Kapitola 6.

30. června 2012 v 18:19 | Vicky |  Jiný Svět: Milovaná
Takže, jsem zpět i s JS2, neskutečně happy, že zas můžu psát Smějící se Ti, kteří jsou taky tak zbláznění do imaginárního světa, který můžeme vepsat na papír (v mém případě do Wordu), moji jedno-denní abstinenci od psaní určitě chápou XD Takže nebudu zdržovat, kapitola je dost dlouhá, nechci zase překročit limit 4000 znaků Šlápnul vedle

Kapitola 6.

Dean je "ubytovaný" místo jednoho vampýra, podle matky prý jako člověk potřebuje soukromí. Takže jsme ustáli vztekání Percyho, který se po týdnu vrátil domů a přesunuli ho do pokoje s Danielem. Takže se raději zase sbalil a odebral do lesů. Kdoví, co tam pořád kutí, neříkám, že ho matka před Hearfy nevarovala, ale náš milý vampýr má očividně svou vlastní představu o bezpečí.
Já jdu chodbou, připadám si, jako bych Deana zradila znovu - což je pravda. Vyspat se s Wayem (ačkoli nezáměrně!) byla první zrada a neříct mu o tom druhá. Nemám z toho dobrý pocit, ale bude hůř, pokud se do akce Náprava vztahu mě a Deana nevrhnu po hlavě, nepustím se do ní už nikdy.
Zaklepu a když se neozývá odpověď, tiše vstoupím. Dean sedí na své posteli a bezbarvě hledí z okna. Takhle působí hrozně poraženecky, ale zároveň vyrovnaně a neutrálně - to mi připadá nejhorší.
"Deane?" hlesnu a on se pomalu otočí. Vím, že o mně věděl už předtím. "Poslouchej mě…"
"Ne, ty poslouchej mě!" Najednou vyskočí z postele a v mžiku je u mě, pevně mě drží za ramena a hněvivě se mi dívá do očí. "Nevím, proč jsi z Kalifornie tak najednou zmizela, ale tím moje city k tobě tím neskončily! Doufal jsem, že jsi neodešla záměrně a sledoval jsem tvůj pach. Cítil jsem i toho… Waye. A po pár kilometrech i další pachy. Dal jsem si dohromady, že na tebe ušili boudu. Nenechal bych tě tam!"
"Deane, prosím -"
"O co prosíš?! Jen co jsi beze mě dva týdny, už spíš s údajně nenáviděným nechutným upírem, který ti údajně ubližuje! Řekni mi na rovinu, Rachel. Myslel jsem, že ke mně taky něco cítíš. Byl jsem pro tebe náhrada…? Nebo snad jenom nějaká stupidní prázdninová láska, která skončí, jakmile pro tebe přijede maminečka?"
"Jistě že ne!" konečně se zmůžu na slovo. "Miluju tě, už jsem ti to řekla a trvám na tom! Kdy konečně ty zabedněnče pochopíš mojí situaci a hlavě to, že jsem to neudělala schválně?! Myslíš jenom na sebe, jsi sobecký povrchní idiot, abys věděl! Chápu, že není lehký připustit, co se se mnou děje - ani já to neberu s nadšením -, ale není to moje vina a -"
"Rachel, já jsem to -" Sám se přeruší a dlaně přesune na mé rozhořené tváře. Chce mě políbit. Ach, jak ráda bych na všechno zapomněla a nechala se unést v dalším vášnivém, horkém polibku, ale teď na to, myslím, nemám. Jde o to, že nechci líbat muže, který mě ještě před pěti minutami považoval za hnusnou děvku. Ucuknu mu a jeho ruce chladně odstrčím.
"Poslyš, nic ti nevyčítám, ale… Myslím, že na nějaký čas potřebuju… klid. Koneckonců, jestli opravdu čekám dítě, asi bych tu neměla vyšilovat a vzápětí být s tebou v posteli." Na chvíli se rozmýšlím, co povědět, aby mě pochopil. "Až… Až tohle skončí, doufám, že budu mít sílu a vůli se k tobě vrátit. A doufám, že ty se budeš ještě chtít vrátit ke mně. Ano, zničila jsem ti život, ale nejen ty trpíš." Pomalu se od něj odvrátím, nějak tuším, že kdybych se na něj dívala déle, rozbrečela bych se nebo bych začala křičet, ale on mě stejně k sobě obrátí a vtiskne mi lehký polibek na rty. Automaticky mu ho oplatím, ale pak si vzpomenu, na co jsem myslela před pár vteřinami, takže se odtáhnu a dostanu ze sebe jen slabé pousmání.
"Jenom jsem se chtěl přesvědčit, zda pro mě ve svém srdci pořád místo máš. Protože já ho tam mám pro tebe, Rachel, a budu čekat…" Stiskne mi ruku. "A zůstanu tu, než bude po všem."
"Dobře," odpovím tiše, oplatím mu stisknutí ruky a pak odejdu z pokoje. Čeká mě dlouhá pouť přežívání a umírání, a na konci bude čekat… peklo.

Ubíhají dny, týdny, měsíce… Vnímat čas není jednoduché, když jste uprostřed jednoho velkého zmatku, který stejně stále narůstá. Každopádně už se zjistilo, že mé dítě bude dívka. Těžko říct, co jsem si přála víc, nebo spíš nepřála, ale už je mi to jedno. Jelikož bude mít od narození v těle upíří pudy, stejně jako mně se v úplnou vampýrku přemění kolem patnácti, šestnácti let. Do té doby bude jako normální člověk. Matka rozhodla, že jí o jejím osudu řekneme už v raném věku, aby se s tím postupně naučila žít a nepřišlo jí to poté tak divné. Je jasné, že se chtějí vyhnout tomu, jak to proběhlo u mne.
A také se rozhodlo, jak se bude jmenovat: Rina. Popravdě? Mně bylo její jméno šuma fuk, takže jsme si zahráli podivnou hru (nápad Iana), kde se do krabičky vhodí papírky se jmény a potom se bude hlasovat pro to, které se nejvíc komu líbí. Ianův návrh byl kupodivu nejlepší, takže moje (a Wayovo) dcera se bude jmenovat Rina. No, skvěle, peklo uvnitř mě narůstá stejně rychle, jako břicho. Počítám, že do konce mého těhotenství zbývá pět měsíců.
Zjistilo se pár zajímavých věcí: 1) Hearfové mě nechávají na pokoji, nevím o tom, že by mi lezli do snů nebo představ, ani si nikdo nevšiml, že bych se chovala nějak podivně, a 2) Jelikož jsem teď "oběť" Hearfů, pouto mezi mnou a rodiči se nějakým způsobem přetrhlo - už nemohou vidět, co dělám, nemohou určit, kde se nacházím. Hm, aspoň jedna pozitivní věc na této katastrofě.
Jo, někdy před pěti měsíci jsem se ptala, jak na mé těhotenství vlastně přišli - a celkem zvláštním způsobem. Chrisova matka prý byla (když samozřejmě ještě žila) porodní bába a chtěla po svém synovi, aby se "naučil nejdůležitějším věcem". Ano, zřejmě pro něj bylo trapné to přiznat, že jeho matička z něj chtěla mít porodního dědka, ale také kvůli tomu, že je vampýr, dokázal o dítěti vědět dřív. A také protože JÁ jsem vampýrka, se můj "plod" vyvinul dříve. Moc se nedivte, i já z toho mám hlavu jako pátrací balon doteď! Zkrátka mi bude muset stačit vysvětlení, že "to tak prostě u vampýrů je".

DEAN

Nevím, jak dlouho dokážu předstírat, že se kolem mě nic neděje. Protože sakra děje! Rachel, o které jsem si kdovíco krásného představoval, se mi přímo před očima stává šestnáctiletou matkou! Možná, možná bylo v mých představách i to, že jednou budeme spolu, ale jak se ukázalo, bylo to víc než naivně hloupé.
Dívat se na to, co se s ní děje, s tou drobnou, leč silnou dívkou, není moc snesitelné. A není to jen o Rachel. Je jasně poznat, že Way nám tu, v představě, že mu Rachelino dítě brzy bude říkat "tati", pěkně měkne, a s ním i polovina jeho stupidní bandy. Justin (už jsem se naučil znát jejich jména, i když se často stává, že si je ještě spletu) zůstává překvapivě ocelový a své city nedává najevo. Nějaké vřískající děcko je mu pravděpodobně někde u zadní části těla. Chris si z Rachel dělá trapnou legraci, že po porodu jí nesplaskne břicho, což připadá vtipné jenom jemu, soudě podle pohledů všech kolem. Nikdo se jeho žertu nezasmál.
Daniel je něco jako Chris. Občas poznamená nějakou hlášku ohledně Rachel a Waye, ale když do toho zatáhne i "nastávajícího otce", nastávající otec se naštve a použije své nově získané otcovské schopnosti - a sice uchránit svou ratolest před nebezpečnými lidmi.
Percy se už dlouho neukázal, takže těžko říct, co si o celé situaci myslí. Chris prohlašuje, že Percy už odmala má strach z malých dětí, proto se až do konce života Riny bude schovávat daleko od naší "civilizace". No, a ten potrhlý, politováníhodný Ian? Očividně má radost z toho, že mu slaďoučká Rina bude říkat "strýčku". Obletuje Rachel ze všech stran a každou minutu se jí ptá, zda nic nepotřebuje. Nejen Rachel to leze na nervy, Way si začíná občas i myslet, že Ian chce převzít Wayovo místo, což je nesmysl, kterému se říká žárlivost. Bohužel, tímto nesmyslem trpím i já. Vidím, jak se mi Rachel každým dnem vzdaluje a postupně na mě zapomíná… Když si mě náhodou všimne, jak na ní dávám pozor (Ian to nazval stolkerování), slabě se na mě usměje, občas i řekne něco pozitivního, snaží se mi zvednout náladu, ale poté jako obvykle obrátí pozornost ke svému břichu, nyní fakt přímo obrovskému. Tam by se vešla celá školka! pomyslím si. Hm, ještě ze mě udělá vychovatele.
Do porodu zbývá už jen měsíc a pár týdnů a Rachel je čím dál víc nervóznější. Říká, že je v pohodě, usmívá se a uklidňuje své každou minutu panikařící rodiče, ale určitě sama cítí své. Určitě jí není tak, jak říká. Neumím si představit, jak jí musí být, nikdy jsem těhotný nebyl (jsem kluk), ale kdybych pro ni mohl něco skutečně udělat, pomoct jí, udělal bych cokoli. Miluju ji. Vím, že to není jen o fyzické stránce, nejvíc trpí psychicky - a ještě když je jí šestnáct! Nevím, co se jí odehrává v hlavě, ale růžové obláčky s poskakujícími andělíčky to jistojistě nebudou.
Sedím na židli, v koutě kuchyně, pozoruji Rachel, jak si dopřává toto odpoledne už třetí svačinu - dva pytlíky krve - musí jíst i za Rinu, ale všem kolem je jasné, že tolik stravy zas nepotřebuje. Bohatě by jí prý měl stačit jeden sáček ke každé svačině, ale Rachel srká vše dvojnásobně. Nevím proč, ale cítím se… trochu provinile. Jsem si skoro jistý, že to není tím, co jsem udělal, ale… chápete, když uděláte něco, co změní děj, svrbí vás svědomí? Mě tedy rozhodně ano. A možná si myslím, že se na Rachelině potřebě pít dvakrát víc podílím.
Celá ta událost mi přišla jednoduše strašně divná, ale je pravda, že před tím, co se to stalo, Rachel tolik nepotřebovala krev…

Bylo to možná v Rachelině druhém měsíce těhotenství, když mě dennodenně spalovaly hnusné pocity - vztek, žárlivost, nenávist, touha zabít Waye, zatrpklost, smutek, méněcennost, deprese… Myslím dokonce, že jsem z toho šílel. Rachel to také neměla lehké a když jsem si představil, že jí je vlastně třeba ještě hůř než mně, nedokázal jsem to unést. Každou chvíli jsem se modlil k bůhvíkomu, abych mohl Rachel nějak pomoct, nebo i situaci, která nastane po narození Riny… Jednou mi cosi našeptávalo, abych na jeden či dva dny opustil dům, odpočinul si od svého i Rachelina utrpení. Nebylo těžké odejít, nikdo se o mě poslední dobou moc nestaral, řekl jsem jen, že si jdu vyjít ven na pár hodin, pročistit hlavu. Rachelina matka nade mnou chápavě pokývala hlavou, sama toho určitě měla víc než dost a jen mě varovala, abych byl opatrný, kdybych narazil na Hearfy. Údajně by mi prý neměli ublížit, když nejsem úplně upír, ale kdoví, čeho jsou schopní a zda-li mají nějaké své meze…
Nic jsem si s sebou nevzal, poslouchal jsem cizí hlásek ve své hlavě a šel celý den lesem až na odlehlé místo v horách, kde jsem si konečně dopřál odpočinku. Seděl jsem na skále porostlé mechem a nasával čerstvý, horský vzduch, pozoroval zapadající slunce, když jsem zezadu ucítil chladný, ale jemný dotyk.
Zděšeně jsem se otočil a uviděl dívku plující ve vzduchu možná metr nad zemí, průhlednou a neskutečně krásnou. Díky tomu, že byla duch, na sobě moc barev neměla, ale rozeznal jsem bronzové vlasy vlnící se až k pasu a sarkastický úšklebek na její bílé tváři. Možná i trochu smutný… V tu chvíli mi nepřišlo divné, že vidím ducha nějaké dívky, nějak jsem cítil, že to ona mě sem přivolala. Promluvil jsem na ni a zeptal se, kdo je a proč mě sem zavolala.
"Jmenuji se Paige," řekla tiše a její vlasy se zavlnily ve větru. "Slyšela jsem tvoje volání…"
"Vážně?" ožil jsem okamžitě. "Můžeš Rachel pomoct? A kdo vlastně jsi?"
"Bývala jsem upírka… Znala jsem Rachel i Waye - copak si na mě nepamatuješ? Uklízel jsi popel, jenž ze mě zbyl, poté, co jsem se zavraždila a mé tělo shořelo."
Podíval jsem se na ni důkladněji. Pravda byla, že už od začátku mi připadala trochu povědomá, ale moc jsem tomu nevěnoval pozornost. Jakmile jsem ale zjistil, že jde o upírku, která tolik ublížila
Rachel, zamračil jsem se. Zavolala mě, aby nám způsobila ještě víc škody?!
Přinutil jsem se však udržet si chladnou hlavu a nerozkřičet se na ni. Za ty dlouhé časy jsem pochopil, že lidé se mohou změnit, a to nejen k horšímu. I když jsem v Paigeinu dobrotu nevěřil, měl jsem naději, že tentokrát tu Paige není z důvodu, aby nám ublížila.
"Takže ty jsi teď… Anděl?" zeptal jsem se tiše.
Zavrtěla hlavou. "Upíři nikdy nedojdou klidu, už jen tím, že jsou, ničí přírodu, která jim po smrti nedovolí odebrat se do nebe, nebo jak se to tam nazývá… Já jsem se tam nikdy nedostala." Co jsem to zahlédl? Lítost? Malý náznak smutku?
"A co tu tedy děláš?" otázal jsem se opatrně. Najednou mi ji z neznámého důvodu bylo trochu líto.
"Co se stalo po mé smrti, si nepamatuji, ale vím, že díky tomu, že jsem se zabila hlavně kvůli Rachel a Wayovi, jsem k nim tak trochu připoutaná. Po nějaké době jsem se z temnoty přesunula sem a ať jdu kamkoli, vždy se zas přenesu sem. Už jsem tu pár dní. Když chci, vidím vše a stejně tak mohu vše i slyšet. Pro tvé štěstí jsem zaslechla tvé psí kňučení." Sarkasticky se usmála. "Rozhodla jsem se, že ti pomůžu."
Nevím, co na to říct. Proč nám najednou chce pomáhat? Proč se vlastně nespolčí s těmi nechutnými Hearfy a neničí s nimi můj a Rachelin a všem ostatním život??
"Proč to děláš?" zeptal jsem se.
Chvíli mlčela. Je možné, že chtěla svou duši… osvobodit? Odčinit to, co za svůj krátký život upírky provedla? Nevím, co bych dělal na jejím místě, ale být stále připoutaný k tomuto místu, k těmto lidem, by se mi taky moc nelíbilo.
"Jen mi to přišlo… správné," odpověděla nakonec.
"Ehm, děkuju," vypravil jsem ze sebe. Připadal jsem si jako při audienci u Boha. "Takže ty víš všechno, co se děje s Rachel a co se má stát s jejím dítětem?"
"Ano. Nejen že slyším vás, ale i bytosti…"
"Hearfy," doplnil jsem ji.
"Přesně. Vidím jim do myslí, znám všechny jejich plány." Nic lepšího jsem s ani nemohl přát. Konečně po dlouhé době zas nějaký pokrok, ne jen slepé naslouchání a tápání a přemýšlení, co mají ti hajzlové za lubem. Teď se nám odpovědi přímo nabízely!
Tak přece jen je ta průhledná potvora k něčemu dobrá!
"Poslyš, to, že vidím všem do duše, znamená, že i čtu myšlenky, víš?" oboří se na mě naoko nazlobeně.
"Ehm, promiň…" koktal jsem.
"Bohužel nemůžu zodpovědět tvé otázky."
A sakra. Naštval jsem ji a teď mě bude mučit. Ona moc dobře ví, že já to POTŘEBUJU vědět, už kvůli bezpečí Rachel a jejího dítěte a jejích rodičů a vampýrů!
"Hele, mě mrzí, co jsem si o tobě myslel -"
"Protentokrát to není o mně, Deane," přerušila mě. "Mohu zasahovat do toho, co se děje a pomoct ti, ale to, co není z mé vlastní hlavy, ti říct nemůžu. Protože to není moje tajemství, moje plány! Myslíš, že by se Hearfové zaměřovali pouze na vyvražďování upírů, kdybychom pro ně my, duchové, znamenali nějakou hrozbu, že vyzradíme jejich tajemství? Ne, jistě že ne! Je pro tvou smůlu dobře zařízeno, že ze sebe nevypravím ani slůvko, když to nevymyslím sama. Třeba ti nedokážu říct ani to, co povídáš ty Rachel každý den, leda bys mi to sám dovolil, jinak by to nešlo… Mohu to vědět a přemýšlet o tom, ale bytostem odlišným mého druhu…"
"Dobře, chápu," přerušil jsem ji já. Jasně, že by to nebylo tak jednoduché! Nikdy nebylo. Jak jsem si mohl myslet, že vyzpovídám Paige a zachráním tím Rachelinu rodinu? Hearfové tu nejsou nové zboží, v tomhle světe, mezi bytostmi, se dokáží orientovat a udržet mezi nimi pořádek.
"Ale můžeš nám pomoct tím, že mi povíš, co mám udělat, že?" ujišťoval jsem se.
"Ano, jen… Vlastně nemusíš dělat nic, jen souhlasit s tím, co udělám a tím tak pomůžu Rachel.
Nemohu ti říct přímo, o co jde, stejně jako ti nemohu nic povědět o Hearfech, stačí tvůj souhlas."
"Tak počkat! Jak mám vědět, že na nás nešiješ zase nějakou boudu?" vyjel jsem na ni. Nerad slepě podepisuji smlouvu, o které nic nevím. Navíc Paige byla ďábelsky vychytralá, tu smutnou tvářičku mohla klidně jen hrát, aby -
"Chceš slyšet pravdu? Dělám to pro to, abych se osvobodila! Nechci být další staletí duchem a strašit tady turisty a hrát si na bílou paní! Můžeš si o mně myslet, že jsem naivní, ale tohle je jako věčná nemoc, nedokážeš se z ní vyléčit. Dětsky doufám, že někde za tím mořem dobrých skutků, které musím vykonat, čeká skutečné NEBE, klid a pokoj. Takže ti přísahám, že tentokrát jde sice o moje sobectví, ale pomůže mi jen to, když udělám něco dobrého. Věř, mně už je Way i Rachel někde u prdele, ale přesto mi záleží na tom, aby můj skutek za něco stát. Neudělala bych nic špatného - ne teď, když se snažím dojít klidu." Zněla zoufale pravdomluvně, měl jsem chuť jí věřit. Už to, že to dělala hlavně pro sebe, byl důkaz, že byla pořád sama sebou, ale přikláněla se i k takovému ponižování, jako jsou dobré skutky. Takže jsem jí věřil.
"Dobře, Paige, žádám tě, abys Rachel pomohla," řekl jsem po krátkém rozhodování a rozjímání.
"Sice toho nesmím říct příliš mnoho, ale má pomoc se neprojeví hned," odpověděla.
"Co tím myslíš?" otázal jsem se. "Bude dále trpět?"
"V tomhle ti pomoct nemůžu, protože nevím jak, těhotenství je pořád stejné a každá si tím musí projít sama, Deane. Vidím, že tě to trápí a myslíš, že je zoufalá, ale Rachel je silná. Jako statečná žena se rozhodla, že pro bezpečí své rodiny se obětuje - copak už jen tohle nevyžadovalo spoustu odvahy a síly? Rozhodla se sama trpět, aby ostatním nehrozilo nebezpečí, včetně tebe, Deane. Pokud se dokázala rozhodnout mezi sebou a svými přáteli, taková lidská věc jako je těhotenství ji nezlomí, to mi věř."
"A v čem tedy tvá pomoc spočívá?"
"Nemohu ti říct víc než to, že v tom, co se stane POTOM…"
"A co se stane -" Najednou jsem si uvědomil, že mluvím do vzduchu. Paige zmizela a nezanechala za sebou víc než ševelení větru a červánky na nebi. Chvíli jsem přemýšlel, jak se asi musí cítit, když se i snaží přispívat v naši situaci. Třeba pro mě nebo Rachel bylo přirozené, že bychom nikoho nemučili nebo se nesmáli do očí nepřátelům, ale pokud se Paige opravdu snaží… Přál jsem jí, aby klidu jednou opravdu došla. Doufal jsem, že nejsem skrz naskrz zkažený, abych jí s radostí věnoval roky utrpení a smutku a poletování mezi stromy, den co den…

Když jsem se den na to vrátil domů s pocitem, že přeci jen má výprava za něco stála, poznal jsem, že se na Rachel něco změnilo. A sice to, že potřebovala mnohem víc krve, než doposud. Ani tak divné mi to nepřišlo, myslel jsem si, že rostoucí plod časem potřebuje víc a víc krve, takže jsem to nijak zvlášť neřešil…

… Až do teď. Ano, je divné, že se do jejího těla dostává pořád víc a víc potřebné krve, nebo bych mohl říct nadbytečné? Jsem si skoro jistý, že toto nějak souvisí s Paigeiným plánem, takže bych se neměl stresovat, jen přenechat situaci v rukách ducha zlé upírky, která se snaží konat dobro, aby pomohla sama sobě. Nevím, jestli bych to měl někomu říct, možná, pokud nastanou nějaké další příznaky - nebo se jednoduše všichni mýlíme a víc krve jen patří k Rachelinu těhotenství. Divné je pouze to, že když se Ian ptal paní Mandiové na její těhotenství, prohlásila, že takové množství krve denně rozhodně nepotřebovala.
V noci spím neklidně. Horko kolem mě a příliš měkká postel pode mnou mi nevyhovuje. Jsem zvyklý na ne příliš pohodlný přístup a režim z Mrakodrapu ze své společnosti napůl lidé napůl upíři. Přemýšlím o svém životě před Rachel…
V Mrakodrapu nás bylo přes stovky, takže nikdo neměl moc komfort a soukromí. Svůj byt jsem sdílel s dalšími čtyřmi kluky, naštěstí se s nimi dalo vydržet, dělali binec jako já a
společně jsme si i užili spoustu zábavy. Bylo to skoro jako na střední škole nebo na táboře. Ráno budíček v pět třicet, dvou-kilometrový běh kolem lesa a skal, v šest prostor pro sprchování a úklid pokoje a oblékání, v sedm snídaně, poté čištění zubů a nějaké to osobní volno pro ranní odpočinek, v osm jako obvykle nástup před Mrakodrapem. Hromadně se chodilo na dlouhé túry, trénovali jsme se v boji, běhali kilometrovky, šplhali po skalách, připravovali se na různé mise zahrnující shánění upíří krve, hledání a stopování upírů - ale k tomuto došlo až tak po pěti až šesti letech výcviku, nikoho do světa nepouštěli bez patřičného přesvědčení, že je onen člověk dosti vyspělý na akci.
V poledne nás pustili do města na oběd, do dvou jsme měli volno a "polední klid", odpoledne se i vyučovala nějaká ta teorie o upírech, ale jinak jsme měli prostor pro vlastní cvičení a trénování až do sedmi, kdy nás zahnali do bytů, kdo neměl potraviny na večeři, měl smůlu a byl bez večeře, nebo musel škemrat o jídlo u "sousedů". Po večeři už nás nechávali volně, s podmínkou, že se nehneme z Mrakodrapu - to platilo pro ty, které byly trénováni méně než čtyři roky, ostatním věřili dost na to, aby se o sebe postarali. V mém případě to bylo tak, že jsem bral Selené po nákupech, ale někdy jsme si i vyšli do lesa a vyšplhali na skály a jen tak pozorovali hvězdy. Nebylo v tom nic romantického, už dávno jsme si řekli, že jsme jen přátelé a navždy zůstaneme.
Bylo na nás, kdy se do Mrakodrapu vrátíme, protože budíček byl pro všechny stejný. Já obvykle vstával na poslední chvíli, protože chladná horská rána San Bernardina nebyla zrovna přívětivá a nelákala k tomu, aby člověk vyskočil z postele s širokým úsměvem.
Byl to zajímavý život. Na pohled se zdál být obyčejný, jako být šest let zavřený v táboře, ale po čase jsme si všichni zvykli a naučili se i žít. Dost se od toho nynějšího liší.
Protřu si oči, párkrát zazívám a z toho přemýšlení usínám. Dokonce už i ta postel mi přijde vítaná, když si vzpomenu na tresty za to, pokud ráno někdo nechtěl vstávat…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Writergirl Writergirl | Web | 30. června 2012 v 18:33 | Reagovat

Kluk s chlebem proto, že se tak s Katniss Peeta seznámil :D hodil ji chleba, když umírala hladem :D musíš si to přečíst a pochopíš ;)) ^^ a na chlebu záleží :DDD

2 Writergirl Writergirl | Web | 30. června 2012 v 18:39 | Reagovat

Zlatíčko :D já neberu SB jakože mi musíte psát a musíte nutně obíhat :) beru to jako KAMARÁDSTVÍ :DDD takže...:) je to na tobě ;D ale nenutíš mě si těsmazat že ne? ???

3 Writergirl Writergirl | Web | 30. června 2012 v 19:20 | Reagovat

Jo Sb beru podle názvu jako kamarády blogy :D nepotřebuju věrné psi co budou hlídat a komentovat každej článek :DD ^^ bych byla upřímě ráda :D

4 Liss Liss | Web | 30. června 2012 v 21:59 | Reagovat

Především ti chci poděkovat, že jsi vyhověla mému požadavku ;-)
Paige si nedá pokoj a musí do děje zasahovat, i když je už mrtvá. No aspoň bude sranda ;-)

5 Dany Dany | Web | 30. června 2012 v 22:06 | Reagovat

juchuuuuu :D moja Paiginka :D  este ze si ju tam dala !! :D stále som za to aby boli Ian a Paige spolu :D (team IAN !!! :D♥♥♥) btw - som vážne zvedavá, čo to s rachel je a co to Paige myslela ze co sa stane potom... :D

6 Erin Erin | E-mail | Web | 30. června 2012 v 23:50 | Reagovat

Vítej zpět! :-)
A neměj strach, že bych tě nějak ignorovala, já to tu bedlivě sleduju. A teď k mým obvyklým šibnutým komentářům.
Rachle... wow! Obdivuju tě, žes nechala svojí hrdinku otěhotnět. Vážně, já dokážu napsat celkem dost věcí, ale tohle bych neskousla. Doufám, že to dítě neskousne Rachel. Každopáně RIP všem, co s ní budou bydket v baráku. Vážně, pokud to nebude dítě, co je celý den zticha, tak to asi vyžene všechny upíry z baráku. Vlastně by to bylo i dobré. Pro Rachel určitě. Ale... já mám takový divný pocit, že na nás něco chystáš... prostě takový to spisovatelksý: Teď se nažerte a já to pak na vás vyvalím :-D
No, skvělé spestření kapitoly z pohledu mojí Dýničky. Vážně, chtěla jsem vědět, jak uvažuje. A teď je to tady a musím říct, že se ti to moc povedlo!
*Nesmí zapomenout poslat Rachel plenky a dudlíka, samozřejmě pro Rinu* Btw: Chválím Iana za výběr jména, je perfektní!! :-)

7 Vicky Vicky | Web | 1. července 2012 v 13:39 | Reagovat

4: ehm, nevim tedy o jaky pozadavek slo, ale to neva, sranda urcite bude :D
5: nk rada bych s P + I vyhovela ale fakt netusim jak by to mezi nimi fungovalo - duch a vampyr :]
Jinak doufam,  ze na muj (nebo spis Paigein) napad neprijdete driv nez ho sepisu :D :D
6: nevim proc ale pri cteni tvyho komentare se tlemim jako cvok :-D Plenky a dudliky urcite
budou potreba :D A taky asi poradna davka trpelivosti :D a "to spisovatelsky" si odhadla naprosto spravne 8-)  
Dekuju vsem zas za takovou podporu :))

8 Liss Liss | Web | 2. července 2012 v 11:43 | Reagovat

[7]: Přece jsem se tě ptala na to, jak přišli na to, že je těhotná. netvrď mi, žes to nenapsala kvůli mně, to by ranilo moje ego.

9 Vicky Vicky | Web | 2. července 2012 v 17:03 | Reagovat

[8]: jo aha :D Jo, napsala jsem to kvůli tobě, ale pravda je, že to tam být MUSELO :D I mě to totiž samotnou zajímalo, tak jsem nějekej ten blábol vymyslela :D

10 Writergirl Writergirl | Web | 2. července 2012 v 22:46 | Reagovat

Asi jí dost nemá no :DD

11 VickeyRoyal VickeyRoyal | Web | 5. července 2012 v 17:56 | Reagovat

ďalší skvelý diel ^^

12 Lauren Lauren | Web | 5. července 2012 v 21:32 | Reagovat

Pokouším se dohnat, co jsem zameškala.. A tohle je paráda! Dovolím si připojit se k Erin. Ani já bych se do těhotné hlavní hrdinky nepustila. A už vůbec ne upírky. Dostatečný lék na to pro mě bylo přečtení první poloviny Rozbřesku. Knížka pro mě byla hrůzostrašnější než film a protože jsem se nechala unést svými morbidními představami.. fuj. Nikdy víc. :D Setkání s Paige se mi líbilo, jsem moc zvědavá na to, co má za lubem. A Deanovo uvažování.. nemám slov. Dřív jsem hrozně ráda psala povídky z klučičího pohledu. Ale postupem času zjišťuju, že to vůbec neumím. :D
Krása! Jen tak dál! :)

13 Vicky Vicky | Web | 6. července 2012 v 16:37 | Reagovat

[11]: děkuju :)
[12]: strašně moc děkuju, mám velkou radost, že se ti pokračování líbí :-) Já jsem se totiž rozhodla, že hlavní hrdinkou téhle dvoj-série stane ta dcera :D Nebo možná napíšu i 3. díl, ale fakt nevím ;D
A jsem moc ráda za Tvou podporu :)

14 romantica-dream romantica-dream | Web | 10. července 2012 v 9:51 | Reagovat

Justin (už jsem se naučil znát jejich jména, i když se často stává, že si je ještě spletu) zůstává překvapivě ocelový a své city nedává najevo. Nějaké vřískající děcko je mu pravděpodobně někde u zadní části těla.  Lilly dostává záchvat kašle :D :D
ale růžové obláčky s poskakujícími andělíčky to jistojistě nebudou.
- měj se mnou sakra soucit, já už nemůžu:D :D :D
Jinak jdu rychle dočíst svoje dluhy a doufám, že už jsem si nevysloužila vysoké úroky :P

15 NikaRoovy NikaRoovy | 31. srpna 2012 v 13:49 | Reagovat

Přesto, že kapitola byla dost dlouhá, četla jsem si a najednou- co, konec? Já jsem se do toho tolik zažrala, že jsem si vůbec neuvědomila, kde už jsem. Kapitola sedmá mě volá!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama