Kapitola 2. 1/2

13. června 2012 v 21:11 | Vicky |  Jiný Svět: Milovaná
Tedy už se konečně dozvíte, co jsou zač ty tajemný osoby z lesa. Liss, sexy týpci to nejsou Úžasný No nebudu zdržovat dlouhými proslovy, příjemné počtení :))
PS: Vůbec nechápu, proč musím PĚT STRÁNEK z wordu dávat do dvou částí, když 1. kapitola (sedmi-stránková) se v pohodě vešla do jednoho článku!!! Nerozhodný

2. Kapitola


"Deane!" volám do tmy.
Najednou, jako by někdo roztáhl závěsy a tmu nahradí světlo. Stojí v něm Dean. Na tváři má svůj víc než milý úsměv, upřímný, pravdivý a já mám hroznou radost, že mu mohu svůj úsměv oplácet. Je krásné ho po tak dlouhé době zase vidět!
Přiběhnu k němu a obejmu ho. Líbáme se a objímáme dlouho, možná hodiny, možná celé dny, tyto nádherné chvíle jsou nekonečné… A přesto se jich nemůžu nabažit! Jsem obklopena jeho láskou a štěstím ze všech stran a konečně si připadám v bezpečí.
Jsme jen my dva…
"Rachel - co to je…?" Dean se ode mě odtáhne a já spatřím něco strašného. Předtím jsem si toho nevšimla! Moje břicho je jako jeden velký nafukovací balon. Panebože. Kde se tu ta zrůda vzala?!
Šokem skoro vykřiknu.
Dean políbí mou ruku a pronese: "Všechno nejlepší."

Vzbouzím se celá zpocená pozdě ráno. Není mi nejlépe. Posadím se a zavrtím hlavou. Snažím se zahnat bolest na spáncích, mám pocit, jako bych v nevědomí byla jen pár minut, možná vteřin. A třebaže můj sen začal krásně, skončil… dost realisticky. Jednou se to musí stát. Tím, že to oddaluji, si vůbec nepomáhám, ba právě naopak. Má psychika klesá a klesá a nemá daleko ke skutečnému dnu. A jak se cítím fyzicky? Připravená na peklo? Ani ze čtvrtiny ne. Popravdě, nejsem připravená na nic, ale jako kdybych snad někdy byla.
"Rachel! Snídaně je na stole!!" ozve se zezdola z kuchyně, přičemž se ke mně dostaví vůně toustů a ovoce a horké čokolády. Tady si mě chce někdo usmířit? přemítám. Zvednu se z postele, obuju plyšové papuče a obléknu župan a zamířím do kuchyně. Jdu pomalu, pořád ještě jsem trochu vyděšená z účinků snu a mimoděk strčím ruce do kapes. Něco papírového nahmatám.
Udiveně to vytáhnu a spatřím složený zažloutlý papírek. Vypadá stejně, jako ten, který jsem včera našla pod polštářem. Kdo se mnou hraje tu úchylnou hru na schovávanou?! Ráda bych se tomu dotyčnému podívala do očí a řekla mu, co si o něm/ní myslím.
Papírek rozložím a přečtu si vzkaz.
JAK SE TI SPALO, KRÁSKO? DOBROU CHUŤ, TĚŠÍM SE, AŽ ZASE UVIDÍM TVÉ PRŮZRAČNÉ OČI.
TVŮJ STÍN.
PS: KDYŽ SPÍŠ, VYPADÁŠ KRÁSNĚ.
Skoro přestanu dýchat. Samozřejmě, že je to jen další z Ianových vtípků, se kterými se mě snaží rozveselit, ale kdoví proč mě ten vzkaz vyděsil. Ano, jsem malá, vystrašená holka, která se po probuzení bojí otevřít oči, ale už jsem zkrátka taková. Každopádně se Iana na ten pitomý vtip hodlám zeptat, protože dál tuhle hru hrát nechci a nebudu.

Sejdu schody a dojdu do kuchyně, kde už na mě čekají vampýři, rodiče a stůl plný jídla.
"Dobré ráno, Rachel," pozdraví mě máma a dokonce se usměje.
"Dobré…" odpovím zasmušile a vyrazím k ledničce. Na jogurt s ovocem dneska opravdu nemám chuť, protože myslím, že bych to musela vyzvracet. Popadnu sáček, ale táta mi ho sebere a vrátí do ledničky.
"Co to má znamenat?" optám se, ještě docela zdvořilým tónem. Ale ani já nemám ráda, když mi ostatní berou jídlo z ruky.
"Dnes by sis měla vzít normální, zdravou snídani," odpoví stručně a naviguje mě ke stolu.
"Aha - a odkdy ty neuznáváš jako zdravou stravu krev?" hádám se dál.
"Ještě nejsi úplně vyspělá upírka, Rachel. Musíš jíst i lidské jídlo." Dál už se mi nevěnuje a posadí se k novinám. Vlastně nevím, kde je bere, když všichni zde jsou celé dny zavření tady.
A tak jsem nucena sníst toust se šunkou a sýrem, jahody a jablko, jogurt s cereáliemi a vypít čaj, kam mi nalijí trochu krve. Dobře ví, že takhle mi to vůbec nechutná, ale nerejpám, ještě by mě mohli nechat "o hladu" celý den za mé nevhodné chování. Ano, už i takovou zkušenost mám. Když jsem totiž někdy v těch dvou týdnech o matčině čaji s krví prohlásila, že to chutná jako odpad ze žumpy, urazila se a nenechala mě přiblížit se k ledničce celý den - a ven mě také nepustila. Spravedlivé.
Už u druhého toustu mám pocit, že prasknu, poněvadž jíst lidsky je hrozně namáhavé, ale nutím se být aspoň jeden den hodná, a tak do sebe láduji všechno páté přes deváté. Načež po snídani je mi na umření.
"Máš dost?" stará se matka.
Nezmůžu se na odpověď a odplahočím se do pokoje. Pak se ale vzpomenu na vzkazy od Stínu a ihned si to namířím do Ianova pokoje. Rozrazím dveře a zastihnu Iana, jak si právě zapíná své obvyklé roztrhané tmavé kalhoty.
"Vítej, princezničko," uculí se na mě. Abych to vysvětlila, po domě zbylo pár volných pokojů, takže vampýři je obsadili, ale na některé nezbyly, takže třeba Justin a Daniel musejí sdílet jeden pokoj. Nejsou z toho nadšení, ale je jim jasné, že ničeho luxusnějšího se nedočkají. Je ale jisté, že náš spratek Way má přepychové bydlení v mém patře a musím se s ním dělit o koupelnu, což mi přijde naprosto nepřijatelné.
"Nech si to, Iane… Nebo mám říct Stíne? Cool přezdívka," utrousím kysele a hodím papírek na stůl. Ian na něj trochu překvapeně čumí, pak po něm sáhne a zavrtí hlavou.
"Tohle není můj styl, drahoušku," prohlásí. "Já bych vymyslel něco tajuplnějšího, třeba -"
"Takže jsi to nepsal ty?" utrhnu se na něj a přeruším tak další jeho nesmyslnou větu.
"Hej, klídek, jo?" Chytne mě za ramena. "Celá se třeseš. Nechceš zahřát?" Obejme mě kolem ramen, no já se mu hned vytrhnu a odkráčím z pokoje. Pak si ale uvědomím, že Ian přímo neřekl, že to nepsal on. Vrátím se tedy za ním a upřu na něj zpytavý pohled. Nevypadá na to, že by mi právě zalhal.
"Tak psal jsi to ty nebo ne?!"
"Nejednej se mnou jako s hadrem, Rachel. Taky mám srdce!" Ublíženě se na mě podívá, ale mně je jasné, že to jenom hraje.
"Prostě odpověz!" Už prakticky křičím.
"Ne, nepsal jsem to, ale -"
"Fajn, nic dalšího slyšet nechci." Odejdu z pokoje a zabouchnu dveře. Sakra. Nejde mi o to, že bych snad litovala svého chování, ale tak trochu jsem doufala, že to napsal Ian. Protože jestli ne, musel to být někdo jiný a mě už nikdo nenapadá. Justina mohu rovnou vyloučit, protože tohle rozhodně není jeho styl - navíc mě vidí jednou denně a někdy ani to ne, natož aby mě špehoval ve spánku! Chris a Daniel? Přímo je nepodezřívám, ale klidně to udělat mohli. Jsou praštění. A Way? Myslím, že tomu už jsem svými řečmi nadělila dost, odmítám přijmout myšlenku, že by se mi tímto snažil usmířit. A Percy, poslední z vampýří bandy? Tak toho bych mohla přirovnat k motýlu mezi havrany. Totálně se totiž liší od ostatních. Celé dny ho třeba nevidíme a po týdnu se vrací z lesů. Je samotář. Klidně to mohl být on mezi postavami v lese, když jsem včera běhala, ale něco mi říká, že on to není.
A moji rodiče jsou tentokrát mimo hr
Takže, kdo to byl??

Celý den se snažím přijít na to, kdo psal ty vzkazy, ptám se všech (dokonce i rodičů, pro jistotu), ale jsem stále víc a víc nervózní, protože pokaždé dostávám zápornou odpověď. A Percy je někde pryč, toho se zeptat nemohu - a ani nevím, jestli bych se k tomu odvážila.
Nakonec už jsou všichni docela dost zmatení a o ničem jiném se v domě nemluví. Nedovolují mi nyní vycházet z domu (ani s "doprovodem"). Říkám si, jestli se na něco ptát nebyla jen jedna velká chyba. Zdá se, že ano. Navečer si mě z pokoje zavolají do kuchyně, pošlou pro mě Iana (samozřejmě, že vyběhnout schody je hrozná práce, no ne?) a vzkážou mi po něm, že si musíme "velice nutně promluvit jako rodina". Povzdychnu si a následuji Iana do kuchyně. Tam už jsou všichni usazení jako děti z mateřské školky, jediný táta stojí, s kmennou, vážnou tváří.
"Posaď se vedle snoubence, Rachel," vyzve mě. Opravdu má potřebu mě vytáčet i v takovéhle situaci?! Zavrčím na něj, ale dál se raději nevyjadřuji a sedám si co nejdál od Waye. Založím ruce na prsou a vyčkávám, co chytrého zas z mých rodičů vypadne.
"Tak objasníte nám konečně, co za idioty tam venku číhá?!" vyjede na tátu najednou Justin.
"Takhle družička nemluví!" okřikne ho z legrace Ian, načež se polovina bandy vampýrů rozchechtá na celé kolo. Taky je mi do smíchu, ale nedostanu ze sebe nic než podivné odfrknutí. Super. Jestli to někdo slyšel, ještě si bude myslet, že jsem kůň.
"A dost!" Táta bouchne do stolu. "Nemáte nejmenší tušení, co se venku skrývá! Děláte si tu z toho legraci, ale až budete mít srdce chladnější než led, ještě se budete divit!!"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Anett Anett | E-mail | Web | 14. června 2012 v 9:40 | Reagovat

ty jo některé povídky jsou vážně dobré

2 romantica-dream romantica-dream | Web | 14. června 2012 v 19:38 | Reagovat

jůů:D začíná to dostávat šťávu;D

3 Ellen Ellen | 14. června 2012 v 20:50 | Reagovat

Prej: "Takhle družička nemluví!" Sem málem roztříštila monitor lebkou! :-D

4 Vicky Vicky | E-mail | Web | 16. června 2012 v 15:44 | Reagovat

[1]:
[2]:
[3]: děkuju :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama