmála se upřímně, beze stopy smutku nebo trápení.
Objaly jsme se. Sluneční svit prozařoval Katiny zářící blonďaté vlasy a ty nyní zářily jako zlato. Přemýšlela jsem, proč ji Demetri stále odmítá. Určitě ne kvůli mně, tak zaujatá sama sebou jsem již nebyla. Jestli tu byl důvod, nejspíš Katino tehdejší rozhodnutí ohledně Lesního klanu. Ale jestli toto byl Demetriho důvod, neměl by se stále ohlížet na minulost. Budu si o tom muset s Demetrim promluvit, pomyslela jsem si. Ale nebudu se dovolovat u Kate, zda smím, či ne.
"Jo, když jsme u toho, než umřu... tentokrát doopravdy," upozornila jsem, "chtěla jsem se ještě naposledy přemístit do Světa živých. Chtěla bych vidět naposledy svou rodinu a kamarády." Čekala jsem, že začne vyšilovat, křičet a podobně, jak by to pravděpodobně udělal Zack, ale Kate to vzala v klidu. Koneckonců, Rihannon zde již nebyla, aby nám určovala svá pravidla. Navíc, pravidla jsou k tomu, aby se porušovala, pomyslela jsem si.
"Fajn, jdu taky. Chci poznat tvou rodinu," usmála se.
"Bohužel tě nebudu moct představit oficiálně," ušklíbla jsem se, ale k úsměvu mě to nedohnalo. Při vzpomínkách na rodiče jsem se nikdy nedokázala usmát. Stále mi dost chyběli. Nešlo na ně prostě zapomenout a pokračovat dál.
"To je pochopitelný," odvětila. "A... taky, kdybychom mohly... ráda bych zase viděla svou rodinu."
"Cože?! Ještě nevymřela?! Jak mohla žít tak dlouho??" Její slova mi
doslova vyrazila dech a nemohla jsem to pochopit.
"Jasně že jo," odpověděla. "Ale můj starší bratr se oženil, měl syna a dceru - mého synovce a neteř. Neteř - jmenuje se Caroline - dospěla, vdala se a měla syna. Rileyho. Carolininu rodinu chodím někdy navštěvovat, protože ji mám ráda. Můj synovec nemá rodinu, žije sám se spoustou alkoholu. Není mi sympatický. Ale Caroline bych docela ráda viděla, i jejího syna, i když ten momentálně žije na nějaké univerzitě. Potřeboval vypadnout z Crescent City, měl tam nějakou nehodu."
Chvíli mi trvalo, než jsem vše pochopila. Také mi došlo pár dalších věcí ohledné mé smrti. Jestli to nebyla shoda náhod, tak Katin příbuzný Riley je ten Riley, který mě jako jediný mohl vidět. A jestli to byl on, kdo mě zabil, nejspíše mě také mohl vidět, i když jsem to nechápala.
Zhluboka jsem dýchala a snažila se to všechno dát si dohromady. To nemohla být pravda! Přece můj jediný živý kamarád... nezpůsobil mou smrt?! Nicméně to dávalo smysl. Naprosto dokonale. Mou nadějí byla možná skutečnost, že jde opravdu jen o shodu náhod, ale o tom se musím přesvědčit.
"Meg, jsi v pohodě? Stalo se něco??" starala se Kate.
"Jo, sakra!" zaklela jsem. "Ten tvůj příbuzný Riley mě na 95% zabil!"
"C-Cože?" nechápala.
"A jak jsi vlastně tohle všechno zjistila? Přece jsi nenavštěvovala Svět živých, ne?!"
"Co se tak vztekáš? Tys tam chodila furt. I já občas porušovala pravidla. Ale nikomu jsem to neřekla, protože tajemství se šíří rychle, jak jsi již díky Shelby Cassiové zjistila."
Povzdychla jsem si. Neměla jsem v úmyslu na svou kamarádku křičet. Nebyla jsem přece jediná, komu Rihannonina pravidla lezla na nervy. Ano, měla smysl, Rihannon prostě asi nechtěla žádné problémy s dimenzí živých, kdoví, co by ti věční puberťáci z našeho světa u nich ještě neprovedli... Ale já nebyla jediná, kdo je porušovat.
"A teď mi řekni, jak je to s tou tvou smrtí. Nevěřím, že by ten slušňák někoho zabil," zavrtěla Kate hlavou.
"Říkala jsi, že měl nehodu. Jakou? Co se stalo??"
"No... srazil se s nějakým autem, ale neutrpěl žádná vážná zranění."
"Super." Vyschlo mi v krku a musela jsem si lehnout. Motal se se mnou celý svět a já už nevnímala žádnou rovnováhu. Chvíli jsem si připadala, že létám ve vzduchu, chvíli zase, že se propadám do hluboké černoty.
"Neříkej mi, že jsi zemřela díky autonehodě," vrtěla Kate hlavou opět.
"Jo, sakra ! Kdy se to stalo tomu tvému... prasynovci ?"
"Ve Světě živých by to byl... začátek léta?"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Selené Selené | Web | 8. května 2012 v 9:53 | Reagovat

jaj to je , ale skvělá nahoda co... hihi :-) jeji kamarád ji omylem zabil:D :D jaj jajajaja:_( skvělá kapitolka... těším se na JS::!!!prosímmmmm

2 Vicky Vicky | E-mail | Web | 8. května 2012 v 11:12 | Reagovat

[1]: No, snažím se, snažím :D Čas nám nějak rychle utíká... 8-O

3 Kikina Kikina | 8. května 2012 v 12:38 | Reagovat

wow skvělá kapitolaaaaaaaaa..těším se na další..:-)

4 Vicky Vicky | E-mail | Web | 8. května 2012 v 13:53 | Reagovat

[3]: Díky moc :-D Jsem ráda, že se líbí :)

5 VickeyRoyal VickeyRoyal | Web | 8. května 2012 v 16:54 | Reagovat

skvelé ^^ keep up the good work! :D

6 Vicky Vicky | E-mail | Web | 8. května 2012 v 17:39 | Reagovat

[5]: thx :D

7 Alea Alea | Web | 9. května 2012 v 16:45 | Reagovat

Takovýho kamaráda bych fakt chtěla mít :D

8 Vicky Vicky | E-mail | Web | 9. května 2012 v 17:54 | Reagovat

[7]: Myslíš Demetriho? Jestli toho, no, tak s ním bych se asi ani nezkoušela skamarádit... :D

9 Selené Selené | Web | 10. května 2012 v 22:32 | Reagovat

wow nový vzhled skvěléé vypada to bombově:-)

10 Liss Liss | Web | 13. května 2012 v 16:31 | Reagovat

Tak to neééé! Ta poslední část mě naprosto dostala!!! Možná jsem divná, ale já se nesmírně nasmála :-D  ;-)  ;-)  ;-)  ;-)

11 Vicky Vicky | E-mail | Web | 13. května 2012 v 16:42 | Reagovat

[9]: díky, Sel :)
[10]: Bude to znít ještě divněji... já se taky smála :D :D A vůbec nechápu PROČ :D

12 Liss Liss | Web | 13. května 2012 v 16:44 | Reagovat

asi to souvisí s naší zvráceností. Vzpomeň si na Voldyho :-D  :-D  :-D  :-D

13 Vicky Vicky | E-mail | Web | 14. května 2012 v 17:48 | Reagovat

[12]: Voldyho miluju!!! Je to největší filmový borec na světě!!! :-D  :-D  :-D

14 Domča Domča | Web | 24. prosince 2012 v 8:41 | Reagovat

Skvele vymyslené :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama