Kapitola 3. 1/2

16. června 2012 v 17:14 | Vicky |  Jiný Svět: Milovaná
Zdravím, a přdávám další kapitolku :) Totiž, spíš jen 1. část, protože trojku chci udělat delší a celá by se sem určitě nevešla. Neslibuji, kdy bude druhá část, nevím, jak to stihnu. Takže přeji hezké čtení, tahle kapitola mi přijde docela... zmatená, takže v komentech se mě klidně ptejte, kdyby něco nebylo jasné ;))

3. Kapitola

Vzbouzím se uprostřed noci, do houstnoucí tmy kolem mě. Nevím, co mě probudilo, ale něco to být muselo, jelikož já se jen tak bezdůvodně o půlnoci nebudím. Posadím se a naslouchám vládnoucímu tichu. Nic se neozývá, občas se slabý větřík opře do oken, ale nic neobvyklého slyšet není. Možná se mi to jen zdálo… Ne. Nezdálo. Vím, že ne.
Co nejtišeji vylezu z postele a ani se neobtěžuji s oblékáním županu nebo papučí. Snažím se pohybovat co nejméně hlasitě. Totiž, pro člověka jsem teď prakticky naprosto neslyšitelná, ale kdoví, zda by Waye nevzbudilo i mé pouhé mrknutí oka? Vyplížím se z pokoje - mám štěstí, že dveře nejsou zavřené, jinak by Way už dávno byl vzhůru, až moc střízlivý - jako vždycky. Chodbou se ubírám nehlučně a pomalu a cestu přede mnou osvětluje měsíc skrz veliké okno přede mnou, přímo naproti mému pokoji. Nevím, kam se dřív dívat. Ke své ložnici, jestli se z ní náhodou nepotácí rozespalý Way, kontrolovat tmu kolem sebe, nebo snad hypnotizovat i dveře do Ianova pokoje?? Ano, jsem žena, dokážu dělat víc věcí najednou, ale to neznamená, že mám oči po celém těle. Nemohu revidovat všechno.
Naštěstí moc toho dělat nemusím, jelikož ničí další přítomnost nezaznamenávám. Uf. Pozvolna odvracím pohled od dveří svého pokoje, poté Ianova a obracím se zas k monstróznímu oknu přímo přede mnou. Není nic slyšet, ticho kolem mě je skoro děsivé. Své kroky skoro ani necítím, jak jsem tichá. Ve vzduchu necítím nic neobvyklého. Zato dobře vidím.
V okně se zaleskne bílý obličej bez tváře.
Vyděšením stěží popadám dech a mám pocit, že mi něco škrtí krk. Pocit zmizí, jakmile obličej v okně zmizí s poryvem větru a rozplyne se ve tmě kolem domu, ale lépe mi věru není. Ani si neuvědomuji, že ležím rozpláclá na zemi a držím se za krk, poslední vteřiny mi rychlostí vampýra mizí z hlavy a na konečné vteřiny si vůbec nepamatuji. Vybavuje se mi bílý zrůdný obličej bez tváře a náhle mé probuzení na zemi. To je vše. Nic víc. Vůbec nechápu, co se tu právě stalo, ale rozhodně ne to, že bych usnula na chodbě a probudila se s bolestí hlavy.
Posadím se a stále si ohmatávám krk. Mám pocit, jako bych ho právě zbavila nepříjemné oprátky. Možná bych se měla prostě vrátit do pokoje a doufat v další "normální" předsvatební den, jenže to momentálně není možné. Ne, když jsem viděla, co jsem viděla. To se nedá zapomenout.
Postavím se a trochu zapotácím, ale po vteřině a půl už jsem zas v pořádku. Směrem k oknu už se nechci dívat. Ať to, co tam strašilo, bylo cokoliv - nebo kdokoliv -, vyděsilo mě to dost na to, abych si přála to už nikdy nevidět. Moc nepochybuji, že to byl jeden z Hearfů. Komu z lidí by se mohla vznášet samotná hlava, k tomu bez tváře, ve vzduchu možná deset metrů nad zemí? No, moc takových lidí neznám.
Sestupuji po schodech, až se ocitám v temném přízemí. Popravdě nevím, co mám vlastně v plánu, zvlášť když jsem si přiznala, že se znovu vyděsit nechci. Ano, jsem děsná poseroutka - co se dá dělat? Mám mnoho chyb a na světě je dost věcí, ze kterých mám strach. Nejsem Krokodýl Dundee.
Procházím kuchyní a mám dojem, že cosi mě táhne ven. Matně si vzpomínám, že ven mám zakázáno chodit, ale ta síla je nyní silnější než jakékoli mé myšlenky. Kráčím jako zhypnotizovaná přes chodbu a zamčené dveře mě nezastavují. Musím ven. Myslím, že tohle ani není z mé hlavy, připadám si jako robot. A také nevím, jestli nechávám dveře otevřené, ale najednou stojím před garáží a jakási energie mě magnetickou silou táhne dovnitř.
Vzpouzím se, duševně, fyzicky, někde uvnitř vím, že za těmi dveřmi mě čeká něco zlého, nechci je otevřít a odevzdat se něčemu, co ani nedokážu pojmenovat!
Moje ruka se mimoděk posunuje směrem ke klice, ať se bráním, jak chci, jsem slabší, než jsem myslela. Prosím, ne… Najednou mám jasnou představu o tom, co čeká uvnitř a málem mě to začne psychicky užírat. Málem začnu vyšilovat. Nemohu ani křičet, nemohu vlastně dělat vůbec nic. A k tomu slyším vábivý, a přesto známý hlas.
"Pojď…"
Má ruka se dotkne ledové kliky a zatáhne. Oslepí mě tma a na chvíli nevidím nic.
"Rachel! Co tu děláš?!" ozve se za mnou. V tom transu se tak nějak napůl proberu a otočím se. Nějaká postava stojí možná tři metry ode mě. Bezděky spouštím ruku z kliky a dveře za mnou se prudce zabouchávají. Silný poryv větru s sebou odnese i mou veškerou bdělost a vědění a já cítím stébla trávy, která mi pár vteřin šimrají tváře, než skutečně upadnu do nevědomosti.


"Prober se! Dělej!"
Mám zdání, že jsem spala možná pár vteřin. Jsem hrozně unavená dá mi moc práce jen otevřít oči. Chvíli vidím rozmazaně, ale po chvíli se to zlepší a kolem mé hlavy spatřuji ty vampýrů. Way, Ian, Justin, Chris… Všichni vypadají dost zmateně. Co tak čumí? Jestli jim tolik vadí, že jsem si včera zapomněla smýt make-up a teď pravděpodobně vypadám jako chleba s paštikou, můžou se jít bodnout, ani z nich nezáří paprsky božské nádhery.
"Nechte mě vyspat," bručím naštvaně a zavrtávám hlavu do polštáře.
"Kdepak, nejdřív nám řekneš, cos to v noci prováděla, a pak má pro tebe maminečka připravené šaty na zkoušení. Navíc - odkdy jsi ty spáč století? Je jedenáct pryč!" kárá mě Ian. Celý on. Zmalovala bych mu držku svou jemnou ručkou. Ale jeho poznámka mě celkem zaráží.
"O čem to mluvíš?" zamrmlám.
"No, víš, svatba… pamatuješ? Závoj, živůtek, sukně…" konstatuje Ian.
"Ne, o tý noci… Co bych prosím tě měla provádět? Jestli jsem mluvila ze spaní, určitě je to Wayova chyba," odseknu.
"Nejen, že jsi si brblala nějaký kraviny, který rozhodně nezněly jako 'Moje dítě bude vypadat jako sluníčko', ale ještě sis hledala porodnici uprostřed louky s chřadnoucími květinkami," kření se Ian.
"Děláš si srandu? Já na žádný louce nebyla!" ohradím se ihned. Co se mu zase zdálo??
"Jo, aha… Jsem rád, že to chápeš - špatně."
"Přestaň mi tu vykládat ty svý blbosti, jsou mi stejně jako ty naprosto ukradený!" křičím na něj. "A teď mě nechte konečně vyspat! Celou noc jste na mě pokřikovali, tak mi dejte pokoj aspoň na deset minut, jo?!" Znovu se zachumlám do peřin a jejich nechápavé řeči dál nevnímám. Propadám se do klidu a pohody a už nic mě netrápí. Ztrácím zemskou gravitaci a vznáším se nad oceánem, nad loukami, nad městy…
"Pojď…"


"Sakra, Iane! Potřebuješ profouknout uši?! Když jsem říkala, abys mě nechal -" Prudce se posazuji a otírám si pot z čela. Nikdo kromě mě pokoj neobývá. Tak kdo na mě zatraceně hulákal "Pojď" ?? Je možné, že se mi to zdálo, ale jsem si skoro jistá, že ne.
Podívám se na budíka. Digitální čísla ukazují 12:35. Spala jsem přes hodinu. A přesto se mi to zdálo jako pár minut…!
Co se tu děje??
U snídaně s nikým nemluvím. Vidličkou pitvám volské oko a z hrnečku s kafem sotva usrkuji. Spánek mi ani náhodou nepomohl. Cítím se ještě vyčerpanější než kdy předtím, jako bych zanedbávala spánek více než tři dny. Hlava mi padá na stůl a oči samy zavírají.
"A dost! Rachel, jak to, že jsi tak ospalá?? Nevyspala ses dobře?" ptá se matka docela podrážděně.
"Já nevím…" mumlám a vidlička mi skoro vypadne z ruky.
"No, já ano!" hlásí se Ian. A jelikož má v hlase jako obvykle slyšitelný sarkasmus, máma se na něj jen otočí a povzdychne si nad ním.
"Iane, teď toho nech," kárá ho jako vlastního syna.
"Ale já sakra vím, co Rachel je!" odporuje.
"A co tedy? Má kocovinu?" Hm, to moc vtipně neznělo, pomyslím si zatrpkle.
"V noci jsem jí přistihl venku před garáží, ale ona se teď odmítá přiznat," odpoví Ian.
"Já jsem v noci nikde nebyla!! Ten, kdo tu má kocovinu, se jmenuje Ian a -" křičím, ale hádejte, kdo mě přeruší?
"No, a je to tu zase," povzdychne si Pan kocovina.
"Vážně jsi byla venku?" skoro koktá máma.
"Ne! Proč bych tam měla chodit??" ptám se.
"Sama to víš nejlíp, drahá Rachel. Poslyš, slyšela jsi někdy 'Ve zdraví a v nemoci, bez lhaní'?"
"Iane, drž hubu! Zaprvý, včera v noci jsem nikde nebyla - kromě svý postele - a zadruhý, 'bez lhaní' se v tom proslovu neříká! A jestli jo, ty se pravděpodobně nikdy neoženíš!"
"Tak je tu někdo schopen mi říct pravdu o včerejší noci?!" rozkřikne se máma.
"Samozřejmě, matko," pronesu s ledovým klidem, až se kolem mě skoro vytvoří rampouchy. "Tady Ian se mi snaží znepříjemnit život ještě víc, a tak se opil a vymyslel nesmyslnou historku, která pokud se prokáže jako pravdivá, budu mít průšvih, že?" Skoro mile na ni mrknu a projdu kolem Iana.
"Pamatuju si tě."
"Co jsi říkala??" zeptají se Ian i máma unisono.
"Co to s vámi dneska je?! Protože jestli se to týká svatby, nechci vědět, co nastane při líbánkách!" Nestabilně odkráčím do pokoje, kde se zahrabu do peřin a téměř okamžitě upadnu do spánku.


Je noc, nebo den?
Tak zní má první myšlenka, když si uvědomím, že jsem vzhůru. Po rozevření víček zjišťuji, že je hluboká noc a Way pochrupuje kousek ode mě. Spala jsem snad celý den? přemítám. Už se necítím vůbec slabá, připadá mi, jako by mi do žil někdo stříknul injekci s životem. Protřu si oči, nazuji bačkory a automaticky zamířím z pokoje ven. Netuším, proč mířím dolů ke dveřím ven, ale asi je to tak normální. Připadá mi to jako denní (v tomto případě noční) obvyklost. Nic zvláštního. Včera se mi nepodařilo do garáže nahlédnout, protože mi v tom někdo zabránil, ale dnes mě nic nezastaví.
Na cestu po trávě mi svítí zářící dorůstající měsíc, ale já vidím i bez něj v přítmí pod stříškou garáže.
Pokládám ruku na kliku.
Stiskávám.
Otáčím jí.
Táhnu.
Stojím před místností plné tmy. Dokonce nic nevidím. To mi ale nebrání v tom, abych vstoupila.
Dveře za mnou se automaticky přibouchávají a mně to kdoví proč přijde naprosto normální. Pomalu si přivykávám na temnotu kolem a možná minutu nebo dvě jen tak stojím na místě, bez pohnutí. Sukně mé bílé noční košile kolem mě vlaje a nesepnuté vlasy též. Odněkud dovnitř proniká vítr.
Najednou slyším tiché hlasy. Šepot. Je všude kolem mě a za chvíli se začínají objevovat i obličeje. Avšak nemají tvář.
"Tak jo. Kdo je tu lhář?" ozývá se za mnou hlas. Není mi moc známý, ale patří někomu, kdo mě svou přítomností přivádí do nevědomosti.


Dostávám facku. To mě probouzí lépe než budík vyřvávající "Vstávej, bejby!" (dodatečný dárek od Waye).
Po otevření očí se o mě pokouší vztek. Ian nade mnou stojí a vypadá pěkně rozzuřeně.
"Copak? Došly tousty?" vypálím na něj, posadím se a rukou ho odstrčím.
"Kdopak tu ze mě dělá magora?" odpovídá stejně "sladkým" hláskem, jakým jsem mu já před dvěma vteřinami popřávala dobré ráno.
Jsem stejně unavená jako včera. Už jsem z toho skoro zoufalá, nemám ponětí, jak mohu být tak ospalá a vyčerpaná, když jsem od včerejšího poledne spala doteď! Hroutí se mi můj imunitní systém? Je to u upírky vůbec možné??
"Uvidíme, kdo je magor," odseknu a vypotácím se z pokoje.
Dole v kuchyni už všichni až na Iana (následující mě jako neposlušný ocásek) snídají vafle se sirupem a mlékem, ale já rovnou zamířím k lednici, kde vezmu dva sáčky krve. Nikdo mi nestačí v jejich vysátí zabránit a beru si ještě jeden. Cítím se mnohem silnější a živější. Ano, tím to bude, pomyslím si. Měla jsem nedostatek krve, proto jsem byla tak unavená. Nic neobvyklého, čím bych si měl dělat starosti.
S trochu lepší náladou se posadím vedle mámy a všem kolem stolu popřeji dobré ráno.
"Hádejte, kdo si včera udělal procházku do garáže?" Ian stojí opřený o zábradlí u schodů a tváří se, jako že ze mě teď rozhodně magora udělá.
"Rachel, chceš pokoušet naši trpělivost?!" vyjede na mě najednou otec. "Možná jsme ti zas dali moc volnosti, že? Tolik, že začínáš přemýšlet o útěku? Něco ti řeknu: odtud se sama nikdy nedostaneš, to ti slibuju. Zde máš svou rodinu, přátele, kteří tě podporují, snoubence a hlavně domov! Kdo jiný toho má tolik? Jsi jen nevděčná malá holka!" křičí, až se dům otřásá. Myslím, že momentálně tak trochu kašle na pravidlo "Nekřičet".
Podívám se mu hluboko do očí. Asi nemá cenu mu říkat, že sice plánuji útěk, ale včera ani předevčírem v noci jsem se o to rozhodně nepokoušela, proto jen z hrdla syknu: "Tohle není rodina."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alea Alea | Web | 16. června 2012 v 18:28 | Reagovat

Co jsi zač, Superman? :D
Přidávat kapitoly takovou rychlostí... Ježkovy bulvy...

2 Erin Erin | E-mail | Web | 16. června 2012 v 20:23 | Reagovat

WTF?! Co se s ní k čertu děje? Chudák holka, já být na jejím místě, asi si můjdu vykopat hrob a vlastoručně vyrobit rakev, protože to by mě nebavilo. Neustálá buzareace, Way v blízkosti kratší než 100 km, Ian, Ian, Ian...
Musím ti říct, že s tám bílým ksychtem si mě dost vyděsila. Vážně, mě nevadí dost věcí, ale bílé ksychty, jetšě bez tváře.... huáááá! :-D Tak trochu se bojím další části kapitol, protože jestli tam těch ksychtů bude víc, fakt se začnu bát jít v noci na záchod.
K téhle kapitole nemám co už dalšího říct, snad jenom že Wayi---> Nemám tě ráda! :)*

3 Dany Dany | Web | 16. června 2012 v 23:08 | Reagovat

cista ja dnes :D cely den spim :D vstanem spim kuknem telku spim... a sppiim :D uplne skvele a zase som za - team IAN !! :D kurnik nech z neho Rachel nerobi idiota !! :D Mam chuť priškrtit jej rodičov :// pri tej prvej casti som sa normalne aj bala trochu :D chapes tma v byte, sama som tu :D ty kokso :D skelee :)) TEAM IAN !! :D (dost odveci komentar:D)

4 romantica-dream romantica-dream | Web | 17. června 2012 v 13:59 | Reagovat

Hmm.. copak to s ní v noci asi provádějí? Honem, honem, chci to vědět :)

5 Vicky Vicky | E-mail | Web | 17. června 2012 v 16:21 | Reagovat

[1]: Superman? K tomu mám HOOODNĚ daleko! :-D
[2]: Bílý ksichtíky jí tak trochu ovládají a ona má v mysli jejich rozkazy :D No jo, nechtěla bych být jí :D Hele, viděla jsem jeden film, tam byly nafouklý bílý tváře (jenom masky) a ještě s propíchnutýma očima... Nemohla jsem vylézt z postele! :D Pak mě taky děsí takový ty panenky Chucky co mluví a mají propíchnutý skleněný oči! :-x  :-x
[3]: Iana taky miluju :D Rozhodla jsem se, že těch týpků k zamilování je tam málo :D :D
[4]: jasná věc, píšu, píšu, píšu... :D

6 romantica-dream romantica-dream | Web | 17. června 2012 v 16:27 | Reagovat

[5]: to je dobře :))
Mmmm *slinka ukápne* už se těším na pokračování:D stejně jako upíři potřebují krev, Lilly si potřebuje počíst :D xD :-D

7 Alice Shinshekli aneb cvok na desátou Alice Shinshekli aneb cvok na desátou | 17. června 2012 v 17:10 | Reagovat

Páni! To je úžasná povídka. Úplně si mi vyrazila dech. Prostě nemám slov.
Rodiče by si zasloužili být strčení do klece, kde by jim pořád někdo říkal, co mají dělat. Já Rachel hrozně lituju. Radši bych umřela než tohle. Hrozně si totiž zakládám na samostatnosti, a že mě nikdo moc nehlídá. Takže tohle je podle mě úplně to nejhorší, co může člověka potkat.
Ale Waye mám moc ráda. Neovládají ho rodiče? Vůbec se mi totiž nelíbí, jak jí zradil.
A Ian je taky super. Trochu mi připomíná Adriana z VA.
A co se týče těch bílých tváří: Wow.To je něco úžasného. Jak jí ovládaj a nikdo si to neuvědomuje. Doufám, že to je něco hrozně mocného a nebezpečného. To by ti idioti koukali. :-D

8 Liss Liss | Web | 17. června 2012 v 20:42 | Reagovat

Huuh, začíná to býti děsivé. Protože dokud jsou nepřátelé aspoň trochu lidští, dají se ovládat. Ale tyhle bílé ksichty jsou děsivé. a když už jsem u bledých ksichtů... děsím se, až se objeví jejich kápo, nejděsivější a nejodpornější - Edward. ;-)

9 Vicky Vicky | E-mail | Web | 19. června 2012 v 16:53 | Reagovat

[7]: Děkuju, moc jsi mě potěšila, jsem za novou čtenářku moc ráda :)) No, Way Racheliny rodiče poslouchá, ale neovládají ho ;) A ty tváře, jop, pokusím se, aby se z nich stali ti "mocní a nebezpeční" :D
[8]: Edward?? Teď jsem se fakt vyděsila! :-D Jasně, na šéfíka by se hodil, ale nechť zůstane, kde je :D

10 Liss Liss | 19. června 2012 v 18:02 | Reagovat

[9]: no právě. Edward je prostě fakt děsivej, já být Rachel a potkat edwarda, tak položím peněženku a zdrhám.

11 NikaRoovy NikaRoovy | 31. srpna 2012 v 13:18 | Reagovat

Času je málo a JS hodně a já se na něj vždy těším! Perfektní kapitola, už jsem ji četla dřív, jen nevím proč sem nedala koment, takže jdu na druhou 4. kapitolu a dneska mám čtecí ten, takže to chci dočíst tam, kde to zatím je,abych nemusela dočítat. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama