Kapitola 25. 2/2

24. května 2012 v 16:53 | Vicky |  Začátek konce by Vicky
Tady máte pokráčko dvacet pětky ZK :)
...
Objevila jsem se v zasněžené zahradě. Už teď jsem věděla, že tato zahrada nepatří k internátu, protože tam už sníh nebyl, i když končil únor. Tady bylo sněhu hojnost. Všude, kam jsem se podívala, pokrýval zemi bělostný sníh. A pak jsem uprostřed zahrady spatřila obrovské zamrzlé jezero. Radostně jsem se usmála a vydala se k němu.
Když jsem vstoupila na průhledný led, mé boty se proměnily ve stříbrné brusle. Žasla jsem. Kde jsem to jen byla?? V Zemi splněných přání? uvažovala jsem. Jako malá jsem snila o přenádherné zemi, kde by se člověku splnilo vše, nač by jen pomyslil, pokud by šlo o dobrá přání. Zemi splněných přání jsem si představovala jako zasněženou krajinu, kde bych mohla stavět sněhuláky a hrát si s dětmi koulovanou. Také by samozřejmě nesmělo chybět nekonečně velké jezero na bruslení.
Ano, byly to hloupé dětské představy malé holčičky, ale nechápala jsem, proč se mi o nich zdálo NYNÍ. Určitě to mělo nějaký význam, pomyslela jsem si. Pamatovala jsem si, že postupem času se Země splněných přání zdokonalovala tím, jak jsem rostla. Nikdy jsem nepřestala vymýšlet, co by v Zemi mohlo ještě být. V šesti letech jsem si vymyslela tuto krajinu, později sem přibyly hračky, poté údolí, kde by bylo stále léto, potom pizzerie z naší ulice, kde dělali výhradně italské speciality, nákupní centra, kamarádky, kluci, nejmodernější značky oblečení, auta a nakonec… Rixon. Ale poté jsem už nic nedomýšlela, protože ve Světě splněných přání bylo již všechno, co jsem si přála tam mít.
Byla tato krajina Země z mých dětských let?
Nechápala jsem, proč jsem nad tím tak uvažovala, stejně to byl jen sen, na který po probuzení beztak zapomenu. Ale dokud nekončil, hodlala jsem si ho užít, zvlášť když byl
poslední, který budu kdy mít…
Rozbruslila jsem se po ledě a náramně jsem si to užívala. Nevnímala jsem, co se dělo kolem. Myslela jsem jen na to, jak kroužím po třpytícím se ledě a nechám se unášet pocity a krásou toho okamžiku.
Nemyslela jsem si, že by tuto chvíli mohlo ještě něco vylepšit. A přesto se to stalo. Otevřela jsem oči a hleděla do čokoládové hnědi těch Rixonových. Usmívaly se.
Padli jsme si do náruči a náhle se objevili na vysluněné louce porostlé kvítím. Ano, už jsem si byla jistá tím, že toto byla Země splněných přání. Cítila jsem teplo, vůni květin a ještě něco… samozřejmě Rixonův dech, jež mi pohlazoval krk. Ležela jsem mu v náruči a nechala se laskat jeho nenahraditelnými slovy o tom, jak moc mě miluje. Tuhle chvilku bych nikdy za nic na světě nevyměnila. Myslím, že nikdy mi nebylo lépe.
"Meg… jak dlouho mě ještě necháš čekat?" zeptal se skoro zoufale. "Tak moc mi chybíš… Proč váháš? Proč kolísáš mezi rozhodnutími? Copak jsi mi nedala slib?"
"Ano, a také ho dodržím. Už brzy se setkáme," zašeptala jsem. "Nekaž tuto chvíli, prosím…"
"Nechci ji kazit. Jen si přeji, aby se tento sen mohl stát skutečností… a tak to bude, až se za mnou vydáš."
"Nedělej si starosti. Přijdu, hned jak se probudím, tak přijdu," slíbila jsem. "Ale ještě se nechci probudit."
"Máš strach?"
"Ano, ale ne ze zničení, ale z toho, že tě tam nenajdu…"
"Budu na tebe čekat… přímo tady." Jemně přitiskl své rty na mé a zasypal mě polibky. Polapilo mě štěstí a láska a ráj a všechny možné pocity… Uvědomila jsem si, jak dlouho jsem již necítila Rixonovy něžné rty a nyní mi to připadalo jako věčnost. I tato chvíle jakoby se zdála nekonečná. Obvykle, když mě políbil, jsem si v duchu stěžovala, jak krátké jsou to chvíle, ale teď to bylo úplně jiné. Každý okamžik byl dokonalý a já si všechny z nich na 100% vychutnávala.
Jeho objetí bylo teplé a bezpečné a plné lásky. Nechtěla jsem se z něj nikdy vymanit a být u něj napořád. Ukonejšila mě myšlenka, že za pár hodin tomu může tak být. Na jednu stranu jsem se chtěla okamžitě probudit, abych se Rixonovi přiblížila co nejvíce, ale naopak jsem chtěla spát navždy a navždy být v jeho objetí… protože jistotu, že ho po zničení najdu jsem neměla. Ano, říkal, že na mě bude čekat, ale tohle byl jen sen, který nemusel být pravdivý.
A proto jsem se neodtahovala. Nikdy jsem to vlastně nechtěla udělat, přerušovat naše políbení, ale teď jsem nemusela, takže jsem to neudělala. Přestala jsem oplácet Rixonovi polibky, ale neodtáhla jsem se. Přitiskla jsem se k němu a nechala si hladit své hebké vlasy jeho jemnými prsty. Proplétal mi jimi mé lokny a při tom mi do nich šeptal, jak jsem nádherná.
"Meg… neměň své rozhodnutí," řekl. Nechápala jsem, proč to říká, neměla jsem v úmyslu se rozhodnout jinak, než ho následovat. A on to moc dobře věděl.
"Nikdy bych to neudělala," odpověděla jsem a v tu chvíli se mých ramen dotkla něčí ruka. Nepatřila Rixonovi, tato byla mnohem hebčí a menší.Existovalo jediné vysvětlení, kdo to mohl být. Po vymanění z Rixonova objetí se má domněnka potvrdila. Byla to má nejlepší kamaráda Phoebe. Přátelsky se na mě usmívala a natáhla ke mně svou druhou ruku. Bez váhání jsem ji přijala a zvedla se ze země. Na Rixona jsem se ani nepodívala, myslím si dokonce, že jsem na něj v tu chvíli zapomněla a místo toho se vrhla své kamarádce kolem krku. Byla jsem tak ráda, že ji zas vidím.
Když mě pustila, nepřestávala se usmívat. "Tak ráda tě zase vidím, Meg!"
"Já tebe taky, Phoebe," odpověděla jsem.
"Pojď!" vyzvala mě a znovu ke mně natáhla ruku. Tentokrát jsem si nebyla tak jistá, zda ji přijmout, protože Rixon se zvedl a položil svou ruku na mé rameno.
"Co to děláš, Rixone?" otázala se Phoebe. "Nenecháš mi Meg na chvíli pro sebe?"
"Meg, neměla bys chodit," řekl Rixon vážně.
"A proč ne? Hned se vrátím," slíbila jsem. Abych to potvrdila, vtiskla jsem mu lehkou pusu na tvář. "Nebudu daleko."
Nemohl nic odpovědět, protože Phoebe mě táhla za sebou na vrchol louky. Tam jsme se společně roztančily jako víly a společně se smály. Byl to ten nejkrásnější sen, jaký jsem kdy měla. K tomu se nám oběma na sobě objevily překrásné bělostné šaty ke kolenům a když jsme se točily, sukně nám vlály ve větru.
"Kéž by tento sen nikdy neskončil," povzdychla jsem si, když jsme skončily s tancováním. "Mám své dvě polovičky u sebe, už mi nic nechybí."
"Mě také ne. Tedy, ne že by zrovna Rixon byl mou polovičkou, ale pro mě jsi na světě nejdůležitější ty, Meg, má nejlepší kamarádka. Můj strážný anděl."
"Viděla jsi mě v té nemocnici?" zeptala jsem se.
"Ano. A teď bych tě mohla vidět pořád, kdykoli bys mě přišla navštívit!" zajásala. "Tím, žes svou duší pronikla do mého těla, jsme se vlastně propojily. I s tou blondýnkou, co ti pomohla mě zachránit. Vždy, až za mnou přijdeš, tě uvidím i uslyším! Já mám takovou radost, Meg!"
Posmutněla jsem. Nedokázala jsem jí říct, že už nikdy nepůjdu do Světa živých a že mě tedy nikdy neuvidí. Ale pravdu se dozvědět musela, nemohla jsem ji před ní skrývat, potom by bylo vše ještě horší. "Phoebe," začala jsem, "už nikdy mě neuvidíš."
"A proč? Přece mě budeš navštěvovat, ne?" V jejích očích bylo stále tolik radosti a mě jí bylo v tu chvíli hrozně líto.
"Já… odcházím. Navždy. Ze Světa mrtvých, takže už tě nikdy nebudu moct navštívit. Je mi to líto…"
Její oči se zalily slzami. "Proč? Proč odcházíš?"
"Za Rixonem…"
"Je pro tebe důležitější, než já?!"
"Ne, jistě že ne, Phoebe. Jsi má nejlepší kamarádka a nikdy bych tě neopustila, ale já dala slib. Tím, že odejdu, ho splním a najdu Rixona. Budeme spolu." To jsem asi neměla říkat, protože to Phoebe ještě víc rozesmutnilo.
"A na mě se vykašleš? Ve Světě mrtvých máš přece kamarády, a měla bys ještě mě, kdybys tam zůstala, kdežto tam… bude jen Rixon. Záleží ti vůbec na tom, že JÁ nemám nikoho? Poslechla jsem tě a vrátila se do svého těla… a udělala jsem to zbytečně, protože opuštěná budu navždy."
"Phoebe… prosím!" škemrala jsem. "Nevyčítej mi mou lásku k Rixonovi!"
"Vždyť ty se ani o nic jiného nestaráš! Tak to bylo i když jsi byla mrtvá. To bylo samé 'Rixon sem' a 'Rixon tam'! Myslíš někdy taky na něco jiného?!"
"Ano!" odpověděla jsem. "Třeba jsem myslela na tebe celou dobu, když jsi byla v nemocnici!"
"Pořád tam jsem. Proč mě nepřijdeš povzbudit a potěšit? Proč si se mnou nechceš přijít ani popovídat? To jsem pro tebe tak málo? Měla bych se snažit být pro tebe lepší kamarádka, aby sis mě víc vážila??"
"Ne, já nechci, aby ses měnila, Phoebe. Jsi má nejlepší kamarádka taková, jaká jsi! Nepotřebuji, abys byla dokonalá. Já taky nejsem."
"Meg… pamatuješ na to, co jsme si jednou slíbily? Že budeme kamarádky navždy a nikdy se nerozloučíme. Zpečetily jsme to rozpůleným srdíčkem, každá měla půlku. Copak jsi na to zapomněla?"
"Jistě že ne," odpověděla jsem. "Nezapomněla jsem. Nikdy nezapomenu. Jen mě nech odejít… prosím!"
Phoebe sklopila oči k zemi a rozplakala se. Sedla si na rozkvetlé kvítí a složila hlavu do dlaní. Srdce mi pukalo lítostí, ale nemohla jsem změnit své rozhodnutí. Porušila bych slib, který jsem dala Rixonovi a který jsem nehodlala měnit. I když to znamenalo, že tím ztratím Phoebe. Jsem sobec. Uvědomila jsem si, že své dvě polovičky nikdy nemůžu mít obě. Musela jsem se rozhodnout… buď Phoebe, nebo Rixon.
Vtom ke mně přišel Rixon a objal mě zezadu. "Meg, probuď se. Ať můžeme být spolu."
"Tak o tohle ti jde?! Zbavit se mě a mít Meg jen pro sebe?!!" ječela Phoebe.
"Co by se stalo, kdybych řekl, že jo?" ušklíbl se sarkasticky Rixon na mou nejlepší kamarádku. Ta vypěnila, zvedla se ze země a vlepila Rixonovi takovou facku, až od toho měla rudou dlaň.
"AU! Proč jsi mě uhodila?!" ptal se Rixon zmateně a třel si červenou tvář.
"Abys pochopil, že ne všechno bude vždy podle tvých představ!!" odsekla Phoebe.
"Já si to nemyslím," opáčil naštvaně. "Miluju Meg a jen chci, aby za mnou přišla. Nechci ji od tebe odhánět, vybrala si sama. Ale jestli nechceš být zničena, lásečko, nebudu tě nutit. Nikdy bych ti to neudělal." Pohladil mě po vlasech.
"Tak si zvol budoucnost ještě jednou!" vyzvala mne Phoebe.
"
Proč mě nutíš, Phoebe??" zeptala jsem se smutně. "Víš, jak je těžké zvolit si mezi vámi."
"Nech toho, Phoebe," podpořil mě Rixon.
"A čeho?" odsekla Phoebe. "Chci jen vědět, na kom ji záleží víc."
"Vidíš? Teď se jako sobec chováš TY!" obořil se na ni.
"Phoebe, nech to plavat. Najdi si nové kamarádky, zapomeň na mě-"
"Copak můžu, když jsem s tebou spojená duší?! Chtěla bych zapomenout, ale nemůžu!"
Bodlo mě u srdce. Věděla jsem, proč to řekla, chtěla mě zranit, jako jsem zranila já ji, ale stejně mi to přišlo hrozně líto, že se mé dvě polovičky hádaly. A já si musela vybrat jednu z nich. Měla jsem před sebou nejtěžší volbu mé existence. Rixon… nebo Phoebe??
"Meg," řekl Rixon a podíval se mi do očí. To mě chtěl přemlouvat stejně jako to zkoušela Phoebe? Už i ON se chová jako sobec? "Poslyš, ať si zvolíš, jak chceš, vím, že si vybereš správně. Chci říct, v žádném případě ti nebudu nic vyčítat. Budu tu pro tebe navždy, nezáleží na tom, jak se rozhodneš. Miluji tě."
Už jsem se rozhodla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Domča Domča | Web | 8. ledna 2013 v 13:13 | Reagovat

Nádherná kapitola! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama