Kapitola 24. 1/2

17. května 2012 v 18:28 | Vicky |  Začátek konce by Vicky
Tady je další kapitolka ZK, doufám, že se bude líbit! :)

DVACET ČTYŘI
Bezva. Nic lepšího už mě potkat nemohlo. Říkala jsem si, že jestli někdy najdu toho parchanta, kvůli kterému jsem zemřela, plánovala jsem si, jak mu to oplatím. A teď zjistím, že... to je ve skutečnosti můj kamarád?!! To nebylo ani trochu fér. Rileymu jsem samozřejmě ublížit nemohla, zvlášť potom, jak se snažil mi pomoct. Ale... to mě nepoznal ? To při té bouračce neviděl, do koho nabourává? Nebo na mě všechno jenom hrál...? Ne, takový Riley nebyl. Určitě ne.
"Jseš si jistá, že to byl on?" ptala se Kate už asi posté a já se tentokrát rozhodla jí odpovědět, snad se pak začne ptát na něco méně hloupého.
"Musím se o tom přesvědčit. Takže potřebujeme oheň... chci říct, že nám asi neublíží."
"Ne, neboj. Přemisťovala jsem se s jeho pomocí pořád a nikdy jsem neutrpěla ani škrábance. Neměla jsem zrovna trpělivost na hledání nějakých pitomých bylinek."
"Fajn, ale kde můžeme oheň rozdělat ?" zeptala jsem se.
Bez odpovědi vytáhla z kapsy zapalovač. Pak na mě mrkla a řekla: "Vždycky ho mám u sebe, kdyby se mi náhodou najednou chtělo pryč."
"Chytré," poznamenala jsem. "Ale snad nezapálíš tu louku?"
"Jasně že ne. Stačí jen malinký plamínek." Zvedla ze země hrst suchého listí a zapálila ho. Když se objevil rudozlatý horký plamínek, bez přemýšlení jsem do něj vplula. Musela jsem však postupně, jelikož celé mé tělo se do něj samozřejmě nevešlo. Nejdříve po kouskách hlavu a to už se oheň rozšířil po mém celém těle. Rychle jsem pomyslela... na co vlastně? Spěšně se mi v hlavě objevil rozesmátý obraz nevinného Rileyho a okamžitě jsem ucítila známý pocit, ze kterého mi již naštěstí nebyla na zvracení.
Ani ne za sekundu jsem se objevila vedle něj. Seděl na křesle v nějaké promítací místnosti se svými spolužáky a jakmile si mě všiml, leknutím upadl na zem. Ostatní si ho zpytavě měřili, protože mě samozřejmě neviděli. Riley se zvedl a dělal jakoby nic a dál "sledoval" dokument o gorilách.
Po chvíli už toho měl dost a prohlásil, že mu není moc dobře, omluvil se paní profesorce a odešel na chodbu. Vlála jsem za ním. To, že jsem nemohla létat zřejmě neplatilo pro Svět živých. Proplouvala jsem zdmi a vnášela se asi dva metry nad zemí... a moc jsem si to užívala.
"Meg, co tu děláš? Mimochodem, hrozně jsi mě vyděsila!" spustil, když se ujistil, že ho nikdo nepozoruje. "Ale mám obrovskou radost, že jsi tady!" Po tváři se mu rozlil širokánský úsměv a snad by mě i objal, kdyby to šlo. Ale já jeho radost bohužel neopětovala. Ne, dokud nezjistím, že jsem se ve všem mýlila. Pak se budu usmívat klidně celý den.Ale dosud jsem si zachovávala chladný pohled plný odtažitosti.
"Je pravda, že na začátku léta jsi měl v Crescent City autonehodu?!"
vypálila jsem na něj ostře.
"O co ti jde?" otázal se nechápavě Riley.
"JE TO PRAVDA, NEBO NE??!!" Už jsem křičela z plných plic. Když jsem měla vztek, nebylo potřeba ho skrývat. Každý by měl pochopit, že když se z něj ten vztek nedostane, bude vše ještě tisíckrát horší. Takže já obvykle dávala přednost upřímnosti, rozhodně ne předstírání. K čemu by bylo předstírat, že vše je v nejlepším pořádku, když to tak nebylo??
"Za to mohl ten idiot, co tak slepě kličkoval!" ohradil se. "Měli by mu sebrat řidičský průkaz! Byl opilej, za to jsem já nemohl. Kdybych ho někdy ještě potkal, pořádně bych mu zkrášlil nos!" Sálala z něj zuřivost.
"Tak si posluž," odsekla jsem trpce a objala se rukama. "Ten idiot je před tebou. Bohužel nemám tušení, jak mi chceš zkrášlit nos, když se mě nemůžeš ani dotknout!"
Dlouho mu trvalo, než si vše poskládal dohromady. Usoudila jsem, že potřebuje nápovědu. "To já jsem ten idiot, co kličkoval kvůli opilosti! Škoda, že jsi nezemřel také, možná by ti to rychleji došlo!" křičela jsem. Ale tohle ode mě nebylo hezké, ani trochu. Právě jsem prohlásila, že je škoda, že Riley to přežil! Jak jsem něco takového jen mohla vypustit z úst?! Často jsem byla ve škole mezi živými označována jako "mrcha", ale nikdy bych tak upřímně nikomu smrt nepřála.
"Ty..."
"Ano, já," dopověděla jsem. "Je mi líto, co jsem řekla." Ale on to asi ani nezaregistroval, jen na mě zíral s otevřenou pusou a pak ze sebe konečně vypravil: "Jak jsem mohl zabít holku?!!" Jeho slova mě docela překvapila. Koneckonců, jak sám řekl, ta bouračka nebyla jeho vina. Ale má.
"I já udělala už pár hloupostí," plácla jsem, ale to mu nijak nepomohlo. Vypadal, že by nejraději krášlil ten nos sobě. Ano, takové pocity jsem znala.
"Hloupostí?! Celou dobu žiju s tím, že ta bouračka byla chyba nějakého opilce, ale pak si klidně přijde duch mrtvé holky, spřátelí se se mnou a pak si mi klidně oznámí, že to JÁ ji zabil! I když, uznávám, že klidně jsi mi to tedy neoznámila."
"Ne, nesmíš se obviňovat. Máš pravdu, byla to má vina. Byla jsem zlitá a ani jsem si to neuvědomila. Promiň, měla jsem tě nechat při tom, co sis myslel."
"Co se tady děje?!"
Tento hlas nepatřil Rileymu. Už jsem chtěla začít panikařit, že si mě všiml další člověk, ale naštěstí to byla jen Kate. Vznášela se ve vzduchu stejně jako já a měla ruce v bok. Já se jí docela lekla, ale s Rileym to nic neudělalo. No ovšem, vždyť ji vlastně neviděl.
"Meg, teprve tohle mi otevřelo oči," řekl Riley."Kdybys mi to neřekla, nevím... prostě bych to nevěděl. A já mám právo to vědět. Ale kdy ses to vlastně dozvěděla??"
"Jde o to, že tvá mrtvá příbuzná... asi prateta? To je jedno. Prostě je to moje kamarádka. Před chvílí mi říkala o své rodině a došla až k tobě..."
"Jak o mně může vědět?!" vyjekl vyděšeně.
"Občas se na tebe chodí dívat," odpověděla jsem a přitom se podívala na Kate v koutě.
"To jako... když se sprchuju?!" Povytáhl obočí.
"Jasně že ne! Co si o mě myslí??!" vykřikla z kouta Kate a přilétla k nám. Měřila si Rileyho zamračeným pohledem a kdyby dokázala tímto způsobem vraždit, jistě by se brzy se svým příbuzným setkala.
"Co se děje? To jako vážně mě sleduje, když jsem ve sprše?!!" Už prakticky křičel. "Nebo když se převlíkám?"
"Ne, jasně že ne! Je tady a křičí na tebe, že se pěkně mýlíš," odpověděla jsem rychle.
"O-Ona-Ona je tady?" koktal Riley zaraženě. "A jak se jmenuje?"
"Kate Backforthová," odvětila jsem.
"Aha..." řekl Riley. "Škoda, že tě nemůžu vidět, Kate." Tentokrát promluvil k mé kamarádce. Ta se na něj upřímně usmála a zamávala mu. Vlála ve vzduchu asi čtvrt metru od Rileyho a věnovávala mu několik milých úsměvů.
"Budeš překládat?" optal se mě Riley.
"Ona vlastně nic neříká. Je přímo před tebou a usmívá se na tebe."
Riley se podíval do prázdnoty a také se usmál. "Těší mě." Pak si uvědomil, jak asi musí vypadat. Otočil se zpátky ke mně. "Jestli si ze mě děláš jenom legraci, tak jsem ti na to skočil."
"Ne, ona tu vážně je!" opáčila jsem trochu nazlobeně. Štvalo mě, že mě Riley podezíral z něčeho, co bych mu neudělala.
"Ale proč ji nevidím??"
"Ty bys vlastně neměl vidět ani mě, Riley. Pravděpodobně můžeš díky tomu, že jsi způsobil z části mou smrt, ale s Kate kromě příbuzenstva nemáš nic společného," vysvětlovala jsem.
"Hele, mně je líto..."
"Už to neřeš," utnula jsem ho, než si začal vylévat srdce lítostí.
"Vyřídíš mu prosím, že ho i jeho rodinu ráda?" zeptala se Kate, když přestala na Rileyho zírat jako na božské stvoření.
"Jasně."
"Cože?" nechápal zas Riley.
"Nic, jen Kate chce, abych ti vyřídila, že má ráda tebe i tvou rodinu," odpověděla jsem.
"To asi nebudu doma roztrubovat," ušklíbl se Riley, ale pak pokřivený škleb nahradil úsměv. "Jsem rád, že mě navštěvuješ, Kate. I mou rodinu. Jen mě prosím nikdy nešpehuj, když vykonávám... osobní hygienu a tak."
"Co si o mě zase myslíš?!!" naštvala se naoko Kate.
"Říká něco?" optal se Riley.
"Jo. Že tohle by nikdy neudělala a že tě má moc ráda."
"Hej! To jsem neřekla!!"
Nedávala jsem na sobě znát, že bych Kate slyšela a místo toho se na Rileyho usmála.
"Jen aby!" Pohrozil do prázdnoty prstem.
"Škoda, že ti nemůžu vlepit," zamumlala si Kate pro sebe. To jsem též nehodlala překládat.
"No, já ještě chtěla vidět svou rodinu," poznamenala jsem po chvíli.
"Jasně, půjdeme. Tento rozhovor s Rileym mi naprosto stačil," souhlasila Kate.
"Počkejte... chtěl jsem se o své příbuzné něco dozvědět," zastavil nás Riley. "Nemohly byste ještě chvíli zůstat?"
"Mě je to jedno," pokrčila rameny Kate.
"No tak jo, když už tě nikdy pak neuvidím..." začala jsem.
"Proč??" zeptal se.
Rozhodla jsem se mu neříct celou pravdu. "No... Nemůžu pořád překračovat dimenze mezi živými a mrtvými. Každá duše jednou ztratí tuto možnost navěky."
"To nedává smysl. Jestli je Kate má prateta nebo tak něco, tak už je mrtvá aspoň padesát let. Ty jen pár týdnů. Možná dva měsíce. Takže... ona sem může chodit půl století a ty ani ne jeden rok?" Podezíravě si mě měřil. "Vím, že mi lžeš, nejsem tak hloupý. Takže to vyklop."
Povzdychla jsem si. Opravdu jsem neměla v lásce šprty. Naštěstí Riley měl ještě k takovému případu jako byl třeba Charlie Portman docela daleko. Ale stejně měl dostatek rozumu, aby mě prokoukl.
"Fajn. Ale už své rozhodnutí nehodlám měnit," řekla jsem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Domča Domča | Web | 31. prosince 2012 v 10:30 | Reagovat

Skvelé :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama