Kapitola 1.

9. června 2012 v 15:55 | Vicky |  Jiný Svět: Milovaná
Hlásím, že přežívám zdejší příšerné výkyvy teplot, jakž-takž zvládám školu a píšu JS2! Už mám vymyšlný děj, napadlo mě něco nového, tady je začátek!
Pěkné čtení :)

1. Kapitola

Kouzlem šestnácti svíček bych si přála podpálit celý dům. Tak se to přeci dělá, ne? Přání se nevyslovuje, jinak by se nevyplnilo. Ne, že bych na takovéhle povídačky věřila, ale za poslední dva týdny je moc přát si jen být chvíli o samotě. Neexistuje, že by mě rodiče ještě někdy nechali samotnou (šatna je výjimka, protože tam nesou okna). Každou noc někdo "hlídkuje" před mým pokojem a stejně tak, když jsem v koupelně. Připadám si víc sledovaná než vězeň nebo uprchlý kriminálník. Je to strašné.
Takže není snad zločin, když si přeji svobodu v podobě atomové bomby, která by všechny mé "blízké" vyhodila do povětří, nebo ano?
Zabývat se tím je pravděpodobně ještě pitomější než to, že Ian má na sobě bláznivou štrasovou čapku s nápisem "Všechno nejlepší, srdíčko". Stejně tak Justin, jenž se s Danielem (za ty dva týdny jsem byla donucena zapamatovat si všechna jejich stupidní jména) pokouší o píseň doprovázenou klavírem, na který buší pro změnu Chris. Ze všech mi prudce buší v hlavě a mám dojem, že na ně každou chvíli musím hodit svůj narozeninový dort, na nějž nemám nejmenší chuť. Rodiče s vampýry se totiž dohodli, že mi připraví "velké překvapení" a dopadlo to šlehačkovým dortem s čokoládovou polevou. Nebo je to naopak? Člověk (v mém případě upír) se v té směsi bílé a hnědé barvy pochybně vypadajíc, těžko vyzná.
Moje narozeniny mají klady i zápory. Takže zaprvé, když je mi teď šestnáct, rodiče by mi mohli věnovat trochu důvěry a považovat mě za dospělejší. Ale naopak, pokud jsem dospělá (mezi upíry se věk moc neřeší, toho jsem si všimla hned), znamená to vzhůru na svatební obřad s Wayem s družičkami Ianem a Justinem. Totiž, původně měl být dnes, ale umluvila jsem mámu k tomu, že ještě rozhodně nejsem připravená. Odpověděla mi slovy "Za Ježíše Krista se dívky vdávaly už ve dvanácti", ale udělala mi milosrdnou nabídku a to, že obřad o dva týdny posuneme. Vyjeveně jsem na ni zírala, když mi to řekla a ještě roztomile dodala,
že za ty dva týdny určitě naberu odvahu a energii do nového života… málem jsem z ní dostala infarkt, pokud na něj upír může zemřít. A o tom dost pochybuji.
Nechtěla jsem odložit obřad kvůli tomu, že bych nebyla připravená. Totiž, jak jen může být pubertální upírka v šestnácti připravená na svazek manželský…, jenže tohle není hlavní důvod. Dean je někde v Kalifornii a já s ním ještě ani nenavázala kontakt. Jak bych také mohla? Kdyby se dozvěděl, že za dva týdny jsem vdaná... vím, že něco by určitě podnikl. Na to já jsem ještě příliš šokovaná a zmatená z minulého měsíce a jeho událostmi.
"Tak, oslavenkyně, co sis přála?" ozve se nade mnou sametový hlas. Samozřejmě je to Way, svého nastávajícího manžela bych podle hlasu poznala i v hrobě. To nic nemění na tom, že v hrobě bych ho viděla snad nejraději.
Podívám se na něj a pokusím se o slabý úsměv. Dnes vážně nemám náladu na oslavu. Nikdy ji nemám. Ne s lidmi kolem mě. "To se přeci neříká, ne?" opáčím a snažím se, aby to neznělo moc opovržlivě. Posledně, když jsem se s Wayem pohádala (to bylo včera), matka se přiřítila a hnusně mě sprdla. Prý že se vůbec nechovám dospěle a že co si o mně budou myslet mé děti… Panebože, když si pomyslím, že za rok tu budou poskakovat mini-Wayové a mini-Rachel, motá se mi hlava. Popravdě, mně je celkem jedno, co si o mně myslí ostatní, mě totiž zajímá to, co si myslím. A že já o nich mám své mínění.
"Vsadím se, že to vím!" rozhuláká se Chris od klavíru.
"Díky, tvůj názor slyšet nechci," zarazím ho a radši si do pusy strčím kousek té hnusné sračky nazývané dort. Jako dort to tedy rozhodně nechutná. Vlastně se to chuťově nepodobá žádnému sladkému pokrmu, nýbrž spíš vyzvracené trávě se zkaženým jogurtem.
"Jak ti chutná dort?" zeptá se Way.
"Je skvělý," dostanu ze sebe, přičemž se rozkašlu a mám potřebu ten humus vyplivnout na Wayovu novou košili. Matka prohlásila, že "do manželského života se bude hodit". Ehm, jestli čeká, že ze sebe budeme to oblečení rovnou strhávat, tak to je o celý světadíl vedle.
Matka ke mně přiskočí a utře mi pusu ubrouskem. Co to má znamenat?! Kdybych neměla pusu plnou šlehačolády, hned bych jí něco poučného řekla! Co si to dovoluje určovat jména mých dětí, když ke mně samé se chová jako k batoleti?
"Dort si sníš potom, nebuď tak nenajedená," napomene mě. "Je čas na dárky."
Ach, dárky, když jen pomyslím, co by v nich mohlo být…
"Proč neotevřeš dárek od nás?" vyzve mě matka s tátou, když přede mě postaví obrovskou krabici. Nemám nejmenší tušení, co by v ní mohlo být, ale kdybych nalezla kus klády, asi bych se neměla divit. Naopak mě překvapí, když vytáhnu povlečení na postel smetanové barvy s různými vzorci a k tomu sadu nočních košilek a pyžam. Popravdě? Čekala jsem něco horšího. Takový dárek se zdá tak normálně obyčejný, až se mi líbí.
Ale samozřejmě, že dárek se neobejde bez postranních úmyslů.
"Mysleli jsme s Johnem, že by se vám to s Wayem mohlo hodit do nového manželství," usměje se máma roztomile. "Začneš žít úplně nový život, chtěli jsme něco typického a hezkého."
"Děkuju," zmůžu se na stručnou odpověď a zdvořile mamku obejmu, i když ve skutečnosti bych nejradši udělala něco jiného.
"Tady máš dárek od nás." Ian ke mně přistoupí a potřese si se mnou ruku. "Za celou naši bandu ti, drahá sestro, přeju všechno nejlepší k narozeninám a hodně štěstí do nového manželství. Vím, že za tuhle větu bys mi nejraději utrhla hlavu, ale tak to prostě je. Někdo se vdává nebo žení dřív, někdo později. Ty patříš mezi ty šťastné dívky, které si svého manžela užijí opravdu hodně dlouho." Mrkne na mě. "A ještě ti přeju sladké noci vedle svého manžela… doufám, že časem nezleniví a nezačne chrápat, protože to je potom horší než
motorová pila." Way do Iana pobaveně drcne, až se Ian zapotácí. Nejradši bych mu přidala. Ale pravda je, že toto blahopřání je zatím nejlepší, jaké mi kdo řekl. Vždycky to bylo "Tak hlavně dobré známky" nebo "Přejeme hodně píle a poctivosti do života" anebo úplně jednoduše… "Všechno nejlepší". Ianovo přání nebylo zrovna dle mých představ, ale povzbudilo mě a… čeho jiného bych se od Iana vlastně dočkala? Tato slova k němu dokonale patří. Všechno bere s humorem.
Podá mi nevelkou krabici zabalenou ve vánočním obale a já jsem zvědavá, co za vtípek mi s kluky zase připravili.
Jsou to dvoje dupačky a bačkůrky pro miminka. Panebože. Měla jsem to čekat. Podívám se na něj a hádám, že můj výraz říká všechno. Vážně originální kreativita!
"No, vzali jsme dvoje, kdyby to náhodou byly dvojčátka…" Culí se. "Líbí se ti ty potisky, ne?"
No jistě, na ty jsem se v tom šoku ani nepodívala. Na modrých dupačkách stojí "Roztomilý tatínek" a na růžových "Sladká maminka". Mě asi klepne.
"Nádherný dárky," shrne to Way sarkasticky a sbalí dupačky i botičky do krabice. "Možná se uplatní v tvým manželství." Nevím proč, ale za tuhle poznámku jsem mu vděčná. Jsem ráda, že rozhovor se stočil na Ianovu pozornost.
"Hm, já asi těžko," ušklíbne se Ian. Provokativně se po mně podívá. "Leda by si nevěsta uspořádala hříšný večírek bez ženicha."
"Jdi někam," odbiju ho a podívám se jiným směrem.
"No, ještě dárek ode mě," zubí se Way. Jsem si "naprosto jistá", že jeho dárek mi zvedne náladu. Podá mi malou krabičku. Mám podezření, co v ní je, a tak jí zatřesu a uvnitř něco zarachotí.
"Neboj, není to čertík, co na tebe vyskočí a ty se lekneš. Sám jsem to kontroloval," uklidňuje mě Ian. Kdyby taky držel dvě vteřiny hubu! Moje zlostné pohledy ale nijak nezabírají a Ian svou mluvu nepřerušuje. "Totiž, Waye to napadlo, ale já upozornil, že kdybys to náhodou otevřela v době těhotenství, tvému miminku by to neudělalo dobře…" To už se neudržím, popadnu první věc, která mi přijde pod ruku (váza na stole) a mrštím ji po Ianovi. Místo toho, aby se mu roztříštila o hlavu, ji Ian chytí a zatváří se přísně. To už se slova ujímají mí rodiče. Což není dobré znamení.
"Rachel, měla bys přestat!" hubuje mě matka. "Copak nevidíš, že se tě snaží rozveselit? Ne, ty musíš být navěky uražená a nevděčná pubertální holka, že?! Tak víš co? S tím je konec! Asi svou životní úlohu nebereš příliš vážně. Od dnešního večera budeš svůj pokoj sdílet s Waynem, aby jsi konečně pochopila, co znamená dospět! Na svůj osud se musíš připravit a drobné kroky jsou očividně nezbytné!"
Zírám na ni, jako by mi právě oznámila, že budu každou půlnoc plít záhony u Buckinghamského paláce. Určitě by mi to vyhovovalo víc, než sdílet s Wayem pokoj, jak to máma tak diskrétně nazvala. Rovnou mohla říct "ochrana zakázaná, těším se na vnoučata"! Jí a jejích psychopatických nápadů mám výš než po krk a mám chuť říct jí do očí, co si myslím. Ale nestihnu to, protože se ozve:
"No fíha, doufám, že to bude holčička a bude mít oči po Rachelince."
Hádejte, z čí držky tato slova vyšla??
Nasupeně se otočím a opustím kuchyni. Vystoupám (nebo spíš vyletím) schody do třetího patra a zamknu se v pokoji. Opřu se o zeď a zhluboka dýchám. Není mi do breku, to jsem se za ty dva týdny odnaučila, protože to bych musela fňukat každou minutu. Slova mých rodičů jsou zraňující a ubližují mi, ale neplakala bych pro ně. Už ne. Oni nejsou správným důvodem.
Vzpomenu si na Deanovu přívětivou náruč plnou lásky a něhy a pomyslím si, jak moc bych si teď přála být s ním, smát se, naslouchat mu, vylévat si srdce, brečet s ním,… Bývalo by stačilo tak málo a mohli bychom zůstat spolu. Kdybych tehdy neuvěřila Wayovi a utekla mu, vrátila bych se k Deanovi a utekli bychom spolu, navzájem se zachránili…, ostatně jako vždy. Kdyby… Pitomé slovo, a přeci mě nutí tolik přemýšlet o minulosti.
Do večera z pokoje nevytáhnu paty, až okolo deváté se jdu umýt a vyčistit zuby. Zamknu se v koupelně (aspoň, že rodiče neřekli: "Budete spolu sdílet i koupelnu") a jsem tam přes dvacet minut. Vím, že až se vrátím do pokoje, Way bude ležet v mé posteli. Vím to a je mi špatně. Nechtěla jsem to takhle - smluveně, z donucení. Chtěla jsem být s někým, koho miluji a s kým bych si vroucně vyměňovala polibky a necítila bych přitom žádné zlé pocity. Way… se mi jeví ještě hůř než na začátku. Nevěděla jsem, co je zač a připadal mi sexy. Teď je jako poslušná loutka mých rodičů. Hrozně se změnil. Stejně jako já.
Nenávidím je všechny!
Unavená z přemýšlení se vrátím do pokoje. Je to přesně tak, jak jsem čekala. Way se ležérně rozvaluje po mých polštářích a na sobě má to, co celý den - roztrhané džíny a černou košili, nyní rozepnutou. Nevím proč, ale při pohledu na něj se mi dělá zle od žaludku.
Už vím, jak to vyřeším.
Odhodlaně dojdu k posteli a seberu jeden polštář a peřinu. Vezmu si je do šatny. Koberec je tam právě vyluxovaný, takže o špínu se starat nemusím (Něco vám řeknu: Klidně bych spala i na odpadcích!). Ustelu si na zemi a jdu zavřít dveře. S Wayem nebudu sdílet pokoj… natož postel!! Překročili mou hranici tolerance. A jestli bude Way chrápat jako motorová pila, jak řekl Ian, zavřu se do skříně.
Když jdu zavřít ty dveře, už tam stojí Way. Doslova mu zabouchnu před nosem a oči obrátím v sloup. Dveře se za mnou automaticky otevřou.
"Víš, možná by ses měl konečně rozmyslet, kde budeš spát!" vyjedu po něm. "Jestli jdeš do šatny, já se stěhuju do pokoje. Jestli ne, nechejme to tak!"
"Rachel, vím jak se -"
"Nevíš vůbec, jak se cítím! Víš hovno!!" zařvu mu do obličeje a na okamžik zalituji, že jsem si čistila zuby. Možná by mi v puse zůstal pach šlehačolády, možná bych Waye i odradila.
"Mohla bys mi třeba povědět -"
"Dobře, vypovídám se ti! A s radostí!" opět ho přeruším. "Je mi z tebe špatně! Ne z mámy nebo táty nebo Iana, ale tebe!!" křičím na něj. "Jsi odporný, jak poslušně skáčeš, jak oni pískají, je hnusný, jak děláš, co řeknou, nemáš vlastní vůli, jsi jim podřízený! A to je podle mě zvrhlý a ohavný!" Přemýšlím, co ještě dodat. "Nikdy bych s tebou nespala, ani kdybys mi za to líbal ponožky!"
"Není to přece -"
"Ano, JE to tvoje chyba! Tentokrát ano!" Vrazím mu takovou facku, že druhou chytí o zeď. Nevypadá rozzlobeně. "Nejsi svázaný jako já a přesto je posloucháš! Až ti přikážou probodnout mi srdce, uděláš to!"
"Nikdy bych -"
"Správně! Nikdy bys je nezradil! Jsi ještě zvrhlejší než Cole! Nenávidím tě, jsi odpornější než splašky!"
Chci křičet dál, ale vtom si všimnu, že v pokoji stojí všichni obyvatelé domu, včetně Iana. Tentokrát nemá svůj uličnický drzý úsměv, vypadá docela překvapeně. Nevím proč. Nevím toho spoustu, ale jsem si jistá jednou, jedinou věcí. A ta stačí, abych všechny kolem nenáviděla. Stačí k tomu jen Way. To on je všeho stvůrce. On mučil toho člověka, on přišel k naší rodině (i když na něj a jeho bandu upozornila…), to on je vůdce a to jemu mě moji
rodiče slíbili. Připadám si ubožeji než vězeň nebo žebrák.
I když Way je ubožák, nemyslí za sebe. Tato loutka není on. V Kalifornii jsem viděla jeho pravé já… na jeden večer. Než přišla Paige. Tentokrát si ale nemyslím, že věci zhoršila. Právě naopak. Včas mě upozornila, co je Way zač… Kdyby nepřišla, pravděpodobně bych teď Waye pořád naivně a slepě milovala a kliďas s ním psala seznam jmen pro naše potomky. Byla jsem pitomá, ale znovu se takhle oklamat nenechám. Nedělám stejné chyby. To se mi stalo… s Cedrikem. Líbil se mi a já se v něm zmýlila. Kdo ví, kde je mu konec. Kdo ví, kde je Coleův konec.
Stojím tam jako zahradní trpaslík a zlostně čumím na všechny strany. Možná ostatním připadám jako rozzuřená doga. Co na tom, pořád jsem v pořádku oproti nim. Oni se chovají jako cvoci, které omylem pustili s cvokárny.
Překvapí mě, že ke mně přistoupí Ian a odvede mě z pokoje. Jdeme chodbou a sama jsem udivená, že se nechám vést. Kdyby to byl Way, prskala bych na všechny strany a kdovíco ještě. Ian… mě nyní nějak uklidňuje.
Když vyjdeme z domu na čerstvý noční vzduch, je to, jako bych se poprvé za ty dva týdny nadechla. Plíce se mi zaplní svěžím ovzduším a lehký vánek na mě působí jako skutečné probuzení. Jakoby celé dva týdny byly jen sen (kéž by) a já konečně otevřela oči. Neříkám, že mě za celou půlku měsíce nepustili ven z domu, ale teprve teď to doopravdy vnímám. Všímám si jednotlivých a dokonalých detailů; oblak vypadající jako nadýchaná peřina (bez Waye), tmavé oblohy plné hvězd a stromů, jejichž koruny se tyčí až do mraků,…
Ian se na mě podívá. Na tváři má tak trochu vážný výraz, který k němu vůbec nesedí. "Je to lepší?"
Znovu se nadechnu a nasaji noční vzduch. Pomalu přikývnu. "Rozhodně."
Má hlava se pročisťuje od myšlenek a zmatků z dnešního večera a naplňuje ji pokojem a klidem. Je mi o hodně lépe.
"Myslím, že dát tebe a Waye dnes večer dohromady nebyl nejlepší nápad," prohodí zlehka. Je na něm poznat, že si nepřeje mě naštvat. Určitě nechce, abych po něm zas hodila první věc, která mi přijde pod ruku (tentokrát by to byl strom).
"Jsem ti vděčná, žes mě odtamtud dostal, ale… prosím nemluvme o Wayovi." Nechci kazit tuto kouzelnou chvíli myšlenkami a řečmi o tom idiotovi. Chci si aspoň na chvíli připadat svobodně. Chci říct, je mi jasné, že celá banda cvoků nás s Ianem sleduje skrz okna a prosklené stěny a kontrolují nás, kdybych se náhodou vzdálila na víc než deset metrů od domu, ale když je aspoň sama neslyším a nevidím, je to skvělý pocit.
"Jak si přeješ, princezničko," uculí se Ian do nočního ticha kolem. Až sem do luk obrostlých lesy nedolehne hluk ze silnic kolem a město je možná deset minut daleko. Máme tu klid. Ovšem to neplatí pro prostor uvnitř domu. Jinak se mi tu líbí a kdybych tu žila s kýmkoliv jiným než s Wayem, jeho bandou a mými rodiči, určitě bych to tu měla i ráda a zamilovala bych si zdejší atmosféru.
Po chvilce sama promluvím. Vím totiž, že další století strávené v tomto domě, v těchto lesích psychicky nezvládnu, a proto bych asi měla zas zapracovat na důvěře. Chci, aby mi rodiče i ostatní věřili, že neuteču (i když to bych udělala ze všeho nejradši), chci, aby mě samotnou pustili na pár kilometrů… Sami si přece musí uvědomit, že se mám hůř než vězeň! "Iane, mohla bych se na deset minut vzdálit? Hned se vrátím, slibuju. Nebudu pryč dlouho. Jen si chci o samotě zalovit a proběhnout se." Snad přesvědčivě se usměji a podívám se mu do očí. Je mi jasné, že mi tak úplně nevěří. Ale i to je součást plánu. Když mě bude sledovat a zjistí, že žádné postranní úmysly nemám, postupem času by se za mě mohl třeba i přimluvit u rodičů. Vrátím se, jak jsem slíbila a oni nebudou mít důvod mi znovu nevěřit.
Ano, pracovat na důvěře bude chtít čas a trpělivost a ocelové nervy, ale není nic, co bych pro Deana nevytrpěla. Pokud to bude smrtelně nutné, klidně se i posadím ke stolu a vymyslím nějaké pitomé jméno pro svého potomka. Správně, i ten je součást úmyslu. Nechci ho hned, to jen v případě, že by mé přesvědčování a snažení o důvěru rodičů nefungovalo déle než rok. Jinak žádné děti nechci.
"No, snad bys mohla na chvíli," uvažuje Ian.
"Nebudu daleko," odpovím a rozběhnu se do temného lesa. Konečně! Jak jsem řekla, nemám v záměru utéct, ale jsem ve velikém pokušení. Má stále pubertální a naivní hlava říká, že bych mohla utéct až do Kalifornie a najít ho, ale ta chytřejší část je prostě… chytřejší. Nedovolí té hloupější situaci zase pokazit.
Užívám si svěžího větříku čechrajícího mé vlasy a pocitu volnosti… rozpětí křídel. Takhle se asi musí cítit Cole, když roztáhne křídla a plachtí vzduchem. Totiž… možná to cítil. Teď už určitě ne. Buď je mrtvý, nebo někde tiše naříká. Je to jen můj odhad, nevím, jak se padlý anděl cítí po utnutí křídel. Možná mu zase narostla, ale o tom silně pochybuji.
Mezi stromy se mihne postava. Možná dvě. Jasně. Ian a jeho poskoci. Typuji Chrise. On a Ian si jsou povahově velmi podobní. Nikdy jsem vlastně nerozluštila minulost celé bandy a ani nevím, jak vznikla, takže v nich mám zmatek. Možná jsou někteří příbuzní. Těžko odhadnout.
Další postavy, rychlé jako šípy, probíhají jakoby v kruhu kolem mě. Ani se nesnaží být nenápadní. Jsem v pokušení na ně něco zavolat, třeba "Zakopni!" , ale neudělám to a dál jen tak pobíhám. Rozhodnu se "najíst" až doma, nyní nechci plýtvat svým časem hledáním veverek a zajíců. Chci si jen… připadat volná. Pokud mi teď bude stačit pár minut, za pár měsíců, nebo dokonce týdnů, bych dokonce i mohla být. Snažím se nebýt naivní, ale musím připustit, že by to mohlo fungovat. Tentokrát ano.
Usoudím, že pro dnešní večer mi to stačilo a zamířím zpět. Jak se přibližuji k domu, postavy kolem mizí a vidím je čím dál tím méně. Slyším jen své pohyby a šumění větru a hučení potůčku. Ian a spol. nejspíš připustili, že dnes večer zdrhnout nehodlám.
Když se vrátím do domu, jsem už docela unavená. Čas venku ubíhá rychle. Nedivím se, komu by v místní přírodě nebylo dobře?
V kuchyni seberu dva sáčky z lednice ze zásoby rodičů, kdyby "zvířata nebyla dostupná". Posadím se na židli a nasávám studenou krev. Obvykle si ji i hřeji v mikrovlnce, ale dnešku mám dost a přeji si jen zalézt do postele a na nějaké zbytečné doplňky nemám náladu.
Ian přijde do kuchyně asi deset vteřin po mně a též si vezme z ledničky sáček krve. Pečlivě si ho ohřeje a pak si ke mně přisedne. Chvíli mě jen tak uličnicky zkoumá, jako vždycky, a pak teprve promluví:
"Hezky se ti běhalo?"
"Hezky se ti sledovalo?" opáčím s úšklebkem.
"Věděli jsme, že se vrátíš. Tedy, tvoji rodiče vyšilovali, kdybych to tak měl kulturně říct, ale já věřil v tvou dospělost." Mrkne na mě. "Vyplatilo se mi věřit."
"No, někdo ti očividně nevěřil, když za mnou pobíhalo tak sedm upírů nejmíň," odvětím a do-vysaji první sáček. Pustím se do dalšího.
"Nedělej si legraci, já jsem lepší," popichuje mě. "Nikdo se nehnul z domu."
"A teď si neděláš legraci?? Protože někdo tam určitě byl. A bylo jich víc," konstatuji.
"Na svou čest, kterou nemám, ti přísahám, že jsem seděl u okýnka a pozoroval mráčky plující po obloze. Tvoji rodiče tam samozřejmě seděli taky a ostatní z naší školky právě konali večerní hygienu."
"Tak kdo to byl??" uvažuji nahlas. Byla jsem si jistá, že to byl Ian a někdo z domu… Volně a
bezstarostně jsem mezi nimi pobíhala a ani neřešila, kdo přesně tam běhal se mnou. A jestli si Ian nedělá legraci, znamená to, že po lese nám pobíhají upíři? A kolik jich bylo? Minimálně sedm, jak jsem řekla. Hlava mi rychle pracuje, ale na nic nepřichází. Ani další doušek krve ze sáčku mému přemýšlení nepomáhá.
"A nestvořili jste v poslední době někoho nového?" zeptám se.
"Jasně že ne, když jsme ti dělali chůvu a sháněli dort… a PŘITOM se ještě snažili vymyslet originální dárek k narozeninám." Ian vypočítává na prstech činnosti, které přes týdny dělal on a vampýři, ale o stvoření nových upírů se ani písmenem nezmíní.
Když skončí, jsem ze všeho chytrá jak rádio. Dozvěděla jsem se, že Justin si nemění ponožky, Chris používá mátovou zubní pastu, Daniel rád nosí pyžamo ze svého dětství a Way sám někdy mluví ze spaní - posledně prý mumlal něco jako "jahodová marmeláda". Hned o všech mám vyšší mínění. Když se tak zamyslím, pod povrchem jsou stejně zranitelní, jako normální lidé. Mají své slabiny, vůbec nepůsobí nebezpečně. Pobyt u nás a'la luxusní péče je všechny určitě hodně změnil. Vzpomínka na naše první neoficiální setkání v lesích - když mučili člověka a bavili se tím -, mi už nepřijde ani skutečná. Ti týpci z lesů a miláčkové z našeho dvorečku jsou úplně jiné osoby. Nu, ale co, svět se kvůli tomu nezbortí. Asi bych se měla zabývat naléhavějšími problémy.
Vysrknu zbytek krve a prázdné sáčky vyhodím do koše.
"Fakt nevíš, kdo to mohl být?" ptám se znovu.
Zavrtí hlavou a pokrčí rameny. Jsem v pytli. Možná si rodiče stvořili vlastní hlídače, kteří mě budou nonstop sledovat. Zajímavá představa.
"Hm, tak dobrou noc," zahuhlám a vydám se ke schodům.
Ještě se ke mně donese: "Sladké sny, srdíčko" a už jsem ve třetím patře.
Uf, dnešek byl náročný!
Oblékám si svou noční košili a zamykám se v pokoji. Way je naštěstí ve svém pokoji, o tom jsem se nenápadně přesvědčila, aby na mě náhodou nevyskočil zpod postele. Znovu si stelu a teprve potom ulehám na polštář. Uvelebuji se, když mi cosi zašustí pod hlavou. Jsem tak nešikovná, že mám ve vlasech listí?? přemítám.
Nicméně se posadím, prohrábnu hlavu, ale žádný černý pasažér nenalezen.
Sáhnu rukou pod polštář. Nahmatám papírek. Že by další omluvný lísteček od idiota č. 1, nebo-li Waye? Klidně možné! Ale tohle se nepodobá jeho písmu. Nepatří nikomu, koho bych viděla psát. A Way to na sto procent není. Možná jsem snížila jeho ego tím přirovnáním se splašky, pomyslím si a sama nad sebou se musím pousmát.
Z papírku však vyzařuje cosi cizího a nebezpečného.
Stojí tam jen a pouze prosté: "Všechno nejlepší".
Žádný podpis ani návod, s kterým bych mohla určit pisatele. Vážně smůla. Takovou můžu mít jenom já.
Klid… Je možné, že to napsal Ian a s cizinci z lesa to nemá nic společného, namlouvám si. Trochu to funguje, koneckonců, jak by oni mohli vědět, kdo jsem a co dnes "slavím"? Jednoduše to vědět nemohou, tak snadné to je! Tečka, konec příběhu. Vyřeším to celé zítra, s čistou hlavou.
Papírek zas skládám a položím na noční stolek. Znovu se zachumlám pod peřinu a jsem připravená na spánek. Jsem unavená víc, než jsem si myslela.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 9. června 2012 v 16:38 | Reagovat

Tý vady, nechceš vědět, co bych dělala já, být na Rachelině místě! Pche, pokusila bych se o výbornou sekanou z Wayevského masa, vzácného tura domácího. Jo, je vzácný, to ale neznamená, že to člověk nemůže třeba zastřelit, vykastrovat, uvařit a sežrat... *nesměj se mi, jsem psychicky narišený člověk, když ten magor tak provokuje*
Ian... já nechci nic říkat, ale je fajn. Prej: Hádejte, z čí držky tohle vyšlo?! :DD *šleh hlavou o počítač, jak se směje* Fakt, ty jsi zabiják! :-D
Kdybych s ním měla spát v jedné posteli, raději si ustelu v komíně, protože on je hnusnej slizoun! Fakt se ti povedlo mi Waye znepřátelit.
A pak ti upíři. WTF?! Nějaký odboj za svobodu Rachel pořádaný Deanem a Selené to asi nebude, takže... Hele, nemohli by ti "noví" upíři Waye nějak odkouhnout?

2 romantica-dream romantica-dream | Web | 9. června 2012 v 16:50 | Reagovat

Asi dělám chybu:D Waye lituju, holt sem si ho zidealizovala:D
Zajimalo by mě, kdo sou ti cizinci:D

3 Vicky Vicky | E-mail | Web | 9. června 2012 v 16:54 | Reagovat

[1]: Musím přiznat, že JÁ si Waye taky dost znepřátelila O.o Nebylo to úmyslně, ale pak nám vlezl na scénu Dýňový miláček a z Waye se stal žárlivec ;D Už to mám ve zvyku - nejdřív jsem zbožňovala Cedrika, teď ho sama nesnáším (ale nenechala bych ho zabít) ... a s Wayánkem je to stejný :D Doufám, že se to nestane s Deanem!! Nebo s Ianem, ten teď podle mě tak trochu nahradil Waye ;)
Ups, s Wayem bych taky nespala! Možná před měsícem, kdy ho tady všichni žrali, ale teď už ne! :D Děkuji, nechci, moji plyšáčci by byli opuštění!! :D  :D

4 Vicky Vicky | 9. června 2012 v 16:55 | Reagovat

[2]: jop, brzo se dozvíš! :D Ale roznašeči pizzy to rozhodně nejsou :D

5 Erin Erin | E-mail | Web | 9. června 2012 v 17:38 | Reagovat

[3]: Hele, já taky nejdřív milovala Nathana a teď bych ho nejraději zaškrtila. Ale to je pořád... můžeš ho zabít, ale neuděláš to, třeba v něm bude ještě něco dobrého. Nebude, zab ho! Nezabiju, dám mu šanci! Šanci posral, zab ho! Nezabiju, ještě se bude hodit.. Asi takhle to vypadá u mě :-D

6 Liss Liss | Web | 9. června 2012 v 17:43 | Reagovat

Juuuuuuuuuh, to zase bylo. U tebe člověk fakt nikdy neví, co z tebe vypadne. Ian je fajn, nejvíc ta hláška "leda by si nevěsta uspořádala hříšný večírek bez ženicha." :-D  :-D  :-D Ale zdá se, že nějak moc zlidšťel. Ale super nejlepší je stejně hláška "Ochrana zakázaná, těším se na vnoučata!" Ta je jedním slovem dokonalá.
Ohledně těch, co nejsou roznašečí pizzy... určitě je to kontrola z berňáku! V podobě dalších zvrácených (pokud možno sexy) týpků. :-D  :-D  :-D  :-D  ;-)  ;-)

7 Liss Liss | Web | 9. června 2012 v 17:53 | Reagovat

[5]: jsi šťastný člověk. já nemůžu zabít postavu, která mě momentálně sere, protože byste mě zabily vy ostatní ;-)

8 Vicky Vicky | Web | 9. června 2012 v 17:54 | Reagovat

[5]: Můj případ! Dost výstižný!!
[6]: Taky se divím, co z Iana leze :D :D Ale ti týpci... Pro jednou to bude trochu odlišný druh :-P Ještě nevím, jestli budou sexy :-P

9 Erin Erin | E-mail | Web | 9. června 2012 v 19:02 | Reagovat

[6]: Jo, z těch vnoučat jsem vytírala podlahu :-D :-D :-D :-D

10 Seléna Seléna | 9. června 2012 v 19:23 | Reagovat

a já stejnak furt waye miluju on za to nemuže:D budu ho bránit zuby nechty nojo Erinina postava zasqahuje do všech hrnidek co erin u me Lucas a tady Dýňě... no a zpatky k Wayovi..kdo nežařli nemiluje:D a přece way nemohl za to že ji matka tehdy řekla že by ji zabili kdyby se stala člověkem aona utekla:D ..no já mu pořád fandím, jsem stále jeho obdivovatelka a jak to bylo u Damona taky zaporák ajaky se z něho pak stalo zlatíčko:D ach Vicky jinak užasná kapitola co říct.. prostě tvoje povídky miluju a to je co říct že? kdybych byla básník tak bych napsala ódu na tvoji povídku, a kdybych byla zase režiserka hned bych sfilmobvala tvoji povídku.. je prostě jediná svého druhu....člověk ji nemá nikdy dost anejradši by ji četl pořád.. No zase moc mluvím co, ale já se prostě nedokáži zastavit....tak nic radši toho nechám jinak mě uškrtíš, že ti zabirám tolik místa, takže: skvělé, bravurní, vynikajicí, a dalších sto podobných slov:D

11 Dany Dany | Web | 9. června 2012 v 20:35 | Reagovat

Priprav sa na dlhý komentár :DDD
Takže najprv... ja nesom schopná dať kapitolu poslednú už dva týzdne ci kolko a ty za ten cas stihnes dopisat poslednu a dat jednu novu? :DDD kym ja zacnem trojku tak ty uz skončis dvojku pri mojom tempe :DDDDD
A teraz: "Smiala som sa jak.... hlavne pri tomto: ozve se nade mnou sametový hlas. Samozřejmě je to Way, svého nastávajícího manžela bych podle hlasu poznala i v hrobě. To nic nemění na tom, že v hrobě bych ho viděla snad nejraději." :DDDDD  Potom pri tom: hádajte z koho držky to vyšlo :DDd proste tu je jesne vidno, ako si sa zlepšila od prvej kapitoly v prvej knihe :)) jednoducho nechcem povedat ze si bola hrozna alebo co, ale skrátka teraz ti to ide velmi dobre, az niekedy len pzoerám, že kam sa hrabem ja do čerta :DDD Skrátka úžasne :))) a potom: ten Ian je bohovy  :DD ja milujem takych chalanov co furt zaparajú a maju po chuj ironickych hlasok atd :DD a k tomu este akoze zaporak :)) chcem aby Paige zila a trdkala s Ianom od rána do vecera :DDDDD proste oni by sa k sebe taaaaaaaak hodili :D A Way :DDD som si tolko veci domyslela co tam chcel povedat, no polovica z toho bola uplne nieco ine co si vydedukovala Rachel :D on nie je zly a Rachel miluje, no v tento moment mám radšej Deana... myslim si, že to tam dal on to vsetko najlepšie :))  alebo selene abo tak :DD ze toten, ktoreho meno som zabudla... Strycko Archie? :Dd daco take :D ze poslala po nu alebo Selene sa s dakym dohodla a spolu s Deanom a spol ju chcú zachraniť abo daco skrátka :DDD chcela by som tam scenu- Way a Rachel trdky trd, ale taku ze ona ho nemiluje taku dravu chapes :DD a anemam slov skrata uzasna a paradne a bombasticke a neviem este co :DDDDDD

12 Dany Dany | Web | 9. června 2012 v 20:40 | Reagovat

[11]:  sory, som este zabudla, ze som ti pridala rozhovor na mojej stranke :)) dufam ze sa ti bude pacit :D :))

13 Vicky Vicky | E-mail | Web | 10. června 2012 v 17:06 | Reagovat

[10]: Jsem ráda, že tady nikdo slovy nešetří :D Moc děkuju, no taky občas přemýšlím, jak by to vypadalo, kdyby se JS filmovalo :D A že bych je nešetřila!! :-D Jinak piš si jak dlouhé chceš komentáře, mě jen hrozně těší :-D
[11]: Vždyť já taky měla období, při kterém jsem psala jednu kapitolu za dva týdny a ještě krátké jak nevím co, snažím se to napravit :D
Ale děkuju, jako obvykle :D Mám s Paige takové mini-překvapení... Trochu souvisí i s- NE! Nic neřeknu!! :-D Nechejte se překvapit, protentokrát nechám svoju držku zavřenou :D Ale něco přece jen řeknu... Dean ani Seléne ani Archie nemají ponětí, kde Rachel je, a Elisu na své stran nemají, takže... oni to neposlali :-D

14 Dany Dany | Web | 10. června 2012 v 19:45 | Reagovat

[13]:  ta kto to je?? Cole a toten.. D... ty koky ja mam ale pamät na mena :DD Daniel ci jaka guta sa vola? :DDD dakto uplne neznamy mozno :D Paige !! :D ona sa musi vratit :DDD chcem taku svinku tam :D

15 VickeyRoyal VickeyRoyal | Web | 11. června 2012 v 19:13 | Reagovat

skvelé,úžasné,napínavé...viac neviem vyjadriť svoje city pri čítaní tejto poviedky :D :))

16 Vicky Vicky | Web | 12. června 2012 v 8:12 | Reagovat

[14]: Sorry, nepovím nic! :D
[15]: Děkuju :-D

17 týna týna | Web | 12. června 2012 v 23:22 | Reagovat

Já chci další :-D  :-)

18 NikaRoovy NikaRoovy | Web | 10. srpna 2012 v 16:19 | Reagovat

Úžasný! Jsem ráda, že jsem onemocněla, protože teď mám na JS čas! :-D Chystám se přečíst hned několik kapitol, protože se mi po tom fakt stýskalo... :-)

19 Domča Domča | Web | 8. května 2013 v 12:50 | Reagovat

Po dlhom čase (čo mi je ľúto a ospravedlňujem sa, že nie skôr) som sa pustila do čítania tejto poviedky...a rozhodne nesklamala! :D hneď od prvej kapitoly je to proste skvelé :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama