Kapitola 4. 1/2

21. června 2012 v 17:47 | Vicky |  Jiný Svět: Milovaná
Slibuju, že druhá část bude delší, tahle je nějaká kratší... :D Ale přeju hezké čtení :)

Kapitola 4.

Tak trochu mám strach se zeptat, o jaký nápad jde. Way už pravděpodobně díky matčině pohledu přichází na to, co má na mysli a hlasitě protestuje.
"To nemůžete - to přece nejde, proč teda -"
"Možná by ses měl zamyslet," přeruší ho matka. "A to nad tím, jestli ji chceš mrtvou, nebo s lidskou duší."
"Po-počkat! S lidskou?! Chcete ze mě zase udělat člověka?!" Nevím, co si mám myslet! Od začátku si usilovně přeji být zase člověkem, uvolnit se z muk upířích smyslů, pudů a všeho kolem, a teď se mi to nabídne jako nabídka života či smrti? A to rovněž znamená, že bych musela… Sakra. Najednou nevím, co vlastně chci. Jednoznačně jsem si jistá tím, že možnost lidské duše pro všechny včetně mě znamená život. Takže nemám na výběr. Jako jsem si nevybrala, že budu upírkou, nyní si nezvolím začátek nebo konec. Rodiče mě nenechají svobodného rozhodnutí. Udělají to, co je pro všechny nejlepší.
"Tentokrát není jiná eventualita," povzdychne si otec. "Tvá matka má pravdu."
Já vím.
Sbohem Deane.
Jako člověk rozhodně nebudu mít nejmenší šanci se k němu dostat. Ne bez upířích schopností. Budu zranitelná, slabá, citlivá, lidská… Nedovedu si to představit. Nedovedu si představit, že nebudu schopna vrazit Wayovi pěstí, protože budu proti němu jako stéblo trávy a skála. Skoro je mi do breku. No, to to se mnou spěje… Už teď se cítím jako člověk!
"Kdy?" hlesnu, hlas mám nějaký slabý.
"Nejlépe co nejdřív," odpoví otec. "Podívej, nikdo tu není nadšený, ale je to jediná šance, jak nás zachránit -"
"Ale co když mě posednou jako člověka? Nebo někoho jiného?" přeruším ho.
Na to nemá odpověď. Nakonec ze sebe vypraví: "Momentálně musíme uvažovat o současnosti, tedy o tom, kdo je posednutý nyní."
Povzdychnu si. Nevykroutím se z toho. Přesto nemohu pochopit, proč se mi bytí člověkem najednou tak hnusí? Mám k tomu důvod - v domě s neovladatelnými vampýry… Kdoví, jak dlouhý bude můj lidský život?
"Dobře, jen… Ať to není důchodce," zalknu se, v krku mám obrovský knedlík.
Matce se na tvář objeví soucitný pohled. "Mysli na to, že to děláš pro nás všechny, to si žádá obrovské množství odvahy. Buď statečná." A aby mě zřejmě trochu uklidnila, dodá: "Prolezeme celý svět a přivedeme toho nejkrásnějšího, ať to stojí, co to stojí."
"Děkuju…"
"Vyrazíme hned. Nejpozději pozítří jsme zpět. Do té doby budeš dobře hlídaná, nic se ti nestane." Táta se na mě slitovně usměje a pohladí po hlavě. "Tohle není konec, Rachel."
"Užijeme si spolu ještě spoustu zábavy, nás neztratíš," drcne do mě se smíchem Ian.
"Toho se právě obávám," odvětím, ale s úsměvem.


Už odpoledne jsou rodiče pryč. Se svým "posláním" rozhodně neplýtvají časem, jak je vidět. Já sedím na židli a čumím do zdi. Přemýšlím... o všem. Hlavně o Deanovi. Pokud byla nějaký malá šance, že ho ještě někdy jen uvidím, teď je pryč.
"Ale no tak Rachel, přece bys nehrála smutné štěňátko," ozve se najednou Ianův hlas nade mnou.
"Nic nehraju," odseknu.
"Dobře… Tak nebuď smutná."
"Nic mi není!" vypálím na něj.
"Skvělý! Takže v tom případě pojď, máme mejdan!" huláká nadšeně a vede mě do obýváku, kde jsou všichni vampýři. Mají za úkol mě "hlídat". To už tu jednou bylo. Skončilo to mým útěkem. Pomýšlím na to, že by se mi to mohlo podařit znovu, ale… ne když jsem v moci Hearfů. Navíc tohle bych svým rodičům neudělala. Oni mně už ublížili několikrát, ale já nejsem naštěstí jejich odraz v zrcadle. Nenechala bych je napospas těm zrůdám.
"Počkej - tak dobře mi zas není!" snažím se vyprostit, ale Ian už kope do obrovského moderního sterea, které se rozeznívá po celém domě a vampýři se dávají do "tance". Jejich blbnutí nazvat takhle byl příliš lichotivý pojem, protože sebou smýkají a mě vyzývají, abych se přidala. Vzdávám to. Chris zrovna huláká spolu s písničkou "Party Rock" a mě to nějakým způsobem rozesměje. Přidávám se k nim, blbnu, směju se, blázním, užívám si.
"Zpívej, Rachel!" vyzívá mě Ian a směje se jako opilý. To možná je - v ruce drží poloprázdnou láhev drahého francouzského vína a po obýváku se taky motá jako slepý blázen.
A tak se nechám přemluvit. Křičím do tónů "You make me feel" a s pomocí Iana jsem na káru hned. Není to tak těžké ztratit kontrolu. Cítím se volná, nemyslím na důležité věci, jako třeba na záchranu života nás všech, ani na Deana… Jsem jako smyslů zbavená.
Každopádně, jakmile se ocitám pozdě večer ve své posteli zavrtaná v polštářích a hedvábných dekách, krásný pocit nespoutanosti je pryč…


Můj sen je chaotický, plný nerozeznatelných hlasů a povelů, jsem překvapená, když některým rozumím. Dostávám úkol. Křičím a prosím, ale jsou neodbytní. Neposlouchají mě. Nedávají na mé prosby. Vyjmenovávají mi důvody a záměry, které samozřejmě zapomenu, jakmile se probudím. Ale vzlykám dál. Jejich bílé masky pomalu mizí a rozplývají se. Zůstávají jen rozkazy…


Ty mi mizí z hlavy, hned jak se posadím a utřu si pot z čela. Pokouší se o mě třasavka. Je mi podivná zima a přesto nedokážu určit, proč. Možná je to kvůli té Ianově párty. Pamatuji si, že jsem se zlila a blábolila naprosté kraviny, když mě vedli do pokoje, abych se uložila ke spánku. Překvapí mě, že teď jsem střízlivější než kdy jindy. Žádná kocovina nehraje roli.
Napadne mě, jestli jsem zase nebyla v garáži. To už by tu ale asi byl Ian a celá banda. Možná se nic nestalo, na žádný sen si také nepamatuji. Že by mi byla konečně dopřána klidná noc? Tak proč jsem se probudila tak vyděšená? Proč jsem se vůbec probudila? Určitě ne bezdůvodně, za svůj lidský i upíří život jsem se naučila, že nic není náhoda. A už vůbec ne můj život.
Zase si lehnu a je mi dobře. Není m zima ani horko. Podívám se vedle sebe. Way spokojeně oddychuje a hruď se mu v pravidelných intervalech zvedá a zase klesá. Rty má lehce pootevřené.
Vtom skoro vykřiknu bolestí. Je to tak náhlé, že mi asi exploduje mozek na sračky. Držím se za spánky a potichu naříkám bolestí. Pokouší se o mě pocit, že mi něco vrtá hlavu a cosi dovnitř ukládá. Je to nesnesitelné, myslím, že umřu, ne, je to mnohem horší než smrt… Prosím. Ať už je konec!
A najednou je to pryč.
Jako se to objevilo, to také zmizelo. Připadá mi to divné, ale hlava ani nic jiného mě již nebolí, nenapadá mě žádné rozumné vysvětlení, ale jsem vděčná (nevím komu), že už to přestalo.
A přesto se cítím jinak. Ne sama sebou. Spíš jako robot. V hlavě mi poletují slova v podivném jazyce, ale ještě podivnější je, že jim rozumím.
Udělej to!
Hned!
Jinak tě už nikdy nepropustíme!
Výhružky a příkazy slyším pořád, ale utichají, jak se nadechuji a přestávám to být . Tentokrát to cítím. Cítím, jak jsem postupně ovládaná a nade mnou převezme moc někdo jiný. Všechno vnímám, vše, co se děje kolem i uvnitř mě, ale nedokážu to ovlivnit. Mohu se jen dívat.
Má ruka lehce strká Waye a probouzí ho. Ten se rozespale ptá, jestli je všechno v pořádku a já odpovídám, že ano.
"Musím s tebou mluvit," řeknu potom s lehce koketním tónem. Panebože, co se to děje?!!
"Nemůže to počkat do zítřka…?" mumlá.
"Zítra bude pozdě," špitám a prsty mu přejíždím po hrudi, pomalu rozepínám knoflíčky jeho flanelové košile. Jestli to okamžitě nezastavím…!! Jak je možné, že nemohu ovládat své tělo?! Uvnitř panikařím, ale zvenčí samozřejmě není nic poznat.
Way chytne mou ruku a najednou je úplně vzhůru. "Rachel, jestli jsi opilá -"
"Lhala jsem ti… celou dobu," říká moje pusa, kterou bych nejraději přelepila izolepou. V ČEM jsem lhala?! Pokud vím, to Way je tu lhář a podvodník!
"V čem?" ptá se Way trochu zmateně. Je zřejmě stejně zmatený, jako .
"Že tě miluju."
Ty krávo prolhaná, co to tu vykládáš??!! křičím na toho, kdo mě ovládá, je mi jedno, jakého je pohlaví.
"Víš, já tě nikdy nepřestal milovat - to ty víš, že?" podívá se mi do očí a mé druhé já upadá do rozpaků. Skvěle. Pěkně jsem si zavařila. Tohle nejde vrátit zpět, že?
Najednou si padáme do náruče a problém je, že mou mysl překrývají všechny možné pocity. Nedokážu je zastavit. Má mysl a tělo se spolu smísí a už nedokážu ani přemýšlet. Nedokážu nic, než cítit.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 VickeyRoyal VickeyRoyal | Web | 22. června 2012 v 15:11 | Reagovat

úžasné ^^ zas výstižný koment z mojej stránky :DD

2 Dany Dany | Web | 22. června 2012 v 22:27 | Reagovat

watafaaak :D ten konec bol ppci :D chudak rachel :// musi to byt jake odporne, ked nieco nechce a robi to a nedokaze to ovladat, nechcem zazit :// inac skvele ako vzdy :D

3 Vicky Vicky | 23. června 2012 v 12:18 | Reagovat

1- dekuju :D
2- diki :) joj taky bych nechtela byt v Racheline siituaci :D

4 Alea Alea | Web | 24. června 2012 v 10:17 | Reagovat

OK, vím, že se opakuju, ale je to naprosto úžasné :D.
Takže mazej rychle napsat druhou část!

5 Vicky Vicky | 24. června 2012 v 13:28 | Reagovat

[4]: jasna vec, snad to bude dnes :D a dekuju

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama