Kapitola 3. 2/2

19. června 2012 v 16:58 | Vicky |  Jiný Svět: Milovaná
Tady je pokračování 3. kapitoly :) Myslím, že další části nebudou, psát extra dlouhé kapitoly (cca 10 stránek a víc) mě přestalo bavit :D Ale na 4. se pracuje ;) Snad bude brzo.

"Tohle není rodina."
S těmito slovy se odebírám do svého pokoje. Nikdo mě nenásleduje, to je jen dobře. Potřebuji si pročistit mysl pořádnou bublinkovou koupelí a bytím chvíli o samotě. Zavřu se v koupelně s plnou náručí mýdel, šamponů, solí do koupele, bublinek, vůní… Jelikož se teď musím o koupelnu dělit s Wayem, svoje nejvzácnější poklady zde nenechávám - tak trochu se totiž bojím, že by mi je Way kdoví proč mohl vylít, aby mě naštval, nebo by je jednoduše použil. Sám několikrát řekl, že neodolatelně voním, takže by si mohl zoufale myslet, že po použití některých z mých přípravků na mě bude působit, jako já na něj. To se ale naštěstí nikdy nestane, své prostředky do koupele si pečlivě každý večer dávám na noční stolek. Rozhodně na ně mám větší výhled.
Vydrhnu se, umyju hlavu a pak si užívám uklidňující teplé vody smíchané s meruňkovou vůní. Pomalu mám pocit, že s vodou splývám a oči se mi samy od sebe zavírají. Upadám do spánku a má hlava nevědomky klesá.
Probírám se asi po hodině a voda kolem mě už je pěkně studená. Rozespale kolem sebe omotám ručník, obléknu si tričko a kalhoty od pyžama a zalezu si do postele, kde usnu znova. Ano, je něco kolem dvanácté v poledne, ale já jsem prostě ráda, že mohu jen tak pokojně ležet, odpočívat a… spát.


Budík v mé hlavě se ozývá přesně o půlnoci. Jako obvykle se posazuji a něco málo na sebe oblékám. Vše dělám automaticky, ale s naprostou tichostí, takže Way vedle mě se ani nepohne. Vypadá jako normální sexy drsný týpek z romantického thrilleru, skoro nevinně. Jen já vím, jaká je skutečnost. Tedy, abych byla přesná, jeho skutečné já, to, které se stará a má dobré srdce, překrývá skutečnost, že má i horší stránku, která bohužel překrývá tu dobrou. Nemám v úmyslu ji znovu probouzet, mám nejasné tušení, co by se stalo. Znovu bych se do něj mohla zamilovat.
Myšlenky stranou, už odhodlaně kráčím osvětlenou chodbou a ve vzduchu cítím napětí. Ale jak jsem již pochopila, myšlení překrývá akce a nad přemítáním tedy neztrácím čas, kterého moc není.
Už cítím známé šimrání stébel trávy, cítím svůj pach, který jsem tu zanechala včera a předevčírem. Už otevírám vchod do garáže, tentokrát se za mnou nezabouchává. Víří kolem mě vítr. Nějakým způsobem je mi známý. V mírném chaosu kolem mě rozpoznávám hlasy, jež se ke mně včerejší noc snažily promluvit, než se objevil Ian. A mluví ke mně tedy ne. Skoro nejde nic rozpoznat, hodně hlasů mi leze do hlavy a ukládají mi tam rozkazy a povely a já se jen tak kolébám mezi nimi. Všemu rozumím, vše je mi naprosto jasné. Upozorňují mě, že zítra všechno zapomenu, ale jedna část mého myšlení bude vědět, co mám udělat a ve správnou chvíli se mi to vybaví. Jen souhlasím a když jsou s proslovem u konce, otočím se s povelem, že se mám vrátit zpět do postele a spát a probudit se až zítra ráno, ale přeprava už zřejmě nebude nutná. Před garáží stojí Ian a ještě nějací upíři… Momentálně si ale nemohu vybavit jejich jména, protože jakmile je spatřuji, ztrácím kontrolu nad svým tělem i myslí.


"Tohle sis mohl odpustit," uslyším naoko káravý hlas. Zamrkám a zjistím, že je bílý den a celá rodina se nade mnou sklání. Všichni vypadají až na Iana naštvaně a trochu zmateně. Ian… se tváří jako obvykle - naprosto neuvěřitelně neutrálně a přesto ironicky. Hlas, který jsem slyšela, patří Wayovi. A vtom si uvědomím, že mám promáčené oblečení a postel je též mokrá. A také si všimnu, že Ian v ruce drží plechový kbelík a provokativně s ním mává.
"Nechali jste ho, aby mě debil polil?!!" rozkřiknu se hned. Iana přemůže záchvat smíchu - a Justin s Chrisem se samozřejmě okamžitě přidávají.
"Ale sakra, naše bejbynka se zlobí!" vyprskne Justin a smíchy se málem válí po podlaze. Nechápu, co je tak rozesmálo, ale mě do veselí rozhodně není.
"To by stačilo," usměrňuje je máma. Poté se obrátí ke mně a velice přísně na mě upře své tvrdé šedé oči. "Stejně jako tvé nezdařilé pokusy utéct, drahoušku. Byla chyba, když jsme nevěřili Ianovi, že chystáš útěk!"
"O čem to mluvíš??" ptám se totálně dezorientovaná v této situaci. Vůbec nevím, o čem mi tu vykládá, nerozumím jí ani slovo. "Já se nechystám utéct!"
"To jsme v noci sami zjistili," přidává se táta.
Podívám se mu hluboko do očí. "Já nelžu."
"Aha! Takže všichni zde jsou lháři a vymysleli jsme si na tebe vtipnou historku, že jsi včera už třetí noc vyšla z domu, šla do garáže a pravděpodobně hledala klíčky od auta, že?" obrátí téma v sarkasmus.
"Jak jsem řekla: Říkám vám pravdu, včera v noci jsem nikde jinde než ve své posteli nebyla.
Stejně tak předevčírem a před předevčírem." Zvednu se z postele a zavřu se v šatně. Shodím ze sebe mokré tričko a kalhoty od pyžama a obléknu si tílko s výstřihem a šortky. Nevím ani proč, venku není zrovna přívětivě a předvádět se také nechci, prostě mi to přijde… normální. Jako bych měla někým předepsaný seznam, co si v jaký den vezmu, a já to plním. Vrchol je, že to tílko je bílé… a podprsenka pod ním černá. Neřeším to, tílko si trochu stáhnu dolů (kde se to ve mně bere?!! Proč nemůžu zabránit své příšerné nepřemýšlivé přemýšlivosti??) a vyjdu z šatny. V mém pokoji už nikdo není. Z chodby zřetelně slyším: "Co když si to nepamatuje?" říká Way.
"Nesmysl! Jenom blafuje a snaží se tě podvést, jako to udělala už předtím!" okřikuje ho tiše Ian. Věděla jsem, že mi ani za nic nevěří. Nevím tedy, proč se choval tak mile ten večer, co jsem se s Wayem pohádala. Popravdě, když se tak zamyslím, neexistuje moment, kdy bychom se nehádali. Když na sebe mluvíme, tak křikem. Nebo se jednoduše ignorujeme - můj případ.
Vtom rozrazím dveře dokořán a projdu chodbou bez jediného slova. Většina vampýrů na mě zhypnotizovaně čumí, až na Justina, který nade mnou pohrdá očividně pořád. Ne, že já bych ho milovala. Patří na seznam lidí, které nejvíc nesnáším.
Už jsem v kuchyni a když otevírám ledničku, zaznamenám za sebou pohyb. Je to Way. Samozřejmě, kontroluje, jestli náhodou nemám v úmyslu zdrhnout třeba vodním potrubím, mohla bych skočit do dřezu -
"Děláš to schválně?" ozve se tajemně. Jeho hlas cítím na zátylku a vlasy mi na tom místě vstávají. Otočím se a nepříliš jemně ho odstrčím.
"Na co se přesně ptáš?" opáčím.
Podívá se mi do výstřihu. Má ruka mu přistane na tváři a ozve se plesknutí.
"Tohle! Provokuješ všechny kolem a pak nás trestáš za to, když ti padneme k nohám?"
"Promiň! To, jak jsi mě zradil - dvakrát -, lhal mi, poslal na mě čmuchající upírku a choval se ke mně jako k hadru, rozhodně jako zbožné uctívání nevypadalo," zchladím ho pohledem. "Ale samozřejmě nevím, jak co myslíš."
"Myslel jsem, že nechceš, abychom byli spolu -" Najednou se zarazí.
"Co?" vypálím. "Rozhodně nechci, a ani nevím, proč nad tím pořád uvažuješ. Jenom proto, že se oblíknu jinak než obvykle?"
"Poslyš - ať už chystáš cokoli," ignoruje mou otázku, "nechci, aby to dopadlo tak, jako před dvěma týdny, jasný? Já nechci být ten, kterého nenávidíš." V očích se mu nebezpečně blýskne.
"A co když nic nechystám?" odseknu, když se zrovna otáčí k odchodu.
"Pak… pak už něco vymyslím," odpoví neurčitě. Jeho oči jsou temnější než kdy předtím, ale zloba v nich není. Na chvíli to vypadá, že si mě k sobě přitáhne a začne mě líbat, ale raději včas uhnu a Way si povzdechne, načež opustí kuchyni. Sama nezůstanu dlouho, jelikož vstoupí celá vampýří garda a matka vážně založí ruce na prsou.
"Musíme s tebou mluvit."
"O čem zase?" odvětím možná víc nepříjemně, než jsem chtěla. Matka a všichni přítomní to ale zřejmě přehlížejí.
"Myslíme si, že tě někdo ovládá," vypraví máma.
Chvíli nejsem schopna promluvit. Jak to myslí, že mě někdo ovládá?? To není možné, poznala bych to - nemohla bych přeci dělat svá rozhodnutí, necítila bych se sama sebou a je dalších tisíc důvodů…! Trápí mě akorát to, že se příliš sama sebou necítím, tak trochu se bojím, že tento matčin výmysl nebude tak úplně výmysl.
"Hearfové?" zeptám se na rovinu, ale docela nejistě. Uvnitř se klepu strachy.
"Pravděpodobně ano. Není pochyb o tom, že tě v tom lese sledovali," odpoví vážně otec.
"Jak jste to poznali…" Nedokončím větu. Vím, jak to poznali. "Ty noci. Nevím o nich, nepamatuji si je…" Zalknu se strachy. Je to děsivé pomyšlení, když vlastně nemáte ponětí, co se s vámi dělo, co vám kdo říkal…
Mí rodiče zoufale přikývnou. "Není pravděpodobné, že bys trpěla nějakým druhem amnézie, pro náš druh takové nemoci prakticky neexistují. Ale ovládnout se dají."
Mám pocit, že každou chvíli začnu panikařit. Je klidně možné, že za pár vteřin udělám něco, co bych třeba nikdy neudělala. Pokud mám něco uloženého v mozku, jednou to vyplave na povrch a… co se stane?
"Jak se můžu bránit?"
Hm, všichni jsou vždycky plní užitečných rad, ale nyní mají pusu sklapnutou.
"Možná bychom měli počkat do zítřka, abychom si byli pevně jisti, že jsi Hearfy ovládaná," navrhuje po chvíli otec nejistě. Je si vědom toho, že to není nejlepší nápad, koneckonců do zítřejšího rána se může leccos stát a nikdo tomu nezabrání.
"Sakra, něco dělat musíme!" vybuchne najednou Ian.
"A co navrhuješ?!!" vyjedu na něj vztekle. Zatraceně, to jsem nechtěla. Připadám si jako na smrtelné posteli! Nemám nejmenší ponětí, co dělat a jak se před Hearfy bránit. Jsem jejich loutka.
"Pokud se nic nepodnikne a pokud tě opravdu mají ve svý zatracený moci, jsi teď něco jako jedna z Hearfů."
"Iane -" Snaží se ho přerušit Way, asi nechce, aby mi svými slovy Ian ublížil. Ale tak to není. Potřebuju slyšet pravdu. A potřebuju jakékoli řešení, které pomůže mně, rodičům i vampýrům.
"Ne, já myslím, že by to měla slyšet," odsekne Ian. "Ale až tě napadne lepší nápad, dej mi vědět." Když Way zmlkne, Ianovy oči se opět upřou na mé. "V podstatě to dle mého názoru funguje takhle: Hearfové mají v moci tvou psychiku a myšlení, ale nějakým způsobem se to musí aktivovat. Postupně se tě budou zmocňovat celé a to teprve potom budeš dokonalá loutka. Teď jsi jen… tak napůl jejich. Mají s tebou své plány a jediné řešení, jak jim je překazit, je…"
"Pokračuj," vyzvu ho. "Na co narážíš??"
"Můžou ti do hlavy vštípit, co máš udělat. Zatím. Ty to uděláš. Ale pořád tě ještě neřídí fyzicky, třeba jako že řeknou 'pohni se doleva' a ty to v ten moment uděláš. Podaří se jim to, jestli se hned něco neudělá. A myslím, že zatím máme šanci."
"Na-co-narážíš?" slabikuji, myslím, že dál to obcházení hlavního bodu nevydržím.
"Musíme oddělit tvou duši od těla."
Osm párů očí se na něj šokovaně upře. "Co jsi říkal?" zeptám se potichu. "Chceš, abych umřela?"
"To není o mně! Chtěla jsi radu, tady ji máš! Když jsi obětí Hearfů, věř, že moc možností nemáš! Nevím, co je lepší, jestli s pokojem a klidem umřít, nebo bolestně v agonii prosit o smrt." Odfrkne si. "Jde o nás o všechny, Rachel. Nejsem sobec, ale génius taky ne. Lepší řešení ne…"
"Ano, je," prohlásí najednou matka. Teď všichni zírají na ni. Nikdo, samozřejmě až na ni, nechápe, o co kráčí. Včetně mě.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Liss Liss | Web | 19. června 2012 v 18:35 | Reagovat

tyjo, hustý!! celkem úlet no. Jsem zvědavá, co zas mátinka vymyslela a doufám, že to je lepší nápad než obvykle. ;-)

2 Dany Dany | Web | 19. června 2012 v 21:30 | Reagovat

dnes nejako nemam chuť na dlhe kometare ale - team IAn !! :D a way :DDD uropb z neho odmeraneho a vtipneho debilka a hned sa mi zapači :D viac... :D noo bola by sranda keby sa oddelila duša od tela :D co vymysli mamička?? :D

3 VickeyRoyal VickeyRoyal | Web | 20. června 2012 v 17:24 | Reagovat

skvelé ^^

4 Erin Erin | E-mail | Web | 20. června 2012 v 21:15 | Reagovat

Wow!!!! Je to čím dál tím napjatěší, atmoška roste a já jen čekám, kdy ten kotel vyboubne a ta exploze někoho smete s sebou. Jen se modlím, aby vzduchem nelítaly něčí vnitřnosti, protože když bouchne takovej papiňák...
Chování jejích rodičů mi jde šíleně proti srsti, fakt že jo! Ian se mi přestává líbit, Way by zasloužil pořádnou ťafku. Být Rachel, skočím z okna, ale to už jsem párkrát psala. Hearfové se mi vůbec, ale vůbec nelíbí, na gril s nimi!
Uf *vydechuje* Končím :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama