Kapitola 5.

26. června 2012 v 16:19 | Vicky |  Jiný Svět: Milovaná
Jak jsem slíbila, dneska je tu 5. kpitolka :) Bohužel je jen ve hvězdách, kdy mi počítač opraví a právě to mě užírá nejvíc. Nejsem zrovna společenský typ, obvykle trávím volný čas sama se sebou a tak nemám ponětí, co budu dělat ten měsíc. Dříve jsem se věnovala i kreslení, ale to mě postupem času jaksi opustilo, knihy z knihovny mám skoro přečtené... Jasně, že jich málo není, ale jistě chápete, že nebudu celý měsíc jenom číst. Aspoň je ale dobře, že za tři dny jsou prázdniny a s kámoškou plánujeme spoustu věcí, takže nudit se nebudu. Útěchou mi je, že škola je na dva měsíce pryč a mojí jedinou starostí (doufejme, že jich nebude víc) bude hlídání bráchy, o kterém si i moje babi myslí své.
Blog je teď tedy něco jako pozastaven, ano, nečekala jsem, že k tomu někdy dojde, ale mám smůlu. Psaní miluju a nyní je to mojí prakticky jedinou zálibou a svůj život si bez něj nedokážu představit. Takže berte na vědomí, že nejen vy budete čekat :/
No, dost bylo depresivních řečí, zde přidávám pokračování JS2 a doufám, že se vám bude líbit a že za těch pár týdnů se sem zase vrátíte.

Kapitola 5.


Pár sekund stojím jako přimražená na místě a přemítám, zda osoba přede mnou není jen optický klam. Není přeci možné, že z několika miliard kluků na planetě vybrali zrovna Deana! Nevěřím na náhody, není možné, že tu přede mnou stojí. A přeci je to tak.
Seber se! kárám se. Jestli tu budeš dál stát jako zahradní skřítek, rodičům to bude podezřelé!
Celé je to příšerně divné. Copak nepoznali, že je člověk jen napůl? A copak ho nevyslýchali v nemocnici v San Bernardinu? Jak to, že vybrali ze všech zrovna jeho? Udělali to schválně? Věděli, že se známe? Je tu příliš mnoho nezodpovězených otázek, ale vím, že kdybych je rodičům položila, byly by zde další a další.
Proto se vžiju do role "nevědoucí dceruška". Tímhle si aspoň osvědčím, zda rodiče něco náhodou neví.
"Ehm, mami… Kdo je to?" Matka přilítne do chodby a změří si Deana od hlavy k patě.
"No není nádherný? Jmenuje se Dean!" Je svou volbou mé oběti očividně spokojená. Trochu se mi nelíbí, že s ním jedná jako s loutkou.
"Aha… Můžu s tebou na chvilku mluvit?" zeptám se tiše a odtáhnu ji do kuchyně.
"Nelíbí se ti snad?" ptá se ustaraně.
"O to nejde! Kde jste ho objevili? Co jste mu řekli? Ví, co s ním zamýšlíme?"
"No, byl vedle v Kanadě, u hranic. Neřekli jsme mu, kdo jsme. Řekli jsme mu ale o tobě, zatím jen, že jde o naléhavou situaci naší dcery a že on je jediný, který jí může pomoci," vzdychne.
No, skvělý nápad! Který idiot by šel s cizími lidmi kvůli jejich dceři? Tipuji, že kdyby to nebyl Dean, nikdo by jim nenaletěl. Jak ale mohl vědět, že jde zrovna o MĚ? Totiž, vždycky jsem si myslela, že Dean je něco jako superhrdina, ale že až tak…? Co dodat.
"Hm, aha," odpovím jen. "Jak to s ním bude dál? Zabijete ho potom?" Tato otázka je nevyhnutelná. Musím vědět, co s ním bude, abych ho mohla případně ochránit. Trochu se bojím odpovědi, ale ta také příliš jasná není.
"Zatím… nevíme. Poslyš, s tatínkem jsme mysleli na tvé dobro, moc jsme se neohlíželi na následky - asi byla chyba neuvažovat dopředu, uvědomuji si to. Ale my nejsme ti špatní, Rachel. Pokud to bude jen trochu možné, toho milého mladíka necháme naživu a v lepším případě ani nepochopí, o co celou dobu šlo." Pohladí mě po tváři a v očích jí zajiskří. "Poslouchej, miláčku, nikomu nechceme ublížit - zvlášť tobě ne! Dej nám šanci napravit tu hroznou věc, která se stala."
Počkat - tak ona už o mně a Wayovi ví? No, tak to byla rychlovka!
"Nikdy bychom nedopustili, aby tě někdo znovu ovládl. Hearfové jsou špatné bytosti, promiň, že jsme si jejich přítomnost neuvědomili dřív. A kdyby způsobili něco, co závažně ovlivní naši nápravnou situaci, nevím, co bychom si počali."
Aha. Tak nic neví. Nevím, jestli je to tak dobře.
"Mami… Co když se opravdu něco stane? Co když Dean nebude mít ani příležitost pomoct mi stát se člověkem?" hlesnu po chvíli.
"Nemusíš mít strach, drahá dcero, nic se nestane," konejší mě.
"Jak si můžeš být tak jistá?"
"Do večera moc času nezbývá. A myslím, že není na co čekat," odpoví prostě.
Tímto mi naprosto vyrazí dech. "Co-Cože? Počkej, chceš říct, že už dneska večer…"
"Není čas na seznamovací kancelář, romantické večeře a nějaké ty tajné schůzky utajené před námi, Rachel! Nejsem z této situace nadšená, přece víš, že Hearfové tímto pěkně ohrozili vaši
budoucnost s Wayem, nikdo není momentálně šťastný! Ale tím, že překazíme šanci celé to napravit, si nepomůžeme! Ani není jisté, že něčí budoucnost se zachrání! A -"
"Mami, prosím, já to pochopila, nemusíš hned křičet," tiše ji přeruším. Ona se dozví, co se stalo, ano, dozví… Co se stane pak? Musím narovinu říct, že noc s Wayem mě rozhodně neučinila šťastnější - a jeho evidentně také ne, když zjistil, že vlastně nebyl se mnou.
"Jsem ráda, že to chápeš. Je poznat, že jsi dospělejší." Hm, díky, hned je mi díky tvé pochvale lépe, pomyslím si zatrpkle.
"Myslím, že bychom si měli dát všichni společnou večeři," usoudí po chvilce s hraným úsměvem. "Aspoň Deana trochu lépe poznáš."
Bohužel, na stole se neobjevuje žádná krev, jenom obyčejné torteliny s kuřecím masem a omáčkou, ve které jen plavu vidličkou. Máma po mně každou minutu hází přísným pohledem. Nevím, jak si ho mám vyložit: "Okamžitě jez, to jídlo mi trvalo skoro hodinu!" nebo "Nestyď se a komunikuj s Deanem!"
Nakonec do sebe nacpu pár těstovin a dva kousky masa, ale pak prohlásím, že nemám hlad a odejdu od stolu. Rovnou tak seberu prázdné talíře a dám je do dřezu. Při styku s očima Deana se trochu zardím a rychle uhnu pohledem.
"Nu, co kdybyste vy dva šli nahoru k rachel do pokoje a trochu si popovídali?" navrhne máma a já se otřesu. Není to tím, že bych najednou nechtěla s Deanem spát, ale nyní si od něho připadám šíleně vzdálená. A taky tím, že jsem se nevědomě vyspala s Wayem, má na mém svědomí svou zásluhu. Nechci ho klamat, ale zároveň mu chci vše povědět a jen doufat, že to pochopí a odpustí mi.
Doplahočíme se až do mého pokoje, kde za námi energeticky zamknu a padnu Deanovi do náruče. Své svědomí na chvíli odstrčím do kouta a pevně ho objímám. Je mi fuk, zda jsou rodiče a vampýři za dveřmi a poslouchají. Jsem šťastná, že jsem opět s ním - a to mi prozatím stačí.
"Rachel, nemůžu ani uvěřit, že tě znovu vidím," říká slastně.
"Ani já, Deane - jak ses dostal až sem?"
"Šel jsem za svým srdcem." A pak mi rty překrývá svými. Ty dva týdny bez nich byly jako pomalá smrt. Štěstím a radostí si ani nedokážu připustit, že je tady, se mnou. Objímám ho, líbám a proplétám prsty mezi jeho černými vlasy. Jsme jedna duše, rozpůlená ve dvě těla. Výstižný citát, pomyslím si. Najednou jsou všechny otázky pryč. Všechny pochybnosti. Důležité je to, že jsme spolu a zítra tomu tak nemusí být. Starosti a potíže s Hearfy, Wayem a vším nebezpečím kolem nás, odsouvám stranou, aspoň na pár minut. Ano, všechno jednou vyplave na povrch (a já nepochybuji o tom, že to bude velmi brzo), ale proč si neužít možná poslední šťastnou chvilku před tím, co hrozí a co na sebe nenechá dlouho čekat?
Dobře, už trochu přeháním, včera Way, dnes Dean… Každá má půlka chce jednoho. Ta zlá, ovládaná, Waye, a ta skutečná, svobodná část, Deana. Hlavní je to, koho volí mé pravé já. A v tom mám myslím jasno.
Vyvlékám ruce z jeho vlasů a dostávám se s nimi pod Deanovu košili. Přejíždím s nimi po jeho vypracovaných břišních svalech a sama nevím, čím se nadychtit dřív. Dean mě přenáší na postel, kde mi svlékne tričko a svými rty laská krk a klíční kost. Třesoucími se prsty mu rozepínám knoflíčky košile a nakonec mu ji stáhnu úplně. Naše rty se opět spojí ve vášnivém polibku. Jeho ruce mě hladí po stehnech, ale když zabloudí k pásku mých džínových šortek, nevím, jak popsat pocit, který se mě zmocní. Do břicha mi vstoupí neuvěřitelná křeč a já jsem na pár sekund jako ochromená. Nedokážu se pohnout a jen tupě čelím bolesti, která je víc než příšerná. Nedokážu se ani pořádně nadechnout.
Až když se Deanovi podaří rozepnout mi pásek, se z mého hrdla dostane trýznivý křik. Je to tak nepopsatelná bolest, že se zmůžu jen na to, abych se chytla v podbřišku a zoufale skučela. Co se to děje?! Ať už to skončí!
"Rachel, co je ti? Ublížil jsem ti?!" Z Deanova hlasu je výrazně poznat, že nad ním převládá panika. Stejně jako já neví, co dělat.
"Já nevím!!" křičím z plných plic a házím sebou, načež se bolest akorát stupňuje. "Deane, prosím, ukonči to!!" vřeštím a najednou mě čísi ruce pevně popadají a nesou mě pryč z pokoje. Slyším kolem sebe hluk, ale hlasy nedokážu rozeznat. Cítím jen pachy a poznám Wayův - díky tomu, že právě on mě nese. Cosi na přítomné kolem nás křičí, ale slovům nerozumím. Najednou ležím na stole a pokouším se hýbat, jenže Wayovy ruce mi to nedovolí. Drží mě a Way mě přesvědčuje, ať toho nechám a že všechno bude v pořádku. Toto jsem od něj už mnohokrát slyšela, ale ještě nikdy se slib jeho slov nevyplnil. Zoufale si přeju, aby aspoň tentokrát měl pravdu.
"Dej od ní ty pracky pryč!"
Smysly se mi vrací a stačí to k tomu, abych rozeznala Deanův rezolutně nesouhlasný příkaz. Nemám sílu je teď odtrhovat od sebe, nemám sílu vlastně na nic. Bolest je pořád horší a horší a já mám pocit, že se brzy zblázním.
"Nechte mě!!" hysterčím a silně zatínám zuby, nicméně mi to nijak nepomáhá. Najednou se mi znovu nedostává kyslíku a já lapám po dechu. Kašlu a snažím se dýchat, ale zmocňuje se mě panika, krk mám jako v ohni a plíce se mi nepříjemně stahují.
"Nemůže dýchat!" křičí Dean.
"Taky jsem si všiml!" odsekne Way a začne mi masírovat hrudník, přičemž mě Ian z druhé strany drží, abych sebou neházela. Kyslík nepřichází. Way už očividně neví, co dělat, a tak mi předává vzduch dýcháním z úst do úst. Moc dlouho to netrvá, protože Way je najednou pryč a slyším jen Deanův vzteklý povyk. Najednou mi přijde jako šílený žárlivec. Jde tu o můj život a oni se hádají?!
Nakonec boj o dýchání vzdám a už sebou neházím. Prohrála jsem. To se mi v poslední době stává často.
Zavírám ústa a plíce se přestávají trápit. Jako upírka mohu zůstat delší dobu bez kyslíku, ale i já mám svůj limit. Oči nechávám vytřeštěné, ale už přes ně nevidím. Zahaluje mě černota a já si uvědomuji, že umírám už podruhé. Není to moc hezký pocit.

Něco nebo někdo mě vytrhává ze smrti. Popravdě, ani jsem nestačila docestovat do prostoru, kde jsem byla minule a chytala jsem světlo. Možná se Way s Deanem konečně dohodli, kdo se pokusí můj život zachránit. Nevím, čí je to zásluha, ale momentálně jsem moc vděčná jen za to, že mohu otevřít oči a že zase pravidelně dýchám. Pořád ležím, nyní už ne na stole, nýbrž na své posteli. Podívám se nad sebe a spatřím Waye. Vypadá dost unaveně a ustaraně, ale to není určitě sám.
Nikdo jiný v mém pokoji není.
Promnu si oči a promluvím, což by se dalo považovat za umělecké zaskřehotání zlého skřeta: "Co se… co se mi stalo…?" Není mi nějak dobře. V podbřišku mě pořád bolí, ale už to tak strašné naštěstí není.
"Rachel," spustí tónem, jako by šel na vlastní popravu. "Stala se věc, která zásadně ovlivní… operaci stání se člověkem. Důvod, proč ti bylo tak zle, je…"
Netrpělivě vyčkávám, ale soudě podle Wayova výrazu to nic pěkného není.
"… Je, že jsi těhotná."
Vykulím oči a nejsem schopna jakéhokoli slova. Cože?
"Děláš si legraci?!" vyjedu po něm.
Je vidět, že nedělá, ale už několikrát jsem byla obětí jeho hereckého nadání, takže tentokrát se raději zeptám.
"Je mi to moc…"
"Tak na co čekáte?! Dostaňte ho ze mě, dokud je to možné!" Namlouvám si, že pořád je cesta zpět. Že je cesta, jak z tohoto problému vybruslit. Ale tenhle problém určitě nebude jako ty ostatní. Třeba je už divné to, že po jednom dni se to zjistilo. A také mi není známo, jak.
"Obávám se, že to není možné, Rachel."
Z očí mi pomalu vytékají slzy. "Proč?" hlesnu bezradně.
"Ty si nevzpomínáš?" zeptá se potichu.
"A na co?"
Oči má plné smutku. "Byl to nápad Deana, že ho z tebe… ehm, vyndáme, ale v tu chvíli jsi vyskočila ze stolu a zaútočila na něj. Měli jsme za to, že jsi v bezvědomí, ale brzy jsme poznali, že jsi totálně vzhůru… Deana jsi skoro zabila." Nevypadá, že by mu to nebylo jedno, zvlášť co se týče Deanovy smrti.
To přece není možné. Na Deana bych nikdy nezaútočila, vím dobře, že je slabší než já a prakticky nemá nejmenší šanci se mi postavit, navíc si nevzpomínám, že bych vyskočila ze stolu a… Vzlyknu. Hearfové. Ničí mi postupně život, mají ho jako loutkové divadlo…! Poslední dobou mám velmi často silný pocit, že dál už… nezvládnu žít. Ty zrůdy mi postupně berou všechno. Myslím, že když říkám, že dál svou situaci nezvládnu, vím, o čem mluvím.
"Ovládají tě Hearfové a z nějakého neznámého důvodu chtějí, abys dítě porodila."
"Nemůžou mi přece zabránit ve vlastním rozhodnutí," namítnu.
"Bojím se, že mohou."
Klesnu zpátky na polštář. Situace se tedy krásně vyvíjí, pomyslím si hořce. "A jak jste mě vlastně od Deana odtrhli?" zeptám se potom.
"No, to asi nechceš slyšet," upozorňuje mě opatrně.
"Wayi - já to bohužel musím slyšet."
"Zrovna když jsi držela Deana pod krkem, začala jsi mluvit k nám ke všem. Ale nebyl to tvůj hlas, byl to šepot, skřípavý jak dveře do staré kůlny. Tvojí mámu to málem položilo. Všichni až na Deana jsme věděli, že jsi ovládaná Hearfy a tak jsme museli slíbit, že dítěti neublížíme, jinak by se tvoje Dýňátko teď smažilo v moci Hearfů. Neměli jsme tak nějak na vybranou, Rachel - a kdybychom slib porušili, oni zas na oplátku slíbili nám, že jednoho po druhém…"
"Víc vědět nechci," přeruším ho. Pevně zavřu oči a všechno si vstřebávám v hlavě. Vyhrožovali Deanovi, vyhrožovali mé rodině… Jediným lidem, kteří mi zbyli. Které miluju.
"Asi bys ale měla vědět, že Dean nějakým zázrakem na veřejnosti prohlásil, že o upírech ví všechno, takže z nás vytáhl i všechno o Hearfech a tvém ovládání."
Proč by to říkal? Mezi upíry roztrubovat, že o nich ví, nepovažuji za příjemnou misi, ale Dean je asi zkrátka jen tvrdohlavý a měl pocit, že když jim o sobě neřekne, oni nepoví jemu o mně. Udělat něco takového vyžadovalo jistě hodně odvahy.
"Musím za ním," špitnu a při vylézání z postele škobrtnu a svalím se wayovi do náruče. Chci se mu hned vyvléknout, ale drží mě.
"Co to má znamenat, Wayi? Myslíš, že zrovna teď mám náladu na tvoje výlevy?"
"Nechci dělat scény a nechci se ti vnucovat. Chci ti jenom říct, že tu pro tebe jsem, dobře? Poslyš, já chápu, že do něj jsi blázen, ale myslím, že si tě nezaslouží. Víš dobře, že patříš ke mně. Než si to sama uvědomíš, nebudu tě otravovat a prosit, aby ses ke mně vrátila. Skutečnost, že je nám souzeno být spolu, si k nám najde cestu. To ti slibuju. Jednou, možná
za pár let, si to uvědomíš. Budu na tebe čekat. Koneckonců, za necelý rok budu otec." Nechápu, jak si z tohohle může dělat srandu a ještě na mě provokativně mrkat, ale pro mě je hlavní, když ke mně dál nemluví a pustí mě ze své náruče. Možná má pravdu. Díky tomu, že se nestanu člověkem, vlastně od hlavní pointy mého života neodbíháme. Rodiče chtěli, abychom rozšířili náš druh. Bum, a je to tady. Ani jsem se nemusela k ničemu nutit. Neříkám, že je to správné, ale… Jediné, co mě teď děsí je, že Hearfové nedělají věci nezáměrně a s mým životem (nebo životem mého potomka) mají nějaký plán. Horší je, že si nedokážu vzpomenout na žádný ovládaný sen, při kterém by mi vštípili do hlavy, jaký plán to je.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Any :) Any :) | Web | 26. června 2012 v 16:25 | Reagovat

To je moc hezké.

2 romantica-dream romantica-dream | Web | 26. června 2012 v 17:00 | Reagovat

je těhotná.. já nemám slov:D dostala si mě..

3 Vicky Vicky | E-mail | Web | 26. června 2012 v 17:09 | Reagovat

[2]: hurá! konečně jsem tě s něčím dokázala překvapit!! :-D

4 Alice Shinshekli aneb cvok na desátou Alice Shinshekli aneb cvok na desátou | 26. června 2012 v 17:15 | Reagovat

Ty jo! To je úžasné! Jóó Way!!!!!!!!Takže ona je těhotná? Zajímalo by mě, co s ní mají Hearfové v úmyslu. Nevím proč, ale teď se mi zdá její život lepší než před tím, když jí ovládali rodiče. Prostě mi Hearfové připadají  hodní. Kéž by byli.

5 Vicky Vicky | E-mail | Web | 26. června 2012 v 17:56 | Reagovat

[4]: kéž by, ale nejsou :-D Jinak děkuju :))
Mmt... lepší život?? No, dalo by se říct, že se od původního plánu ani moc nezměnil, až na to, že předtím nebyli ba scéně žádní Hearfové s hnusnými plány... :D

6 romantica-dream romantica-dream | Web | 26. června 2012 v 18:00 | Reagovat

[3]: No to teda že jo:D
Jsem čekala co se děje, jestli ji Dean vraždí, bo co a naše Rejčl je zbouchnutá:D

7 Selené Selené | Web | 26. června 2012 v 18:03 | Reagovat

Och ano ten konec se mi nejvíce libil:Dprostě way je jednička.a dýňe no:D je hodnej kluk to se musí nechat..Ale já mám ráda svého šampiéna, ale zaujala mě pasáž..jak si pomyslela.."Jsme jedna duše, rozpůlená ve dvě těla".. že to je podobné jak jsem ti napsala v minulé kapitole v komentáři:D :D asi stejně smíšlíme:D

8 Vicky Vicky | E-mail | Web | 26. června 2012 v 18:14 | Reagovat

[6]: vraždí??!! ještě aby tak!! :-x
[7]: asi jo:) co dodat, pokouším si Waye teď trochu usmířit:D

9 Žabajzna Žabajzna | Web | 26. června 2012 v 20:50 | Reagovat

Ahojky! Omlouvám se za reklamu,ale chci aby víc lidí znalo tenhle blog
http://martinypodmorskysvet.blog.cz/
protože patří jedné paní, ke které nebyl život zrovna fér a zasloužila by si víc ,než teď má!Určitě by jí potěšil nějaký komentář...Rozhodně doporučuju se tam podívat :)

10 Zizi Ingen Zizi Ingen | E-mail | Web | 27. června 2012 v 20:07 | Reagovat

Vážně dobrá kapitola...
Jinak, teď jsem napíšu něco, co nemá s povídkou absolutně nic společného (doufám, že se nenaštveš...)
Je to taková hra. Nějakým způsobem to dost dobře funguje. Upozorňuji, že je opravdu nutné přesně dodržet postup, jinak to ztrácí smysl. Tak nad tím moc nepřemýšlej a napiš, co tě hned napadne. Čti pomalu a skutečně to udělej. Nepodváděj, nebo to nevyjde a ty si budeš přát "Kéž
bych nepodváděla!"...
Hra ti zabere 3 minuty, budeš nadšena! Ale určitě nepodváděj!
Hra má veselý výsledek, nečti dopředu, ale pěkně po pořádku. Netrvá to ani 3 minuty. Zkusit to stojí za to, ne? Nejprve si vezmi papír a tužku. Až budeš hledat jména, vezmi lidi, které znáš a jednej podle svého instinktu! Postupuj vždy jen po jednom řádku,
jinak tu hru zničíš!!
O.K., tak tedy...:
1. Nejprve napiš pod sebe řadu čísel od 1 do 11
2. Potom k číslu 1 a2 napiš oblíbené číslo
3. Vedle 3 a7 napiš jména dvou osob druhého pohlaví
4. Nedívej se na konec, jinak to vyjde špatně!!
5. Napiš nějaké jméno (přátelé nebo rodina) vedle čísel
4, 5 a6
6. Napiš čtyři názvy písní k číslům 8, 9, 10 a11
7. Anakonec si něco přej! (To nikam nepiš - to musíš udržet.. Nejlépe v hlavě...)
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
Zde je řešení hry:
A: Musíš o téhle hře vyprávět tolika lidem, kolik máš
napsáno na místě č. 2!
B: Osoba na místě 3 je ten, kterého miluješ
C: Osobu na sedmém místě máš ráda, ale nikdy s ní nebudeš moci být...
D: Osobu na místě 4 máš nejraději
E: Osoba na místě 5 tě velmi dobře zná
F: Číslo 6 přináší štěstí
G: Písnička na místě 8 má souvislost s osobou na místě 3
H: Titul na 9. místě je píseň pro osobu č. 7
I: Píseň na místě 10 je ta, která nejvíce vypovídá o tvém charakteru
J: A na 11. místě je píseň, která vyjadřuje tvůj
životní pocit
K: Pošli tuhle hru 10 lidem do 1 hodiny. Když to uděláš, splní se ti tvé přání - když ne, stane se opak!

11 Alea Alea | Web | 27. června 2012 v 21:15 | Reagovat

Těhotná?! WTF, to si děláš srandu :D!

Jinak doufám, že počítač se dá brzy do kupy :/. Přeju ti krásné prázky!!

12 Dany Dany | Web | 27. června 2012 v 22:28 | Reagovat

teraz si mi pokazila celu knihu :D nic v zlom, ale nemam rada, ked je dakto tehotny v knihe :D  ale jujky moje dýňatko :// team IAN !! :D

13 Writergirl Writergirl | Web | 28. června 2012 v 15:25 | Reagovat

Ahoj, tímhle komentem nechci nijak vtírat ale..
Četla jsi moji knížku Runes World a já bych nerada přišla o někoho, kdo projevil positivní reakci na moji tvorbu. Chtěla bych ti říct, že jsem tu povidku trochu poupravila (z 3 osoby na 1) a šoupla ji na blog : http://last-secret-dream.blog.cz 
Nestíhám oboje blogy, tak jsem to přesunula na jeden. Byla bych ráda, kdybyses aspoň mrkla ;)

14 Writergirl Writergirl | Web | 28. června 2012 v 19:55 | Reagovat

Vubec nemam problem :D spis jsem problemova ja, bavim se se vsema lidma co neco pisou a nestiham to cist :DD ale urcite se na ni podivam...
Hele...a nechtela bys spratelit?? :)

15 Liss Liss | Web | 28. června 2012 v 20:36 | Reagovat

Bože můj, to už je vážně moc i na mě. A já si myslela, že jí dali neviditelný pás cudnosti, přes který se dostane jen Way. Ale co bude s malým RachelWayátkem mě nesmírně zajímá! Jo a já vím, že Way je superhrdina a navíc upíři a tak, ale jak přišla na to, že je těhotná? (To víš, můj táta je gynekolog a porodník, takže mě to zajímá :-)

16 Lauren Lauren | Web | 28. června 2012 v 20:49 | Reagovat

Děkuji moc za komentář. :) Moc se omlouvám, ale bude mi asi chvíli trvat, než doženu, co jsem u tvých povídek zameškala. Pokusím se co nejrychleji. Tvoje umění stojí za to si přečíst. :)

17 Vicky Vicky | E-mail | Web | 29. června 2012 v 15:38 | Reagovat

[11]: brzy přibude nová kapitolka, protože táta mi obstaral... no, něco jako náhradu na pár dní :D :D
[12]: juj, doufám, že tě to moc neodradí od čtení, věř, že tuhle část se budu snažit přeskakovat - taky mě moc nebaví to psát..., ale k vymyšlenýmu ději je to bohužel nezbytný :D
[15]: to budu muset ještě nějak vymyslet... v těchhle věcech se moc nevyznám :-D
[16]: děkuju :)) taky doufám, že se co nejdřív vrátím k tvé povídce :)

18 NikaRoovy NikaRoovy | 31. srpna 2012 v 13:45 | Reagovat

Ooou... Tak to jsem fakt nečekala! Skvěle se to rozvíjí! Těhotná, to jsem narazila na něco, co mě vůbec nenapadlo... Jdu na další, protože to začíná být ještě zajímavější.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama