Kapitola 4. 2/2

24. června 2012 v 16:07 | Vicky |  Jiný Svět: Milovaná
A konečně je tu druhá část :) Ať se líbí... na konci mám pro vás menší překvápko :D (ale to neznamená, že hned teď přeskočíte celou kapitolu, abyste se podívali na konec! :D )

Way mě horečně líbá a objímá a pokládá pod sebe. Já mu vše odevzdaně oplácím a připadám si jako na vrcholu vystřelené petardy, která se chystá vybuchnout. Jeho ruce mě iniciativně zbavují oblečení a já mu zas pomáhám s jeho. Jediná myšlenka, která se mi honí hlavou, zní: Vážně se to stane?

Ráno o ničem nevím. Budím se s poměrně dobrou náladou do hezkého dne, který se kazí, když si vzpomenu na své rodiče a člověka, který se brzy stane mou "obětí". Ach jo. Zavrtím se a protáhnu, když rukama narazím do čehosi pevného a studeného. V šoku zamrkám a podívám se nad sebe. Way se na mě svůdně usmívá a prsty bloudí po mém těle. Okamžitě vyskočím z postele (přičemž si všimnu, že jsem nahá, takže kolem sebe omotám deku) a rozvřískám se. Ano, zrovna tohle bych nečekala ani já, ale otřes takového druhu jsem ještě nikdy nezažila! Jak se to mohlo stát?! Byla jsem snad příliš nalitá?? Nikdy bych se s Wayem přeci nevyspala, tak jak k tomu mohlo dojít?!!
Vím, jak. Byla jsem v moci Hearfů.
Way už je u mě a strhává mě zpátky na postel, prsty mi jemně překrývá ústa. Smýkám sebou jako blázen, nemohu si nic z této strašné skutečnosti připustit! Škytám a vzlykám a křičím, ale lépe mi není.
"Rachel, Rachel, co se děje?!" ptá se poněkud vyděšeně. Nemám náladu na někoho mluvit. Dál sebou házím po posteli a čím blíže jsem Wayovi, tím hůř mi je.
"Co se stalo včera v noci?!!" zavřísknu.
S odpovědí chvíli čeká, ale pak cosi odpoví: "Poslyš, jestli na to chceš zapomenout, vymaž mě, ale já… nemůžu. Věděl jsem, že ke mně něco cítíš. A ty si se mnou jen hraješ, využíváš mě, včera jsi zněla tak pravdomluvně -"
"A CO jsem ti řekla?!"
"Tvrdila jsi, že mě miluješ -"
"Kdy ty si konečně uvědomíš, že tě nikdy milovat nebudu? Kdy tě napadne, že nikdy opravdu neznamená zítra?"
"Rachel, poslouchej mě!" popadne mě za ramena a hněvivě se mi podívá do očí. "Vím, že ať ti včera bylo cokoliv, říkala jsi pravdu! Vím, že mě miluješ! Proč se tomu bráníš?!" křičí tak, že mám pocit, že mi vybuchne hlava a mé oči rozežere jeho pohled.
A najednou si vzpomenu.
Je to jako obrovská vlna, která vás pohltí a sůl vám vpálí do kůže pravdu. Není to nic příjemného, ale já na několik vteřin, možná minut, totálně odpadnu a musím přijmout to, co jsem si nikdy nepřála. Nikdy jsem nechtěla, aby se vztah mezi mnou a Wayem takhle podělal. Aby si o mně myslel, že ho miluji, je ta poslední věc, o které mám čas přemýšlet. A poslední věc, na kterou mám náladu. Trápím ho, vědomě i nevědomě, má právo mi to oplácet. Kdybych já byla na jeho místě… Nemusí pro mě mít pochopení. Chci po něm jen jediné.
"Prosím zapomeň," vyskuhrám a můj hlas zní mnohem slaběji.
"Nemůžu! Nevidíš, co se mnou děláš? Nemám se z tebe zbláznit? Jak mám vědět, kdy jsi to opravdu ty, a kdy jsi ovládaná - a přeci mi v tu dobu říkáš pravdu??"
Jen děkuji nevím-komu, že zbytek bandy už se nevřítil do mého pokoje a netropil katastrofální scénu!
"Jestli jsi to udělala, aby ses nemusela stát zas člověkem…"
"Neudělala jsem to vědomě."
"Vážně? Co když teď jsi ovládaná Hearfy a v noci jsi naopak nebyla? Jak se v tobě máme všichni vyznat? Víš, možná, že stát se člověkem je pro tebe nejlepší řešení. Tyhle tvé dvě osobnosti nezvládnu - a ani ty." Odvrátí se ode mě, hodí na sebe oblečení povalující se po zemi vedle postele a mě zanechá v pokoji samotnou.
Takže já jsem teď ta zlá?
Možná bych se měla prostě zbláznit.
Ještě dlouho poté sedím na posteli bez pohnutí, nepřemýšlejíc, neuvažujíc, nevědíc o světě. To, co se stalo (a k tomu, že jsem si na to nějakým zázrakem vzpomněla), se nedá zapomenout, nedá se nad tím jen mávnout rukou. Ubližuji Wayovi, aniž bych si to uvědomovala, ubližuji lidem kolem sebe, ale hlavně sobě. Ničím všechno jen tím, že jsem. Jsem si vědoma toho, že sebelítost je vážně ubohá věc, ale neřekla bych, že mi zbývá něco jiného. Co se stane, když uteču? Hearfové si mě najdou v myšlenkách a ovládnou mě. Co se stane, když nic nepodniknu a zůstanu sedět na zadku? Hearfové mi zničí už tak dost zničený život. Mám co ztratit? Ano. Ještě pořád je tam někde Dean a Selené, moji jediní skuteční přátelé, pro které bych udělala cokoli, protože vím, že to by oni udělali pro mě.
Útočí na mě spoustu věcí: deprese, pocit beznaděje, touha ukončit svůj život - ale naopak vím, že tímhle by peklo neskončilo. Neskončí nic, pokud se nestane něco nového. Momentálně mi hlavou zrovna nepoletují zářné nápady, jak zachránit svůj svět a přátele a rodinu, takže starosti budou muset počkat.

Slyším hluk.
Nemám ponětí, jak dlouho jsem se na té posteli litovala a jak dlouho jsem trápila svůj zadek, ale když se postavím a protáhnu kost, lépe mi není.
Obléknu se a odejdu z pokoje, zezdola slyším hlasy. Předtím jsem je nezaznamenala. Možná bylo celý čas ticho.
Po schodech se pohybuji tiše a našlapuji pomalu. Nepotřebuji se tam dolů vrhnout jako blázen a tím dřív se setkat s pohledem Waye a jeho vampýrů a připomenout si tak tu nejhorší noc, kterou jsem kdy zažila.
Sestoupím poslední schod a podívám se před sebe, doteď jsem čučela někam na podlahu.
Máma stojí přede mnou a já jí odevzdaně padnu do náruče. Rozpláču se. Posledních šestnáct let jsme si příliš nerozuměly, ale… koneckonců je to moje máma, mám ji ráda takovou, jaká je a ve chvílích jako je tahle si nepřeji nic jiného, než vyplakat se jí na rameno. Ona si povzdychne, obejme mě a hladí po vlasech. Nevím, jestli má podezření, že se zase něco stalo. Samozřejmě že ano, jako bych slyšela její myšlenky. Ale asi jsou mé. Chybu si uvědomím až poté, co se jí dopustím.
"Kde je táta?" zeptám se tiše.
"Přijde večer, sháněl nějaký dopravní prostředek, kterým sem toho člověka dopraví," odpoví a konejšivě dodá: "Všechno bude v pořádku, už brzy."
"Jsem ráda, že jsi doma," hlesnu a uvědomím si, že tohle své mámě říkám… ano, poprvé v životě. Ještě nikdy jsem za svou mámu nebyla tak vděčná, jako teď.
Do večera se jen tak motám po domě, Wayovi na oči nechodím, většinu času ale zůstávám v pokoji. Poslouchám z mp3 nějaké depresivní písničky, venku se rychle stmívá, oblohu zasypávají miliony hvězd a pak se ozve bouchnutí dveří. Táta s tím člověkem jsou pravděpodobně tu. Nemám nějak potřebu vidět je hned, určitě se mi naskytne příležitost později.
Vyndám sluchátka z uší a velice pomalu se loudám z pokoje. Tipuji, že dolů v tomto tempu dojdu tak za patnáct minut. Krok po kroku, schod po schodu… Nakonec přece jen stojím na chodbě, skoro bez pohnutí, najednou mám chuť vyběhnout zpátky do pokoje.
Donese se ke mně pach. Vytřeštím oči, ale pravý šok se dostaví až poté, co se otočím a spatřím osobu opírající se zády o dveře vedoucí ven z domu.
Je to Dean.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Kolik lidí čte mou povídku?

KLIK :D

Komentáře

1 Isenstar Isenstar | 24. června 2012 v 19:35 | Reagovat

Jééé, jůůů!!! A řekla bych, že její rodiče to vůůůbec nevědí!!! Hezky napsáno!! :-D  :-D  :-D  :-D

2 Erin Erin | E-mail | Web | 24. června 2012 v 20:50 | Reagovat

Proč?! Proč, proč, proč mě všichni akorát stresujou?! Do cihly už!
Popravdě... Deana jsem tam čekala od doby, co jsi napsala, že potřebujš člověka. Toho nejlepšího, či co. A kdo jiný by to udělal dobrovolně? Teda, otázka je, zda šel Dean dobrovolně. Nějak se mi to nezdá, ale myslím, že kvůli Rachel by fakz šel.
Nesnáším Waye!
Deane, utíkej a zachraň si svou krásnou tvář!
Ne, fajn, to by asi neudělal... nebo...?!
Grrrrr!! Fakt NES-NÁ-ŠÍM takhle useknuté konce. To už je skoro stejné jako napsat na konec kapitoly: Možná umře, možná ne... Boha jeho, holka, ty mě jednou přivedeš do hrobu! TOHLE se nedělá! Takovej konec, to je na smrt umlácení lžičkou! (nesměj se, fakt mě to naštvalo) :-D A taky mě vůbec neber vážně... :-D

3 Dany Dany | Web | 24. června 2012 v 21:03 | Reagovat

JA SOM TO VEDELAAA!!:DDDD uz jak si spomenula ze treba cloveka a ja hned ze- DEAN ! :D a ono to je ono !! :DDD tam mas Way pal dakde na scene je dýňatko !! :D team IAN ! :D

4 Seléna Seléna | 25. června 2012 v 13:59 | Reagovat

prej dobrá zprava na konci:D pro mě ne:D  Já tentokrát promin Erin kopu za tým Wayje...a furt je muj oblíbený Upirek vždyt nic špatnýho neudělal...pořád se chová tak jak se chová už od začatku byl sebestřetný a namyšlený frajirek s duší romantika... A já ho mám pořád tak ráda...:-) já furt kopu za dvojici Way + Rachel:-) jak to bylo kdysi.:-) Promin tě vím, že jsem asi jediná kdo drží stále za Waye.. ate´d všichni milujete Dýňi:-) Ale já proti němu nic nemám.. zatím co o něm víme jen že zachranil Rachel a pomohl jí..A pak ho unesli a ona se do neho hned zamilovala ta Rachel to má taky v hlavě pomotané...zamilovavá se do kluku jak na běžicím páse.. prvně ten ze školy pak Way ated dean...kdo to bude pak?:D promin Vicky:D jinak užaná kapitola moje oblíbená část:D s Wayem:D

5 Vicky Vicky | E-mail | Web | 25. června 2012 v 14:15 | Reagovat

[1]: přesně tak, nevědí nic :-D
[2]: no, ZATÍM je Dýňátko v bezpečí... ale Way o něm ví ^^ Ale Dean ŠEL dobrovolně, zatím jsem nevymyslela proč, asi prostým důvodem je to trapné a ohrané slovo: láska :-P
[3]: Takhle to nemělo být!!! Já si tu horečně plánuju, jak vás překvapím... a tady všichni příchod Deana čekají!! :D
[4]: Vždyť jo, každý má svého favorita :-) A děkuju, že pořád čteš dál a líbí se Ti to :-)  :-)

6 romantica-dream romantica-dream | Web | 25. června 2012 v 17:34 | Reagovat

trošku jsem Deana čekala, no každopádně jsem zvědavá na to, jak se to bude dál vyvíjet:D tak šup sem s pokračováním, těším se:D
Moc, moc a moc:D
Dělééééééj :D xD

7 romantica-dream romantica-dream | Web | 25. června 2012 v 17:36 | Reagovat

[4]: Seléno, já také fandím Wayovi
Vicky, jak jsem už psala, prostě Dean mě k Rachel nesedí. Prostě ne, sama nevím proč, ale nesedí mě k ní.
Ať je s ní radši Way, řekla bych, že k ní patří víc, já nevím, Dýňátko, je prostě .. Dýňátko :))
Rachel vedle sebe potřebuje silnou osobnost a to podle mě Dean není:D
Jo, vím že se ti do toho "se*u" víc, než je dovoleno, ale každý se na to díváme jinak a já se na to dívám takhle:D

8 Seléna Seléna | 26. června 2012 v 12:22 | Reagovat

[7]: Amen sestro :D :D zastavám stejný názor jako tady slečna...pro mě je way+ rachel dvě pulky srdce co neví že patří k sobě...

9 Vicky Vicky | E-mail | Web | 26. června 2012 v 12:41 | Reagovat

[6]:
[7]: když to tak říkáš... původně jsem měla vymyšlený děj na JEDNU knížku, která měla skončit tak, že Rachel se šťastně vrátí k Wayovi, protože nic špatného se mezi nimi stát taky nemělo, ale pak se nám tam připletlo Dýňátko... no já si ho zamilovala :D A z Waye je mrcha mužského pohlaví XD Však ale v 5. kapitole si u mě trochu šplhnul... dneska uvidíte :-D
[8]: Nezastávám moc romantiku, ale tohle je moc hezky řečeno :-D

10 Liss Liss | Web | 28. června 2012 v 18:30 | Reagovat

Heeeeej! Jsem tady vážně jedinej debil, kterýho nenapadlo, že by rodiče byli tak použitelní a při smyslech, aby přivedli Deana?! Asi jo. Co už, aspoň jsem originální. Ale bude sranda :-D

11 NikaRoovy NikaRoovy | 31. srpna 2012 v 13:28 | Reagovat

Wow, dokonalé, mně to fakt chybělo! Ta povídka je tak- úžasná. Nemám co dodat, jen jdu na další kapitolu. Ten konec mě vyděsil (nevim proš) ale musim okamžitě na další kapitolu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama