Kapitola 25. 1/2

24. května 2012 v 16:52 | Vicky |  Začátek konce by Vicky
Začátek konce nám pomalu končí... Vlastně musím říct, že kniha je již dopsaná a dneska vám sem hodím zbývající kapitoly, protože nevím, kdy zase se sem dostanu :/
Ale doufám, že se vám konec bude líbit, těším se na komentáře (i když na ně asi nebudu moc odpovědět hned)
Příjemné čtení!

DVACET PĚT
Když jsem o tom tak přemýšlela, za celé ty týdny posmrtného života jsem ještě neletěla tak rychle. Letět - to bylo slabé slovo pro to, co jsem udělala já. Doslova jsem překonala vzdálenost mezi mnou a útesy rychlostí světla. Myslím, že i to světlo bylo proti mně dost pomalé. Ale na přemýšlení nebyl čas.
Nořila jsem se do vody, kde se na dnu rozprostíralo Phoebeino tělo. Proč všichni mí přátelé, kteří chtěli spáchat sebevraždu, se rozhodli pro utonutí?! I když v tomto případě by se o utonutí nedalo diskutovat. Jedině CVOK by si zvolil takovou smrt!
Nemohla jsem nic dělat, jen čekat. Ale tentokrát to bylo jiné, než s Rixonem. Už jsem nemohla dovolit někomu si ublížit kvůli mně. Neznala jsem žádné řešení, které by mohlo Phoebe pomoct. Mé ruce snažíc se ji dostat z vody prolétávaly jejím tělem, za několik sekund jistě mrtvým. Bylo to neuvěřitelné, ale stále jsem cítila její tlukot srdce. Nevzdávala jsem se, ale v tomto případě jsem byla naprosto bezmocná. A pak jsem udělala to poslední, co mě napadlo.
Vplula jsem do jejího těla.Čekala jsem, že se nic nestane, ale najednou... jakoby se má duše vyměnila s Phoebeinou. Až na to, že v této situaci byla bezmocná ona. Nahradila jsem její duši a dokázala ovládat tělo. Duše Phoebe se vznášela vedle mě a usmívala se na mě. Nevěnovala jsem jí nejmenší pozornost. Všemi svými silami jsem se pokoušela donutit Phoebeino tělo, aby vyplavalo z vody. Dalo mi to hodně úsilí a navíc se mi to nedařilo. Začínala jsem panikařit. Ne, Phoebe nezemře!! To nedovolím. Bojovala jsem dál a donutila Phoebe, aby se vznesla aspoň o kousek. To bylo nanic. Tedy... dokud se ke mně nedostala Kate a nevplula také do Phoebeina těla. Mé úsilí se zdvojnásobilo a teď jsme konečně dokázaly vyplavat z vody. Když jsme ho dostaly až ke břehu, vylétly jsme z něj a pokynuly duši Phoebe, aby nahradila naše místo. Ta zavrtěla hlavou.
"Meg, udělala jsi toho už dost, ale já se nechci vrátit," řekla.
"Phoebe, nemáš moc času, poslechni mě a vrať se !!" křičela jsem na ni.
"Nenuť mě, prosím. Už nechci žít ten život bez své nejlepší kamarádky! Dovol mi jít s tebou!" prosila.
"Ne, tvůj čas ještě nenastal," odpověděla jsem. "Vrať se a žij dál, já jsem v pořádku. Nedělej si už kvůli mně výčitky a prostě žij dál."
"Meg..."
Ale se mnou nebyla řeč. Dělala na mě "psí oči", ale já rázně zavrtěla hlavou. "Musíš jít. Mám tě ráda a jako tvá kamarádka ti říkám: vrať se."
Konečně pochopila, že se nemohla dál vzpírat. "Prosím, nedělej stejnou chybu, jako já."
"Jako ty? Ty jsi nemusela zemřít?" podivila se Phoebe.
"Snad ne. Vrátila jsem se do svého těla a... cítila příšernou bolest. Nemohla jsem to vydržet, raději jsem se vzdala tebe, Rixona i své rodiny, abych nemusel trpět. Ale teď trpím ještě víc, když tě vidím umírat. Prosím."
"Neloučíme se napořád, Meg, že ne?"
Kdybych řekla "Ano", nevrátila by se. Proto jsem řekla to, co mě napadlo jako první: "Budu pořád s tebou." Byla to jediná možnost, jak ji zachránit, tady šlo o čas, který jsme neměly. A prakticky jsem nelhala, v Phoebeině srdci budu napořád, neztratí mě, jen mě po své smrti nenalezne.
Usmála se na mě, toto ji zřejmě jako odpověď stačilo a vrátila se do svého těla. Nevystoupila z něj, jako tehdy já, i když nepochybně měla hrozné bolesti. Její záda byla celá pořezaná od kamenů na dnu a navíc měla plíce plné vody. Nehýbala se, ale její srdce ještě slabě tlouklo. Co teď?!!
Ti praštění kluci, které bych nejraději nabodla na tu nejšpičatější skálu, byli pryč. Jak ji tam mohli nechat napospas smrti? To byli vážně tak suroví? Musela jsem přece někoho upozornit na to, co se stalo! Jinak mi tu Phoebe zemře před očima a já se nechám zničit s pocitem, že jsem jí nedokázala pomoct.
Phoebein ubohý život zachránil její výkřik, než dopadla do vody. Bohudík to slyšel můj táta a zaslechla jsem, jak od břehu jezera volal sanitku. Sám potom vzal svůj teréňák a po kamenité cestě objel jezero. Zastavil před útesy a pak se rychlými skoky dostal až k Phoebe. "Tati..." špitla jsem, jako by mě mohl slyšet.
Táta dával mé kamarádce umělé dýchání a přitom se snažil dostat z jejích plic co nejvíce vody. Za několik minut s pronikavým houkáním přijela sanitka. Všechno, co se stalo potom, jsem viděla rozmazaně. V hlavě jsem měla tolik otázek. Stihly jsme s Kate přinutit Phoebe, aby se vrátila do svého těla včas? Přežije to?? Pokud ano, bude si pamatovat, co se odehrálo mezi její duší a mou? Vezme mě za slovo a bude žít dál? Nebude se stále ohlížet do minulosti, dělat si výčitky a po večerech plakat do polštáře?
S pomocí Kate jsem se dostala do nemocnice za Phoebe. Vlály jsme za sanitkou, ale já si to vůbec neuvědomovala. Byla jsem totálně mimo. Myslela jsem jen na svou nejlepší kamarádku a její nešťastný život. Prosím, prosím ať žije! modlila jsem se a neustále si v hlavě opakovala tuto větu.
Prolétly jsme zdmi a hledaly pokoj, kde byla. Našly jsme ho ve třetím patře na konci chodby. Ležela na lůžku jako mrtvola, ale já stále věřila, že je naživu a že to s ní dobře dopadne. Obskakovalo ji nejméně šest doktorů, ale při pohledu na krev mi nebylo dobře, zvlášť když ta její byla rudá a ne stříbřitá, jako má. Pohled na krev mrtvých jsem snášela lépe. Ale teď jsem musela odtud. Nevím, co bych udělala. Začala ječet, panikařit, plakat, snažit se opět vplout do jejího těla, donutit ji bojovat o svůj život, ...? Ano, kdyby mě Kate nedostala z pokoje, možná by k něčemu z toho došlo.
Naštěstí jsem se dostala včas na chodbu, kde netrpělivě poposedávali Phoebeini rodiče. Chtěla jsem jít k nim a najít u nich útěchu, nebo naopak
utěšovat je, že jejich dcera bude v pořádku, ale to jsem nemohla sama posoudit. To bylo už na doktorech. Vznášela jsem se ve vzduchu a usilovně přemýšlela. Mohla by to přežít. Snad nebylo tak pozdě. Navíc můj táta se zachoval jako pravý hrdina a zavolal sanitku včas. Ještě jí tlouklo srdce a doktoři jí jistě dali nějaké... umělé dýchání? V lékařství jsem se vážně nevyznala, takže jsem netušila, jak mé kamarádce mohli pomoct. Mohla jsem pouze doufat a nechat se utěšovat Katinými konejšivými slovy dobré kamarádky.
Netuším, jak dlouho jsem tam čekala, než se otevřely dveře a z pokoje vyšel doktor. Pan a paní Maddoxovi si okamžitě stoupli a nedočkavě hltali pohledy lékaře. Přijdou dobré, nebo špatné zprávy?? To nekonečné blábolení doktora ohledně Phoebeina zdraví jsem ani neposlouchala, čekala jsem jen na jednou větu.
A ta konečně přišla. Měla jsem při tom pevně zavřené oči a křečovitě jsem se držela Kate. Kdyby byla živá, asi by už měla do masa škrábance na svém rameni od mého stisku.Ale já si nemohla pomoct. Potřebovala jsem nějakou oporu.
"Bude v pořádku."
Bylo to pro mě jako znovuzrození. Mé svědomí již nebylo tak těžké a všechny myšlenky ohledně smrti Phoebe se rozutekly. Nedokázala jsem ten úžasný pocit ani popsat. Měla jsem chuť vlepit tomu doktorovi pusu, uspořádat mega-oslavu jako za starých časů, udělat ohňostroj... Už blábolím nesmysly. Ze srdce jsem se usmívala na svět a hned poté vlétla do pokoje za Phoebe. Byla při vědomí. Mrkala, ale jakmile jsem do jejího zorného pole dostala já, udržela oči otevřené a ani jednou nemrkla. S úžasem a pocitem radosti ze života mi hleděla do očí a já uvažovala, jestli to byla jen náhoda, že se dívala zrovna do mých očí, ale oplácela jsem jí pohled. Usmívala jsem se a neodvážila se uhnout pohledem.
"Jsi můj strážný anděl."
Naše zrakové spojení se přerušilo, protože se ohlédla za matkou a otcem, kteří jí vítali zpět. Ale byla jsem si naprosto jistá, že ta věta byla určena mně.
Už jsem zde nepotřebovala být. Ochránila jsem svou kamarádku a mohla už jen doufat, že nic takového neudělá. Protože příště po ruce nebudu. Na- štěstí Phoebe vypadala šťastně, usmívala se na rodiče a já už zde neměla co dělat. Bylo na ní, co a kolik toho rodičům řekne.
"Chceš jít?" optala se Kate. "Ještě můžeme zůstat, jestli chceš."
"Ne, to je v pořádku. Půjdeme, už jsem tady udělala, co jsem chtěla."
Povzbudivě se na mě usmála. Vzala zapalovač, ale jelikož zde nebylo nic, co bychom mohly zapálit, vlétly jsme rovnou do plamenu. Za vteřinu jsme byly opět na té překrásné louce. Sedla jsem si a objala se.
"Zvládneš to?" zeptala se Kate.
Přikývla jsem. "Bude se mi stýskat. Moc. Ale jestli klid znamená klid, nebude mi to vadit. Já vlastně... nevím, co čekám."
"Možná... kdybys ještě počkala, začala by sis vážit posmrtného života," řekla.
"Ne, že bych si ho nevážila," namítla jsem. "Důvod jsem už říkala."
"Jo, Rixon. Ale měla by sis uvědomit, že se možná necháš zničit zbytečně. Možná, víš, ho nenajdeš. Pravděpodobně ho nenajdeš vůbec."
"Nejdu tam jen kvůli němu."
Povzdychla si. "Jo, určitě ti tohle připadá jako dost chabý přemlouvání, co?"
"Hm." Vlastně mi to jako přemlouvání připadalo. "Hele, oddalovat to nemůžeme, takže se vrátíme do Death, jo?" navrhla jsem.
"Dobře... a... kdy se necháš zničit?" zeptala se.
"Asi ještě dneska," odpověděla jsem. "Není důvod to protahovat, nebo si myslet, že změním názor."
Kate posmutněla. "Víš... když jsi o tom mluvila, říkala jsem si, že si to snad ještě rozmyslíš... ale teď... to už je skutečný. Já vím, že plácám nesmysly, ale nemůžu uvěřit, že nás opustíš už teď."
"Ještě si něco v Death zařídím," poznamenala jsem a pomyslela při tom na Demetriho.
"A co?"
"To je... tajemství."
"Aha. Promiň, nechtěla jsem vyzvídat."
"Nemyslela jsem to tak, že vyzvídáš. Jen bych chtěla, aby to bylo překvapení," tajemně jsem se usmála.
"Jestli se snažíš zasahovat do mě a Demetriho, tak to ani nezkoušej."
"Hej! Já to takhle nemohu nechat! Chová se k tobě ošklivě, a to si nezasloužíš. Vím, že máš na mnohem lepší, než je on, ale mohli byste být aspoň kamarádi. Nechci být zničena s pocitem, že jsem pro vás nic neudělala."
"Udělala jsi víc než dost," namítla. "Třeba to, že jsi mě zachránila od toho, abych se nechala zničit."
"To nebyla má zásluha. Rozhodla ses sama."
"Jo, ale tys mi v tom pomohla."
Možná jo, ale nechala jsem si to pro sebe. Zvedla jsem se a zamířila k lesu. Axell říkal, že ho máme obejít, až se budeme chtít vrátit. Já bych vlastně mohla jít rovnou na smrt, nemusela bych se vracet, ale chtěla jsem se s kamarády rozloučit. A to taky udělám.
Šly jsme mlčky, každá ponořena do svých myšlenek. Měla jsem velikou radost, že jsem s pomocí táty dokázala zachránit Phoebe. Mohla být mrtvá. Přemítala jsem, jak by to ovlivnilo mé rozhodnutí ohledně zničení, kdyby Phoebe přišla do Světa mrtvých. Nejspíš bych s ní zůstala. Nenechala bych ji tu samotnou a opuštěnou. Možná, po čase, když by si tu našla přátele a zvykla by si tu, bych se
přeci jen zničit nechala, ale rozhodně ne hned. Nebo bych se možná nenechala zničit vůbec. Phoebe a Rixon byli mé dvě polovičky. Snad bych i dokázala žít bez jedné. Ale nebyl by to život. Ale na druhou stranu, bez Phoebe to také nebylo ono. Kus mě chyběl.
Než jsme došly do Death,uběhly skoro dvě hodiny.S Kate jsme dvakrát zabloudily. Já jsem se snažila dělat chytrou a našla jsem "zkratku", což byla vlastně cesta, která vedla někam úplně jinam, než jsem chtěla a než jsme se vrá- tily na původní cestu, také nějaká ta hodinka uběhla. Poté se snažila zas Kate dělat chytrou. Řeka, že když budeme les obcházet, zabere to hrozně moc času. Takže jsme šly skrz les, i když jsem měla docela strach, že narazíme na špeha. V té starostlivosti jsem se neustále ohlížela a Kate tedy také. Pak jsme doslova sešly z cesty do lesa, aniž bychom o tom věděly. Když Kate usoudila, že lesem jít není zrovna bezpečné, zvlášť když jsme se pořád ohlížely, a potom zjistila, že už dávno nejsme na cestě. Vztekala jsem se na sebe a na Kate a na naše "chytrosti", ale bylo pozdě něčeho litovat. Štěstí bylo, že ani jedna z nás neměla hlad ani žízeň.
Takže, když jsme našly cestu na internát, přestala jsem uvažovat o tom, že chci být zničena ještě dnes. S tímto vyčerpáním jsem se sotva dohrabala do svého pokoje, kde jsem ulehla na postel a spala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Domča Domča | Web | 6. ledna 2013 v 13:40 | Reagovat

Krásna kapitola :-) som rada, že Phoebe zachránili :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama