Kapitola 24. 2/2

17. května 2012 v 18:30 | Vicky |  Začátek konce by Vicky
Pokračování 24. kapitoly, 2. část
...
"Chci odejít ze Světa mrtvých. Dojít klidu. To znamená, že tam, ani sem se už nikdy nevrátím."
"A proč chceš 'dojít klidu'?" zeptal se.
Otázka, kterou jsem čekala jako první. Možná by ze mě byla docela dobrá věštkyně. "Jednoduše proto, že být mezi životem a skutečnou smrtí je dost hrozné, aspoň pro mě. Také navštěvovat tento svět mě bolí. Vidím, o covšechno jsem přišla, co jsem ještě mít mohla... Tohle nechci. Přeji si zmizet napořád, abych už nikomu nemusela ubližovat nebo se trápit, když to mohu ukončit."
"To je mi líto," hlesl Riley. Nic dalšího neřekl. Proto jsem navrhla, že mu budu překládat, co o sobě řekne Kate. Souhlasil a následující dvě hodiny jsem říkala Rileymu vše, co řekla Kate. Bylo to přinejmenším únavné. Když Kate došly nápady, co o sobě povědět, nebo se zeptat, využila jsem chvilky, abych to celé u
končila. Souhlasila s mým nápadem navštívit pro změnu mou rodinu a já se rozloučila s Rileym. Nemohla jsem ho obejmout, maximálně se smutně usmát a říct mu pár hezkých slov na rozloučenou. Což jsem taky udělala. Pověděla jsem mu, že se kvůli mně nesmí trápit, že já už se kvůli tomu také netrápila. Aspoň jsem zemřela jako mladá a mohla se skamarádit s Kate a ostatními, kdežto jako seniorka bych se tak maximálně houpala na křesle a pila bylinkový čaj. Fuj.
Nakonec jsme k přemístění za mou rodinou použily s Kate krb u Rileyho v pokoji. Usmály jsme se na Rileyho a zamávaly mu. Pak už jsem měla v hlavě jen myšlenku na bydliště mých rodičů. Zakrátko jsme se tam obě dostaly, jelikož Kate myslela na místo, kde budu já, takže takhle jsme se tam dostaly obě ve stejný čas. Stejně tak to Kate udělala, když jsme se přemisťovaly na univerzitu. V tu chvíli ji to ale ještě nenapadlo a pomyslela na první univerzitu, na kterou si vzpomněla. Tam jsem samozřejmě nebyla, tak pomyslela na místo, kde jsem byla já s Rileym. Proto se k nám připojila později.
"Páni, tady jsi bydlela?" zeptala se ohromeně Kate, když jsme přistály před domkem u jezera. Nebydlela jsem přímo ve městě, máma nesnášela městský vzduch a táta měl zas rád klid. Ve vzdálenosti kilometru jsme neměli žádné sousedy.
"Jo," odpověděla jsem. Náš domek býval obklopen obrovskou zahradou zarostlou všemožnými květinami. Mezi máminu nejmilejší činnost bylo pečování o rostliny, takže když měla volno z práce, většinou trávila celé hodiny na zahradě, nebo v květinářství, aby si koupila "přírůstek" do naší zahrádky. Bývalo zde živo a člověk se tu cítil úžasně.
Teď... se náš domek halil do smutku a plevelu. Tráva nebyla posekaná, květiny vadly a usychaly, neboť o ně nikdo nepečoval. Nevěřila jsem tomu, že by mámu po mé smrti neopustil její koníček. Myslím, že jsem měla pravdu. Také okna od všech pokojů pokrýval prach a nečistota a to od mého pokoje bylo zataženo závěsy. Posledně když jsem zde byla, jsem dům neviděla zvenčí.
"Vypadal líp," zamumlala jsem.
Kate ke mně přistoupila a jemně mi stiskla rameno. "Nemůžeš čekat, že všechno bude vždy stejné."
"Já vím. Ale... tohle už nevypadá jako... můj domov." Skoro jsem nemohla to slovní spojení vyřknout. Kdybych o tom dál uvažovala, nejspíš bych se rozplakala. Tak MOC se mi stýskalo.Mí rodiče to měli jistě horší než já, vzhledem k tomu, že neměli moc přátel, kteří by je v jejich smutku podpořili, jako já, ale já byla zkrátka rozmazlený spratek zvyklý na pohodlí a dokonalost. Myslím, že od mé smrti jsem se hodně změnila. Už jsem od života nečekala tolik, jako dřív. Nyní jsem se snažila přizpůsobovat situacím a až teď mi došlo, jaké se mnou museli mí rodiče mít trable. Když jsem porovnala svůj život před smrtí a posmrtný život... vůbec jsem si nebyla podobná. V tuto chvíli jsem si moc přála se rodičům omluvit
za všechno, co kvůli mně museli zažít, říct jim, jak všechno mě moc mrzí. Ale mělo by to smysl? Akorát bych je pak nedokázala znovu opustit. Uvědomila bych si totiž, že je mám ráda víc, než jsem si myslela a...má rozhodnutí by ztratila smysl. Ne, musela jsem nechat vše tak, jak to bylo.
Přestala jsem zkoumat smutný dům plný zármutku a vlétla dovnitř. Kate mě následovala. Prolétla jsem hlavními dveřmi a uviděla tátu na verandě. Díval se prosklenou zdí ven na jezero. Přemýšlel o tom, jestli by měl jít rybařit? napadlo mě. Nicméně jsem pokračovala do kuchyně, kde máma seděla na houpacím křesle a prázdné oči hleděly do neznáma. Smutek ji ještě nepřešel. Jak také mohl, pomyslela jsem si. Když šlo o něco špatného, má matka byla hodně citlivá a než se z něčeho vzpamatovala, chvilku jí to trvalo. Obvykle ji ze smutku pomáhaly rostlinky na zahradě, ale nyní nevypadala na to, že by se jí chtělo trhat plevel. Co bych pro ni mohla udělat? Odpověď zněla celkem jednoduše: Ne.
"Mami..." špitla jsem s nadějí, že matka něco pocítí, jako tehdy Rixon. Nic se nestalo. Dál zírala "do blba", jak občas říkala, když jsem přemýšlela. Proč nic nevnímala?? Možná byla moc obklopená smutkem. V tom jsem ji moc pomoct nemohla, vlastně ani v ničem jiném. Přišla jsem sem, abych se s nimi rozloučila, abych si je zapamatovala, jejich lásku a nekonečnou trpělivost.
Ale najednou... jsem měla hrozný pocit... z něčeho. Netušila jsem, co to bylo, snad šestý smysl, ale neměla jsem ponětí, co se dělo. Hlava se mi točila a přepadala mě závrať. Tou jsem nikdy netrpěla, takže mi to přišlo divné. Ještě divnější byla skutečnost, že mrtvé duše neměly cítit nic. Žádné závratě, žádné bolesti hlavy. Přesto jsem právě teď tyto pocity měla.
"Meg - je ti něco? Nepůjdeme pryč?" otázala se Kate starostlivě.
"Ne... já nevím... Připadám si, jako bych... vážně nevím!" Zoufale jsem kroutila hlavou a snažila se zbavit bolesti. Ta však ještě stoupla. Chytla jsem se za vlasy a zuřivě jimi škubala, jako bych se měla zbláznit. A asi jsem se zbláznila. Jiné vysvětlení neexistovalo. S námahou jsem prolétla zdí na zahradu a doufala, že bolest ustoupí, ale bylo to pořád horší a horší. Zmítala jsem sebou a nemohla se uklidnit. Měla jsem neskutečné bolesti a nemohla jsem se jich zbavit. Kdy už to skončí??!!
"Meg, děsíš mě!" vyjekla Kate vlající hned vedle mě. "Řekni mi, co ti je!"
"Já nevím, sakra!!" křičela jsem a neměla daleko k slzám. "Něco se děje... něco zlého." Nedokázala jsem si vysvětlit proč, ale něco mě táhlo k jezeru silou jako magnet. Vzpírala jsem se a snažila se něčeho zachytit, což bylo vlastně k ničemu. Kate mě nestihla chytit za ruku a já už nadlidskou rychlostí letěla k jezeru. Těsně před tím, než jsem zaplula pod hladinu, síla z ničeho nic zmizela a já se vznášela pár milimetrů nad černou vodou.
Vzpřímila jsem se a rozhlížela kolem. Něco mě k tomu donutilo. A to
něco mi říkalo, že se tu děje cosi hodně špatného. Bolesti hlavy ustaly a já si oddychla. Ale to zlo mě zneklidňovalo. Stále jsem ještě nepřišla na to, co se tu vlastně odehrálo. A CO je tu tak špatného?!
A pak jsem uslyšela křik. Celé se to odehrálo asi ve vteřině, ale mě se to jevilo jako věčnost. Naproti našemu domku byly špičaté útesy, z kterých ale nikdo nikdy neskákal, poněvadž hloubka vody pod nimi nebyla dost velká. Nikdy jsem se neodvážila skočit dolů. Ani nikdo jiný, pokud vím. A kdyby to zkusil, s největší pravděpodobností by se nabodl na některý ze špičatých skal trčících z vody. A kdyby se mu podařilo je minout, praštil by se o kamenité dno pod vodou nanejvýš tak metr a půl hlubokou.
Poté se mi vše jevilo hrozně rychle. Phoebe. Nějaká partička kluků vedle ní. Ona si svléká kalhoty. Pronikavě zařve a skočí dolů, do světa bez vzduchu... Šplouchnutí, jak Phoebeino tělo dopadá do vody... Můj výkřik.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alea Alea | Web | 18. května 2012 v 16:32 | Reagovat

Wow... Tak to byla... síla. Nemám slov.

2 Vicky Vicky | E-mail | Web | 18. května 2012 v 20:44 | Reagovat

[1]: Děkuju moc :))

3 Writergirl Writergirl | Web | 19. května 2012 v 10:14 | Reagovat

Děkuji...za přání ;) už to tak vypadá že budu psát tuhle :))
Jinak si v blízké době hodlám přečíst tvoji story. Vidím 24 kapitola...to bude parádně rozjetý ;)

Jinak jestli tě mohu poprosit, protože taky píśeš, zdali bys nemohla nechat kritiku na mém druhém blogu kde píšu knihu: http://runes-world.blog.cz

Děkuju ;))

4 Vicky Vicky | E-mail | Web | 19. května 2012 v 11:33 | Reagovat

[3]: moc ráda si to přečtu ;)) A děkuju za milý komentář :))

5 Niala Niala | Web | 20. května 2012 v 9:31 | Reagovat

Kapitola je moc hezká, prý, "...ale já byla zkrátka rozmazlený spratek zvyklý na pohodlí a dokonalost..." to se mi líbí. :-D  :-D  Mimochodem, jsem tady taky kvůli tomu slibu co jsem dala nedávno na mém blogu. Slíbila jsem, že dám vědět až založím nový, a tady je! Jsem strašná, po tak krátké době a já mám nový blog, ale zkrátka nevydržím bez místa kam bych mohla svoje výtvory publikovat, jinak by mi asi rupla hlava. Předem děkuju :-)

6 Vicky Vicky | 20. května 2012 v 12:58 | Reagovat

[5]: hurá!! děkuju za informaci, moc! A za komentář vůbec nemáš zač :))

7 Writergirl Writergirl | Web | 20. května 2012 v 16:57 | Reagovat

Ahoj už jsem si to začlala číst, vypadá to naběhnutě :) doobře ;)

Jinak jsem začala psát tu dívku...tak jen jestli máš zájem :D

8 Vicky Vicky | E-mail | Web | 20. května 2012 v 17:02 | Reagovat

[7]: Jasně, jde se číst :)) A díky, že čteš ;) Jsem ráda za další čtenáře :) :) ;)

9 Arya Arya | E-mail | 20. května 2012 v 21:08 | Reagovat

úžasný dess

10 VickeyRoyal VickeyRoyal | Web | 20. května 2012 v 21:11 | Reagovat

skvelé O_O

11 Vicky Vicky | E-mail | Web | 20. května 2012 v 21:36 | Reagovat

[9]:

[10]: děkuju mockrát!! :-D

12 sisisiska37 sisisiska37 | Web | 21. května 2012 v 15:39 | Reagovat

máš KRÁSNÝ DESING!!!!!!! a strašně moc moc mě potěšily tvoje komenty.... poslední dobou jste se dost dívali na Zpěv lesů a Dceru královen, takže se budu snažit psát co nejvíc, ale jelikož se blíží závěrečný písemky a učitelé mi nedají pokoj, musím prolést s vyznamenáním.... :-| :-D jinak moc pěkný povídka,,, určitě si něco přečtu a kdo ví, třeba si tě zamiluju!!! :-D :-D ;-)

13 Liss Liss | Web | 22. května 2012 v 17:56 | Reagovat

Panebože, jak já tyhle lidi nenávidím!!!! Všem ubližujou, ze všech mají nejradši sebe atd. A ještě se kvůli ní zabili už dva lidi. Meghan jednoduše nenávidím!
Ale kapitola je skvělá :-D

14 Vicky Vicky | 22. května 2012 v 18:26 | Reagovat

děkuju :)) Tedy, přívrženci mi taky moc sympatičtí nejsou, ale někdy by bylo fajn jenom tak zapomenout na všechny starosti a emoce :D

15 Domča Domča | Web | 1. ledna 2013 v 20:11 | Reagovat

Wow, neviem či sa na viac vôbec zmôžem :-D  ale skúsim, bolo tom parádne :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama